Ústavní soud vrátil ženě šanci na vyšší bolestné

15.08.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 86/2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) částečně vyhověl stížnosti a zrušil rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu, neboť některými jejich výroky bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se stala obětí dopravní nehody, při které utrpěla vážná zranění mj. v obličejové části, po kterých jí zůstaly trvalé fyzické i psychické následky. V řízení před obecnými soudy se poté domáhala náhrady škody na zdraví po viníku nehody, pojistiteli auta a provozovateli vozidla. V žalobě uplatnila mj. nárok na odškodnění bolesti ve výši 195.360 Kč a 401.400 Kč na ztížení společenského uplatnění, uvedla přitom, že se nejedná o konečnou částku. Později rozšířila žalobu na zaplacení částky 1.317.600 Kč na bolestném představující desetinásobek základního bodového hodnocení a částku 4.377.000 Kč na ztížení společenského uplatnění představující rovněž desetinásobek základního bodového hodnocení. Odvolacím Krajským soudem v Praze byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí bolestné ve výši 195.360,- Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 592.200,- Kč. U nároků stěžovatelky uplatněných rozšířením žaloby odvolací soud dospěl k závěru, že k rozšíření žaloby došlo po uplynutí promlčecí lhůty vůči všem žalovaným a ze strany žalovaných došlo k úspěšnému vznesení námitky promlčení. Stěžovatelka se ve svém dovolání odvolávala na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, podle kterých nelze nepřiznat nárok na mimořádné zvýšení bolestného z důvodu promlčení, jestliže byl základ nároku uplatněn včas (tisková zpráva a text nálezu jsou k dispozici zde: https://goo.gl/HskVLA ). Nejvyšší soud stěžovatelce nevyhověl a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že názor, vyslovený v předmětném nálezu Ústavního soudu je ojedinělým názorem jednoho senátu Ústavního soudu, se kterým se dovolací soud neztotožňuje, a proto setrvává na ustálených závěrech přijatých dosavadní soudní praxí, které považuje za správné.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že již dříve připustil i postup, kdy za splnění některých podmínek obecný soud odmítne aplikovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu a jeho nález nereflektuje; mezi tyto podmínky patří především naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup.  Podstatou konkurujících úvah Nejvyššího soudu je argumentace, podle které jsou zásada rovnosti účastníků řízení a jejich právo na spravedlivý proces porušeny, pokud soud v občanském soudním řízení přizná žalobci více, než požadoval v žalobním petitu, aniž by byly splněny podmínky ustanovení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V nyní projednávaném případě žaloby na náhradu újmy na zdraví tato podmínka podle Nejvyššího soudu splněna není.

Ústavní soud dospěl k závěru, že konkurující úvahy předložené Nejvyšším soudem nepředstavují důvody pro změnu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud k tomu uvádí, že dospěl-li v předmětném nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13 k závěru, že soud může v případech žaloby na náhradu újmy na zdraví překročit podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, celkovou částku, jejíhož přisouzení se žalobce domáhá, z uvedeného závěru současně vyplývá, že podle názoru Ústavního soudu naopak výjimka ze zákazu překročení žalobního petitu podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu je v těchto řízeních splněna. Současně s ohledem na to, že občanské soudní řízení o žalobě na náhradu újmy na zdraví je řízením sporným, je nutno z nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13 dovodit, že za splněnou považuje Ústavní soud výjimku, podle které soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit více, než čeho se domáhají, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

V právě projednávané věci odvolací soud shledal s ohledem na zvláště obtížné a bolestivé způsoby léčení stěžovatelky (byla v několikadenním bezvědomí, podrobila se mnoha operacím v obličejové části i ústní dutině, tracheotomii, utrpěla zhmoždění stěny hrudníku, traumatický pneumotorax a kontuzi plic s tím, že některá zranění byla s následnými zánětlivými komplikacemi), důvod pro navýšení základního bodového hodnocení bolestného (představovaného částkou 127.920,- Kč) ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky ve výši trojnásobku na 383.760,- Kč. S ohledem na shora uvedené však odvolací soud pochybil, jestliže následně dospěl k závěru, že při postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky byl vázán žalobou stěžovatelky, a z tohoto důvodu bylo žalobě v nároku na bolestné vyhověno „pouze“ do částky 195.360,- Kč. Ve světle shora uvedeného má Ústavní soud za to, že v žalobě definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení na trojnásobek, tedy 383.760,- Kč, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1796/16 je dostupný PDF zde (388 KB, PDF).