V pochybnostech o existenci pracovněprávního vztahu musí soudy pečlivě dbát na dodržování garancí spravedlivého procesu a chránit uchazeče o zaměstnání jako slabší stranu

30.08.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 92/2017

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, který utrpěl vážný úraz na pracovišti vedlejšího účastníka za situace, kdy nebylo zřejmé, zda mezi nimi existoval pracovněprávní vztah či nikoli. Z důvodu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu, které stěžovateli nepřiznaly náhradu škody za utrpěný úraz.

Stěžovatel se na základě nabídky uveřejněné Úřadem práce v Českých Budějovicích dozvěděl o nabízené pozici svářeče-zámečníka, kterou vedlejší účastník inzeroval jako pracovní poměr na plný úvazek na dobu neurčitou. Když se stěžovatel dostavil na pracoviště vedlejšího účastníka a projevil o inzerovanou práci zájem, jeden ze zaměstnanců vedlejšího účastníka mu zadal pracovní úkol, aniž by ho před zahájením výkonu práce poučil a aniž by s ním uzavřel jakýkoliv typ pracovní smlouvy či dohody. Stěžovatel několik hodin vykonával na pracovišti vedlejšího účastníka manuální práci a v odpoledních hodinách si při řezání dřevěných prken přivodil vážný úraz pravé ruky, v důsledku kterého utrpěl amputaci čtyř prstů a zranění palce pravé ruky. Stěžovatel byl hned po úrazu hospitalizován a opakovaně operován, avšak úraz zanechal na jeho zdraví trvalé následky.

Z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že způsob přijímání nových zaměstnanců bez písemné pracovní smlouvy či dohody nebyl u vedlejšího účastníka ojedinělou praxí: uchazeč o zaměstnání byl přijímán „na zkoušku“ a po dvou či třech dnech se společnost rozhodla, zda mu nabídne práci či nikoli. Pokud se uchazeč osvědčil, byla s ním zpětně uzavřena antedatovaná pracovní smlouva; v opačném případě mu byla zpětně vystavena dohoda o provedení práce za odpracované dny či hodiny, bez navázání další spolupráce.

Tyto praktiky byly předmětem šetření inspektorátu práce, který nepravomocně shledal vedlejšího účastníka vinným ze spáchání správního deliktu neuzavření písemné pracovní smlouvy, resp. dohody, a rovněž správních deliktů nedodržení povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce, neohlášení pracovního úrazu a nezaslání záznamu o něm stanoveným orgánům a institucím. V rámci odvolacího řízení však marně uplynula jednoroční prekluzivní lhůta od zahájení řízení, čímž zanikla odpovědnost vedlejšího účastníka za tyto správní delikty. Zároveň bylo v důsledku úrazu zahájeno trestní stíhání proti zaměstnanci vedlejšího účastníka, který stěžovateli zadal práci bez toho, aby ho náležitě poučil a aby mu zajistil bezpečnost a ochranu zdraví pří práci v souladu s ustanoveními zákoníku práce. Měl se tak dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Obžalovaný se k činům v plném rozsahu doznal a trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Stěžovatel byl v tomto trestním řízení poučen, že případný nárok na náhradu škody musí uplatňovat na vedlejším účastníkovi v občanskoprávním řízení, proto podal žalobu na náhradu škody, ve které uvedl, že byl zaměstnancem vedlejšího účastníka, že utrpěl pracovní úraz a že žádá o náhradu škody za bolestné a za ztížení společenského uplatnění.
Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nevznikl platný pracovněprávní vztah a že uchazeči o zaměstnání nemůže pouze z titulu zájmu o pracovní místo vznikat stejná právní ochrana jako zaměstnancům. Samotnému nároku na náhradu škody se již v rozsudku nevěnoval a neposoudil jej ani podle ustanovení zákoníku práce, ani v režimu občanského zákoníku. Krajský soud otázku existence či neexistence pracovněprávního vztahu vůbec neřešil a uzavřel, že škoda stěžovateli nevznikla při plnění pracovních úkolů a chybí tak jeden z předpokladů odpovědnosti podle zákoníku práce. Případnou odpovědností v režimu občanského zákoníku se krajský soud – stejně jako okresní soud – vůbec nezabýval. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost a stěžovatel napadl všechna tato rozhodnutí ústavní stížností.

Ústavní soud obecným soudům vytkl, že ačkoli v rovině skutkových zjištění čelily situaci „tvrzení proti tvrzení“, neboť stěžovatel a vedlejší účastník ve svých podáních a výpovědích přinášeli rozporná tvrzení o skutkovém stavu, který předcházel úrazu stěžovatele, jasně neodůvodnily, které skutečnosti vzaly při zjišťování skutkového stavu za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Obecné soudy však ve svých úvahách vycházely pouze z výpovědí vedlejšího účastníka, bez ohledu na tvrzení stěžovatele nasvědčující opačným skutkovým závěrům a bez dostatečné reflexe zjištění plynoucích z trestního spisu či ze spisu inspektorátu práce, které byly součástí dokazování. Takový postup obecných soudů nelze považovat za souladný s garancemi spravedlivého procesu.
Rovněž v rovině právního posouzení obecné soudy pochybily. Stěžovatel svůj nárok zaměřil na oblast pracovního práva a celou dobu konsistentně tvrdil, že byl zaměstnancem vedlejšího účastníka a že předmětný úraz byl pracovním úrazem. Pokud s tímto právním posouzením obecné soudy souhlasily, měly na situaci aplikovat ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Pokud se naopak s právním posouzením stěžovatele jakožto zaměstnance neztotožnily, měly o svém právním názoru účastníky řízení poučit a vyzvat je, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností v závislosti na tom, zda byl v daném kontextu na situaci aplikovatelný režim pracovního či občanského práva.

I samotné posouzení existence či neexistence pracovněprávního vztahu bylo postiženo vadami, jelikož obecné soudy nereflektovaly ustanovení zákoníku práce (např. o výkladu právního jednání ve prospěch zaměstnance), ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu o institutu tzv. faktického pracovního poměru či ustanovení práva Evropské unie chránící migrující pracovníky a uchazeče o zaměstnání.

Každopádně však bez ohledu na to, zda situace spadá do rámce pracovního práva (stěžovatel byl zaměstnancem) či občanského práva (stěžovatel byl uchazečem o práci), obecné soudy měly v řízení zejména zohlednit to, že stěžovatel byl ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v pozici slabší strany. Pokud totiž článek 36 Listiny klade na obecné soudy povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat důkazní postup a přesvědčivě odůvodnit skutkové závěry a pokud z ustálené judikatury plyne poučovací povinnost a zákaz překvapivých rozhodnutí, o to spíše mají obecné soudy dbát na dodržování těchto standardů spravedlivého procesu ve vztahu k účastníkovi řízení, který jako uchazeč o zaměstnání vystupoval v pozici slabší strany.  Obecné soudy se nyní budou případem stěžovatele zabývat znovu při zachování garancí řádného a spravedlivého procesu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/17 je dostupný PDF zde (434 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu