Ústavní soud zamítl ústavní stížnost Kristiny Colloredo-Mansfeldové ve věci restituce areálu zámku Opočno

19.05.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 42/2020

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítl ústavní stížnost Kristiny Colloredo-Mansfeldové proti usnesením Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Stěžovatelka se u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou nejprve neúspěšně domáhala obnovy řízení, které již dříve bylo před okresním soudem vedeno a ve kterém stěžovatelka žádala o vydání areálu zámku Opočno a dalších nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud v roce 2005 rozhodl, že stěžovatelka nesplňovala podmínky podle tohoto zákona, aby jí nemovitosti mohly být vydány, konkrétně podmínku rasové perzekuce jako důvodu pro konfiskaci předmětných nemovitostí jejímu otci německými orgány v době druhé světové války. Okresní soud přitom byl při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu ve stěžovatelčině věci, vyjádřeným v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 (první nález Ústavního soudu, text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/2T7ARpw ). V tomto rozhodnutí se Ústavní soud přiklonil k užšímu výkladu pojmu „rasová perzekuce“. Stěžovatelka dodatečně objevila nové důkazy o tom, že její otec byl židovského původu, takže byla splněna Ústavním soudem požadovaná podmínka rasové perzekuce ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tyto důkazy přitom stěžovatelka v předchozím řízení bez své viny nemohla použít. Podle názoru obecných soudů ovšem ani nově předložené důkazy nemohly vyvrátit předchozí závěr o tom, že ke konfiskaci majetku stěžovatelčina otce Německou říší nedošlo z důvodu jeho případného židovského původu, ale z důvodu jeho „snah nepřátelských Říši“.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13 (druhý nález Ústavního soudu, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2AvSsB8 ) uvedl, že není namístě překonávat závěry o výkladu podmínky rasové perzekuce učiněné v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. Tyto závěry je však třeba chápat tak, že ke splnění oné podmínky sice nestačí „jen“ perzekuce národnostní, ale zároveň se nevyžaduje, aby perzekuce byla motivována výlučně rasově. Stačí, pokud rasovými důvody byla perzekuce motivována alespoň zčásti. Rasová, národnostní i politická perzekuce ze strany nacistických orgánů totiž snadno mohly do značné míry splývat a jednotlivé motivace od sebe nebylo možno oddělit. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka v řízení před obecnými soudy důkazy, které prokazovaly, že perzekuce jejího otce byla či mohla být alespoň zčásti motivována i rasově, skutečně předložila.

Na základě druhého nálezu Ústavního soudu okresní soud obnovu řízení povolil. V obnoveném řízení však žalobu stěžovatelky nyní ústavní stížností napadeným usnesením opět zamítl. Toto rozhodnutí poté potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové. Dospěl k závěru, že požadované nemovitosti stěžovatelce nelze v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích vydat. Je nutné vycházet z tezí vyřčených v prvním nálezu Ústavního soudu, jež nebyly překonány druhým nálezem Ústavního soudu. Stěžovatelce se sice podařilo prokázat, že měla židovské předky, neunesla však důkazní břemeno o prokázání povědomí okupačních orgánů o této skutečnosti a že právě z toho důvodu zabavily majetek jejího otce. Krajský soud uvedl, že by postačovalo doložení, že úřady Německé říše o židovských předcích stěžovatelky věděly a že tento fakt byl jednou z příčin bezpráví páchaného na její rodině, což však ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo. Odvolací soud navíc (odchylně od soudu okresního) vyslovil názor, že otec stěžovatelky utrpěl majetkovou křivdu již před 25. 2. 1948. Restituce nemovitostí v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích tak není možná rovněž z tohoto důvodu. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy nesprávně posoudily nově předložené důkazy, a porušily tak její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Podle stěžovatelky nepřiznaly obecné soudy výkladu „rasové perzekuce“ a instrukcím v druhém nálezu Ústavního soudu k hodnocení důkazů a míry dokazování rasové perzekuce stejnou relevanci jako prvnímu nálezu. Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud neměl v obnoveném řízení znovu otevřít otázku přechodu nemovitostí v rozhodném období, ani by se objevily nové důkazy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V souladu s vůlí zákonodárce vyjádřenou v restitučních předpisech, přijatých po roce 1989, zmírňovat pouze některé majetkové křivdy nastalé v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, vyslovil Ústavní soud již v minulosti názor, že § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, omezil možnost přezkoumávání přechodů majetku odehrávajících se mimo tzv. rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Rasovou perzekucí je nutno rozumět jen nejkřiklavější formy rasismu, páchané za 2. světové války zejména formou holocaustu, a nikoli jiné formy perzekuce z důvodů národnostních nebo politických (k tomu blíže viz první nález Ústavního soudu). Rasové perzekuci neodpovídá sama situace, v níž byla zbavena vlastnického práva k majetku osoba, jež měla či mohla mít židovské předky.

Vzhledem k vůli „restitučního“ zákonodárce, ale také nemožnosti odčinit všechny v (dávné) minulosti způsobené majetkové křivdy a k ochraně později nastalých majetkoprávních přesunů ústí princip právní jistoty, jako základní náležitost demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v požadavek, že k restituci vlastnického práva na základě § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, musí být v řízeních před obecnými soudy prokázáno, že vlastnické právo bylo konkrétní osobě odňato právě z důvodu její rasové perzekuce. Příklon k zásadě in favorem restitutionis neznamená vyhovění uplatněnému restitučnímu nároku pro obtížnost prokázání v minulosti nastalých rozhodných okolností. Toto podpůrné pravidlo je toliko vodítkem k šetření práv restituentů v souladu se smyslem a účelem restitučních předpisů, nikoli nástrojem obcházení neprokázání skutečností rozhodných pro obnovu vlastnictví.

Závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2430/13 nepřehodnocují právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/2004. Skutečnost, že rasová perzekuce, zahrnující pouze nejkřiklavější formy rasismu, nemusela být výlučným důvodem zbavení vlastnického práva k majetku, neznamená, že by ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích byla rasově perzekvována každá osoba, jíž byl zabaven majetek, a měla židovské předky, aniž by byla prokázána rasová motivace konfiskace majetku dotyčné osoby.

Lze tak shrnout, že stěžovatelka za prvé zaměnila objasnění pojmu rasové perzekuce v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích v druhém nálezu Ústavního soudu s příklonem k širšímu výkladu tohoto pojmu. A za druhé ztotožnila určitou pravděpodobnost židovského původu její babičky s prokázáním konfiskace nemovitostí jejího otce z rasového důvodu. Pro úplnost hodno dodat, že nikoli nutná výlučnost perzekuce z důvodů rasových (tj. že rasové důvody konfiskace mohly být doplněny o důvody další) neznamená, že případný židovský původ babičky (či jiných předků) stěžovatelky prokazuje samu, alespoň částečnou, rasovou perzekuci.

Obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, která odůvodnily ústavně souladným způsobem. Právně věc posoudily ve shodě se závaznými právními názory Ústavního soudu.

Závěrem Ústavní soud v souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 107/04 připomíná, že nelze pochybovat o zločinnosti konfiskační praxe prováděné nacistickými úřady. Československý stát se v poválečném období snažil odčinit důsledky nezákonných majetkových přesunů z doby nesvobody. Sedm desítek let po skončení války je tato reparace nesmírně obtížná, ne-li nemožná. I proto omezil restituční zákon o mimosoudních rehabilitacích přezkoumávání přechodů majetku předcházejících rozhodnému období na nejextrémnější případy z důvodu rasové perzekuce, jak objasnila i dřívější praxe Ústavního soudu a jak bylo popsáno výše.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1283/17 včetně disentu je dostupný PDF zde (225 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu