K postupu insolvenčního soudu v případě důvodných pochybností o věcné správnosti insolvenčního návrhu

22.11.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 117/2016

source link

III. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ZEMKA Praha, s.r.o. (v konkurzu) a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

enter site Stěžovatelka se v insolvenčním řízení marně bránila proti rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkurzu, poukazovala přitom na skutečnost, že napadané insolvenční řízení mělo za cíl pouze znemožnit postup proti jejím dlužníkům a jednání insolvenčního navrhovatele při nabývání pohledávky bylo v rozporu s dobrými mravy, když byla pohledávka rozdělena jen za účelem zahájení insolvenčního řízení. Poté, co Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, obrátila se stěžovatelka na Ústavní soud.

source link

click Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Městský soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvádí, že insolvenční zákon neumožňuje (krom ustanovení § 143 odst. 3 insolvenčního zákona) zjišťovat důvody, pro které se dlužník dostal do úpadku, resp. zabývat se motivy insolvenčního navrhovatele, které jej vedly k podání insolvenčního návrhu. Takové stanovisko městského soudu však nemá oporu v příslušných právních předpisech. Ustanovení § 143 odst. 3 umožňující insolvenčnímu soudu zamítnout návrh je provázeno ustanovením § 128a, které umožňuje odmítnutí návrhu pro zjevnou bezdůvodnost. Pokud dlužník předloží relevantní důkazy, že insolvenční návrh má šikanózní povahu, resp. spočívá ve zneužití práva věřitele [ustanovení § 128a odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona], pak je povinností insolvenčního soudu vysvětlit, proč se s tímto tvrzením neztotožňuje.

enter site Stěžovatelka předložila insolvenčnímu soudu tvrzení takových skutečností, které minimálně vyvolávají pochybnosti o správnosti a důvodnosti podání insolvenčního návrhu. Ústavní soud nemá pravomoc konstatovat, zda jsou tato tvrzení pravdivá nebo nejsou, to je v pravomoci insolvenčního soudu, stejně jako pravomoc určit, zda nejsou splněny podmínky pro postup dle ustanovení § 128a insolvenčního zákona. V tomto směru je insolvenční soud povinen provést takové dokazování, které by tyto důvodné pochybnosti o věcné správnosti insolvenčního návrhu vyvrátily.

Jako součást obecné regulace insolvenčního řízení je nezbytné vzít v úvahu také aspekt dobrých mravů. Je společensky i právně nežádoucí, aby insolvenční řízení poskytovalo prostor pro zneužívání práv plynoucích z postavení účastníka. Stěžovatelka v insolvenčním řízení předložila tvrzení, která směřují k domněnce, že existence podmínek pro její úpadek byla vytvářena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k těm účelům, ke kterým nebylo vytvořeno, a které se jeví v příkrém protikladu k požadavku zachovávat dobré mravy i v insolvenčním řízení. Je na insolvenčním soudu, aby se dostatečně vypořádal s těmito argumenty a rozhodl, zda postup insolvenčního navrhovatele, případně dalších věřitelů, není obcházením účelu insolvenčního práva a zneužíváním práva v rozporu s dobrými mravy. Tím, že insolvenční soud nevěnoval těmto aspektům ve svém rozhodování dostatečnou pozornost, nedostál všem podmínkám kladeným na insolvenční řízení ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

go to link Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1589/15 je dostupný PDF zde (235 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu