Kdo je oprávněn podat ústavní stížnost, stanoví ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen „zásah orgánu veřejné moci“) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Katalog základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem obsahují na prvním místě Listina základních práv a svobod a Ústava, případně mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jež byly v České republice ratifikovány a vyhlášeny.

Praktický důsledek tohoto ustanovení je potom ten, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti uvést, jaké základní právo bylo v jeho případě porušeno, který orgán veřejné moci a jakým rozhodnutím, resp. zásahem tak učinil, a v čem konkrétně ono porušení základního práva nebo svobody spočívalo. Žádnými jinými právy se Ústavní soud zabývat nemůže. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není soudem poslední instance a přezkoumává „pouze“ ústavnost, nikoli zákonnost či správnost soudních rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je „jen“ ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.