Ústavní soud nezasáhl do sporu o zadostiučinění za vulgární výrok Davida Černého o Milanu Knížákovi, protože obecné soudy zohlednily všechna ústavně relevantní kritéria

21.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 104/2017

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) rozhodl dne 19. 9. 2017 o ústavní stížnosti stěžovatele tak, že jeho stížnost na porušení práva na svobodu projevu zaručeného článkem 17 Listiny základních práv a svobod odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Posuzovaný případ vychází z událostí z listopadu roku 2000, kdy nechal tehdejší generální ředitel Národní galerie, Milan Knížák, stěžovatele jako laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého z galerie vyvést ochrankou. Stěžovatel se k těmto událostem po deseti letech vrátil ve svém rozhovoru pro dokument České televize „Cena Jindřicha Chalupeckého“, ve kterém o Milanu Knížákovi prohlásil, že je to „nafoukanej, kriploidní čurák“. Za tento výrok požadoval Milan Knížák po stěžovateli i po České televizi, která dokument s tímto výrokem v lednu 2011 odvysílala, omluvu a finanční náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout zásahem do jeho osobnostních práv. Česká televize se posléze s Milanem Knížákem mimosoudně dohodla na omluvě, kterou také odvysílala; v tomto ohledu proto došlo k částečnému zastavení řízení.

Rozsudkem ze dne 28. 2. 2012 uložil Městský soud v Praze stěžovateli povinnost poskytnout Milanu Knížákovi omluvu, ale zamítl jeho žalobu v části směřující k tomu, aby mu stěžovatel zaplatil částku ve výši 150.000 Kč. Konstatoval, že vulgarita výrazů použitých stěžovatelem je taková, že překračuje míru povolené expresivity a činí předmětnou kritiku excesivní a objektivně způsobilou zasáhnout do osobnostních práv Milana Knížáka, avšak ne do té míry, aby byla ve značné míře snížena jeho důstojnost či vážnost ve společnosti a aby bylo odůvodněno poskytnutí zadostiučinění v penězích. Odvolací soud pak v tomto směru dospěl k jinému názoru, neboť podle něj byla ve velkém rozsahu snížena i důstojnost a čest Milana Knížáka, proto stěžovateli uložil zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč. Tento i další rozsudek Vrchního soudu v Praze byly posléze zrušeny Nejvyšším soudem, který vedl odvolací soud jednak k tomu, aby vysvětlil, které skutečnosti a okolnosti jej vedly k závěru o opodstatněnosti zadostiučinění, jednak k tomu, aby přiznanou výši finanční náhrady opřel o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Ve svém třetím rozsudku ze dne 23. 2. 2016 uložil vrchní soud stěžovateli povinnost zaplatit Milanu Knížákovi částku 100.000 Kč; stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto pro nepřípustnost.

Ústavní soud připomněl, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to svobody projevu ve smyslu článku 17 Listiny, svědčící stěžovateli, a práva na ochranu osobnostních základních práv (na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno) podle článku 10 odst. 1 Listiny, svědčícího Milanu Knížákovi. Při řešení této kolize musejí soudy zohlednit veškeré okolnosti případu a provést test proporcionality. Vrchní soud tak učinil a jeho názor, že stěžovatelův projev byl způsobilý dotknout se cti Milana Knížáka a vyžadoval si omluvu, nebylo možné označit za neudržitelný, excesivní či jinak neústavní. V této situaci Ústavnímu soudu nepříslušelo uvedené závěry přehodnocovat, neboť postoj, jaký obecné soudy k vulgarismům zaujmou, je otázka, která nedosahuje ústavněprávní dimenze. I judikatura Ústavního soudu však činí rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se však opírají o kritizovaný skutkový základ a jsou přiměřené cílům kritiky, resp. kritizovaným skutečnostem, na straně jedné, a samoúčelnými vulgaritami, vyprazdňujícím obsah veřejné debaty, na straně druhé. V tomto případě Ústavní soud souhlasil s vrchním soudem v tom, že předmětné výroky byly proneseny zcela zbytečně a svědčí spíše o stěžovatelově úmyslu Milana Knížáka skandalizovat.

Pokud jde o přiznání finanční satisfakce a její výši, dospěl Ústavní soud k závěru, že vrchní soud řádně zohlednil veškerá ústavně relevantní kritéria, jakož i všechny okolnosti případu. Přestože by dle Ústavního soudu mohla satisfakční a sankční funkci zadostiučinění v daném případě splnit i omluva nebo nižší částka, nelze opomenout, že při respektování všech relevantních kritérií bylo stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy předmětem volného uvážení vrchního soudu, který se v tomto ohledu nedopustil takového excesu, aby Ústavní soud zasáhl.

Na závěr svého rozhodnutí Ústavní soud apeloval na oba účastníky tohoto dlouholetého sporu, aby jej tímto rozhodnutím považovali za definitivně ukončený a dále nepokračovali ve sporných verbálních útocích, jichž se dopouštěl nejen David Černý, ale i Milan Knížák. 

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17 je dostupný PDF zde (314 KB, PDF).