Ústavní soud poskytl po 20 letech Ukrajinci naději na podmíněné upuštění od zbytku trestu vyhoštění z České republiky

12.12.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 142/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost proti usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť těmito rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel, státní občan Ukrajiny, byl v České republice v roce 1999 odsouzen za trestný čin loupeže ke dvouletému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel trest odnětí svobody řádně vykonal a po propuštění odcestoval na Ukrajinu, kde žije dodnes.

Stěžovatel se v roce 2018 obrátil na Obvodní soud pro Prahu 9 s žádostí o zahlazení odsouzení, neboť měl za to, že žije řádným životem, úspěšně podniká, z trestu si vzal ponaučení.  Záznam stále vykonávaného trestu vyhoštění v trestním rejstříku mu však působí obtíže při obchodování se subjekty nejen v České republice, ale rovněž i v jiných členských státech Evropské unie. Díky propojenému rejstříkovému systému členských států EU se jeho dosud nevykonaný, na dobu neurčitou uložený trest v těchto státech zobrazuje a brání mu vstupu i na jejich území.

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením žádost stěžovatele zamítl, a toto jeho rozhodnutí potvrdil i Městský soud v Praze. Oba tyto soudy podmínky pro zahlazení odsouzení nepovažovaly za splněné, protože probíhající trest zahladit nelze.

Tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní tvrdil, že již při uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou nerespektoval nalézací soud účel uložení takového trestu, neboť tento byl pro něj nepřiměřený (byl mu uložen sice trestu odnětí svobody na dolní hranici, ale současně na horní hranici trest vyhoštění). Dále namítal, že obecné soudy nedostatečně reflektovaly skutečnost, že stěžovatel se trestu po dobu 20 let bez námitek podrobil, respektoval jej a dosud respektuje, a že svou vinu přijal. Po celou dobu je jinak bezúhonný, otec rodiny a podnikatel. V době, kdy mu trest byl uložen, nemohl předpokládat, že jej bude omezovat ještě po dvaceti letech.

Stěžovatel také zkusil podat žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, již obecné soudy zamítly, protože ani s upuštěním od zbytku výkonu trestu zákon zde vůbec nepočítá.

Ústavní soud stěžovatelovu situaci posoudil v celém kontextu i těchto stěžovatelových návrhů a rozhodnutí o nich.

Ústavní soud se nemohl zabývat původní přiměřeností či nepřiměřeností trestu vyhoštění na dobu neurčitou (trest bylo a nadále lze uložit ve výměře 1-10 let nebo na dobu neurčitou), neboť odsuzující rozsudek z roku 1999 stěžovatel ústavní stížností tehdy nenapadl a dávno tak uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud dále konstatoval, že ani v řízení o zahlazení odsouzení, o které žádal stěžovatel také, nemohl být stěžovatel úspěšný. Zahladit totiž nelze odsouzení k trestu, který dosud trvá, což je i případ trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Pouhým nahlédnutím do trestního zákoníku lze snadno zjistit, že proti jiným druhům trestů obdobné povahy trestní zákoník u vyhoštění na dobu neurčitou vlastně neobsahuje jakoukoli reálnou možnost zmírnění, zejména podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu, jako je tomu například u trestu zákazu činnosti nebo podmíněné propuštění. Jedinou výjimkou je ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu, které sice umožňuje, aby soud od zbytku výkonu trestu upustil, ale jen v případě zcela výjimečném, kdy po vyhlášení rozsudku nastaly skutečnosti, pro které by trest původně vůbec uložen být nemohl.

Z pohledu ochrany základních lidských práv u tohoto konkrétního stěžovatele, je podle názoru Ústavního soudu takový stav neudržitelný. Trest vykonávaný po více jak 20 let s ohledem na spáchaný trestný čin a současný život stěžovatele nemůže nadále plnit svůj účel.  Neumožňuje totiž jakkoliv zohlednit stěžovatelovu upřímnou snahu po nápravě a neposkytuje mu žádnou naději, že jednou při splnění určitých, byť i přísných podmínek, stěžovatelova povinnost vykonávat tento trest zanikne. Takový trest je z pohledu účelu trestu nepřijatelný.

Ústavní soud se proto pokusil tuto nepříznivou situaci zmírnit. S ohledem na chybějící explicitní ustanovení trestních kodexů o možnosti reagovat na již vykonanou délku trestu nebo chování odsouzeného, vázán jen ústavním pořádkem, sám provedl ústavně konformní výklad § 350h odst. 4 trestního řádu v tom smyslu, že za okolnost, která by bránila uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, je třeba považovat i aktuální zjištění, že se stěžovatel v průběhu výkonu tohoto trestu napravil.

Jelikož však stěžovatel napadl ústavní stížností jen rozhodnutí obecných soudů v řízení o zahlazení trestu, nikoliv i v řízení o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zamítnout. 

S ohledem na závaznou povahu nálezu, stěžovatel bez ohledu na zamítavý výrok, má možnost žádat znovu obecné soudy o upuštění od dalšího výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a tyto nebudou moci takovou žádost zamítnout jen s odkazem na to, že trestní řád nápravu pachatele zohlednit neumožňuje, jak činily dosud.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3628/18 je dostupný PDF zde (244 KB, PDF).