Zaměstnavatel jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím může za určitých podmínek odmítnout poskytnutí informací o platu zaměstnance (ústavně konformní výklad § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím)

01.11.2017

Informace o platu zaměstnance je osobním údajem, při jehož (ne)poskytnutí musí zaměstnavatel jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím důkladně zvážit střet práva na ochranu soukromého života zaměstnance a práva na informace ve veřejném zájmu. Poskytování informací o odměnách za práci není obecně protiústavní, nicméně případný zásah do základních práv dotčených osob je nutno posuzovat podle okolností každého jednotlivého případu.

Ústavní soud, Brno, TZ 121/2017

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti, neboť shledal, že statutární město Zlín poskytnutím osobních informací o platech svých zaměstnanců porušilo základní právo stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a základní právo stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů, a zakázal mu v porušování práv pokračovat. Se stížností spojený návrh na zrušení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byl odmítnut, neboť napadené ustanovení lze vyložit ústavně konformním způsobem.

Stěžovatelé jsou, případně v roce 2014 byli, vedoucími zaměstnanci statutárního města Zlín. Město na základě žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytlo žadateli - spolku Právo ve veřejném zájmu z. s. - nejprve pouze anonymizované údaje o mzdách a odměnách vedoucích zaměstnanců za rok 2014, později na základě opakovaných odvolání žadatele poskytlo i přes výslovný nesouhlas stěžovatelů požadované informace včetně jmen a funkcí jednotlivých zaměstnanců. Stěžovatelé se poté obrátili rovnou na Ústavní soud, ačkoliv ještě nevyčerpali všechny procesní prostředky. Jsou totiž toho názoru, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy a vzhledem ke konstantní judikatuře v rámci správního soudnictví by žaloba nebyla efektivním prostředkem k ochraně jejich práv. Statutární město Zlín ve svém vyjádření uvedlo, že se v plném rozsahu s ústavní stížností i jejími důvody ztotožňuje, nicméně ve světle rozhodnutí nadřízených orgánů a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 55/2012-62 mu nezbylo, než požadované informace i přes nesouhlas s tímto postupem poskytnout.

Paragraf 8b zákona o svobodném přístupu k informacím stanoví, že: 1. Povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. 2. Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. 3. Základní osobní údaje podle odstavce 1 se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků.

Ústavní soud po zvážení všech okolností projednávané věci dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V odůvodnění svého nálezu odkázal také na relevantní judikaturu Soudního dvora Evropské Unie a Evropského soudu pro lidská práva (body 77 – 101).

Z článku 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako z článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujících svobodu projevu, plyne i právo na informace ve veřejném zájmu, jež mohou zahrnovat i osobní údaje jednotlivců, týkající se jejich odměn za práci.

Právo na informace ve veřejném zájmu není absolutní; pokud jeho výkon zasahuje do práva na ochranu soukromého života, chráněného článkem 10 Listiny a článkem 8 Úmluvy, je nutno v každém jednotlivém případě všechna tato práva poměřovat, a zajistit mezi nimi spravedlivou rovnováhu, neboť jde o práva rovnocenná. Takovou povinnost mají i všechny subjekty aplikující relevantní právní úpravu, obsaženou v zákoně o svobodném přístupu k informacím, tj. osoby poskytující informaci, správní orgány a soudy v systému správního soudnictví.

Zaměstnavatel jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím může odmítnout poskytnout žadateli informaci o platu zaměstnance, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:

a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;
b) informace samotná se týká veřejného zájmu;
c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“;
d) informace existuje a je dostupná.
Nejsou-li všechny tyto podmínky splněny, potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny.

Ze shromážděných podkladů je v nyní posuzované věci zřejmé, že zaměstnavatel stěžovatelů jako povinná osoba ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a pod tlakem rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 55/2012 osobní údaje stěžovatelů žadateli poskytl, aniž by se jakkoliv vyrovnal se skutečností, že takové poskytnutí informací je zásahem do ústavně chráněného práva na ochranu soukromého života svých zaměstnanců.

Ve výše zmíněném rozsudku rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že plat, mzda či jiné ohodnocení vyplacené z veřejných prostředků, jsou v zásadě vždy, až na několik málo výjimek, příjmem z veřejných prostředků ve smyslu § 8b zákona č. 106/1999 Sb., a z tohoto důvodu by měly být ve většině případů zveřejněny. Rozhodnutí formulovalo dva okruhy výjimek z povinnosti zveřejňovat výši platů, a to pokud se osoby na činnosti podílejí nepřímo a nevýznamně, a dále, pokud nevyvstávají pochybnosti, zda jsou prostředky vynakládány hospodárně.

Ústavní soud nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že test proporcionality není třeba provádět při posuzování jednotlivých konkrétních případů, protože takový test prý provedl již zákonodárce při formulaci ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Žádným zákonem nelze abstraktně vyloučit ochranu základních práv a svobod zaručenou ústavním pořádkem. V každém jednotlivém případě střetu ústavně zaručených práv, musí soudy a správní orgány zvážit význam a intenzitu dotčených práv. V posuzované věci spočívalo pochybení statutárního města Zlín v tom, že při rozhodování o žádosti žadatele neprovedlo nezbytný test proporcionality.

Ústavní soud konstatuje, že poskytování informací o odměnách za práci není obecně protiústavní, nicméně případný zásah do základních práv dotčených osob je nutno posuzovat podle okolností každého jednotlivého případu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 je dostupný PDF zde (609 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu