Trestní oznámení a odpovědnost oznamovatele za újmu způsobenou nařčené osobě

12.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 96/2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka, která je starostkou města Třince, domáhala po žalovaném (v tomto řízení vedlejší účastník) náhrady majetkové a nemajetkové újmy celkem ve výši 58 497,36 Kč v souvislosti s trestním oznámením, které na ni vedlejší účastník v postavení opozičního zastupitele podal. Žaloba o částku 20 000 Kč, představující nemajetkovou újmu, byla Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyloučena k samostatnému řízení a není tedy předmětem řízení před Ústavním soudem. V tomto řízení jde o zbývající částku ve výši 38 497,36 Kč představující majetkovou újmu vyčíslenou jako náklady vynaložené stěžovatelkou na právní služby v souvislosti s šetřením trestního oznámení. V trestním oznámení z prosince 2012 vedlejší účastník uvedl stěžovatelku jako podezřelou, neboť objednala externí audit hospodaření městské policie za situace, kdy má město vlastní zaměstnance, kteří mohli provést a také provedli audit interní. Proti stěžovatelce bylo zahájeno vyšetřování pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Věc byla v březnu 2013 odložena, ke stížnosti vedlejšího účastníka ke krajskému státnímu zastupitelství bylo vyšetřování obnoveno a v říjnu 2013 opět uzavřeno s tím, že přečiny stěžovatelkou nebyly spáchány a že od počátku bylo postupováno v souladu s principem řádného hospodáře. Okresní soud žalobu stěžovatelky o náhradu majetkové újmy zamítl, neboť dospěl k závěru, že v daném případě nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti vedlejšího účastníka za vznik újmy, a to porušení právní povinnosti. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatelka musela být srozuměna s tím, že se jako osoba veřejně činná může stát cílem kritiky či kontroly. Tomuto závěru přisvědčil i Krajský soud v Ostravě, který odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud s tvrzením, že rozhodnutím krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva.

Posuzovaný případ svědčí o nejasnostech právní úpravy nápravy újmy, k níž může dojít v souvislosti s prověřováním důvodnosti trestních oznámení, která sice neobsahují křivé obvinění podle trestního zákoníku, ale jejichž obsah je přesto nepravdivý, nebo značně neurčitý, tvořený směsicí dojmů a skutkových domněnek (a to i objektivně mylných) oznamující osoby, která přitom na jejich prověření důrazně trvá.

Obecné soudy své rozhodnutí založily v podstatě na závěru, že za podání trestního oznámení postih nepřichází v úvahu, neboť jím nemůže být porušena žádná právní povinnost. Takovéto „imunizaci“ trestního oznámení však nelze bez dalšího přisvědčit, neboť není možné vyloučit, že nejen subjektivní právo, nýbrž i dokonce zákonem uložená oznamovací povinnost může být zneužita k nelegálnímu účelu a vykonána v občanskoprávních vztazích např. v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem. Z toho je třeba dle Ústavního soudu zásadně dovodit odpovědnost takto jednající osoby za způsobenou újmu.

Zjistí-li soud bez důvodných pochybností, že řetězcem jednání různých subjektů práva došlo podáním trestního oznámení ke způsobení ústavně relevantní újmy na právech, musí stanovit pomocí ústavně konformního výkladu právních předpisů podíl jednotlivých jednajících subjektů na vzniku škody. Přitom nelze vyloučit ani spoluodpovědnost nařčené osoby. Jestliže právní řád a jeho aplikační praxe nedají stěžovatelce možnost získat náhradu újmy soukromými osobami, musí dle Ústavního soudu podpůrně nastoupit odpovědnost státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Další podstatnou okolností je to, že stěžovatelka a vedlejší účastník byli dlouhodobě politickými konkurenty ve volbách a v orgánech samosprávy města Třince. Instituty trestního řízení by se neměly stát běžnou součástí pokračování politického boje „jinými“ prostředky. Z hlediska ochrany základních hodnot českého ústavního pořádku by bylo nepřípustným trendem, kdyby se policie na základě vágních, či dokonce objektivně nepravdivých podnětů měla fakticky stát bezplatnou detektivní kanceláří k získání informací o jednání politických oponentů. Ačkoliv je za postupy státních orgánů odpovědný zejména stát, není, jak vyplývá z výše uvedeného, vyloučena ani paralelní odpovědnost soukromých osob, jejichž jednání bezprostředně vyvolalo reakci státu. K nalezení ústavně přípustné a pro všechny pochopitelné a předvídatelné právní metody stanovování povinnosti nahradit předmětnou újmu jsou však příslušné soudy v občanskoprávním řízení (zvláště pak Nejvyšší soud).

Ústavní soud považuje za nutné označit za ústavně nepřijatelný rovněž závěr okresního soudu, podle nějž měla stěžovatelka pro svou veřejnou politickou činnost (bez dalšího) strpět povinnost podrobit se bez náhrady vynaložených peněžních nákladů úkonům trestního řízení vedeného na základě trestního oznámení. Nerovnost v míře přijatelnosti zásahů do života politiků se nemůže uplatňovat stanovováním zcela nových zvláštních povinností, např. nést břemeno za oprávněnou a důvodnou obhajobu v trestním řízení.

Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že žádný z jeho výše uvedených závěrů nemůže být vykládán jako nepřiměřené omezení práva (v některých zákonem definovaných případech dokonce povinnosti) obrátit se s trestním oznámením na orgány činné v trestním řízení. Každý si však musí být vědom, že může být volán k odpovědnosti za jednání, které nebere, ať už konáním či nekonáním, přiměřené ohledy na ústavně garantovaná práva ostatních členů společnosti. Toto pojetí generální prevence převzal do svého znění i nový občanský zákoník. Půjde o posouzení rovněž takových kritérií, jakými jsou postavení, znalosti a motiv osoby oznamovatele, neboť některé osoby nemají (nemohou mít) přímou znalost o události, některé naopak mají vlastní důvody „upravit si“ informaci, anebo z jejího upravení přímo těží, dále o vynaložení úsilí a konkrétních kroků k ověření pravdivosti informace, zvláště jsou-li zjevné a snadno dostupné.

Závěrem je třeba dodat, že jakkoliv považuje Ústavní soud za velmi důležité vyřešení otázek souvisejících s nemajetkovou újmou (např. stigmatizace nařčené osoby, ztráty času a pracovních příležitostí apod.), nemohl se jimi v tomto řízení zabývat, neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno toliko o majetkové újmě.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15 je dostupný PDF zde (417 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu