Ústavní soud zrušil právní úpravu tzv. zdravotnických standardů a nadstandardů, zvýšení poplatku za hospitalizaci a sankční pravomoci zdravotních pojišťoven vůči poskytovatelům zdravotnických služeb

02.07.2013

Ústavní soud, Brno (TZ 36/13)

Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým vyhověl návrhu skupiny poslanců a zrušil některá ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kterými bylo upraveno rozlišení zdravotní péče na základní a ekonomicky náročnější (tzv. zdravotnické standardy a nadstandardy), zvýšen poplatek za lůžkovou péči na 100 Kč za každý den hospitalizace a konečně upravena pravomoc zdravotních pojišťoven ukládat a vybírat pokuty zdravotnickým zařízením. Zatímco právní úpravu standardů a nadstandardů zrušil okamžikem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, v případě úpravy poplatku a ukládání pokut odložil vykonatelnost nálezu do konce letošního roku.  Současně Ústavní soud konstatoval, že dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů pozbývají platnosti ty části prováděcí vyhlášky č. 134/1998 Sb., které definují ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče (služby). 

go here

Pokud jde o problematiku standardů a nadstandardů, vyšel Ústavní soud ve svém hodnocení z přecházející judikatury, v níž se dané problematice již věnoval (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 35/95, Pl. ÚS 14/02 a Pl. ÚS 1/08). Konstatoval, že již v minulosti nevyloučil možnost rozdělení péče na standardní, tedy hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, a nadstandardní, tj. částečně či zcela hrazenou pacientem. Pro toto rozdělení však platí určité limity plynoucí především z čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Tím zcela základním je výhrada zákona obsažená v tomto ustanovení Listiny. Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonodárce požadavku úpravy v zákoně nevyhověl, byť obecný základ varianty základní (standardní) i ekonomicky náročnější (nadstandardní) je obsažen přímo v zákoně (rozsah nadstandardní péče pak toliko v prováděcí vyhlášce). Z pohledu Ústavního soudu je však podstatné, zda úprava v zákoně sama o sobě, tedy i bez prováděcí vyhlášky, je adresátům dostatečně srozumitelná a zda by byla sama o sobě aplikovatelná. Prováděcí předpis může totiž stanovit pouze detaily. Ústavní soud uzavřel, že těmto hlediskům současná právní úprava nevyhovuje, neboť teprve z vyhlášky samotné je zřejmé, co je základní variantou a za jaké zdravotní výkony, pomůcky, prostředky a materiál je nutno doplácet nad rámec úhrady. Zákon o veřejném zdravotním pojištění tak učinil pouze první krok, druhý, ten podstatnější, spočívající ve vymezení ekonomicky náročnější varianty, je však obsažen v prováděcím právním předpise, ačkoliv ústavní pořádek vyžaduje formu zákona.

Také v případě regulačního poplatku za pobyt na lůžku vyšel Ústavní soud z předchozího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08. Dospěl přitom k závěru, že zvýšení tohoto poplatku o 2/3, tj. z 60 Kč na 100 Kč, odůvodňuje ústavní přezkum tohoto institutu znovu otevřít, přičemž napadené ustanovení podrobil, tak jako v předchozím nálezu, testu racionality. Z tohoto hlediska napadená právní úprava neobstála, a to z několika důvodů. Předně nediferencuje případy, kdy je pobyt na lůžku pouze běžnou součástí léčby, tedy vlastně součástí vlastního medicínského výkonu (například pobyt na jednotce intenzivní péče) a kdy jde skutečně o doprovodnou „hotelovou službu“. Dalším důvodem je plošnost takové povinnosti (právní úprava ukládá takovou povinnost i osobám nevýdělečným, dětem, zdravotně postiženým atd.), absence jakýchkoliv finančních limitů a časového omezení, které jsou – jak Ústavní soud zjistil – dány například v sousedních zemích. Ústavní soud současně apeloval na zákonodárce, zda by v budoucí právní úpravě nebylo žádoucí opustit pojem poplatek, který je matoucí, neboť se nejedná o poplatek vůči veřejné moci, ale v podstatě komerčně konstruovanou platbu za poskytnutou „ubytovací službu“.

get link

Konečně za neústavní označil Ústavní soud také pravomoc zdravotních pojišťoven ukládat poskytovatelům zdravotních služeb pokuty za nerespektování rozdělení péče na standardní a hrazenou a za nevybírání tzv. regulačních poplatků, pokud se týkají poplatku za lůžkovou péči. Také v této části vyšel z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08, ovšem s tím, že dramatické navýšení pokuty z původních 50.000 Kč na 1 mil. Kč, vedlo Ústavní soud k hodnocení právní úpravy z pohledu zachování rovnosti mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickými zařízeními. V daném vztahu totiž nejde pouze o to, že pojišťovny získávají veřejnoprávní sankční pravomoc nad poskytovateli zdravotních služeb, ale současně jim současný systém svěřuje i rozhodování o „bytí či nebytí“ poskytovatele v podobě uzavření či neuzavření smluv. Jinak řečeno, dominantní postavení pojišťoven v kombinaci se sankční pravomocí zakládá již ústavně neakceptovatelnou nerovnost a není na straně poskytovatelů zdravotních služeb ničím vyváženo, například povinností pojišťoven uzavřít smlouvu, jsou-li objektivně splněny stanovené podmínky.

http://www.icpc-kodning.dadl.cursum.net/default.aspx?Returnurl=http://carisam.cimh.edu.bb/index.php/forum/user/58786-m1rejdw464 Jak již uvedeno, Ústavní soud v případě zrušení právní úpravy poplatku za pobyt na lůžku, jakož i v případě sankčních pravomocí pojišťoven odložil vykonatelnost nálezu do konce roku 2013.

Ke všem výrokům nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Stanislav Balík, Vladimír Kůrka a Michaela Židlická. Dagmar Lastovecká uplatnila odlišné stanovisko do výroků týkajících se rozdělení zdravotních služeb na standardy a nadstandardy a sankční pravomoci pojišťoven a odlišné stanovisko do odůvodnění výroku týkajícího se poplatku za hospitalizaci. Toliko k odůvodnění nálezu uplatnila odlišné stanovisko Ivana Janů.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 včetně odlišných stanovisek je k dispozici  zde.


Ivo Pospíšil
generální sekretář Ústavního soudu