V rámci extradičního řízení nelze vydat osobu, které byl udělen azyl v jiné členské zemi EU

05.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 93/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele na osobní svobodu a spravedlivý proces.

Stěžovatel je občanem Ruské federace, který je od listopadu 2004 držitelem mezinárodní ochrany ve formě azylu v Rakousku. Vzhledem k tomu, že byl v Rusku trestně stíhán a následně v nepřítomnosti odsouzen ke čtyřletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bylo po něm v roce 2008 vyhlášeno mezinárodní pátrání a na žádost ruské generální prokuratury zahájeno řízení o jeho vydání z Rakouska. Řízení bylo v červnu 2009 rozhodnutím rakouského soudu zastaveno a byla vyslovena nepřípustnost vydání stěžovatele pro rozpor s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadou non-refoulement. Stěžovatel byl 17. ledna 2017 při kontrole zadržen hlídkou cizinecké policie na území České republiky, neboť bylo zjištěno, že na něj byl vydán mezinárodní zatykač.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl stěžovatel 19. ledna 2017 na základě návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně vzat do předběžné extradiční vazby. Krajský soud dospěl k závěru, že mezinárodní ochrana získaná azylem v Rakousku na stěžovatele na území České republiky nedopadá a existuje obava z jeho možného útěku, aby se vyhnul extradičnímu řízení. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodnou. Vazba stěžovatele trvala do 29. března 2017, kdy Krajský soud v Brně rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruské federace není přípustné a současně stěžovatele propustil z předběžné vazby na svobodu. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud a ve své stížnosti především tvrdil, že jeho více než dva měsíce trvající vazba neměla žádný legitimní účel, neboť českým orgánům bylo od začátku známo, že je držitelem mezinárodní ochrany v Rakousku a nemůže být s ohledem na princip non-refoulement proto vydán do Ruské federace. Ačkoliv už byl z vazby propuštěn a zásah do jeho osobní svobody netrvá, rozhodnutí o jeho vzetí do vazby je podle něj protiústavní a žádá jeho zrušení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V projednávaném případě měly orgány činné v trestním řízení již v době zadržení stěžovatele informaci, že mu byla v Rakouské republice udělena mezinárodní ochrana formou azylu a byl mu poskytnut pobyt na území Rakouska. Za těchto okolností mělo být případné další předběžné šetření k ověření těchto informací vedeno s maximální péčí a urychlením, a nikoliv po dobu několika týdnů. Bylo povinností obou soudů věnovat patřičnou pozornost dřívějším rozhodnutím jiných členských států Evropské unie, tedy i orgánů Rakouské republiky, o nichž věděly, neboť ta jsou překážkou přípustnosti vydání stěžovatele do Ruska a z hlediska účelu vedení vydávacího řízení mají význam i pro posouzení nutnosti zajištění stěžovatele předběžnou vazbou.

Ze závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv plyne, že na držitele mezinárodní ochrany udělené v jiné členské zemi Evropské unie je nutné pohlížet jako na držitele mezinárodní ochrany i v členské zemi, v níž probíhá extradiční řízení a takovou osobu proto nelze vydat do státu, ze kterého pocházela předtím, než jí byl azyl udělen (v souladu s principem non-refoulement zakotveným v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků).

Krajský soud tak dospěl až po více než dvou měsících trvající vazbě stěžovatele k tomu, že nemůže být vydán s ohledem na udělení mezinárodní ochrany v Rakousku, v níž už bylo v minulosti rozhodnuto o nepřípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace, Čečenské autonomní republiky, kde by se stěžovatel mohl stát terčem pronásledování ohrožujícího jeho základní lidská práva. Přitom už v době rozhodování o vazbě bylo z příslušných dokumentů zřejmé, že vydání nebude realizovatelné.

Rozhodnutí obou soudů je třeba z výše popsaných důvodů posoudit jako svévolná, porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Omezení osobní svobody stěžovatele, postrádající reálný účel a trvající více než dva měsíce lze označit za porušení čl. 8 odst. 2 Listiny i čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, neboť postavení stěžovatele jako azylanta mohlo a mělo být prověřeno v kratší lhůtě, než se stalo.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1260/17 je dostupný PDF zde (234 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu