K nařízení výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody

30.08.2017

Ústavní soud, Brno, PV 10/2017

Při rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je nutné naplnit nejen požadavky kladené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (právo na řádný soudní proces), ale i čl. 40 odst. 2 Listiny, který zakotvuje požadavek presumpce neviny. Tento závěr lze vyvodit z textu a systematiky trestního řádu (§12 odst. 10, § 329 až 330a), z předchozí judikatury Ústavního soudu i z teleologické interpretace zásady presumpce neviny a reálného dopadu rozhodnutí soudu na život odsouzeného. Zatímco podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody obecně nevede k přílišnému omezení života odsouzeného (jedná se spíše o určité varování, přičemž v případě podmíněného odsouzení s dohledem je pak varování doplněné o tlak na uspořádání života a změnu životního stylu), nařízení trestu znamená nejvyšší možný zásah do života odsouzeného. Z pohledu odsouzeného je tak nejzásadnějším rozhodnutím o trestu až nařízení trestu odnětí svobody, nikoli uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Je tak logické, aby se na rozhodnutí o nařízení výkonu trestu vztahovaly obdobné záruky jako na prvotní rozhodnutí o vině a trestu. I v případech rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody či v případech rozhodování o přeměnách tzv. alternativních trestů je nutné postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

V případě, že soudy usoudí, že je třeba stanovit další omezení či povinnosti nad minimální rámec respektování právních norem, měly by tak učinit výslovně. Tato omezení či povinnosti by měly vycházet z poznání charakteristik a specifik pachatele a měly by jej vést k vedení řádného života. V opačném případě, kdy soud konkrétní povinnosti nestanoví, je nutné pod pojmem řádný život chápat minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména „v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody“.

Již před padesáti lety prof. Oto Novotný ve své knize O trestu a vězeňství uvedl, že „po lidech, jejichž negativní rysy se utvářely celá dlouhá léta, chceme, aby najednou byli dokonalejší než dokonalí“. Není totiž reálné požadovat, aby chroničtí recidivisté naráz přešli z kriminální dráhy na dráhu spořádaného občana. Na tuto skutečnost ukazují kriminologické výzkumy; desistence, tedy opouštění kriminální dráhy, se děje postupně a označuje se proto jako proces. Nelze proto nastavit hranici osvědčení v rámci zkušební doby tak, aby byla pro významnou část recidivistů reálně nedodržitelná; není proto možné požadovat po odsouzených, aby najednou byli dokonalí a beze zbytku dodržovali vytčený program. Obecné soudy vždy musí posuzovat důvody nedodržení stanovených programů a vývoj pachatele. Tento požadavek vyplývá z principu individualizace, který vyjadřuje základní nastavení právního státu, že s osobou je nutné jednat jako s jedinečným subjektem a nikoli jako s generickým objektem. Motivace k jednání je přitom klíčová pro rozhodnutí soudu, zda nařídit výkon trestu či nikoli, popřípadě usoudit, které řešení povede k vedení řádného života a ochrany společnosti v dlouhodobém výhledu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1202/17 je dostupný PDF zde (268 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu