Také svoboda vědeckého bádání má své hranice a soudný badatel si musí dát pozor na užitá přirovnání

26.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 106/2017

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Stěžovatelce byla v řízení o žalobě na ochranu osobnosti před obecnými soudy uložena povinnost písemně se omluvit dcerám pana Huga Salma-Reifferscheidta (v původním řízení žalobkyně, v tomto řízení vedlejší účastnice) za neoprávněnou hodnotící kritiku jejich otce, které se dopustila jako autorka publikace s názvem „CUI BONO RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a také o rok později ve druhém díle této publikace. Dále jí byla uložena povinnost zaslat písemné oznámení v tomto duchu také řediteli Národní knihovny, Kanceláře Poslanecké sněmovny a Moravské zemské knihovny v Brně. Šlo o tyto výroky: „Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci Salmova údajného neprovinění řídil, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „nikoliv, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek“ a „Vyplnění žádosti (Fragebogen o udělení občanství H. Salmem) je možné označit za čin blízký vlastizradě“. Vedlejší účastnice tak měly úspěch ve věci jen v nepatrné části, protože původně požadovaly po stěžovatelce omluvu a zaslání písemného oznámení knihovnám za více než dvě desítky tvrzení a hodnotících úsudků. Stěžovatelka se však s výsledkem řízení nespokojila a obrátila se na Ústavní soud s tvrzením, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména svobody projevu, práva na svobodu vědeckého bádání, práva na ochranu osobnosti a práva na spravedlivý proces. Kromě jiného uvedla, že se jedná o její subjektivní názory, jež může ve svobodné a demokratické společnosti vyjadřovat kdokoliv, aniž by měly a mohly být podrobovány „cenzuře“, a to tím spíše, jde-li o hodnotící soudy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V projednávaném případě je důležité, že stěžovatelka (profesionální historička) výsledky svých bádání prezentovala způsobem, v němž předkládá svůj hodnotící úsudek (soud), vyjadřující její názor a její postoj k faktům na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Jak již dříve Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, hodnotící soud nelze jakkoli dokazovat. Neznamená to však zároveň, že není schopen zasáhnout do dobré pověsti – stane se tak v případě zjevných excesů, jejichž smyslem není fér kritika – což je právě případ předmětných výroků.

Jde-li totiž o výsledek badatelské činnosti, musí soudný badatel dát pozor na užitá přirovnání. První sporný výrok se vyznačuje zvýšeným stupněm expresivity, objevují-li se v něm výrazy „Adolf Hitler“ a „Norimberský soud“, a právě jejich použití je nutno posoudit jako překročení přípustné míry kritiky za situace, kdy se vztahují ke konkrétní osobě a z kontextu celého článku je pro běžného čtenáře snadno učinitelný závěr, že mezi osobami Huga Salma-Reifferscheidta a Adolfa Hitlera není rozdílu (je mezi nimi podobnost). Přirovnání k jedné z nejodpudivějších postav moderní historie musí být, byť jen v náznaku, urážlivé pro každého a nelze se proto divit dcerám zemřelého Huga Salma-Reifferscheidta, že se jich tento „hodnotící soud“ stěžovatelky dotkl.

V případě druhého výroku stěžovatelka vyplnění žádosti Fragebogen jednoznačně označila za vlastizrádné jednání, za které se po válce popravovalo, což jí bylo nepochybně známo, aniž by kdy byly prokazatelně osvětleny důvody, pro které Hugo Salm-Reifferscheidt předmětnou žádost vyplnil.

Ústavní soud proto považuje uvedené výroky za problematické i s ohledem na fakt, že byly vyřčeny dlouho po smrti Huga Salm-Reifferscheidta, za situace, kdy je těžké nalézt věrohodné důkazy, které by byly způsobilé ochránit jeho jméno, pohnutky jeho chování a prokázat, zda byl osobou hodnou odsouzení, anebo naopak svým jednáním poskytl pomoc a ochranu třetím osobám. Podle Ústavního soudu musí být vědec, tedy i stěžovatelka, uvážlivý, a odborné termíny musí používat pouze v jejich pravém významu. Nesprávným a subjektivním výkladem jednak degraduje svůj vědecký přístup a současně se vystavuje nebezpečí žaloby – jako v projednávané věci.

Ústavní soud proto pokládá za samozřejmé, že svoboda vědeckého bádání (jako je tomu u všech lidských práv) má své hranice a končí tam, kde koliduje s jinými ústavními právy (např. s právem na život, lidskou důstojnost); přirozeným korektivem svobody vědeckého bádání jsou také etické normy. V posuzovaném případě Ústavní soud sdílí závěry obecných soudů, že stěžovatelka meze ochrany svobody vědeckého bádání překročila.

Lze tedy uzavřít, že obecné soudy při rozhodování dostatečně zkoumaly povahu předmětných výroků, a to i v kontextu hodnocené doby. Soudy zohlednily, kdy a kde byly posuzované výroky učiněny a že restituční kauzy o vydání velkých majetkových hodnot zkonfiskovaných na základě tzv. Benešových dekretů jsou laickou i odbornou veřejností pozorně sledovány a ve veřejném prostoru komentovány. Vzaly přitom v úvahu snahu stěžovatelky o příspěvek k veřejné diskuzi o otázce širokého veřejného zájmu a s ohledem na to v podstatném rozsahu žalobě nevyhověly. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je rozhodnuto podle představ účastníka řízení, ale představuje záruku, že v řízení před obecnými soudy bude soud postupovat v souladu s příslušným procesním předpisem. Této povinnosti obecné soudy dostály a stěžovatelku v jejím zaručeném právu nezkrátily.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Jan Musil.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3393/15 včetně disentu je dostupný PDF zde (291 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu