Trestní sankce a nejlepší zájem dítěte

24.08.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 90/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí.

Stěžovatel řídil dne 27. 3. 2016, poté co požil předchozího pozdního večera větší množství alkoholu, osobní vůz, v němž vezl svou rodinu – manželku a dva syny ve věku šesti a tří let. Na úzké silnici nezvládl řízení, vozidlo narazilo dvakrát do stromu a převrátilo se. Nehodu přežil stěžovatel a mladší syn.

Proti stěžovateli, u něhož bylo naměřeno přibližně 1,5 g/kg alkoholu v krvi, bylo vedeno trestní řízení pro přečin usmrcení z nedbalosti a ohrožení pod vlivem návykové látky.

Soud prvního stupně (okresní soud) ve svém rozsudku stanovil obžalovanému povinnost nahradit škodu a uložil mu trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Své úvahy o trestu odnětí svobody však vyjádřil ve výroku, kterým se stěžovateli ukládá trest domácího vězení v délce dvou let.

Prvostupňový soud konstatoval, že nepodmíněný trest odnětí svobody je v podobných věcech standardním řešením. Vzal však výrazně v úvahu polehčující okolnosti. Obžalovaný byl dosud bezúhonným a řádným občanem a dokazování k jeho osobnosti vyznělo jednoznačně pozitivně. Rozhodující význam měla zejména zjištění o vztahu mladšího syna (nehodu přežil s menším poraněním) k otci. Ve zprávě mateřské školky se uvádí možnost porušení vztahu syna a otce. Orgán sociálně právní ochrany dětí zjistil, že od dopravní nehody se datuje zvýšená citová fixace syna na otce, jenž je pro něj nenahraditelným a při vzájemném odloučení hrozí na straně syna další citové trauma. Totéž potvrdilo psychologické vyšetření.  Za stěžovatele se navíc silně postavili pozůstalí po zemřelé manželce, zejména její rodiče. Všichni potvrdili projevy intenzivní vazby syna na otce, v podstatě otci odpustili a žádali soud, aby syna a otce, právě v zájmu dítěte, neodděloval.

Odvolací soud k odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu a uložil obžalovanému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Zdůraznil vysokou škodlivost trestného jednání. K okolnostem akcentovaným soudem prvního stupně se vyjádřil jen krátce. Právě proti posouzení věci odvolací instancí směřuje ústavní stížnost.

Ústavní soud zásadně respektuje pravomoc obecných soudů ukládat tresty. Zasáhnout do ní mu přísluší jen ve výjimečných případech a může se zaměřit jen na otázku, zda uložením trestu soudy neporušily ústavní práva stěžovatele. Jakkoli je hlavním účelem trestu spravedlivé potrestání viníka, umožňuje trestní zákoník přihlédnout i k případným následkům samotného potrestání.

V posuzované věci vzal Ústavní soud v úvahu nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1, čl. 9 Úmluvy o právech dítěte); ostatně i trestní soud je povinen přihlédnout k oprávněným zájmům osob poškozených trestným činem (§ 38 odst. 3 trestního zákoníku). Za jiných okolností by se právní názor Ústavního soudu shodoval se soudem odvolacím. V tomto velmi smutném a niterně rodinném případě je však intenzita nejlepšího zájmu mladšího syna stěžovatele velmi vysoká a je nutné ji - zcela výjimečně - zohlednit.

Podstatný byl i fakt, že se odvolací soud v rámci úvah o stěžovatelově trestu dosud nezabýval zájmem pozůstalého syna stěžovatele s náležitou určitostí. Tím byl dovršen závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud shledal též porušení čl. 32 odst. 1 Listiny o právu na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí.   

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 je dostupný PDF zde (292 KB, PDF).