V rámci restituce nelze vydat pozemky, u kterých nemůže být umožněna plná realizace vlastnického práva

25.07.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 76/2017

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy a zrušil výrok I usnesení Nejvyššího soudu, výrok I rozsudku Městského soudu v Praze a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka žalobou podanou proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu domáhala určení, že vedlejší účastníci (oprávněné osoby) nejsou podílovými spoluvlastníky blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Nusle v hl. m. Praha z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalobkyně argumentovala tím, že pozemky jsou neodmyslitelnou součástí Centrálního parku Družba, který bezprostředně souvisí se sídlišti Na Děkance, Na Pekařce, Pankrác I a Pankrác II, přičemž sídliště nemůže existovat bez zelených prostranství. Z tohoto důvodu nelze oprávněným osobám pozemky v restituci vydat. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl (ohledně pozemku s asfaltovou plochou, sloužící jako přístupová cesta), napadeným výrokem II však žalobu zamítl s tím, že vydání zbývajících pozemků nic nebrání. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a shledal, že námitka, že předmětné pozemky je nutné pokládat za zastavěné, neboť tvoří součást areálu sídliště, není důvodná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud kvůli tvrzenému porušení jejích základních práv.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud si je vědom toho, že interpretace omezujících podmínek obsažených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nesnadná, protože dochází ke kolizi mezi legitimním restitučním nárokem oprávněné osoby na vydání pozemků in natura na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Ústavní soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci nerespektovaly obecné soudy závěry, vyslovené v nálezu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 a v nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14.

V projednávané věci je nepochybné, že restituentům nemůže být umožněna plná realizace vlastnického práva, která předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemků - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemků permanentně rušena. Ani po naturální restituci, ani po případném převodu pozemku, se nedá očekávat změna jeho účelového určení. Předmětné pozemky (veřejná zeleň) jsou v posuzovaném případě veřejným statkem a v dané městské lokalitě je vyloučené, že by restituenti či jiní vlastníci pozemku dosáhli v budoucnu změny územního plánu (jedině ta by totiž mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění).

Lze tedy shrnout, že rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což však není účelem restitučního procesu, směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd, způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Nevratná změna účelu užívání pozemků brání jejich vydání, které by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Jaromír Jirsa.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1961/15 včetně disentu je dostupný PDF zde (272 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu