Rozhodnutí o zajištění otce s dětmi v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová porušilo jejich právo na osobní svobodu a rodinný život

23.05.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 43/2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů (otce a dvou nezletilých dětí) a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelů na osobní svobodu a rodinný život, která vyplývají z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě nezletilých stěžovatelů také z Úmluvy o právech dítěte. Ve zbytku byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost podali otec a jeho dvě děti, kterým bylo v rozhodné době tři a šest let, všichni státní občané Kosova. Stěžovatelé byli dle své výpovědi převedeni ze Srbska do Maďarska, kde byli v únoru 2014 zadrženi a podali žádost o azyl. V březnu téhož roku vycestovali vlakem směrem do Německa, po cestě však byli zadrženi Policií České republiky a stěžovatel – otec byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky za účelem předání do Maďarska. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím policie byla stanovena doba zajištění na 60 dnů a v odůvodnění bylo uvedeno, že hrozí vážné nebezpeční útěku stěžovatele, které vyplývá z jeho předchozího jednání. Mírnější donucovací opatření podle správního orgánu nepřipadalo v úvahu. Stěžovatel byl spolu s dětmi 16. 3. 2014 umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová a dne 5. 5. 2014 došlo k předání stěžovatelů do Maďarska, příslušnému k posouzení jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Zajištění stěžovatelů tak trvalo celkem 50 dnů. Poté, co se stěžovatelé proti rozhodnutí o zajištění neúspěšně bránili u správních soudů, podali ústavní stížnost, v níž namítali, že došlo k porušení jejich základních práv, protože s ohledem na věk dětí a zájem na neoddělování nezletilých dětí od jejich rodičů neměli být zajištěni a umístěni v zařízení Bělá-Jezová.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost částečně důvodná. Lze konstatovat, že ke zbavení osobní svobody stěžovatelů fakticky došlo, jakkoliv je zřejmé, že to byl stěžovatel, který porušil právní předpisy a opustil bez prostředků zemi, ve které žádal o azyl. V této konkrétní situaci již bylo každé řešení „špatné“, neboť se stěžovatel rozhodl, aby děti zůstaly s ním, což je v této situaci pochopitelné.

Nařízení Dublin III, jímž se mechanismus předávání cizinců řídí, klade jako podmínku jejich zajištění existenci vážného nebezpečí útěku na základě každého jednotlivého případu, ovšem důvody pro podezření z nebezpečí útěku se mají zakládat na objektivních kritériích vymezených zákonem, tak tomu však v rozhodné době (březen až květen 2014) v České republice nebylo. Definiční znaky byly stanoveny až novelou zákona o pobytu cizinců s účinností od 18. 12. 2015. Pochybnosti o tom, zda absence zákonem stanovených objektivních kritérií představuje dostatečný právní základ pro zajištění, vedly Nejvyšší správní soud v obdobném případě k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Proto Ústavní soud vyčkal na výsledek tohoto řízení, kdy dne 15. 3. 2017 vydal Soudní dvůr rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že absence zákonem stanovených objektivních kritérií není dostatečným právním podkladem pro zajištění cizinců.

Ústavní soud proto konstatuje, že zadržení cizince s nezletilými dětmi, za účelem vrácení do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, za situace, kdy nejsou zákonem jasně, srozumitelně a určitě vymezena objektivní kritéria „vážného nebezpečí útěku“, které je podle tohoto předpisu Evropské unie podmínkou pro takový zásah do osobní svobody, je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a u nezletilých dětí též s čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte; v případě takového zadržení rodiče s nezletilými dětmi jde současně o porušení práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě nezletilých dětí zadržené osoby též o porušení čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Z výše uvedeného vyplývá také to, že rozhodnutím o zajištění stěžovatelů došlo k porušení práva na jejich rodinný život. Má-li být totiž zásah do práva na rodinný život přípustný, musí mít zákonný podklad, který napadené rozhodnutí postrádalo.

Přestože Ústavní soud neshledává délku zajištění dětí v zařízení Bělá-Jezová jako optimální, nemohl v žádném případě přisvědčit tvrzením stěžovatelů, která měla prokazovat naplnění skutkové podstaty nelidského, krutého či ponižujícího zacházení, a proto v tomto bodě odmítl stížnost jako neopodstatněnou. S případem dětí byla nejblíže seznámena návštěva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, která se v zařízení pohybovala v době jejich zajištění a přímo je ve své zprávě zmiňuje. Přestože vůči zařízení směřoval výbor jisté výtky, celkově zpráva nevypovídá o podmínkách, které by bylo možno hodnotit jako špatné zacházení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3289/14 je dostupný PDF zde (310 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu