Ústavní soud sjednotil doposud nejednotnou judikaturu, která různě přistupovala k nutnosti vyčerpání opravných prostředků předtím, než se obviněný obrátí na Ústavní soud. Obviněný může před Ústavním soudem napadat rozhodnutí dozorového státního zástupce o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání v dvouměsíční lhůtě. Podnět k výkonu dohledu zde není účinným prostředkem nápravy a jeho podání nemá na běžící dvouměsíční lhůtu vliv. Přestože plénum tentokrát rozhodovalo usnesením, právní názor Ústavního soudu bude publikován ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. V této souvislosti Ústavní soud vyřešil i časové účinky sjednocení judikatury na již probíhající řízení.

Stěžovatelka je obviněná ze spáchání celkem čtyř trestných činů. Policejní orgán zahájil proti stěžovatelce a dalším spoluobviněným trestní stíhání, a to ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatelka podala proti usnesení stížnost, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dozorové státní zastupitelství) ji ale zamítl taktéž napadeným usnesením. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle dozorového státního zastupitelství splňuje všechny zákonné náležitosti a opírá se o rozsáhlý důkazní materiál. Existuje vyšší míra pravděpodobnosti, že se stěžovatelka činů, které jsou jí kladeny za vinu, dopustila. Stěžovatelka využila (zneužila) svého postavení uvnitř nemocnice, sama podnítila vznik schématu, podle něhož se léky prodávaly za nižší cenu, jen aby se obratem prodaly za cenu vyšší, různými fiktivními službami chtěla zakrýt skutečnost, že se obohacovala na úkor poškozené nemocnice. Byla to rovněž stěžovatelka, která stála za založením konkurenční obchodní společnosti. O této skutečnosti však nemocnice, stěžovatelčina zaměstnavatelka, nevěděla. Policejní orgán správně vymezil, že stěžovatelka spáchala tři skutky. Stěžovatelčina obrana, že nemocnice věděla, podporovala a souhlasila s její protiprávní činností, neobstojí; žádný zaměstnavatel by nepřipustil, aby mu zaměstnanci působili škodu a obohacovali se na jeho úkor. Konečně dozorový státní zástupce odmítl, že by přibraný znalec byl podjatý.

Stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala též podnět k dohledu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci jako nadřízenému (dohledovému) státnímu zastupitelství. Dohledový státní zástupce přípisem ze dne 22. 10. 2025 (který není ústavní stížností napaden) stěžovatelce sdělil, že podnět k výkonu dohledu je nedůvodný, neboť v postupu dozorového státního zástupce nejsou takové zásadní vady, které by měly vliv na celkovou zákonnost dosavadního průběhu řízení. Dohledový státní zástupce nemůže zrušit usnesení dozorového státního zástupce nebo mu dát pokyn k opětovnému rozhodnutí; rozhodnutí dozorového státního zástupce je totiž pravomocné a teoreticky by jej šlo zrušit jen cestou stížnosti pro porušení zákona podle § 266 násl. trestního řádu (pro to ale nejsou v této věci dány důvody). Dohledový státní zástupce dále uvedl, že úkolem výkonu dohledu není polemizovat s jednotlivými důkazy doposud provedenými v trestním řízení, a to zejména na jeho počátku, a s jejich hodnocením. Dohledem nelze suplovat stížnostní řízení, jinak by byl „vytvářen jakýsi kvazi opravný prostředek mimo mantinely trestního řádu a fakticky další stupeň stížnostního řízení“. K samotným výtkám stěžovatelky dohledový státní zástupce uvedl, že dozorový státní zástupce rozhodl v adekvátní lhůtě a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je v souladu se zákonem, dohledový státní zástupce tam našel jen dílčí nedostatky bez vlivu na zákonnost usnesení. 

Ústavní soud nejprve řeší podmínky řízení. Klíčovou otázkou případu se stalo, zda k přípustnosti ústavní stížnosti stačí podat jen stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 7 trestního řádu) či je třeba podat též podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zastupitelství (§ 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Protože rozhodující čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že je rozhodovací praxe Ústavního soudu nejednotná, předložil kauzu plénu. 

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnost stěžovatelky nakonec odmítlo pro zjevnou neopodstatněnost. Do budoucna však závazně určilo opravné prostředky, jež je třeba vyčerpat předtím, než se obviněný obrátí na Ústavní soud ve věcech zahájení trestního stíhání. 

Pokud obviněný, který neúspěšně podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tvrdí, že rozhodnutí dozorového státního zástupce o této stížnosti (§ 160 odst. 7 trestního řádu) porušuje jeho ústavně zaručená práva, musí proti tomuto rozhodnutí podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí dozorového státního zástupce (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podnět k výkonu dohledu (§ 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) není procesním prostředkem ochrany práv obviněných ve věcech zahájení trestního stíhání. Případné podání podnětu k výkonu dohledu nemá žádný dopad na běh zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti rozhodnutí dozorového státního zástupce podle § 160 odst. 7 trestního řádu.

Právní názor Ústavního soudu bude publikován ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Ústavní soud v této souvislosti řešil i časové účinky sjednocení judikatury na probíhající řízení. Je třeba chránit důvěru obviněných, kteří ve vztahu k rozhodnutí dozorového státního zástupce podle § 160 odst. 7 trestního řádu (vydanému před publikací sdělení Sbírce), jednali v důvěře v dosavadní judikaturu a podali podnět k výkonu dohledu a doposud nebyli o jeho výsledku vyrozuměni, nebo podnět teprve plánovali podat. V každém případě však musí stěžovatel podat ústavní stížnost proti rozhodnutí dozorového státního zástupce, vydanému přede dnem publikace sdělení o vydání tohoto usnesení ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, nejpozději do dvou měsíců ode dne publikace tohoto sdělení, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl podán podnět k výkonu dohledu nad rozhodnutím dozorového státního zástupce podle § 160 odst. 7 trestního řádu. Byl-li obviněný o vykonaném dohledu vyrozuměn již před publikací sdělení, je rozhodný den pro počátek dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dozorového státního zástupce den doručení vyrozumění o dohledu (a nikoli den publikace sdělení o vydání tohoto usnesení ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv). 

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/26 je dostupný  zde (303 KB, PDF). 

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

Stěžovatel jako poškozený uplatnil v přípravném řízení nárok na náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč způsobenou obviněným, který vniknul do rodinného domu stěžovatele, odcizil jeho vozidlo a prodal ho nezjištěné osobě včetně řady věcí, které se v něm nacházely. Mezi státní zástupkyní a obviněným byla sjednána dohoda o vině a trestu. Škoda způsobená stěžovateli byla na základě odborných vyjádření stanovena na částku 663 460 Kč a takto byla zahrnuta do popisu skutku. V dohodě byla sjednána náhrada škody poškozeným, stěžovateli byl podle dohody obviněný povinen zaplatit částku 100 000 Kč. Okresní soud dohodu o vině a trestu schválil a odsoudil obviněného. Uložil mu rovněž povinnost k náhradě škody poškozeným, konkrétně stěžovateli přiznal náhradu škody ve výši 100 000 Kč. Několik poškozených soud odkázal se zbývajícími nároky na civilní řízení, stěžovatel však mezi nimi nebyl a nebyl uveden ani v odůvodnění výroku. Stěžovatel se proti výroku o náhradě škody odvolal. Poukázal zejména na to, že ačkoliv nárokoval částku 1 000 000 kč, bylo mu přiznáno pouhých 100 000 Kč. Krajský soud konstatoval, že okresní soud pochybil, pokud o jednání o dohodě o vině a trestu nevyrozuměl zmocněnce stěžovatele. Dále uvedl, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak soud dospěl k nároku na náhradu škody ve výši 100 000 Kč, když stěžovatel požadoval částku 1 000 000 Kč a znaleckým posudkem byla zjištěna škoda ve výši 663 460 Kč. Pokud okresní soud nepřiznal stěžovateli celou požadovanou částku, měl ho se zbytkem nároku odkázat na civilní řízení, což však neučinil. Krajský soud uvedl, že nemůže v této situaci věc vrátit k novému rozhodnutí okresnímu soudu, pokud ruší pouze výrok o náhradě škody. Usnesením proto pouze doplnil jméno stěžovatele do výroku rozsudku okresního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozsudek okresního soudu i řízení předcházející jeho vydání trpí závažnými vadami. Uvádí, že úmyslem státní zástupkyně při koncipování dohody o vině a trestu bylo podle jeho názoru vtělit do dohody povinnost obviněného zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 1 000 000 Kč, nicméně nedopatřením z částky vypadla jedna nula, čehož si zjevně nikdo nevšiml. Text pak převzal i okresní soud, což je také důvodem, proč neodkázal stěžovatele se zbytkem nároku na občanskoprávní řízení.
 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.06.2026 14:00 do: 17.06.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3645/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2025 č. j. 33 Cdo 3051/2024-131
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  L. Ž., zastoupena Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala zaplacení částky ve výši 43 982 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které pojišťovně (v tomto řízení vedlejší účastnice) vzniklo z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené v listopadu 2010 a ukončené na základě žádosti stěžovatelky v dubnu 2023. Stěžovatelka považovala pojistnou smlouvu a její součást (doplňkové pojistné podmínky) za neplatnou pro neurčitost kapitálové hodnoty pojištění a výše nákladů. Stěžovatelka na pojistném zaplatila více než 160 tisíc korun, bezdůvodné obohacení pak představuje částku zbývající po odečtení odkupného a poskytnutého plnění z úrazového pojištění. Obvodní soud žalobu zamítl, dovodil přitom, že část požadovaného nároku je promlčená. Co se týče zbývající části, stěžovatelka nemůže namítat neplatnost smlouvy z důvodu zneužití či její neurčitosti či nepřiměřenosti, neboť dodatek smlouvy uzavřela s vedlejší účastnicí dobrovolně a deklarovala tak, že obsah závazku považuje za srozumitelný a určitý. Účastnice stvrdily, že ke dni uzavření smlouvy byla stěžovatelka řádně seznámena s obsahem smlouvy, včetně pojistných podmínek, s tím, že ustanovení dodatku mají přednost před zněním smlouvy. Tento rozsudek následně potvrdil i odvolací městský soud, který dovodil, že stěžovatelce nemohl vzniknout nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, když sama svým podpisem odsouhlasila nové znění pojistné smlouvy, které nově upravilo veškerá práva a povinnosti z ní vyplývající. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že mezi ní a vedlejší účastnicí nedošlo k uzavření dohody o narovnání, ani k uzavření nové pojistné smlouvy, neboť čl. 8.5 dodatku je zneužívajícím smluvním ujednáním, k němuž se v souladu s § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží. Nejvyšší soud však uvedenou argumentaci a zejména judikaturu SDEU ignoroval. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud porušil zásadu efektivity unijního práva podle v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. V důsledku nerespektování zásady efektivity došlo podle ní k porušení jejího práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces vyplývající z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Dále uvádí, že městský soud ani obvodní soud se nezabývaly její skutečnou vůlí při uzavření dodatku.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2026 10:00 do: 18.06.2026 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1320/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2025 č. j. 33 Cdo 1360/2024-342, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 23 Co 345/2023-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. srpna 2023 č. j. 17 C 120/2018-275.
Stručná charakteristika: Smlouva, náhrada škody
Označení navrhovatelů: ARMEX ENERGY a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené porušením povinnosti obchodní společnosti C4G s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) plynoucí ze Smlouvy o poskytování poradenství ze dne 30. 6. 2015 (předmětem bylo poradenství a konzultace v oblasti nákupu a prodeje plynu). Obvodní soud nejprve žalobu zamítl, městský soud však následně rozhodnutí zrušil a věc znovu vrátil obvodnímu soudu. Obvodní soud i napodruhé žalobu zamítl, předmětnou smlouvu posoudil jako tzv. nepojmenovanou smlouvu, přičemž přiměřeně použil úpravu smlouvy o dílo s nehmotným výsledkem. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelky odmítl, přičemž shrnul, že podstatou návrhu je její výhrada vůči interpretaci smlouvy. Podle Nejvyššího soudu se městský soud neodchýlil od pravidel výkladu právních jednání tak, jak je chápe mj. i judikatura, pokud dovodil, že vedlejší účastnice se ve smlouvě zavázala poskytovat poradenství ke střednědobým a dlouhodobým nákupům plynu, ale nebyla povinna nastavovat střednědobou a dlouhodobou nákupní strategii v závislosti na predikci a aktivně řídit denní pozice nákupu plynu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje celou řadu námitek, zejména porušení zásady zákazu překvapivého a svévolného rozhodnutí, resp. zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání, a to ve vztahu k odlišnému právnímu posouzení věci městským soudem. S uvedeným následně souvisí i námitky stěžovatelky směřující proti postupu Nejvyššího soudu, který nepřihlédl k namítané procesnímu pochybení městského soudu.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2026 10:30 do: 18.06.2026 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2614/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2025 č. j. 17 Co 199/2024-567
Stručná charakteristika:  Právo dítěte, právo rodičovské, výživné
Označení navrhovatelů:  M. J., P. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V řízení před Ústavním soudem figuruje matka nezletilých jako stěžovatelka, otec nezletilých jako vedlejší účastník, starší syn jako stěžovatel a mladší syn jako vedlejší účastník. Městský soud v červnu 2024 svěřil nezletilého mladšího syna do péče matky a dále rozhodl o povinnosti otce dětí přispívat na výživu nezletilých synů a uhradit dlužné výživné. Krajský soud následně rozhodnutí městského soudu změnil. Dospěl totiž při rozhodování o stanovení vyživovací povinnosti otce na rozdíl od městského soudu k závěru, že od ledna 2021 do prosince 2022 rodiče vedli rodinnou domácnost a obnovili společné soužití. Otec se následně od stěžovatelky odstěhoval a od ledna 2023 praktikovali symetrickou střídavou péči o mladšího syna. Proto krajský soud uzavřel, že není důvodné od ledna 2021 stanovit otci vyživovací povinnost k oběma synům, neboť ji plnil soužitím se stěžovatelkou a společnou péčí o děti; rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů k tehdy nezletilým synům až počínaje 1. 1. 2023 (tj. od rozchodu rodičů). Ve vztahu ke staršímu (tehdy nezletilému) synovi soud rozhodl o povinnosti otce hradit výživné do data ukončení přípravy na budoucí povolání.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak krajský soud posoudil otázku vyživovací povinnosti k nezletilým synům. Krajský soud se podle nich nesprávně odchýlil od závěrů městského soudu, čímž porušil jejich ústavně zaručená práva.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2026 11:00 do: 18.06.2026 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. Senát
Spisová značka: III. ÚS 1007/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2025 č. j. 28 Cdo 2046/2024-188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 26 Co 114/2023-135 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. června 2023 č. j. 36 C 215/2022-83
Stručná charakteristika:  Církev – majetek
Označení navrhovatelů:  Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnického práva státu k blíže specifikovanému pozemku v k. ú. Drasty. Tvrdila v ní, že pozemek byl historickým církevním majetkem ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, byl bez náhrady odňat právní předchůdkyni stěžovatelky v rozhodném období (v roce 1958) podle zákona o revisi první pozemkové reformy, a mohl by tudíž podléhat církevním restitucím, avšak byl v rozporu s blokačním ustanovením převeden do vlastnictví hl. m. Prahy. Státní pozemkový úřad a hlavní město Praha (v tomto řízení vedlejší účastníci), proti tomu mj. vznesli námitku, že došlo k (mimořádnému) vydržení pozemku. Soudy uznaly, že pozemek byl historickým majetkem církve, dále že stěžovatelce (resp. její právní předchůdkyni) vznikla v rozhodném období majetková křivda a že pozemek byl převeden ze státu na hl. m. Praha na základě smlouvy o bezúplatném převodu v rozporu s tzv. blokačním ustanovením, pročež byla tato smlouva absolutně neplatná. Své zamítavé výroky však postavily na tom, že v mezidobí došlo k mimořádnému vydržení pozemku ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, neboť hl. m. Praha (zapsaný vlastník a vydržitel pozemku) jej drželo po dobu více než dvaceti let, přičemž u něj nebyl zjištěn nepoctivý úmysl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že v soudním řízení nebylo prokazováno ani prokázáno, že hl. m. Praha se v jakékoliv chvíli ujalo držby pozemku (zejm. proto, že k tomu nikdy nedošlo). Nemohlo být proto ani prokázáno, že tento pozemek drželo po nezbytně dlouhou dobu (alespoň dvacet let) a že došlo k mimořádnému vydržení. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, dopustily se extrémního excesu při hodnocení důkazů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z téhož důvodu podle ní došlo v řízení k porušení principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka má nakonec za to, že neprovedením jí navržených důkazů soudy zatížily své rozhodnutí vadou opomenutých důkazů, a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2026 11:30 do: 18.06.2026 12:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. Senát
Spisová značka: III. ÚS 1653/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Jan Svatoň CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2025 č. j. 7 To 107/2025-145 a unesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. března 2025 č. j. 1 Nt 56/2022-132
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. H. zast. JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Policie České republiky usnesením z června 2022 odložila trestní věc pro podezření ze spáchání přečinu pomluvy. Okresní soud usnesením v říjnu 2022 uložil stěžovatelce ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Její stížnost následně krajský soud v neveřejném zasedání v lednu 2023 zamítl jako nedůvodnou. Na základě pravomocného rozhodnutí krajského soudu okresní soud v březnu 2023 nařídil výkon ochranného léčení. Okresní soud ve veřejném zasedání změnil podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku nařízené ambulantní ochranné léčení psychiatrické na ústavní.  Následnou stížnost stěžovatelky krajský soud v neveřejném zasedání zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá nedostatečnou argumentaci obecných soudů založenou na tvrzení o provedení potřebného rozsahu dokazování a na nutnosti přeměny léčby ambulantní na léčbu ústavní.

Spisová značka: II. ÚS 204/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Stížnostní soud poruší zásadu ústnosti a přímosti v situaci, kdy při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přehodnotí výslech odsouzeného v otázce náhledu na svou trestnou minulost, aniž by tento důkaz zopakoval či jinak doplnil dokazování.
 

Spisová značka: I. ÚS 30/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Podmínku bezprostřednosti závažného ohrožení sebe nebo svého okolí, která představuje ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách jednu z nezbytných podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci, je třeba v souladu s čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy vykládat restriktivně, a to zvlášť v případech nedobrovolné hospitalizace z preventivních důvodů.

Ani v sedmidenní lhůtě k vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotnickém zařízení (čl. 8 odst. 6 Listiny, § 77 zákona o zvláštních řízeních soudních) nesmí obecný soud rezignovat na ústavní standardy řádného dokazování, ačkoliv zpravidla musí postačit, když rozhodující skutečnosti osvědčí.
 

Spisová značka: IV. ÚS 142/26
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Dovolání by mělo jasně odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, nejlépe citací data a spisové značky judikátu. Označuje-li dovolání ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, pouze slovním popisem, lze dovolání považovat za bezvadné, jen je-li na první pohled zřejmé, o jakou rozhodovací praxi jde, a nejsou-li o tom žádné rozumné pochybnosti; v opačném případě trpí dovolání vadou, pro kterou ho Nejvyšší soud odmítne.
 

Krajský soud k odvolání stěžovatele coby povinného potvrdil usnesení okresního soudu, jímž tento soud zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné České republiky – Ministerstva financí (v tomto řízení vedlejší účastnice) podle vykonatelného rozhodčího nálezu vyneseného dne 5. 2. 2010 ad hoc rozhodčím soudem v Ženevě na základě čl. 10 odst. 2 Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 2. 10. 1990, vyhlášené pod č. 573/1992 Sb. (dále jen BIT) a Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL. Vymáhaná pohledávka představuje náhradu nákladů rozhodčího řízení. Krajský soud aproboval závěry okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelovu exekuční věc nelze považovat za probíhající řízení ve smyslu Dohody o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie ze dne 5. 5. 2020 vyhlášené pod č. 39/2021 Sb. m. s. Konstatoval, že rozhodčí řízení je již ukončeno, dohoda se tudíž na exekuční titul nevztahuje, a není tak dán důvod pro zastavení exekuce. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné. Případ stěžovatelky a jeho průběh je v podstatných rysech prakticky totožný jako výše zrekapitulovaný případ stěžovatele.

Stěžovatelé obecným soudům opakovaně neúspěšně předkládali argument, že výkon rozhodčího nálezu vydaného na základě česko-německé BIT, byť jen ve vztahu k výroku o náhradě nákladů rozhodčího řízení, odporuje evropskému právu, přičemž tuto argumentaci uplatňují i ve svých ústavních stížnostech. Dovolávají se mj. rozsudku ve věci Achmea. Soudní dvůr Evropské unie v tomto rozsudku zdůraznil, že sporné rozhodčí doložky zpochybňují zachování specifického charakteru unijního práva, a to v rozporu se zásadami loajální spolupráce a autonomie tohoto právního systému.
 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.06.2026 15:00 do: 09.06.2026 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 324/26
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výroku I usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 101 Co 337/2025-92
Stručná charakteristika: přístup k soudu
Označení navrhovatelů: M. Z., zast. JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v říjnu 2025 zamítl návrh otce nezletilých (v tomto řízení vedlejší účastník) na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil matce (v tomto řízení stěžovatelka) povinnost navrátit bydliště nezletilých dětí na adresu bydliště otce a zdržet se další změny bydliště nezletilých do doby pravomocného rozhodnutí soudu ve věci samé, a kterým by upravil styk otce s nezletilými dětmi. K odvolání vedlejšího účastníka ve věci rozhodoval krajský soud, který svým usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost strpět styk otce s nezletilými dětmi, a to v harmonogramu a ve formě vymezených ve výroku I usnesení. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že není potřeba zatímně upravovat styk otce s nezletilými. Ve zbylém rozsahu, tj. ve vztahu k navrácení nezletilých do předchozího bydliště, rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že jí soudy nedoručily návrh na nařízení předběžného opatření, zamítavé rozhodnutí okresního soudu a ani odvolání vedlejšího účastníka. Nedoručením odvolání jí krajský soud znemožnil reagovat na rozhodné skutečnosti a tvrzení uváděné vedlejším účastníkem a uplatnit vůči nim námitky.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2026 09:30 do: 11.06.2026 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3284/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1499/2024-559 ze dne 30. 7. 2025, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 3/2022-425 ze dne 3. 10. 2023 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 158 Cm 3/2019-306 ze dne 22. 11. 2021
Stručná charakteristika: právo EU
Označení navrhovatelů: M.K., zast. Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala vůči vedlejším účastníkům určení, že je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí. Nemovitosti byly předmětem kupní smlouvy ze srpna 2018 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky v rámci insolvenčního řízení. Vedlejší účastníci byli následně zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, stěžovatelka však s převodem nemovitostí nesouhlasí a v různých soudních řízeních usiluje o jejich navrácení do svého vlastnictví. V řízení o žalobě stěžovatelky na určení, že je vlastnicí nemovitostí, městský soud uzavřel, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v rámci insolvenčního řízení vedeného na její majetek byly zjištěny a následně z výtěžku prodeje nemovitostí uspokojeny pohledávky zajištěných věřitelů. Stěžovatelka neuspěla ani před odvolacím soudem a její dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že soudy postupovaly formalisticky, odmítly se zabývat podstatou sporu a neposkytly jí účinnou ochranu vlastnického práva a práv vyplývajících z jejího postavení spotřebitele. V průběhu dovolacího řízení stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU týkající se aplikace práva EU při ochraně dlužníka (spotřebitele) v insolvenčním řízení. Návrh měl objasnit, zda je slučitelné s právem EU, že dlužník nemá účinnou možnost věcného přezkumu sporné pohledávky zajištěného věřitele, přestože z ní vyplývá ztráta jediného obydlí. Nejvyšší soud však návrh v odůvodnění napadeného usnesení vůbec nezmínil, nereagoval na něj a nevysvětlil, proč jej nepovažoval za relevantní. Tím jí podle jejího názoru znemožnil účinně hájit svá práva zaručená právem EU a odepřel jí právo na zákonného soudce a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
 

Spisová značka: II. ÚS 2549/24
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde 

Právní věta:

Pokud v otázce, v níž má být aplikováno unijní právo, obecný soud rozhodující jako soud poslední instance ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nepoložení předběžné otázky řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr EU, dopustí se porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
 

Spisová značka: II. ÚS 263/26
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Je-li předmětem právního úkonu věc ocenitelná penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv podle § 9 advokátního tarifu. Použije-li soud nesprávnou tarifní hodnotu při určení výše náhrady nákladů řízení a svůj odlišný postup dostatečně neodůvodní, čímž se dopustí svévole, poruší základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zasáhne do legitimního očekávání vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: I. ÚS 3090/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

I. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) i další ústavní garance obviněného platí bezvýjimečně a v plném rozsahu pro veškeré trestné činy včetně trestných činů sexuální povahy.

II. Stojí-li výsledek trestního řízení v převážné míře na výpovědi jediné osoby, musejí soudy obviněnému poskytnout co nejširší prostor ke zpochybnění tohoto důkazu i k předložení vlastní verze skutkového stavu; neučiní-li tak, poruší právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: I. ÚS 1507/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

I. Cílem účinného vyšetřování podezření ze spáchání násilných trestných činů není vyvracení hájitelných tvrzení potenciální oběti. Hájitelnost jejích tvrzení a respekt k situaci potenciální oběti spočívá v tom, že k jejímu popisu událostí přistupují orgány činné v trestním řízení bez předpojatosti jako k možné či představitelné verzi skutkového děje – a proto i citlivě jako k možné oběti násilného trestného činu – a to zásadně bez ohledu na to, zda se nakonec podaří nalézt důkazy, které by tuto verzi prokazovaly do té míry, že to umožní osobu podezřelou z trestného činu obvinit, popř. obžalovat a nakonec odsoudit.

II. Stejně tak ovšem neprokázání hájitelného tvrzení o sexuální trestné činnosti neznamená, že muselo jít o křivé obvinění. Neprokázání obvinění značí pouze nedostatek průkazných důkazů, nikoliv pozitivní závěr o jeho nepravdivosti či úmyslu někoho křivě obvinit. Vždy je nutno přísně trvat na zásadách dokazování a standardech prokázání viny, které jsou zakotveny v hlavě páté Listiny, zejm. v podobě práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), principu presumpce neviny a z něj odvozené zásady in dubio pro reo, podle níž je třeba v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), což platí jak pro domnělého pachatele sexuálního násilí, tak i pro jeho domnělou oběť, a tedy zrcadlově pro domnělého pachatele křivého obvinění.
 

Spisová značka: IV. ÚS 1898/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

I. Řízení ve věcech činů jinak trestných páchaných dětmi mladšími patnácti let zpravidla není řízením o trestním obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ledaže dítěti hrozí zbavení osobní svobody. O řízení o trestním obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto typicky půjde v případech těch nejzávažnějších činů jinak trestných, za něž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu [srov. § 93 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)].

II. Právo účastníka řízení nahlížet do spisu je nedílnou součástí práva na právní pomoc a vůbec práva na spravedlivý proces (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

III. V objasňovací fázi řízení s trestně neodpovědným dítětem má právní zástupce trestně neodpovědného dítěte právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Orgány veřejné moci, které toto právo v souladu se zákonem odepřou, tíží argumentační břemeno vysvětlit, proč tu je závažný důvod pro odepření tohoto práva.

IV. Není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, aby k zásahovým ústavním stížnostem v každé jedné věci ve výroku nálezu deklaroval porušení procesních práv, která se však nemohla dotknout celkové ústavnosti řízení.
 

Na počátku tohoto případu bylo zranění stěžovatele způsobené pádem dubové větve. K tomu došlo na pozemku s chatou, který vlastní stěžovatelova příbuzná. V těsné blízkosti pozemku se nachází další dva pozemky. Na prvním z nich, vlastněném statutárním městem Hradec Králové (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník), stojí dub, do jehož větví byl minimálně od počátku května 2019 zaklesnut ulomený vrchol topolu osika, který roste na druhém blízkém pozemku, vlastněném třetími osobami. V červnu 2019 se vrchol topolu uvolnil z větví dubu a spadl na zem, mj. i na pozemek s chatou. Když se stěžovatel chystal se svými dvěma syny spadlý vrchol topolu odklidit, ulomila se z dubu přibližně desetimetrová větev a zasáhla stěžovatele. Pád dubové větve zapříčinila prasklina, kterou způsobilo několikatýdenní zatížení zaklesnutým vrcholem topolu. Stěžovatel utrpěl po pádu větve mnohačetná zranění.

Stěžovatel se následně v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady majetkové i nemajetkové újmy ve výši bezmála 3 miliony korun, neboť měl za to, že vedlejší účastník zanedbal svou prevenční povinnost. Okresní soud v Hradci Králové a poté i odvolací Krajský soud v Hradci Králové dospěly k závěru, že vedlejší účastník péči o dub nezanedbal a zároveň se neprokázalo, že by stěžovatelovo zranění nastalo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním vedlejšího účastníka. Naopak označily za nezodpovědné chování stěžovatele a jeho synů, kteří nepřizpůsobili své chování situaci a nevěnovali dostatečnou pozornost hrozícímu nebezpečí pádu dalších stromů či větví. Podle názoru soudů bylo na místě přivolat hasiče a nechat odklizení spadlých větví na nich. Krajský soud nadto uvedl, že prevenční povinnosti nedostáli vlastníci pozemku, na němž roste topol.

Stěžovatel poté neuspěl ani se svým dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady. Stěžovatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dvou otázek – zanedbání prevenční povinnosti vedlejším účastníkem a dále rozsahu prevenční povinnosti vedlejšího účastníka a míry spoluzavinění stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatel v dovolání neoznačil konkrétní rozhodnutí, se kterým má být rozhodnutí krajského soudu v rozporu.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti zejména uvedl, že Nejvyšší soud neměl jeho dovolání odmítnout jen z důvodu chybějící spisové značky rozhodnutí, od kterého se měl krajský soud odchýlit. Stěžovatel ústavní stížností rovněž napadl rozhodnutí okresního a krajského soudu, a to kvůli údajným extrémním rozporům se skutkovými zjištěními a svévoli.

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Ústavní soud se zabýval zejména otázkou, zda Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, když odmítl dovolání pro vady, neboť stěžovatel v něm neoznačil spisovou značkou judikáty, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Dospěl přitom k závěru, že dovolání vadou netrpělo, protože stěžovatel označil rozhodovací praxi slovním popisem dostatečně určitě, což je postup výjimečně možný, nevyvolá-li popis žádné pochybnosti, o jakou rozhodovací praxi jde. 

Ze stěžovatelova dovolání jasně plyne, že judikatura, od které se měl krajský soud odchýlit, stojí na závěrech, že příčinou vzniku škody může být více skutečností, které působí souběžně či následně, pokud je každá z nich podstatná pro vznik škodlivého následku. Podobné, ba až stejné obecné závěry o příčinné souvislosti se opakovaně vyskytují nejen v judikatuře Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Přestože mělo stěžovatelovo dovolání odkazovat na rozhodovací praxi přesněji, lze seznat, že stěžovatel pro označení rozhodovací praxe užil totožná klíčová slova, kterými je ustálená rozhodovací praxe tvořena, byť formuloval právní závěry stručněji. Nejvyššímu soudu tak muselo být bez jakýchkoliv potíží zřejmé, kterou rozhodovací praxi měl stěžovatel na mysli.

Případ se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který posoudí přípustnost (a případnou důvodnost) dovolání v souladu se závěry tohoto nálezu. Ústavní přezkum rozsudků okresního a krajského soudu by přicházel v úvahu až poté, co se jimi bude řádně zabývat Nejvyšší soud, a proto Ústavní soud v této části odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 142/26 je dostupný  zde (272 KB, PDF).
 
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) tímto nálezem zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů týkající se nedobrovolné hospitalizace stěžovatele. Nedostála totiž vysokému standardu vyžadovanému pro prokázání naplnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace. Stěžovatel trpící schizofrenií byl nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické nemocnici kvůli podezření na myokarditidu (zánětlivé onemocnění srdečního svalu), tato preventivní hospitalizace však nesplnila zákonnou podmínku bezprostřednosti ohrožení, které jednotlivec představuje pro sebe sama či své okolí. Obecné soudy tak nesplnily povinnost postupovat při soudním přezkumu nedobrovolné hospitalizace důkladně, ani povinnost vykládat možnosti omezení práva na osobní svobodu restriktivně. V důsledku toho napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele na osobní svobodu a na soudní ochranu.

Právní věta:

Podmínku bezprostřednosti závažného ohrožení sebe nebo svého okolí, která představuje ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách jednu z nezbytných podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci, je třeba v souladu s čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vykládat restriktivně, a to zvlášť v případech nedobrovolné hospitalizace z preventivních důvodů.

Ani v sedmidenní lhůtě k vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotnickém zařízení (čl. 8 odst. 6 Listiny, § 77 zákona o zvláštních řízeních soudních) nesmí obecný soud rezignovat na ústavní standardy řádného dokazování, ačkoliv zpravidla musí postačit, když rozhodující skutečnosti osvědčí.
 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/26 je dostupný  zde (212 KB, PDF).
 

Stěžovatel aktuálně vykonává trest odnětí svobody v trvání tří let. Na základě žádosti stěžovatele rozhodl obvodní soud v srpnu loňského roku o jeho podmíněném propuštění se zkušební dobou šesti let. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala státní zástupkyně stížnost, na jejímž základě městský soud usnesení obvodního soudu zrušil a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl.

Stěžovatel s rozhodnutím městského soudu nesouhlasí a v ústavní stížnosti mj. namítá, že soud nesprávně posoudil splnění jednotlivých zákonných podmínek pro jeho podmíněné propuštění. Podle něj byly splněny předpoklady pro závěr, že se polepšil a je schopen po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vést řádný život.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.06.2026 08:30 do: 03.06.2026 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 30/26
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 24 Cdo 2050/2025-162, usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. prosince 2024 č. j. 58 Co 304/2024-103 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. září 2024 č. j. 11 L 187/2024-40, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. října 2024 č. j. 11 L 187/2024-48
Označení navrhovatelů:  A. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici, od 20. září 2024 se jednalo o hospitalizaci bez písemného souhlasu stěžovatele. Začátkem října byl stěžovatel opět převeden na dobrovolný režim hospitalizace a následně na základě negativního reversu hospitalizaci ukončil. Psychiatrická nemocnice oznámila okresnímu soudu nedobrovolnou hospitalizaci s tím, že stěžovatel jevil známky duševní choroby a ohrožoval sebe a své okolí. Okresní soud následně dospěl k závěru, že hospitalizace byla v souladu s § 38 zákona o zdravotních službách. Krajský soud následně jako odvolací soud rozhodnutí potvrdil a stěžovatel neuspěl ani se svým dovoláním u Nejvyššího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady svých základních práv, zejména tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, neboť nebyly splněny důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci. Rozhodnutí soudu navíc podle stěžovatele nebylo řádně odůvodněno.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.06.2026 14:30 do: 03.06.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 142/26
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Stručná charakteristika:  Přístup k Nejvyššímu soudu
Označení navrhovatelů:  V. A. zastoupený Mgr. Karlem Hunešem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Na počátku této kauzy bylo zranění stěžovatele způsobené pádem dubové větve. Ke zranění došlo na pozemku s chatou, který vlastní stěžovatelova příbuzná. V jeho těsné blízkosti se nachází další dva pozemky. Na prvním z nich, vlastněném statutárním městem Hradec Králové (vedlejším účastníkem), stojí dub. Do jeho větví byl minimálně od května 2019 zaklesnut ulomený vrchol topolu osika, který roste na druhém blízkém pozemku, vlastněném třetími osobami. V červnu 2019 se vrchol topolu uvolnil z větví dubu a spadl na zem, mj. i na pozemek s chatou. Když se stěžovatel chystal se svými dvěma syny spadlý vrchol topolu odklidit, ulomila se z dubu přibližně desetimetrová větev a zasáhla stěžovatele. Pád dubové větve zapříčinila prasklina, kterou způsobilo několikatýdenní zatížení zaklesnutým vrcholem topolu. Stěžovatel utrpěl po pádu větve mnohačetná zranění. Měl za to, že město (vedlejší účastník) zanedbalo svou prevenční povinnost, a proto se žalobou podanou k okresnímu soudu domáhal po vedlejším účastníkovi majetkové i nemajetkové újmy ve výši bezmála 3 miliony Kč. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastník péči o dub nezanedbal a zároveň se neprokázalo, že by stěžovatelovo zranění nastalo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním vedlejšího účastníka. Krajský soud následně toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dvou otázek. Stěžovatelovo dovolání však Nejvyšší soud odmítl pro vady. Ohledně první otázky stěžovatel neuvedl, s jakým konkrétním rozhodnutím je rozhodnutí krajského soudu v rozporu, označení konkrétního rozhodnutí nevyplývá ani z obsahu dovolání. Jelikož se stěžovateli nepodařilo zpochybnit první důvod, na kterém rozhodnutí krajského soudu stojí (tedy dovozenou absenci příčinné souvislosti), nemůže druhý dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, protože ani odlišné řešení prevenční povinnosti a míry spoluzavinění stěžovatele by se v právní sféře stěžovatele nemohlo projevit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. namítá, že Nejvyšší soud chybně odmítl jeho dovolání. Považuje za přepjatý formalismus, pokud Nejvyšší soud odmítl část odůvodnění jeho dovolání jako vadnou z důvodu neuvedení konkrétní spisové značky rozhodnutí, od kterého se měl krajský soud odchýlit. Právní závěry nalézacího a odvolacího soudu pak považuje za svévolné a extrémně rozporné se skutkovými zjištěními.

Spisová značka: II. ÚS 90/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Neaplikuje-li obecný soud v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí účinnou právní úpravu § 400 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, kterou je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán, zatíží své rozhodnutí prvkem svévole a poruší právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: IV. ÚS 2718/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Pokud Nejvyšší správní soud zamítne kasační stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu, kterým nepřipustil zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem, přestože dvěma předcházejícími rozsudky rozhodnutí krajského soudu o nepřipuštění zastoupení stejného stěžovatele totožným zmocněncem zrušil, tedy rozhodoval o stejné věci, aniž předložil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení, porušil tím stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
 

V objasňovací fázi řízení s trestně neodpovědným dítětem má právní zástupce dítěte právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Orgány činné v trestním řízení musí odepření těchto práv odůvodnit závažnými důvody. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Právo účastníka řízení nahlížet do spisu je nedílnou součástí práva na právní pomoc. Bez potřebných informací se jednotlivec může stěží vyjádřit k předmětu řízení či předložit protiargumenty.

Ani ne patnáctiletý stěžovatel měl navázat kontakt s jedenáctiletou dívkou, kterou údajně přiměl k výrobě dětské pornografie. Tato kauza byla odložena, protože nebyla stěžovateli prokázána. Zjistilo se však, že stěžovatel nejméně čtyřikrát rozeslal videa s dětskou pornografií přes sociální sítě Snapchat a Instagram. Právě pro toto jednání se s ním vedlo řízení ve věcech dětí mladších patnácti let.  Policejní orgán uzavřel, že toto protiprávní jednání je činem jinak trestným (výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku) a že ho spáchal právě stěžovatel. Protože nebyl v době činu trestně odpovědný (později během řízení dosáhl patnácti let), byla mu ustanovena právní zástupkyně. Té však policie neumožnila, aby nahlédla do spisu a aby se účastnila podání vysvětlení rodiči stěžovatele. Policejní orgán prověřování stěžovatele ukončil tak, že věc v červenci 2025 odložil, neboť trestní stíhání proti osobám mladším patnácti let je nepřípustné. Stejného dne policejní orgán vyrozuměl právní zástupkyni o možnosti nahlédnout do spisu. Okresní státní zastupitelství nepodalo návrh na uložení opatření. Přestože byl čin jinak trestný závažný, řízení splnilo svůj účel – stěžovatel v následujících dvou letech od spáchání činu jinak trestného nebyl prověřován pro jinou trestní kauzu. Stěžovatel ještě před uzavřením celé záležitosti nesouhlasil s postupem policie, která neumožnila právní zástupkyni nahlédnout do spisu a účastnit se podání vysvětlení rodičů. U okresního a následně ani krajského státního zastupitelství však se svými námitkami neuspěl. 

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s postupem policejního orgánu a závěry obou státních zastupitelství. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže podle něj jasně říká, že právní zástupce dítěte mladšího patnácti let je oprávněn nahlížet do spisu ve stejném rozsahu jako obhájce mladistvého, a to již v objasňovací fázi. Pokud orgány veřejné moci znemožní právní zástupkyni stěžovatele nahlédnout do spisu, stěžovatel nemůže účinně hájit svá práva. Dále se domníval, že se jeho právní zástupkyně mohla zúčastnit všech úkonů, lhostejno, zda je dítě mladší patnácti let při jejich provádění přítomno, či nikoli – tedy i podání vysvětlení jeho rodiči. 

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud se v posuzovaném případě poprvé komplexněji vyjádřil k právům dětí, které jsou z důvodu věku trestně neodpovědné a které spáchaly tzv. čin jinak trestný. Vysvětlil ústavněprávní význam řízení ve věcech dětí mladších patnácti let o činech jinak trestných i význam právního zastoupení trestně neodpovědných dětí včetně práva právního zástupce nahlížet do spisu a účastnit se úkonů, jejichž výsledek lze užít jako důkaz v řízení před soudem pro mládež. Přestože Ústavní soud stěžovatelově argumentaci nevyhověl, vyslovil závěry závazné do budoucna.

Ústavní soud se ztotožňuje s vnímáním „spravedlnosti vstřícné k dětem“, která zaručuje respektování a účinné uplatňování všech práv dětí na nejvyšší dosažitelné úrovni, s náležitým přihlédnutím k úrovni zralosti a chápání dítěte a okolnostem případu. Děti, které nedosáhly věku patnácti let, nejsou podle české úpravy trestně odpovědné. Pokud se trestně neodpovědné děti dopustí protiprávního jednání, které by u jiných osob bylo trestné, nejde o trestný čin, ale o čin jinak trestný. Takový čin orgány veřejné moci neřeší v trestním řízení, ale v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. 

Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let je svébytným (civilním nesporným) řízením. Pokud jde o povahu sankce za čin jinak trestný, je účelem opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže výchovně působit na trestně neodpovědné děti, chránit je před škodlivými vlivy, zasadit se o jejich uplatnění v budoucnosti a předcházet páchání další společensky závadné činnosti. S výjimkou ochranné výchovy a ochranného léčení nehrozí trestně neodpovědným dětem omezení jejich osobní svobody. Trestně neodpovědné děti se nemohou dovolávat práva na obhajobu. Řízení o činech jinak trestných páchaných dětmi mladšími patnácti let tak zpravidla není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ledaže dítěti hrozí zbavení osobní svobody. O řízení o trestním obvinění půjde jen v případech těch nejzávažnějších činů, za něž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu. 

Stěžovatel si pro řízení zvolil právního zástupce. Poslání právního zástupce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let není mechanicky srovnatelné s rolí obhájce v trestním řízení. Jeho postup je veden nejlepším zájmem dítěte. Je v zájmu trestně neodpovědných dětí, aby právní zástupce svojí činností přispěl k jejich příznivému rozvoji, zejména aby se do budoucna vyvarovaly další závadové činnosti. 

Samotné právo účastníka řízení nahlížet do spisu je nedílnou součástí práva na právní pomoc a vůbec práva na spravedlivý proces (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V objasňovací fázi řízení s trestně neodpovědným dítětem má právní zástupce dítěte právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Orgány veřejné moci, které toto právo v souladu se zákonem odepřou, tíží argumentační břemeno vysvětlit, proč tu je závažný důvod pro odepření tohoto práva. 

Státní zastupitelství odůvodnila, proč bylo právní zástupkyni nezletilého odepřeno právo nahlédnout do spisu, byť minimalisticky. Okresní státní zastupitelství sice nesprávně argumentovalo, že dítě mladší patnácti let jako osoba podezřelá není ve výčtu osob oprávněných nahlížet do spisu, a proto nahlížet do spisu nemohou ani jeho právní zástupci. Doplnilo však, že smyslem a účelem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let je, aby se stěžovatel k věci vyjádřil bez větší přípravy; v této věci přitom ještě stěžovatel nevypovídal („Vzhledem k tomu, že nezletilá osoba v dané věci nevypovídala, resp. odmítla vypovídat, je na policejním orgánu, jakou zvolí ‚taktiku‘, přičemž považuji za vhodné, aby se nezletilý nejprve vyjádřil ke skutku tak, jak ho vnímal svými smysly, spontánně a bez hlubší přípravy na to, jak konkrétně má ve věci vypovídat.“). Krajské státní zastupitelství dodalo, že důvodem pro odepření bylo, že v době žádosti nebyla důkazní situace jednoznačná, prověřování bylo na úplném začátku. Navíc o několik týdnů později, po skončení objasňovací fáze, policejní orgán právní zástupkyni do spisu umožnil nahlédnout. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy v této situaci nedošlo. 

Stejně tak nepřipuštění účasti právní zástupkyně na podání vysvětlení sice bylo v rozporu se zákonem, ovšem nemohlo se ve výsledku do stěžovatelových základních práv negativně promítnout. Pokud by totiž případ přešel do soudní fáze, nebyly by poznatky policejního orgánu z důvodu této vady procesně použitelné. Kauza do soudní fáze nedospěla. Právě proto ani toto pochybení nemělo dopad do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnosti ani v tomto ohledu nevyhověl.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1898/25 je dostupný  zde (281 KB, PDF). 

Kamila Abbasi 
tisková mluvčí Ústavního soudu

Ústavní soud dnes vyhlásil hned dva nálezy týkající se zločinu znásilnění. V prvním případě byl stěžovatel za znásilnění odsouzen, aniž by soudy vzaly vážně v úvahu argumentaci obviněného o jeho nevině. Aniž by mu v tomto směru umožnily obhajobu, bez dalšího převzaly argumenty poškozené o průběhu stíhaného jednání. Presumpce neviny však platí bezvýjimečně pro veškeré trestné činy, včetně trestných činů sexuální povahy. Druhá kauza se týkala trestního stíhání ženy, která v minulosti nahlásila znásilnění. Nakonec došlo k odložené trestní věci, stěžovatelka však byla v této souvislosti stíhána pro křivé obvinění. Osoby, které někoho nepravdivě obviní z trestného činu, lze trestně stíhat. Neprokáží-li však orgány činné v trestním řízení vinu tomu, kdo byl za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé.

První nálezI. ÚS 3090/25 se týká stěžovatele, který byl pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit osobě vystupující v trestním řízení v procesním postavení poškozené (v tomto řízení vedlejší účastnice) náhradu nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč. Podle soudů stěžovatel využil bezbrannosti vedlejší účastnice (kterou měla jeho partnerka od dětství v péči), přičemž v jednom případě ji i donutil ke styku násilím. Tato trestná činnost měla probíhat po dobu 12 let. Vedlejší účastnice je narozena 1982, tedy doba páchání trestného činu je vymezena jejím věkem 28 až 40 let. Odsouzený stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí trestních soudů, protože se domníval, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel zejména namítal, že závěr soudů o bezbrannosti poškozené vedlejší účastnice nebyl řádně odůvodněn a je v rozporu s její výpovědí. 

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) se zabýval nároky na prokázání viny obviněného a na odůvodnění rozhodnutí soudů o vině a trestu v případech, kdy je k dispozici omezené množství důkazů. Ústavní stížnosti stěžovatele nakonec vyhověl a napadená rozhodnutí trestních soudů zrušil.

Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti mimo jiné povolán posoudit otázku, zda při objasnění trestní věci nedošlo k porušení zásady presumpce neviny. Presumpce neviny i další ústavní garance obviněného totiž platí bezvýjimečně a v plném rozsahu pro veškeré trestné činy včetně trestných činů sexuální povahy. Skutečnost, že u některých trestných činů bývá k dispozici jen omezené množství důkazů, nemůže vést k pominutí ústavních garancí práv obviněného.

V tomto případě byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění, kterého se podle soudů dopustil v neurčitém počtu případů v letech 2010 až 2022 na různých místech vůči vedlejší účastnici, zneuživ její bezbrannosti, neboť nebyla – slovy soudů - „ve většině případů“ schopna projevit důrazný nesouhlas či se účinně aktivně jednání stěžovatele bránit, přičemž minimálně v jednom případě stěžovatel vedlejší účastnici podle odsuzujícího rozsudku k pohlavnímu styku donutil násilím. Není pochyb, že stěžejním důkazem o stěžovatelově vině byla výpověď vedlejší účastnice, která se diametrálně lišila od výpovědi stěžovatele, a to především co do dobrovolnosti sexuálního kontaktu. Šlo tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“, v níž byl navíc stěžovatel odkázán na jediný možný způsob obrany, a to zpochybnění věrohodnosti výpovědi vedlejší účastnice. Odsuzující rozsudek proto musel splňovat ty nejpřísnější požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu. 

Těmto požadavkům ale soudy nedostály. Stěžovatelovu skutkovou verzi odmítly na základě nepřesvědčivých a někdy až nelogických argumentů. Skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele ignorovaly či bagatelizovaly, a to včetně výpovědi jediné svědkyně, která měla být jednomu fyzickému kontaktu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí přítomna a která verzi vedlejší účastnice popírala. Některé formulace v odůvodnění navíc působí dojmem, že soud vycházel z předem pojatého přesvědčení, že je stěžovatel vinen. Odvolací soud zároveň za této již tak ústavně neudržitelné situace zaujal nedůvodně přísný přístup ke stěžovatelovým důkazním návrhům.

Stěžovatel tvrdil, že vztah s vedlejší účastnicí byl oboustranně dobrovolný. Jeho obhajobu však soudy nepřipustily, bagatelizovaly či ji zcela pominuly, zatímco nekriticky akceptovaly vysvětlení vedlejší účastnice. Stojí-li výsledek trestního řízení v převážné míře na výpovědi jediné osoby (zde poškozené), musejí soudy obviněnému poskytnout co nejširší prostor ke zpochybnění tohoto důkazu i k předložení vlastní verze skutkového stavu. Neučiní-li tak, jako se stalo právě v nyní posuzovaném případě, poruší právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Druhý nález I. ÚS 1507/25 se týká případu, v němž okresní soud shledal stěžovatelku vinnou z (pokračujícího) přečinu křivého obvinění a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon trestu odložil na zkušební dobu dvaceti měsíců. Stěžovatelce současně uložil povinnost nahradit poškozenému (v tomto řízení vedlejší účastník) nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku ho odkázal na občanskoprávní řízení. Přečinu se podle soudu stěžovatelka dopustila tím, že opakovaně úmyslně nepravdivě uváděla, že ji vedlejší účastník (její bývalý partner) v červenci nebo srpnu 2012 v jednom případě a následně v období od srpna 2012 do října 2013 měl ve stovkách případů znásilňovat. Tato tvrzení vyjádřila před OSPOD, při výslechu u policejního orgánu a u soudní znalkyně. Na základě stěžovatelčiných tvrzení byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění stěžovatelky vedlejším účastníkem. Policejní orgán však tuto věc odložil a nedošlo k zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka. Krajský soud stěžovatelčino odvolání zamítl. Nejvyšší soud následně odmítl její dovolání. Soudy dospěly k závěru, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, z něhož plyne, že stěžovatelka o znásilněních vědomě lhala, a to s úmyslem přivodit vedlejšímu účastníkovi trestní stíhání a diskvalifikovat jej z výkonu rodičovských práv ve vztahu k jejich společné dceři.  Rozsudek okresního soudu je již druhým rozsudkem v této věci, neboť původní rozsudek (částečně odsuzující a částečně zprošťující) byl krajským soudem v odsuzující části zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a neprokázaly její vinu. Trestní řízení vedené proti ní se ocitlo v důkazní nouzi a orgány činné v trestním řízení neprokázaly její přímý úmysl, který je u trestního činu křivého obvinění vyžadován. 

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí trestních soudů zrušil. 

Otázka obvinění ze znásilnění a dalších sexuálních trestných činů intenzivně zasahuje ústavně zaručená základní práva všech zúčastněných. Pro osoby podezřelé ze sexuálního násilí může mít obvinění zásadní negativní důsledky nejen v rovině trestněprávní, ale také v oblasti psychické, rodinné, společenské i ekonomické. Z toho důvodu trestní zákoník křivé obvinění (mimo jiné) ze znásilnění kriminalizuje prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Obava z případného křivého obvinění však současně patří k možným rizikům pro osobu, která byla sexuálním trestným činem jako skutečná oběť poškozena a která takový skutek oznamuje. S tím je spojeno i riziko přenášení viny na skutečnou oběť sexualizovaného násilí, což se pojí s opakovanou viktimizací a s vystavováním skutečné oběti trestněprávní i občanskoprávní odpovědnosti, ale také se společenskou stigmatizací. 

Závažným nežádoucím rizikem je i odrazující efekt při oznamování sexuálního násilí ze strany skutečných obětí, či obecnější vzbuzování podezření vůči oznamovatelům znásilnění a sexuálního násilí. Jakkoliv lze trestně stíhat osoby, které někoho nepravdivě obviní z trestného činu, včetně trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, současně však trestní zákoník v oblasti subjektivní stránky předpokládá přímý úmysl ve vztahu k lživému (křivému) obvinění a zároveň specifický úmysl přivodit trestní stíhání jinému. Prokázání subjektivní stránky přitom musí být v souladu s principem presumpce neviny precizní a nevzbuzující sebemenší pochybnost.

V případě stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy uvedeným ústavním požadavkům nedostály. Obhajobu stěžovatelky v určité míře bagatelizovaly a v důsledku toho neprokázaly naplnění všech znaků skutkové podstaty – včetně zavinění ve formě přímého úmyslu – mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Neprokázání tvrzení o sexuální trestné činnosti ještě neznamená, že muselo jít o křivé obvinění. Krajský soud v rámci závěru o vině stěžovatelky za „podstatné“ označil, že policejní orgán odložil prověřování podezření vedlejšího účastníka ze zvlášť závažného zločinu znásilnění. Uvedl, že je „iluzorní se domnívat, že by takový závěr bylo možno učinit, pokud by si měl poškozený vůči obžalované počínat jí tvrzeným způsobem dokonce ve stovkách případů.“ Takový argument je však v napětí s ústavním principem presumpce neviny. Neprokázání obvinění značí pouze nedostatek důkazů k rozhodnutí o vině, nikoliv závěr o nepravdivosti obvinění či úmyslu nahlašující osoby někoho křivě obvinit. 

Nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem přivodit trestní stíhání nevinného. Odložení trestní věci týkající se tvrzeného znásilnění stěžovatelky tak s ohledem na vysoký standard prokázání viny nelze automaticky vykládat tak, že k činu skutečně nedošlo. V případě stěžovatelky navíc obecné soudy odmítly některé jí navrhované (relevantní) důkazy, jako poukaz na vyjádření znalkyně o vnímání znásilnění. Paušálně bagatelizovaly stěžovatelkou navrhované důkazy, k navrhovanému důkazu elektronickou komunikací mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem pak přistupovaly předpojatě. 

Text prvního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3090/25 je dostupný  zde (243 KB, PDF). 

Text druhého nálezu sp. zn. I. ÚS 1507/25 je dostupný  zde (278 KB, PDF).

Kamila Abbasi 
tisková mluvčí Ústavního soudu 

Stěžovatelé se žalobou u obvodního soudu domáhali toho, aby vedlejší účastnice – letecká společnost - každému z nich zaplatila 400 EUR spolu s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené zpožděním letecké dopravy podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „nařízení“). Obvodní soud jejich žaloby zamítl a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Podle obvodního soudu vedlejší účastnice unesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k naplnění liberačního důvodu podle čl. 5 odst. 3 nařízení. Obvodní soud totiž dospěl k závěru, že došlo k mimořádným okolnostem, kterým nebylo možné zabránit ani přijetím všech přiměřených opatření. Spočívaly v regulacích odletu ze strany řízení letového provozu, od nichž se vedlejší účastnice nemohla jakkoli odchýlit.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na soudní ochranu, respektive práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. Zejména vytýkají obvodnímu soudu, že odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, aby výklad nařízení vyjasnil, ač proti jeho rozhodnutí nebylo možno podat opravný prostředek. Odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu považují za nedostatečné. Stěžovatelé zastávají názor, že tzv. slotové koordinace nesplňují parametry mimořádné okolnosti podle výkladu Soudního dvora. Tvrzení vedlejšího účastníka k jejich příčinám byla nedostatečná a nekonkrétní. Nebylo prokázáno, že příčinou posunu času odletu nebyla např. žádost dopravce.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2026 10:30 do: 26.05.2026 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 263/26
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. 49 Co 164/2023-645 a části výroku V. (ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem) rozsudku Okresního soud v Břeclavi ze dne 8. června 2023 č. j. 6 C 61/2016-499
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, vlastnické právo
Označení navrhovatelů:  P. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem řízení před Ústavním soudem je otázka náhrady nákladů řízení. Původně dvěma samostatnými žalobami podanými u okresního soudu se žalobce domáhal po stěžovateli odškodnění pracovního úrazu, a to jednak ztížení společenského uplatnění, jednak bolestného, následně došlo ke spojení řízení a částečnému zpětvzetí žaloby. Okresní soud po projednání věci shledal, že jedinou příčinou předmětné dopravní nehody bylo počínání žalobce, který jako řidič porušil předpisy o provozu na pozemních komunikacích a žalobu zamítl. Řízení bylo rovněž částečně zastaveno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvoláním stěžovatele a pojišťovny (vedlejšího účastníka v řízení před okresním soudem a krajským soudem) byl krajským soudem rozsudek okresního soudu z větší části potvrzen. V části výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelem a žalobcem byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na částečné náhradě nákladů řízení částku 11 433 Kč, dále mu byla uložena povinnost zaplatit na částečné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 888 Kč a bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a pojišťovnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jde-li o náklady řízení, krajský soud považoval za tarifní hodnotu pro určení výše odměny advokáta nikoli výši žalovaných částek, ale ve vztahu ke každé z věcí částku 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. po spojení věcí pak považoval za tarifní hodnotu jejich součet, tj. částku 100 000 Kč. Při určení tarifní hodnoty vyšel ze skutečnosti, že tato hodnota by měla odrážet skutečné náklady a nároky spojené s poskytováním právní pomoci. Vzhledem k osobní situaci žalobce krajský soud považoval za splněné podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a to v rozsahu 90 %.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu v části týkající se nákladů řízení. Krajským soudem mu bylo přiznáno cca 1 % právních výloh, což považuje za nespravedlivé. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ve věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu pro odepření jeho práva na náhradu nákladů řízení v rozsahu 90 %.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.05.2026 08:20 do: 27.05.2026 08:40
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3090/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 330/2025-443 ze dne 24. června 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 273/2024-351 ze dne 27. listopadu 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 24/2024-321 ze dne 17. září 2024
Stručná charakteristika:  presumpce neviny
Označení navrhovatelů:  A. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit osobě vystupující v trestním řízení v procesním postavení poškozené (v tomto řízení vedlejší účastnice) náhradu nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč. Podle soudů stěžovatel využil bezbrannosti vedlejší účastnice (kterou měla jeho partnerka od dětství v péči), přičemž v jednom případě ji i donutil ke styku násilím; tato trestná činnost měla probíhat po dobu 12 let.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí trestních soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel zejména namítá, že závěr soudů o bezbrannosti vedlejší účastnice t není řádně odůvodněn a je v rozporu s její výpovědí. Dále stěžovatel soudům vytýká, že nevyšly z provedených důkazů, nýbrž z ničím nepodložených úvah.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.05.2026 08:40 do: 27.05.2026 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1507/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 3 Tdo 37/2025-936, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2024 č. j. 50 To 161/2024-866 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. března 2024 č. j. 6 T 108/2020-826
Stručná charakteristika:  presumpce neviny
Označení navrhovatelů:  A. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud stěžovatelku shledal vinnou z (pokračujícího) přečinu křivého obvinění a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon trestu odložil na zkušební dobu dvaceti měsíců. Stěžovatelce současně uložil povinnost nahradit poškozenému (v tomto řízení vedlejší účastník) nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku ho odkázal na občanskoprávní řízení. Přečinu se podle soudu stěžovatelka dopustila tím, že opakovaně úmyslně nepravdivě uváděla, že ji vedlejší účastník (její bývalý partner) v červenci nebo srpnu 2012 v jednom případě a následně v období od srpna 2012 do října 2013 měl ve stovkách případů znásilňovat. Tato tvrzení vyjádřila před OSPOD, při výslechu u policejního orgánu a u soudní znalkyně. Na základě stěžovatelčiných tvrzení byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění stěžovatelky vedlejším účastníkem. Policejní orgán však tuto věc odložil a nedošlo k zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka. Krajský soud stěžovatelčino odvolání zamítl. Nejvyšší soud následně odmítl její dovolání. Soudy dospěly k závěru, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, z něhož plyne, že stěžovatelka o znásilněních vědomě lhala, a to s úmyslem přivodit vedlejšímu účastníkovi trestní stíhání a diskvalifikovat jej z výkonu rodičovských práv ve vztahu k jejich společné dceři.  Rozsudek okresního soudu je již druhým rozsudkem v této věci, neboť původní rozsudek (částečně odsuzující a částečně zprošťující) byl krajským soudem v odsuzující části zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a neprokázaly její vinu. Tvrdí, že trestní řízení vedené proti ní se ocitlo v důkazní nouzi a že orgány činné v trestním řízení neprokázaly její přímý úmysl, který je u trestního činu křivého obvinění vyžadován. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že samotná skutečnost, že vedlejší účastník nebyl shledán vinným ze znásilnění, nepostačuje k závěru, že se ona vůči němu dopustila křivého obvinění.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.05.2026 14:30 do: 27.05.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1898/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Stručná charakteristika:  Řízení s trestně neodpovědnými dětmi, které spáchaly čin jinak trestný
Označení navrhovatelů:  A.A.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Tehdy ještě ani ne patnáctiletý stěžovatel měl navázat kontakt s jedenáctiletou dívkou, kterou údajně přiměl k výrobě dětské pornografie; tato věc byla odložena, neboť nebyla stěžovateli prokázána. Nicméně se zjistilo, že stěžovatel nejméně čtyřikrát rozeslal videa s dětskou pornografií přes sociální sítě Snapchat a Instagram. Právě pro toto jednání se s ním vedlo řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Policejní orgán uzavřel, že toto protiprávní jednání je činem jinak trestným (výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku) a že ho spáchal právě stěžovatel. Protože nebyl v době činu trestně odpovědný (později během řízení dosáhl patnácti let), byla mu ustanovena právní zástupkyně. Té však policie neumožnila, aby nahlédla do spisu a aby se účastnila podání vysvětlení rodiči stěžovatele. Policejní orgán prověřování stěžovatele ukončil tak, že věc v červenci 2025 odložil, neboť trestní stíhání proti osobám mladším patnácti let je nepřípustné. Stejného dne policejní orgán vyrozuměl právní zástupkyni o možnosti nahlédnout do spisu. Okresní státní zastupitelství nepodalo návrh na uložení opatření, neboť přestože čin jinak trestný byl závažný, řízení splnilo svůj účel - stěžovatel v následujících dvou letech od spáchání činu jinak trestného nebyl prověřován pro jinou trestní věc. Stěžovatel ještě před uzavřením celé věci nesouhlasil s postupem policie, která neumožnila právní zástupkyni nahlédnout do spisu a účastnit se podání vysvětlení rodičů. U okresního a následně ani krajského státního zastupitelství však se svými námitkami neuspěl. 

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem policejního orgánu a závěry obou státních zastupitelství. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže podle něj jasně říká, že právní zástupce dítěte mladšího patnácti let je oprávněn nahlížet do spisu ve stejném rozsahu jako obhájce mladistvého, a to již v objasňovací fázi. Pokud orgány veřejné moci znemožní právní zástupkyni stěžovatele nahlédnout do spisu, stěžovatel nemůže účinně hájit svá práva. Dále se domnívá, že se jeho právní zástupkyně může zúčastnit všech úkonů, lhostejno, zda je dítě mladší patnácti let při jejich provádění přítomno, či nikoli – tedy i podání vysvětlení jeho rodiči. 

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhala zrušení rozhodnutí krajského soudu. Zejména namítala porušení svého práva na spravedlivý proces. Toho se měl krajský soud dopustit tím, že na posuzovaný případ neaplikoval novelizovaná zákonná ustanovení občanského zákoníku, která přinesla v oblasti ochrany proti domácímu násilí zásadní změnu.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Martin Smolek) zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Oblast právní ochrany proti domácímu násilí doznala s účinností zákona č. 78/2025 Sb. podstatných změn. Do občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) byla od 1. července 2025 včleněna zákonná definice domácího násilí (§ 3021 občanského zákoníku), změnou prošla rovněž procesní úprava řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí obsažená v § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.). Jinými slovy, tato novela mj. zavedla jednotnou definici domácího násilí a posílila práva a ochranu obětí.

Krajský soud při svém rozhodování pochybil v samotném základu právního posouzení, když zčásti aplikoval ustanovení v jejich neúčinném znění a část podstatných ustanovení neaplikoval vůbec. Z odůvodnění jeho usnesení jednoznačně vyplývá, že podmiňuje nařízení předběžného opatření naplněním kritéria „nesnesitelnosti společného bydlení“. Taková konstrukce však v době rozhodování (říjen 2025) neměla v zákoně oporu, protože novelizované ustanovení § 402 odst. 1  z. ř. s. již takové kritérium neobsahuje. Požaduje, aby navrhovatel vylíčil skutečnosti, které osvědčují, že se odpůrce dopustil nebo dopouští na navrhovateli jednání vykazující znaky domácího násilí, anebo vylíčení skutečností, které osvědčují nežádoucí sledování nebo obtěžování navrhovatele.

Další pochybení pak Ústavní soud spatřuje v tom, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zpochybnil, zda je stěžovatelka skutečně obětí domácího násilí, aniž by jednání posoudil na základě znaků vymezených v § 3021 občanského zákoníku.

Jakkoliv je Ústavní soud v případě předběžných opatření kvůli jejich dočasnosti obecně zdrženlivý, předběžné opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí je v tomto směru specifické. Jeho účinky totiž mohou mít i trvalé dopady do právního postavení účastníků (k prokázanému domácímu násilí se přihlíží při vypořádání společného jmění manželů). Ústavní soud proto shledal, že výše zmíněná pochybení krajského soudu vedla k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Posouzení naplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření v tomto konkrétním případě však Ústavnímu soudu nepřísluší. Případem se bude opět zabývat Krajský soud v Praze, který při svém dalším rozhodování bude muset věc posoudit podle novelizované právní úpravy, jak je uvedeno v odůvodnění tohoto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 90/26 je dostupný  zde (205 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

Čerstvě zelené listoví, záhony barevných květin, sluncem zalité střechy brněnských domů a dobrá nálada spojená s touhou po poznání. V takovém koloritu se každoročně odehrává festival Open House Brno, během něhož se desítky brněnských budov otevírají široké veřejnosti. Již řadu roků se do festivalu zapojuje také Ústavní soud. Letošek nebyl výjimkou. Na dvě stě padesát návštěvníků si během třetího květnového víkendu prohlédlo tzv. Nový zemský dům, v němž od počátku své novodobé existence Ústavní soud sídlí.

V rámci osmi komentovaných prohlídek vedených přímo zaměstnanci Ústavního soudu si návštěvníci prohlédli sněmovní sál, který dnes slouží k vyhlašování plenárních nálezů Ústavního soudu a ke konání veřejných ústních jednání. Vstoupili také do Velké rady, nově zrekonstruovaného jednacího sálu, jehož dominantou je Ústava České republiky. Součástí prohlídkového okruhu byly dále jednací místnosti, v nichž jsou vyhlašovány senátní nálezy Ústavního soudu, kočárový vjezd, kterým do budovy v roce 1996 vstoupila britská panovnice Alžběta II. a síň tradic, jež dokumentuje historii budovy a instituce, která je s ní od počátku 90. let nedomyslitelně spjata.

Pavel Dvořák
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu
 

Fotografie: Ústavní soud (Jiřina Rittichová)

Stěžovatelka se svým bývalým manželem (v tomto řízení vedlejší účastník) společně vychovávají své tři nezletilé děti. Péče o ně probíhá v domácnosti, kde se rodiče po týdnu střídají. V září 2025 mělo dojít mezi rodiči ke konfliktu ohledně majetku a při následné fyzické potyčce utrpěla újmu především stěžovatelka. V reakci na tento incident podala stěžovatelka k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí. Tímto návrhem se domáhala, aby soud jejímu exmanželovi uložil opatření nezdržovat se v době její péče o děti na adrese jejich domácnosti a zároveň se zdržel setkávání se s ní. Okresní soud návrhu vyhověl a vydal navržené předběžné opatření s výjimkou připuštění nezbytného setkávání účastníků pro účely předání a přebrání nezletilých při péči o ně, a to v trvání jednoho měsíce. Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník stěžovatelku napadl, jeho jednání nicméně shledal jako zcela hraniční pro možnost vyhovění návrhu, zejména s ohledem na poměrně nízkou intenzitu následků způsobených napadením. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v tomto případě nejsou naplněny předpoklady pro vydání předběžného opatření. Stěžovatelka neosvědčila společné bydlení s vedlejším účastníkem, ani to, že by pro ni bylo společné bydlení z důvodu tělesného či duševního násilí nesnesitelné. Stěžovatelkou tvrzené jednání navíc podle krajského soudu ani znaky domácího násilí nenaplňuje.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu. Zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Toho se měl krajský soud dopustit tím, že na posuzovaný případ neaplikoval novelizovaná zákonná ustanovení občanského zákoníku, která přinesla v oblasti ochrany proti domácímu násilí zásadní změnu.
 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2026 14:00 do: 19.05.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2718/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 4 As 100/2025-22
Stručná charakteristika: zástupce, opravné prostředky mimořádné, právo na zákonného soudce/přístup k soudu, správní soudnictví
Označení navrhovatelů:  D. K., zast. Mgr. Zuzanou Venera Zlatohlávkovou, advokátkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se obrátil na správní soudy s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobu však podal obecný zmocněnec stěžovatele (jeho bratr). K žalobě přiložil plnou moc. Krajský soud následně rozhodl, že se zastoupení obecným zmocněncem nepřipouští. Při rozhodování vycházel z § 35 odst. 6 soudního řádu správního, a zohlednil také závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 10. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2428/08, podle kterých je opakované zastupování účastníků řízení nekvalifikovanými osobami nežádoucím jevem, který nepožívá ústavní ochrany. Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo, že obecný zmocněnec již zastupoval stěžovatele v řadě soudních řízení. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, zejména s tím, že stěžovatel zjevně dlouhodobě a opakovaně zneužívá institutu obecného zmocnění.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel (mimo jiné) namítá, že podal u Nejvyššího správního soudu již tři kasační stížnosti proti usnesením krajského soudu o nepřipuštění jeho zastoupení obecným zmocněncem (bratrem), vydaných v odlišných řízeních vedených před krajským soudem. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl jinak než v rozsudcích ze dne 30. 5. 2025 č. j. 21 As 41/2025-19 a ze dne 29. 5. 2025 č. j. 21 As 18/2025-20, ačkoliv šlo o právně a skutkově totožné věci, navíc stejného stěžovatele.
 

Spisová značka: III. ÚS 3515/24
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Při rozhodování o nákladech účastníků exekučního řízení lze při zohlednění skutkových okolností věci zvážit aplikaci § 150 o. s. ř., tj. využít moderačního práva jako výjimky z pravidla přiznání nákladů řízení podle míry zavinění na zastavení exekuce (§ 89 ex. ř.). Zohlednit lze skutečnost, že povinný si půjčil i jeho vůli dluh splácet. Na druhé straně ovlivňuje úsudek soudu jednání oprávněného před zahájením exekuce a v jejím průběhu. Pro (ne)aplikace § 150 o.s.ř. je namístě pečlivě zvážit význam uvedených okolností i jejich dopad na jednotlivé účastníky řízení.
 

Spisová značka: Pl. ÚS 46/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Snížení jedné z odměn zastupiteli územního samosprávného celku při souběhu funkcí v rámci územní samosprávy nezasahuje do jádra žádného základního práva chráněného Listinou základních práv, ani do práva na samosprávu chráněného Ústavou. Takové opatření není neústavní, jelikož sleduje legitimní cíl úspor v rozpočtech územních samosprávních celků a tohoto cíle dosahuje racionálními prostředky.
 

Spisová značka: I. ÚS 2862/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. PhDr. Jan Wintr Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Vycházejí-li správní soudy ohledně sporné skutečnosti pouze z podkladů z trestního řízení, jehož se stěžovatelka neúčastnila, a odmítnou-li provést navrhované důkazy, které důvodně zpochybňují přijatou skutkovou verzi, aniž by důkazy byly nadbytečné, nezpůsobilé či irelevantní, poruší právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu před rozhodnutími orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
 

Spisová značka: II. ÚS 98/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Obecné soudy při výkladu podústavního práva poruší zákaz svévole a tak právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aplikují-li obecné zásady dobrých mravů a zákazu zneužití práva jako „zkratku“, kterou se vyhnou skutečnému právnímu posouzení konkrétní věci.

Takové svévole se dopustí také tehdy, vyloží-li, že existence dvojího nájmu sice nemá vliv na platnost žádné z nájemních smluv s překrývající se dobou nájmu (srov. k tomu již nález sp. zn. II. ÚS 4235/18 ze dne 13. září 2019), avšak požadování dvojího nájemného ze strany pronajímatele, byl-li výkon nájemního práva nájemce z důvodu užívání bytu druhým nájemcem (který pronajímateli plnil nájemné) vyloučen, podle nich představuje jednání, které je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva).

Zrušení soudních rozhodnutí napadených ústavní stížností má s ohledem na zásadu racionality smysl zpravidla pouze tehdy, lze-li od nového projednání věci očekávat zlepšení hmotněprávní pozice stěžovatele. Cílem řízení o ústavní stížnosti není dosáhnout „akademického“ zrušení napadeného rozhodnutí jen proto, aby soudy znovu rozhodly stejně pouze s jinak formulovaným odůvodněním. Dopustí-li se soudy v důsledku kombinace více chyb porušení ústavně zaručených základních práv obou stran řízení, avšak zároveň dospějí k výsledku, který z ústavního hlediska obstojí, může být dostatečnou satisfakcí pro stěžovatele, že Ústavní soud konstatuje porušení jeho práv.
 

Spisová značka: IV. ÚS 195/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Pokud krajský soud dá pokyn k předání vyžádaného z předávací vazby do vyžadujícího státu sedm dní před uplynutím desetidenní zákonné lhůty k předání podle § 213 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přesto, že vyžádaný včas informoval tento soud o podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o předání spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, a požádal o pozdržení předání o několik dní, aby měl Ústavní soud reálnou možnost rozhodnout o tomto návrhu, poruší základní právo takového vyžádaného na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: III. ÚS 3031/24
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Podle § 10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, vstupuje právní nástupce původně stíhané právnické osoby do trestního řízení (bylo-li již započato), a to v jeho aktuální fázi, v jaké se nachází v době vzniku právního nástupnictví.

Obecné soudy jsou v případě právního nástupnictví u trestně stíhané právnické osoby povinny postupovat tak, aby při zahrnutí právního nástupce do již probíhajícího trestního stíhání jeho právního předchůdce nedošlo k popření práva na obhajobu či dalších aspektů vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Konkrétně poskytnou nástupnické právnické osobě veškerá příslušná práva i dostatečná poučení s ohledem na fázi, v níž do řízení vstupuje.
 

Spisová značka: IV. ÚS 2338/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

I. Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury obecných soudů je povinen znát svou vlastní judikaturu a zohlednit ji, i když se jí účastníci řízení nedovolávají. Pokud rozhodne v rozporu s vlastní judikaturou, aniž věc postoupí velkému senátu kolegia, poruší právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), byť se účastníci řízení opačné judikatury v řízení před Nejvyšším soudem nedovolávali.

II. Odvolací trestní soud nemůže bez vlastního dokazování učinit dílčí skutková zjištění plynoucí z potenciálně významného důkazu videozáznamem, který nalézací soud sice provedl, ale neučinil z něj žádný skutkový závěr. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže bez vlastního dokazování přehodnotit potenciálně významný důkaz ve srovnání s hodnocením, které provedl trestní soud nižšího stupně. V opačném případě trestní soudy poruší ústavní principy bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti, a tedy základní právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
 

Spisová značka: II. ÚS 645/26
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Vazba jako výjimečný zajišťovací nástroj má trvat jen nezbytně nutnou dobu. Platí, že čím déle vazba trvá a čím výrazněji trestní věc pokročí, tím více se snižuje její legitimita, a proto pro její další trvání musí existovat přesvědčivější a konkrétnější argumenty ve smyslu tzv. doktríny zesílených důvodů vazby s ohledem na povahu a závažnost stíhané trestné činnosti, dále osobní a jiné poměry obviněného a všechny konkrétní zjištěné důležité okolnosti případu v době rozhodování o dalším trvání vazby. Plynutím času jsou požadavky na odůvodnění vazebních rozhodnutí přísnější včetně požadavku na řádné vypořádání se s argumenty obviněného.

Trvá-li vazba již dlouhou dobu, musí se obecné soudy v rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu řádně vypořádat i s možnostmi nahradit vazbu alternativními opatřeními podle § 73 trestního řádu. Z jejich rozhodnutí musí být konkrétně zřejmé, z čeho dovozují nemožnost nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu či více takovými opatřeními působícími komplexně a systematicky, a to tím spíše za situace, když soubor stěžovatelem navrhovaných vazebních substitutů je velmi intenzivním kontrolním režimem, který by v materiálním smyslu představoval významné omezení osobní svobody stěžovatele. Nepostupují-li obecné soudy uvedeným způsobem, poruší základní práva obviněného na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: II. ÚS 3335/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Klade-li soud nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které jednající zamýšleli, porušuje autonomii vůle, jež je chráněna ústavní zásadou, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno. Nerespektováním autonomie vůle soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
 

Spisová značka: III. ÚS 3424/25
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

I. Nárok na náhradu újmy za závažné zásahy do lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a osobní integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) je nedílnou součástí a pokračováním těchto základních práv. Z vůle zákonodárce mají trestní soudy povinnost rozhodnout o adhezních nárocích poškozených na náhradu újmy, pokud byly řádně uplatněny, a poškození mají korespondující právo na to, aby bylo o jejich adhezních nárocích řádně rozhodnuto.

II. U poškozených, kterým bylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné oběti, nelze nadužívat možnost jejich odkázání se zbytkem adhezních nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový postup by totiž mohl vést k další, sekundární viktimizaci zvlášť zranitelných obětí.

III. Postup obecného soudu, který svévolně nepřizná uplatněný adhezní nárok nebo jej přizná pouze v nepřiměřeně nízké výši, ač byly pro jeho přiznání splněny zákonné podmínky, je porušením ústavně zaručeného práva oběti na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny a na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
 

Spisová značka: III. ÚS 643/24
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

I. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Příspěvek na obnovitelně zdroje energií (příspěvek POZE) představuje veřejnoprávní platbu, která se svou povahou podobá dani či veřejnoprávnímu poplatku ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny.

II. Podle § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném od 2. 10. 2013, ERÚ nebyl oprávněn ukládat povinnost hradit příspěvek POZE ve vyšší částce, než která byla stanovena zákonem účinným v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013. Ze zákona plynula ERÚ povinnost vydat cenové rozhodnutí v souladu s ním a stanovit cenovým rozhodnutím příspěvek POZE v nové, zákonem zastropované výši 495 Kč/MWh. Tím, že tak ERÚ neučinil, s aktualizací cenového rozhodnutí otálel de facto až do 1. 1. 2014, a ve svých správních rozhodnutích při posuzování povinnosti subjektu na energetickém trhu za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 nadále postupoval podle cenového rozhodnutí rozporného se zákonem, překročil zákonné zmocnění a uložil povinnému subjektu povinnosti v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Legislativně-technická nešikovnost zákonodárce, jeho opomenutí či nedomyšlení zákona v takovém případě nelze klást k tíži jednotlivcům.

III. Důvodová zpráva nemůže popřít či relativizovat jasně znějící zákonné ustanovení. Je-li záměr zákonodárce zastropovat příspěvky POZE do budoucna s účinností od roku 2014 patrný pouze z důvodové zprávy, nikoliv ze zákona, pak výklad dostatečně určitého a jasně znějícího zákonného ustanovení v neprospěch jednotlivce opírající se výhradně o důvodovou zprávu neobstojí. Vycházet z textu důvodové zprávy, který není promítnutý do znění zákona, není v kontextu čl. 11 odst. 5 Listiny možné.

Stěžovatelka ve svém případě shledává pochybení především v procesní rovině – namítá, že veškeré důkazy celní orgány převzaly z trestního řízení (zejména z rozsudku schvalujícího dohodu o vině a trestu a z usnesení o zahájení trestního stíhání), jehož se stěžovatelka neúčastnila, a ohledně klíčového okamžiku odnětí zboží celnímu dohledu neprovedly navrhované výslechy svědků. V důsledku toho pak podle stěžovatelky správní soudy posvětily doměření daně a cla, ačkoliv k tomu české orgány neměly pravomoc.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) dospěl k závěru, že rozhodnutí správních soudů porušila právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto je zrušil.

Podstatou problému v tomto případě byla otázka porušení procesních práv stěžovatelky při dokazování okamžiku a místa odnětí zboží celnímu dohledu. Zodpovězení otázky, kdy a kde došlo poprvé k porušení plomb na nákladním vozidle, je přitom pro posouzení celé kauzy klíčové – pokud by k této události došlo v Německu, jak tvrdí stěžovatelka, znamenalo by to pravomoc německých orgánů a zároveň mnohem příznivější daňový režim.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že celní orgány i správní soudy založily závěr o sporné skutečnosti pouze na podkladech z trestního řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastnicí. Neměla tedy žádnou možnost obrany proti závěrům trestního řízení a nemohla klást otázky vyslýchaným. Zbyla jí tak jediná cesta – vyjádřit se k podkladům v řízení před celními orgány a posléze správními soudy a navrhovat další důkazy k prokázání svých tvrzení. Zůstalo však pouze u teoretické možnosti, protože její důkazní návrhy nebyly provedeny pro nadbytečnost.

Takový postup je podle Ústavního soudu v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Stěžovatelka předložila vlastní alternativní verzi událostí a poukazovala přitom na konkrétní části protokolů o výsleších odsouzených pachatelů, ze kterých mohla její verze plynout. Existují tedy důvodné pochybnosti o tom, kde skutečně k odplombování kamionu došlo, a na základě označených částí výpovědí nelze bez dalšího vyloučit, že k tomu mohlo dojít až v Německu. Tomu koneckonců mohou nasvědčovat i výpisy z GPS zařízení nákladních vozidel, na které v průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatelka upozornila a podle nichž v některých případech nákladní vozidla jela do Berlína přímo z Bělehradu a teprve poté do Chotovin.

Vycházejí-li správní soudy ohledně sporné skutečnosti pouze z podkladů z trestního řízení, jehož se stěžovatelka neúčastnila, a odmítnou-li provést navrhované důkazy, které důvodně zpochybňují přijatou skutkovou verzi, aniž by důkazy byly nadbytečné, nezpůsobilé či irelevantní, poruší právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu před rozhodnutími orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Případ se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který v dalším řízení musí postupovat v souladu s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud nikterak nepředjímá výsledek řízení – otázku, zda došlo k odstranění celních závěr na území České republiky či Německa, musí zodpovědět správní soudy, tentokrát však při zachování práva stěžovatelky vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/25 je dostupný  zde (232 KB, PDF).
 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

I nadále platí pravidlo, podle kterého je-li uvolněný člen zastupitelstva obce, kraje či hlavního města Prahy zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně, poskytne mu odměnu v plné výši pouze územní samospráva s vyšší odměnou. Druhý samosprávní celek mu poskytne již jen 0,4násobek odměny. Obstála taktéž související úprava pro neuvolněné zastupitele, kteří jsou současně na jedné straně (místo)starostové, primátoři, hejtmani či jejich náměstci a na druhé straně poslanci, senátoři či členové vlády.

Skupina 22 senátorů (navrhovatelka) se domáhala zrušení několika ustanovení, která se stala součástí právního řádu v důsledku přijetí zákona č. 57/2025 Sb. (změna zákona o platu představitelů státní moci a některých dalších zákonů). Přijetím napadené úpravy byl zaveden princip, podle něhož je-li uvolněný člen zastupitelstva obce, kraje či hlavního města Prahy zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně, poskytne uvolněnému členu zastupitelstva odměnu v plné výši pouze ten samosprávný celek s vyšší odměnou. Druhý z obou samosprávných celků mu poskytne odměnu ve výši 0,4násobku výše odměny, kterou by mu jinak jako členovi zastupitelstva poskytoval. Obdobně novela postupuje i ve vztahu k neuvolněnému členu zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty (resp. primátora či hejtmana) či místostarosty (resp. náměstka primátora či náměstka hejtmana) a je zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně. Do třetice pak napadená úprava tímto způsobem snižuje i odměnu poskytovanou neuvolněnému členu zastupitelstva, který vykonává funkci starosty (resp. primátora či hejtmana) či místostarosty (resp. náměstka primátora či náměstka hejtmana) a je zároveň poslancem, senátorem či členem vlády. Kromě namítaných vad legislativního procesu (nepřípustného přílepku) navrhovatelka tvrdila mimo jiné, že právní úprava porušuje právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 Listiny základních práv a svobod.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Martin Smolek) však návrh zamítlo. Snížení jedné z odměn zastupiteli územního samosprávného celku při souběhu funkcí v rámci územní samosprávy nezasahuje do samotné podstaty žádného základního práva chráněného Listinou základních práv a svobod, ani do práva na samosprávu chráněného Ústavou. Takové opatření není neústavní, protože sleduje legitimní cíl, kterým jsou úspory v rozpočtech územních samosprávních celků. Tohoto cíle zákon dosahuje racionálními prostředky, proto Ústavní soud nemohl derogačně zasahovat (tedy zákonnou úpravu zrušit).

Nejprve Ústavní soud vyložil, proč o přílepek nešlo. Předmětem původní i napadené úpravy byly odměny představitelů veřejné moci hrazené z veřejných rozpočtů. Společným prvkem původního vládního návrhu zákona a pozměňovacích návrhů byla snaha o úspory v rámci prostředků vynakládaných na tyto odměny. I účel původního znění a pozměňovacích návrhů je proto totožný.

Podle čl. 28 Listiny zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. I odměna uvolněných členů zastupitelstev územních samosprávných celků přitom spadá do působnosti práva na spravedlivou odměnu za práci. Uvolněním zastupitele pro výkon veřejné funkce se rozumí jeho uvolnění z případného pracovněprávního vztahu, který by jinak vykonával či mohl vykonávat. Na místo odměny (mzdy, platu) mu náleží odměna za výkon veřejné funkce, pro niž byl zastupitel uvolněn. 

Práva na spravedlivou práci se lze podle ústavního pořádku domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud provedl test racionality a dospěl k závěru, že napadená úprava se samotné podstaty práva na spravedlivou odměnu za práci nedotýká. Ačkoliv ustanovení nově omezují odměny jednotlivců jako uvolněných členů zastupitelstev na 40 % výše, která by jim jinak náležela, nesnižují jejich odměny plynoucí ze souběžně vykonávané druhé placené funkce v rámci samosprávy. Ostatně navrhovatelka ani netvrdí, že by došlo k zásahu do samotného jádra tohoto základního práva. Úprava dále sleduje legitimní cíl (úspory veřejných financí, konkrétně finančních prostředků v rozpočtech územních samosprávných celků), a v tomto ohledu před Ústavním soudem neobstál argument navrhovatelky, podle které může dojít ke snížení motivace pro kumulaci funkcí. Úprava je z hlediska dosažení úspor (tedy deklarovaného cíle) rozumná. Prostřednictvím napadených ustanovení lze zjevně úspor dosáhnout.

Napadenými ustanoveními nebylo zasaženo do právní jistoty ani do legitimního očekávání dotčených členů zastupitelstev. Jejich prostřednictvím nedochází ani k zásahu do práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Od podmínek přístupu k veřejné funkci (tedy podmínek, za nichž se lze o určitou funkci ucházet a v případě úspěchu v ní setrvat), je totiž třeba odlišit podmínky, za nichž má být příslušná veřejná funkce vykonávána. Ty už pod čl. 21 odst. 4 Listiny nespadají. Ústavní soud si je vědom, že odměny za výkon veřejných funkcí mohou sloužit i k tomu, aby byl zajištěn rovný přístup k těmto veřejným funkcím pro všechny občany bez ohledu na jejich majetek. Úprava ale zjevně nemůže omezit přístup jednotlivců k veřejným funkcím podle majetku (a to ani nepřímo), protože neomezuje odměny plynoucí z funkce, z níž plyne zastupiteli vyšší odměna, ale až z funkce „druhé“. 

Napadená ustanovení také nijak nezasahují do práva na samosprávu. Jejich zrušení by nemělo za následek, že by územní samosprávné celky mohly samy posuzovat výši odměny členů svých zastupitelstev, u nichž došlo k souběhu funkcí, ale to, že by jim musely poskytovat odměnu v plné výši (jak plyne ze zákonné úpravy a nařízení vlády k jejímu provedení). Určování výše odměny zastupitelů do kompetence samospráv nespadá nyní, a nespadalo by do ní ani tehdy, pokud by napadená úprava byla zrušena. 

Úpravou nedochází k porušení práva na rovné zacházení. Ústavní soud hodnotil jako srovnatelné skupiny členy zastupitelstev vykonávající souběžně funkce na různých úrovních území samosprávy (na straně jedné) a členy zastupitelstev, kteří současně vykonávají odlišné veřejné funkce, jsou zaměstnanci nebo jsou jinak výdělečně činní v soukromé sféře, na druhé straně. Napadená úprava není založena na podezřelém kritériu. Navíc zasahuje toliko do práva na spravedlivou odměnu za výkon práce, jehož se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, a zákonodárce tak má při přijímání této právní úpravy široký prostor pro uvážení. Z tohoto pohledu postačí, že je právní úprava k dosažení vymezeného cíle v racionálním vztahu.

Několik namítaných nedostatků legislativní techniky napadené právní úpravy rovněž nevedlo ke zrušení úpravy, protože nenabyly patřičné intenzity. Žádný z namítaných nedostatků legislativní techniky u napadených ustanovení neporušuje ústavní pořádek a současně extrémně nenarušuje základní požadavky na zákon v podmínkách právního státu.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/25 je dostupný  zde (286 KB, PDF). 

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

Okresní soud zastavil exekuci vedenou proti stěžovatelce jako povinné. Stěžovatelka a oprávněná (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) uzavřely smlouvu o úvěru, kterou soud prohlásil za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Učinil tak na základě zjištění, že nepřiměřená výše sjednaných úroků a zajištění úvěru představuje značnou nerovnováhu v neprospěch stěžovatelky (spotřebitelky). Soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: shorturl.at/UJKCg).  Okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7 768 Kč a povinnost uhradit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 27 539 Kč. O nákladech rozhodl okresní soud podle § 89 exekučního řádu, jelikož zastavení řízení zavinila oprávněná, když se stěžovatelkou uzavřela úvěrovou smlouvu odporující dobrým mravům a po řadu let nechala běžet exekuci k vymožení nezpůsobilého exekučního titulu, i při vědomí vývoje judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Proti usnesení okresního soudu se odvolala pouze oprávněná. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil v části týkající se nákladů řízení tak, že stěžovatelce jejich náhradu vůči oprávněné nepřiznal a rozhodl, že žádná z účastnic nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud své závěry odůvodnil tak, že ač dal převážně okresnímu soudu za pravdu v tom, že zastavení exekuce zavinila oprávněná, nelze přehlédnout dlouhodobou nečinnost stěžovatelky, která se 15 let vůči uplatněné pohledávce nijak nebránila. Předmětem úvěrové smlouvy z listopadu 2006 byl úvěr ve výši 52 920 Kč, stěžovatelka do zahájení exekučního řízení neuhradila jistinu v plné výši, nevyvinula tedy aktivitu ke splacení jistiny (do 28. 3. 2008 zaplatila pouze 52 500 Kč). Exekuce byla zahájena dne 16. 4. 2009, v jejím průběhu zaplatila stěžovatelka 155 670 Kč, návrh na zastavení exekuce podala až v roce 2022. Popsaný postoj stěžovatelky vedl krajský soud k aplikaci § 150 občanského soudního řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, odchýlil se i od judikatury odvolacích soudů v obdobných věcech a že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno.
 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.05.2026 09:00 do: 06.05.2026 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 46/25
Jednací místnost: sněmovna
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení věty čtvrté a páté § 72 odst. 1 a věty třetí, čtvrté a páté § 72 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění zákona č. 57/2025 Sb., věty čtvrté a páté § 47 odst. 1 a věty třetí, čtvrté a páté § 47 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění zákona č. 57/2025 Sb. a věty čtvrté a páté ustanovení § 53 odst. 1 a věty třetí, čtvrté a páté § 53 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 57/2025 Sb.
Stručná charakteristika: Odměňování členů zastupitelstev územních samosprávních celků
Označení navrhovatelů: skupina senátorů Senátu PČR
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 22 senátorů (navrhovatelka) se domáhá zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, která se stala součástí právního řádu v důsledku přijetí zákona č. 57/2025 Sb. (změna zákona o platu představitelů státní moci a některých dalších zákonů). Přijetím napadené úpravy byl zaveden princip, podle něhož je-li uvolněný člen zastupitelstva obce, kraje či hlavního města Prahy zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně, poskytne uvolněnému členu zastupitelstva odměnu v plné výši pouze ten samosprávný celek s vyšší odměnou. Druhý z obou samosprávných celků mu poskytne odměnu ve výši 0,4násobku výše odměny, kterou by mu jinak jako členovi zastupitelstva poskytoval. Obdobně novela postupuje i ve vztahu k neuvolněnému členu zastupitelstva obce, který vykonává funkci starosty (resp. primátora či hejtmana) či místostarosty (resp. náměstka primátora či náměstka hejtmana) a je zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně. Do třetice pak napadená úprava tímto způsobem snižuje i odměnu poskytovanou neuvolněnému členu zastupitelstva, který vykonává funkci starosty (resp. primátora či hejtmana) či místostarosty (resp. náměstka primátora či náměstka hejtmana) a je zároveň poslancem, senátorem či členem vlády.

Navrhovatelka namítá vady legislativního procesu přijetí novely. Zejména tvrdí, že došlo k porušení pravidel legislativního procesu, který zakládá rozpor s ústavním pořádkem, neboť pozměňovací návrh, jímž byla napadená úprava do zákona č. 57/2025 Sb. včleněna, představuje nepřípustný legislativní přílepek. Napadená právní úprava podle ní rovněž porušuje právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 Listiny základních práv a svobod.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.05.2026 14:30 do: 06.05.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2862/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. PhDr. Jan Wintr Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 49/2025-34 ze dne 25. 7. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Af 16/2024-50 ze dne 27. 2. 2025.
Stručná charakteristika: Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu.
Označení navrhovatelů: TRANSPORTŠPED DOO Beograd 
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Celní úřad pro hlavní město Prahu dvěma platebními rozkazy vyměřil stěžovatelce (srbské logistické společnosti) spotřební daň z tabákových výrobků, daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši přes 6,8 milionů korun. Úřad tak rozhodl v návaznosti na kontrolu z května 2022, jejímž předmětem bylo zboží – tabákové výrobky – přepravované stěžovatelkou ze Srbska do České republiky. Zboží bylo přepravováno pod přiloženými celními závěrami (plombami), aby s ním nebylo možné neoprávněně nakládat. Podle zjištění celních orgánů však v průběhu přepravy na území České republiky v obci Chotoviny došlo v důsledku trestné činnosti k odnětí zboží z celního dohledu bez porušení celních závěr. Několik pachatelů vyňalo zboží – tabák z originálních obalů a následně ho totožnými vozidly dopravili do Německa, kde ho vyložili. Po návratu z Německa do Chotovin pachatelé do originálních vnějších obalů vložili náhražku z máty a glycerolu, a takto zaměněné zboží následně dopravili do svobodného celního pásma jako zdánlivě původní zásilku. Ve svobodném celním pásmu tedy bylo uskladněno jiné zboží, než které bylo propuštěno do tranzitního režimu pod tranzitními celními prohlášeními. Mezi pachateli ani účastníky řízení stěžovatelka nebyla. Stěžovatelka následně neuspěla se svým odvoláním ke Generálnímu ředitelství cel, které rovněž konstatovalo, že celní dluh prokazatelně vznikl na území České republiky. Stěžovatelka se proti rozhodnutí neúspěšně bránila v správním soudnictví. Před správními soudy mj. namítala, že k odnětí zboží z celního dohledu nedošlo v České republice ale až v Německu, a proto mají celní dluh vymáhat německé orgány. K prokázání této skutečnosti stěžovatelka navrhla výslech jednoho z odsouzených pachatelů, z jehož výpovědi v trestním řízení plynulo, že k porušení plomb došlo až v Německu. Správní soudy neshledaly tuto námitku důvodnou, neboť tyto skutečnosti byly ve správním řízení nad veškerou pochybnost zjištěny.

Stěžovatelka ve svém případě shledává pochybení především v procesní rovině – namítá, že veškeré důkazy celní orgány převzaly z trestního řízení (zejména z rozsudku schvalujícím dohodu o vině a trestu a usnesení o zahájení trestního stíhání), jehož se stěžovatelka neúčastnila, ohledně klíčového okamžiku odnětí zboží celnímu dohledu neprovedly navrhované výslechy svědků a Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou. V důsledku pak podle stěžovatelky správní soudy posvětily doměření daně a cla, ačkoliv k tomu české orgány neměly pravomoc. 
 

Spisová značka: IV. ÚS 422/26
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michal Bartoň Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být interpretována restriktivně; lze ji využít v případech, je-li žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit, jinak poruší právo žadatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: IV. ÚS 3060/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Rozhodnutí, jímž se obecný soud v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému dítěti odchýlí od presumpce ve prospěch střídavé péče, musí být založeno na pečlivém, komplexním a přesvědčivém posouzení všech relevantních okolností případu z hlediska nejlepšího zájmu dítěte a náležitě odůvodněno. Izolované pochybení jednoho z rodičů, které je nutno hodnotit v kontextu ostatních zjištěných skutečností a které bylo navíc v průběhu řízení napraveno, samo o sobě neodůvodňuje vyloučení střídavé péče. Opomene-li soud posoudit poměry druhého rodiče, nevypořádá se s názorem nezletilého, jenž je schopen jej vyjádřit, a neposkytne-li řádné odůvodnění rozhodnutí již při jeho vyhlášení, zatíží své rozhodnutí vadami, jež vedou k porušení základních práv stěžovatele na rodinný život a na péči o dítě a jeho výchovu zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: III. ÚS 2429/24
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Zamítne-li soud žalobu pro zmatečnost z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce, nepředstavuje tato skutečnost sama o sobě překážku přístupu k dovolacímu soudu. Posouzení aktivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost může být naopak právní otázkou, jejíž posouzení náleží dovolacímu přezkumu podle § 237 o. s. ř. Posoudí-li ji však dovolací soud nesprávně jako podmínku subjektivní přípustnosti dovolání a z tohoto důvodu dovolání odmítne, dochází k nepřípustnému zúžení zákonem stanoveného okruhu dovolatelů i rozsahu dovolacího přezkumu a k přepjatě formalistickému výkladu procesních pravidel. Takový postup porušuje právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně je porušeno i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, rozhodne-li o takové otázce samosoudce namísto senátu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy měla postavení zvlášť zranitelné oběti. Rozhodnutí soudů považuje za nelogická, bagatelizující dopady trestného činu na její život a přenášející na ni odpovědnost za utrpěnou újmu. Namítá, že přiznané zadostiučinění neodráží skutečný rozsah utrpení, které jí jednání obviněného způsobilo, a nereflektuje skutečnost, že znásilnění je nejzávažnějším trestným činem proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Zrušil proto rozhodnutí trestních soudů v rozsahu výroků, jimiž byla stěžovatelka odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 

Ústavní soud připomíná, že nepřiznání adhezního nároku – ať už v důsledku opomenutí trestního soudu rozhodnout o něm, nebo v důsledku problematického odkázání poškozených na občanskoprávní řízení – může vést ke vzniku sekundární újmy, která dále prohlubuje újmu primární (viz bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2637/23 ze dne 20. 3. 2024). Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat řízení občanskoprávní. Nutnost domáhat se náhrady újmy v civilním řízení může totiž být u určitých skupin obětí spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků a vznikem tzv. sekundárního traumatu.

Nedůvodné odkázání na civilní řízení tak mohlo v projednávané věci stěžovatelku vystavit riziku sekundární viktimizace a vést k dalšímu porušování jejích základních práv. Toto riziko je u stěžovatelky obzvlášť vysoké, neboť i v řízení před trestními soudy jí bylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné oběti. Tuto skutečnost však trestní soudy nevzaly v úvahu, čímž porušily její právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na zachování osobní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. 

Trestní soudy část stěžovatelčiných nároků na náhradu škody přehlédly a další část relativizovaly. Vypadá to, že se soudy zabývaly pouze otázkou vzniku újmy na stěžovatelčině zdraví, nikoliv samotným zásahem do jejích základních (přirozených) práv a zadostiučiněním za prožité duševní útrapy, které stěžovatelka popisovala a dokládala mj. lékařskými zprávami. Závěr soudů, že dopady trestného činu u stěžovatelky postupně odeznívají, navíc nekorespondují s tím, jak situaci vnímá a popisuje sama stěžovatelka. 

Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž není zřejmé, na základě jakých úvah trestní soudy dospěly k tomu, že přiměřeným zadostiučiněním je zrovna 1/10 stěžovatelkou požadované částky. V této souvislosti je nutné odmítnout závěr obvodního soudu, že důvodem snížení má být přispění poškozené k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu, neboť takový závěr odpovídá typickým kritizovaným stereotypům hledajícím vinu za znásilnění u jeho oběti (viz k tomu rovněž bod 44 nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2083/23 ze dne 11. 3. 2025).

Případ se nyní vrací k obvodnímu soudu, který se bude muset vypořádat se všemi nároky stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy (včetně úroku z prodlení) a posoudit, jaká výše zadostiučinění se jeví s ohledem na konkrétní okolnosti věci jako spravedlivá a přiměřená. Jako vodítko při stanovení částky mohou posloužit rozhodnutí soudů v jiných obdobných případech. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3424/25 je dostupný  zde (265 KB, PDF).
 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
 

V ústavní stížnosti kritizoval stěžovatel způsob, jakým trestní soudy prováděly dokazování kamerovým záznamem z místa činu i to, jak jej hodnotily. Trestní soudy neprotokolovaly skutková zjištění po přehrání kamerového záznamu. Neučinily žádná dílčí skutková zjištění a nezaprotokolovaly je ihned poté, co provedly důkaz kamerovým záznamem. Trestní soudy také podle stěžovatele nesprávně hodnotily důkazy (přetrvávající rozpory ve výpovědích svědků) a odsoudily ho i přes existenci důvodných pochybností.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl a rozhodnutí Nejvyššího soudu i odvolacího soudu zrušil. Obě rozhodnutí porušila stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc porušilo i stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí a trestního spisu zjistil, že se soudy v podstatě přiklonily ke skutkové verzi předestřené poškozeným. Tuto verzi potvrdila i manželka poškozeného, která byla podle svých slov přítomna na místě činu. Verze stěžovatele byla odlišná, navíc tvrdil, že manželka poškozeného na místě vůbec nebyla. Součástí důkazního materiálu byl mj. kamerový záznam, který zachycoval incident před domem poškozeného. Okresní soud přehrál kamerový záznam v hlavním líčení, dále s ním však nijak nepracoval – ani jej nehodnotil, ani z něj neučinil jakákoli skutková zjištění (ani v průběhu hlavního líčení, ani v odůvodnění napadeného rozsudku). Krajský soud se (v reakci na kritiku stěžovatele, který v odvolání napadl zejména nejasnosti ohledně kamerového záznamu), neztotožnil s tím, jak stěžovatel vykládá a hodnotí kamerový záznam. Byť soud podotkl horší kvalitu videa, při „skutečně důkladném přezkoumání záznamu“ je na něm pohyb osob bezpečně rozpoznatelný. Záznam potvrzuje svědecké výpovědi obou manželů, tj. že manželka poškozeného byla přítomna na místě činu. Krajský soud sám důkaz kamerovým záznamem neprovedl. Také Nejvyšší soud se (opět v reakci na kritiku stěžovatele) obsažně vyjádřil ke kamerovému záznamu. Z důvodu nízké kvality záznamu Nejvyšší soud nesouhlasil s krajským soudem, že kamerový záznam prokazuje přítomnost manželky poškozeného na místě činu. Ze záznamu je vidět jen to, že na místě činu byl v rozhodném okamžiku poškozený a jeho pes, manželka však na záznamu vidět není. Záznam neměl žádnou vypovídací hodnotu, stěžovatelovu vinu však prokazují jiné důkazy.

Odvolací trestní soud ale nemůže bez vlastního dokazování učinit dílčí skutková zjištění plynoucí z potenciálně významného důkazu, který nalézací soud sice provedl, ale neučinil z něj žádný skutkový závěr. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže bez vlastního dokazování přehodnotit potenciálně významný důkaz ve srovnání s hodnocením, které provedl trestní soud nižšího stupně. V opačném případě trestní soudy poruší ústavní principy bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti, a tedy základní právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). S ohledem na způsob nakládání s důkazem (sporným kamerovým záznamem) proto Ústavní soud musel zrušit napadená rozhodnutí Nejvyššího i odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dále porušil stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), protože spornou procesní otázku, jak provádět a protokolovat důkaz videozáznamem, nepředložil velkému senátu trestního kolegia, který je ze zákona příslušný (mimo jiné) ke sjednocování judikatury trestních soudů. Za situace, kdy je judikatura Nejvyššího soudu v této otázce nejednotná, měl rozhodující senát Nejvyšší soudu věc předložit velkému senátu. Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury obecných soudů je povinen znát svou vlastní judikaturu a zohlednit ji, a to i když se jí účastníci řízení nedovolávají. Pokud rozhodne v rozporu s vlastní judikaturou, aniž věc postoupí velkému senátu kolegia, poruší právo na zákonného soudce, byť by se účastníci řízení opačné judikatury v řízení před Nejvyšším soudem ani nedovolávali.

Ačkoliv stěžovatel napadl všechna rozhodnutí trestních soudů, Ústavní soud zrušil jen usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu. Kauza se nyní vrací před odvolací soud, kterému se tím vytváří prostor, aby provedl důkaz kamerovým záznamem a umožnil stěžovateli, aby se k němu znovu vyjádřil. Současně se musí procesně řádným postupem vyjasnit, zda jde o důkaz významný (jak uvedl krajský soud), či naopak důkaz bez většího významu pro nynější věc (jak uvedl Nejvyšší soud).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2338/25 je dostupný  zde (263 KB, PDF).
 

Kamila Abbasi 
tisková mluvčí Ústavního soudu 
 

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného právního názoru orgánů činných v trestním řízení o automatickém procesním nástupnictví. Stěžovatelka tak byla podle svých slov vtažena do trestního řízení až ve fázi odvolacího řízení, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání nebo na ni podána obžaloba. Tímto postupem podle jejího názoru byla omezena její obhajovací práva, neboť jí byl přičítán výkon obhajoby jinou osobou (společností Metrostav, a. s.). Kromě námitek proti procesnímu postupu zpochybnila stěžovatelka přechod trestní odpovědnosti jako takový, jestliže původní obchodní společnost nezanikla, a na ni jako na nástupnickou společnost přešla pouze část jmění.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, a proto ji zamítl. 

Úkolem Ústavního soudu bylo v této věci posoudit, zda z hlediska ochrany základních práv stěžovatelky obstojí postup trestních soudů, které stěžovatelku „vtáhly“ do probíhajícího trestního řízení s odkazem na § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Za klíčovou pak Ústavní soud považuje především otázku, zda bylo zachováno právo stěžovatelky na obhajobu. 

Pokud stěžovatelka zpochybňuje, že na ni přešla trestněprávní odpovědnost, její argumentace primárně směřuje proti procesnímu postupu, nikoli proti splnění hmotněprávních podmínek přechodu trestní odpovědnosti. Ústavní soud poukazuje na závěry učiněné v bodě 12 usnesení ze dne 23. 3. 2016 II. ÚS 840/14. Zákon nevyžaduje, aby v souvislosti s přechodem trestní odpovědnosti na právního nástupce právnické osoby tato osoba zanikla. Platí tedy závěr obecných soudů, že převod části závodu (Divize 4) z původně stíhané právnické osoby na stěžovatelku založil právní nástupnictví stěžovatelky v trestním řízení a došlo k přechodu trestní odpovědnosti na stěžovatelku. 

Podle § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vstupuje právní nástupce původně stíhané právnické osoby do trestního řízení (bylo-li již započato), a to v jeho aktuální fázi, v jaké se nachází v době vzniku právního nástupnictví. Bez úpravy přechodu trestní odpovědnosti na nástupce by se právnická osoba mohla snadno vyhnout trestu a důsledkům s ním spojeným. 

Skutečnost, že hmotněprávní ustanovení § 10 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob není provedeno konkrétními procesními pravidly k jeho aplikaci v trestním řízení, není výjimečná a sama o sobě není důvodem k vyprázdnění dotyčné hmotněprávní úpravy. Pokud § 10 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob předpokládá přechod trestní odpovědnosti v jakékoliv fázi trestního řízení, aniž k tomu stanoví přesný procesní postup, je namístě presumovat logický a ústavně konformní předpoklad zákonodárce, že k tomu dojde při zachování všech atributů spravedlivého procesu. Jinými slovy, obecné soudy jsou v případě právního nástupnictví u trestně stíhané právnické osoby povinny postupovat tak, aby při zahrnutí právního nástupce do již probíhajícího trestního stíhání jeho právního předchůdce nedošlo k popření práva na obhajobu či dalších aspektů vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Konkrétně poskytnou nástupnické právnické osobě veškerá příslušná práva i dostatečná poučení s ohledem na fázi, v níž do řízení vstupuje.

Stěžovatelka nezpochybňovala, že měla po vstupu do řízení veškerá práva a možnosti obhajoby. Omezení práv obhajoby namítala pouze obecně a její námitky směřovaly zejména proti tomu, že neměla možnost účastnit se přípravného řízení. Ústavní soud k této námitce považoval za podstatné, že těžiště trestního řízení spočívá v řízení před soudem, které probíhá na základě zásady obžalovací v kontradiktorní podobě za účasti procesních stran, při nejširším uplatnění jejich práv (včetně práva na obhajobu) a při nejširším uplatnění všech zásad trestního řízení, čímž je umožněno všestranné objasnění věci a konečné meritorní rozhodnutí. I v odvolacím řízení obžalovaný může uplatňovat práva obviněného v přípravném řízení. Jak již uvedl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, stěžovatelkou předkládaným výkladem § 10 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob by byl popřen jeho základní účel. Pokud by bylo nutné zahajovat vůči právnímu nástupci nové trestní stíhání i v případech, kdy k přechodu odpovědnosti došlo až v pokročilých fázích soudního řízení, právnická osoba by vždy před pravomocným skončením trestního řízení mohla opakovaně provést účelové majetkové dispozice mající za následek přechod trestní odpovědnosti na další osoby, což by v konečném důsledku vedlo až k promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin. 

Ústavní soud se rovněž ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že soudy obou stupňů zachovaly právo stěžovatelky na obhajobu v náležité a dostatečné míře. Konkrétně lze uvést, že vrchní soud stěžovatelce v rámci předvolání doručil opis obžaloby i předcházejících soudních rozhodnutí ve věci a odvolání společnosti Metrostav, a. s. Stěžovatelka měla dostatek času seznámit se s obsahem trestního spisu a dostala dostatečný časový prostor k přípravě obhajoby před veřejným zasedáním u vrchního soudu. Měla rovněž možnost reagovat na dokazování k otázce právního nástupnictví, navrhnout jeho doplnění a vyjádřit se k výsledku. Konečně navrácením věci soudu prvního stupně bylo zajištěno, že stěžovatelka mohla být účastna hlavního líčení a následně podat odvolání, čehož také využila. 

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že postupem trestních soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, neboť jí soudy umožnily dostatečně široké uplatnění jejích obhajovacích práv tak, aby nebyla připravena o možnost účinně se hájit. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3031/24 včetně odlišného stanoviska soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové je dostupný  zde (269 KB, PDF).
 

Miroslava Číhalíková Sedláčková 
tisková mluvčí Ústavního soudu

Nájemkyně (obchodní společnost) se v řízení před obecnými soudy domáhala uložení povinnosti stěžovatelům (dvěma fyzickým osobám) zaplatit jí necelých šedesát tisíc korun se zákonným úrokem z prodlení. Uvedenou částku po stěžovatelích požadovala jako nevrácenou část jistoty, kterou složila v souladu se smlouvou o nájmu bytu uzavřenou se stěžovateli jako pronajímateli. Žalovanou částku určila tak, že od složené jistoty odečetla částku, kterou jí stěžovatelé vrátili a dluh (doplatek) za služby, který nesporovala. Nájemkyně odmítala existenci dluhů tvrzených stěžovateli (nájemné za srpen ve výši cca 30 tisíc korun a náklady na opravu kuchyňské linky přibližně ve stejné výši). Tvrdila, že neměla povinnost za srpen 2021 platit nájemné, neboť nájem už v té době netrval. Skončil podle ní (nejpozději) 27. července 2021, kdy stěžovatelům vrátila poslední svazek klíčů od bytu. Obvodní soud žalobě vyhověl, městský soud rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. Soudy posuzovaly, zda za situace, kdy nájemní vztah mezi stěžovateli a nájemkyní trval po předání bytu ještě i po dobu jednoho měsíce, kdy byl byt pronajat dalšímu nájemci, mají stěžovatelé nárok na placení nájmu od nájemkyně za toto období. Svá rozhodnutí založily na tom, že existence dvojího nájmu sice nemá vliv na platnost žádné z nájemních smluv s překrývající se dobou nájmu, avšak požadování dvojího nájemného představuje jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), byl-li výkon nájemního práva nájemkyně z důvodu užívání bytu druhým nájemcem (který stěžovatelům plnil nájemné) vyloučen. Soudy závěr o rozporu jednání stěžovatelů s dobrými mravy a zákazem zneužití práva odůvodnily tím, že užívání bytu druhým nájemcem vylučovalo užívání téhož bytu nájemkyní. Stran stěžovateli požadovaných nákladů na opravu kuchyňské linky soudy konstatovaly, že zjištěné drobné estetické poškození v podobě jednoho vrypu je běžným opotřebením bytu podle § 2293 odst. 1 občanského zákoníku, a nájemkyně tak neměla povinnost opravu platit.

Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jejich požadavek na zaplacení nájemného za měsíc srpen 2021 odporuje dobrým mravům. Uplatňování korektivu dobrých mravů musí být podle nich využíváno velmi restriktivně. Sama existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník věci, kterou pronajímá, uzavřel další nájemní smlouvu. Soudy se podle jejich názoru rovněž dostatečně nezabývaly otázkou, zda je estetické poškození vyžadující opravu poškozené kuchyňské desky skutečně možné posoudit jako běžné opotřebení.
 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:00 do: 29.04.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 195/26
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Stručná charakteristika:  vazba, právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů:  K.W., zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel — polský občan — byl na začátku ledna 2026 krajským soudem předán do Polské republiky k výkonu trestu a dalšímu trestnímu stíhání na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů. Tomu předcházelo podání stěžovatele, který prostřednictvím svého advokáta soud požádal „o posečkání s realizací předání a vyčerpání zákonné lhůty“. Stěžovatel v podání uvedl, že dne 8. 1. 2026 podal ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026, která byla spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Stěžovatel v podání žádal o posečkání s realizací jeho předání do Polska do doby, než bude Ústavním soudem rozhodnuto o žádosti na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, nejpozději však do 16. 1. 2026. Dne 13. 1. 2026 Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 8. 1. 2026 tak, že se vykonatelnost usnesení vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026 odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti (usnesení sp. zn. II. ÚS 72/26 je dostupné v databázi NALUS: https://shorturl.at/QHD9I).  Stěžovatel byl však již o čtyři dny dříve předán do Polska.

Stěžovatel má za to, že měl krajský soud s předáním vyčkat do konce zákonné desetidenní lhůty k předání, aby stěžovateli umožnil se domáhat efektivním způsobem posouzení jeho věci před Ústavním soudem. Předal-li však český soud stěžovatele do Polska hned třetí den lhůty, způsobil, že meritorní rozhodnutí Ústavního soudu bude mít čistě akademický význam. Požadavek na rychlost a efektivitu mezinárodní justiční spolupráce nesmí podle jeho názoru bez dalšího převážit nad ochranou základních lidských práv. Další zásah do svých základních práv spatřuje v tom, že přestože soud informoval o rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o předání a byť krajský soud vyzval k učinění aktivních kroků k nápravě vzniklé situace a zajištění respektu k usnesení Ústavního soudu, soud stěžovateli pouze sdělil, že ho již podle zákonné úpravy nelze předat zpět.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:00 do: 29.04.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3031/24
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024, č. j. 5 Tdo 1125/2023-14274, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 4 To 17/2023-13904, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2022, č. j. 7 T 11/2015-13532
Označení navrhovatelů:  Metrostav Infrastructure, a. s., zast. JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka byla odsouzena v trestním řízení poté, co orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že na ni podle § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim přešla trestní odpovědnost jako na právní nástupkyni obchodní společnosti Metrostav, a. s., v důsledku toho, že na ni uvedená společnost převedla část svého závodu.

V trestním řízení bylo poprvé rozhodováno už před devíti lety, kdy krajský soud obviněnou fyzickou osobu a společnost Metrostav, a.s. zprostil obžaloby. Ve věci rovněž dvakrát rozhodoval vrchní soud, který zprošťující rozsudky zrušil a v pořadí třetím rozsudkem krajského soudu byli obžalovaní uznáni vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a pokusem dotačního podvodu. Následně Nejvyšší soud z podnětu Nejvyššího státního zástupce a dovolání některých spoluobžalovaných rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k nového projednání a rozhodnutí. Po rozšíření okruhu obžalovaných o stěžovatelku vrchní soud zrušil odsuzující rozsudek krajského soudu a ohledně stěžovatelky, obžalované fyzické osoby a společnosti Metrostav, a.s. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem krajského soudu byly stěžovatelka a obžalovaná fyzická osoba opět uznány vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a pokusem dotačního podvodu, krajský soud rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněné společnosti Metrostav, a. s. Následně rozhodoval ve věci vrchní soud, který stěžovatelku odsoudil k souhrnnému trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu tří let s tím, že stěžovatelce se po dobu výkonu uloženého trestu zakazuje uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Stejným rozsudkem rozhodl vrchní soud také o vině a trestu u dalších spoluobviněných. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, čímž bylo trestní řízení v její věci završeno.

Podle stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného právního názoru orgánů činných v trestním řízení o automatickém procesním nástupnictví stěžovatelky. Stěžovatelka byla vtažena do trestního řízení až ve fázi odvolacího řízení, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání nebo na ni podána obžaloba. Stěžovatelka namítá, že jí byla omezena obhajovací práva, když jí byl přičítán výkon obhajoby jinou osobou (společností Metrostav, a. s.). Dále zdůrazňuje, že obě společnosti jsou odlišnými subjekty práva nadanými právní subjektivitou a v jejím případě tak nemohla být splněna ani hmotněprávní podmínka přechodu trestní odpovědnosti.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:30 do: 29.04.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2338/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Stručná charakteristika:  Předvídatelnost v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  M. T. zastoupený Mgr. Martinem Petrošem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětná trestní věc má svůj původ ve sporném prodeji automobilu. Zatímco stěžovatel vykonával trest odnětí svobody za jinou trestnou činnost, jeho manželka bez jeho vědomí prodala automobil, který po svém propuštění stěžovatel chtěl od kupujícího (v trestním řízení poškozeného) získat nazpět. Poté, co stěžovatel poškozeného opakovaně vyzval k vrácení vozu, podle zjištění trestních soudů v lednu 2023 přijel před dům poškozeného, kde nastala slovní roztržka, během níž v jeden okamžik stěžovatel vytáhl nůž, proto mu poškozený ze strachu o svou rodinu odevzdal klíče od auta. Poté stěžovatel odjel s vozem (ve kterém byly i osobní věci poškozeného a jeho rodiny) pryč. Předtím ještě na poškozeného volal, aby mu poslal číslo účtu, na který mu vrátí zaplacenou kupní cenu vozu. Trestní soudy se tak v podstatě přiklonily ke skutkové verzi, kterou v této podobě předestřel poškozený, přičemž tuto verzi potvrdila i manželka poškozeného, která byla podle svých slov přítomna na místě činu. Verze stěžovatele byla odlišná, nadto tvrdil, že manželka poškozeného na místě vůbec nebyla. Stěžovatel byl okresním soudem odsouzen za trestný čin (zločin) vydírání k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránil u krajského soudu a Nejvyššího soudu. Součástí důkazního materiálu byl mj. kamerový záznam, který zachycoval incident před domem poškozeného. Okresní soud přehrál kamerový záznam v hlavním líčení, dále s ním však nijak nepracoval – ani jej nehodnotil, ani z něj neučinil jakákoli skutková zjištění (ani v průběhu hlavního líčení, ani v odůvodnění napadeného rozsudku). Krajský soud se (v reakci na kritiku stěžovatele, který v odvolání napadl zejména nejasnosti ohledně kamerového záznamu) neztotožnil s tím, jak stěžovatel vykládá a hodnotí kamerový záznam. Byť soud podotkl horší kvalitu videa, při „skutečně důkladném přezkoumání záznamu“ je na něm pohyb osob bezpečně rozpoznatelný. Záznam potvrzuje svědecké výpovědi obou manželů, tj. že manželka poškozeného byla přítomna na místě činu. Krajský soud sám důkaz kamerovým záznamem neprovedl. Také Nejvyšší soud se (opět v reakci na kritiku stěžovatele) obsažně vyjádřil ke kamerovému záznamu. Z důvodu nízké kvality záznamu Nejvyšší soud nesouhlasil s krajským soudem, že kamerový záznam prokazuje přítomnost manželky poškozeného na místě činu. Ze záznamu je vidět jen to, že na místě činu byl v rozhodném okamžiku poškozený a jeho pes, manželka však na záznamu vidět není. Záznam neměl žádnou vypovídací hodnotu, stěžovatelovu vinu však prokazují jiné důkazy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje způsob, jakým trestní soudy prováděly dokazování kamerovým záznamem i to, jak jej hodnotily. Trestní soudy neprotokolovaly skutková zjištění po přehrání kamerového záznamu, resp. neučinily žádná dílčí skutková zjištění a nezaprotokolovaly je ihned poté, co provedly důkaz kamerovým záznamem. V této souvislosti se dovolává nálezu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/hJ1r6).  Trestní soudy podle názoru stěžovatele nesprávně hodnotily důkazy (přetrvávající rozpory ve výpovědích svědků) a odsoudily ho i přes existenci důvodných pochybností.
 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:30 do: 29.04.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 645/26
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2026 sp. zn. 46 T 3/2025
Stručná charakteristika:  právo na osobní svobodu, právo na řádný proces
Označení navrhovatelů:  J. L., zastoupen JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Proti stěžovateli (vedle dalších obviněných) bylo v červnu 2024 zahájeno trestní stíhání v souvislosti s drogovými delikty a legalizací výnosů z trestné činnosti a stěžovatel byl vzat do vazby, obžaloba pak byla podána v dubnu následujícího roku. Stěžovatel v průběhu vazby opakovaně neúspěšně žádal o propuštění z vazby na svobodu. Ústavní soud již dvakrát ve věci stěžovatele rozhodoval a v obou případech jeho stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení III. ÚS 2138/25 a I. ÚS 18/26). V září 2025 městský soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby při současném uložení souboru intenzivních substitučních opatření podle § 73 trestního řádu (písemný slib stěžovatele, zákaz vycestování do zahraničí, odevzdání cestovního pasu, dohled probačního úředníka atd.). Toto rozhodnutí následně vrchní soud zrušil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud zrušením usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že účelu vazby lze dosáhnout i mírnějšími opatřeními, upřednostnil bez konkrétního a přesvědčivého odůvodnění nejtvrdší omezení svobody (vazbu). V napadeném rozhodnutí podle stěžovatele konkrétně neodůvodnil, proč jsou substituční opatření nedostatečná, čímž popřel zásadu vazby jako ultima ratio.
 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 15:00 do: 29.04.2026 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. Senát
Spisová značka: II. ÚS 3335/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025 č. j. 23 Cdo 813/2025-328, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024 č. j. 62 Co 328/2024-233 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2024 č. j. 30 C 411/2023-200.
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  UNIVERSAL ACCOUNT SERVICES, s. r. o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi, který byl jedním z jejích tří společníků (a v rozhodné době byl i jedním z jejích jednatelů), domáhala zaplacení 3 282 676,73 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je vlastníkem pohledávky, kterou vedlejšímu účastníkovi poskytla její dceřiná společnost, od které pohledávky získala na základě postoupení. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení, neboť se stěžovatelka podle něj nestala vlastnicí tvrzených pohledávek za vedlejším účastníkem a není aktivně legitimována k podání žaloby. Smlouva podle zjištění soudu neobsahovala seznam postupovaných pohledávek. Soud přitom zohlednil judikaturu, podle níž určitost smlouvy má být objektivně zjistitelná a strany musí být schopné prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Za významnou označil i skutečnost, že stěžovatelka podala obdobnou žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi, v níž uváděla v zásadě stejná skutková tvrzení. V tomto předchozím řízení rozhodl městský soud v lednu 2024. Podle názoru soudu byla i důkazní situace v dříve rozhodované věci totožná. Obvodní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod odchylovat se od závěrů přijatým městským soudem v dříve rozhodované obdobné věci týchž účastníků a posoudil smlouvu o postoupení pohledávek jako neurčitou a jako nicotnou. Městský soud posléze toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy, jejichž rozhodnutí napadá, posoudily otázku, zda smlouvou došlo k postoupení všech pohledávek za vedlejším účastníkem na stěžovatelku. Stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly vlastním řešením projednávané věci, ale vycházely pouze z dřívějšího rozhodnutí vydaného v rámci souvisejícího sporu stěžovatelky s vedlejším účastníkem. Výslovně uváděly, že se nemají důvod odchylovat od právního posouzení věci v obdobném případě. Dle doplnění stěžovatelky byla rozhodnutí obecných soudů, na něž soudy v posuzované věci odkazovaly, zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2668/25 v rámci řízení o předcházející ústavní stížnosti stěžovatelky (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/k0rRW). 
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 15:00 do: 29.04.2026 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3424/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2025 č. j. 67 To 19/2025-290 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 14 T 144/2023-238
Stručná charakteristika:  Odškodnění - trest
Označení navrhovatelů:  X. Y.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Trestní soudy shledaly obviněného vinným ze spáchání trestného činu znásilnění na tehdy patnáctileté stěžovatelce, za což mu uložily trest odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dva a půl roku. Obviněný podle trestních soudů donutil stěžovatelku k pohlavnímu styku, ač s tím nesouhlasila a ač obviněný věděl, že požila drogy ovlivňující její schopnost bránit se. Stěžovatelka se jako poškozená v rámci trestního řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, kterou jí soudy přiznaly pouze zčásti (20 000 Kč) a se zbytkem jejího nároku ji odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud k nároku na náhradu nemajetkové újmy uvedl, že jednání obviněného sice významně zasáhlo do přirozených práv stěžovatelky, avšak nebylo prokázáno, jakou konkrétní měrou se promítlo do dalšího rozvoje její posttraumatické stresové poruchy; stěžovatelka totiž trpěla psychickými obtížemi i před spácháním trestného činu. Přiznanou částku proto považoval za přiměřenou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy měla postavení zvlášť zranitelné oběti. Rozhodnutí soudů považuje za nelogická, bagatelizující dopady trestného činu na její život a přenášející na ni odpovědnost za utrpěnou újmu. Namítá, že přiznané zadostiučinění ve výši 20 000 Kč neodráží skutečný rozsah utrpení, které jí jednání obviněného způsobilo, a nereflektuje skutečnost, že znásilnění je nejzávažnějším trestným činem proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Uvádí, že v navazujícím občanskoprávním řízení by mohlo dojít k její další viktimizaci, jež by prohloubila újmu primární.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 15:30 do: 29.04.2026 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 643/24
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 2330/2022-221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2022, č. j. 8 Co 312/2021-176, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2021, č. j. 63 C 112/2020-137, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU.
Označení navrhovatelů:  Liberty Ostrava a. s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastnice (ČEZ) měla od povinných subjektů na trhu s elektřinou (mezi něž se řadí i stěžovatelka), vybírat příspěvek na obnovitelné zdroje energií (příspěvek POZE) a odvádět ho společnosti OTE, a. s., která za stát příspěvky v konečném důsledku inkasovala a spravovala. Ve světle legislativních změn provedených s účinností ode dne 2. 10. 2013 začali někteří koncoví zákazníci – jako účastníci trhu s elektřinou, provozující výrobnu elektřiny připojenou k distribuční soustavě ČEZu – rozporovat svoji povinnost hradit příspěvek POZE. Předmětem sporu se tak stala povinnost stěžovatelky platit v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 příspěvek POZE. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo sporné, zda měla stěžovatelka povinnosti platit příspěvek pouze ve výši 495 Kč/MWh, nikoliv ve výši 583 Kč/MWh, jak jej účtovala vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky od účinnosti novely zákona POZE, který výši příspěvku nově zastropoval na nižší částce, již nemusela vyšší příspěvek platit. Jinými slovy, od 2. 10. 2013 nemusela vedlejší účastnici hradit příspěvek v původní výši, jak jí Energetický regulační úřad (ERÚ) pro rok 2013 ve svém cenovém rozhodnutí stanovil. ERÚ postoj stěžovatelky nesdílel a za období podzimu roku 2013 uložil stěžovatelce správním rozhodnutím povinnost doplatit vedlejší účastnici 26 177 615,88 Kč s příslušenstvím podle tehdy platného cenového rozhodnutí ERÚ. Právní názor ERÚ posléze stvrdily i obecné soudy, když nevyhověly žalobě stěžovatelky na nahrazení správního rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné upozorňovala na to, že ERÚ na podzim roku 2013 otálel s vydáním nového cenového rozhodnutí, které by novelu reflektovalo. Na místo toho ponechal účinné své původní cenové rozhodnutí a znění zákona ignoroval. Změna právní úpravy ale vyzněla jednoznačně ve prospěch konečných subjektů, mezi něž se řadí i stěžovatelka. ERÚ měl proto konat a včas vydat nové cenové rozhodnutí s účinností již od 2. 10. 2013.

Spisová značka: II. ÚS 362/26
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

V řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, jimiž se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, musí teleologický přístup k výkladu práva převážit nad čistě dogmatickým gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Z dikce § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že nepostihuje jen situace, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání, nýbrž všechny v úvahu přicházející situace, s výjimkou pravomocných nespravedlivých odsouzení, což vyplývá z formulace „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“ a jejího teleologického výkladu, založeném na smyslu zákona o soudní rehabilitaci. Pokud založily obecné soudy svoje rozhodnutí na právní interpretaci, která je v rozporu s principy spravedlnosti, porušily tím právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

U návrhu podaného podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci zákon nestanoví žádnou zákonnou lhůtu pro jeho podání a o návrhu je nutno rozhodnout v senátu podle § 7 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, který je lex specialis k § 14 odst. 1 trestního řádu a k zákonu o soudech a soudcích, a to bez ohledu na novelu přijatou zákonem č. 319/2024 Sb., jejíž podstatou byla změna systematiky obsazení soudů a omezení rozhodování v senátech ve prospěch rozhodování samosoudcem. Rozhodla-li o návrhu stěžovatele na vyslovení soudní rehabilitace samosoudkyně obvodního soudu, nelze tento postup považovat za ústavně souladný (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
 

Spisová značka: II. ÚS 3494/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Vyhradí-li si obviněný v blanketní stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání lhůtu pro její doplnění, orgán činný v trestním je povinen lhůtu buď akceptovat, anebo transparentním způsobem, o němž bude učiněn záznam ve spisu, informovat obviněného o zkrácení této lhůty s řádným odůvodněním. Rozhodne-li za této situace orgán činný v trestním řízení o blanketní stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bez dalšího, poruší tím právo obviněného na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo obviněného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: II. ÚS 375/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Pokud obecný soud rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by věcně vypořádal včas podanou žádost účastníka o osvobození od soudních poplatků, poruší jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
 

Spisová značka: IV. ÚS 1394/24
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

I. Závěry judikatury vztahující se k restitucím podle jednoho zákona nelze mechanicky přenášet na restituční nároky uplatňované podle jiného zákona, který stanoví odlišná kritéria restitučního nároku.

II. Restituční nároky upravené v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., mají specifickou povahu, která je odlišuje od ostatních restitučních nároků, a musí být proto zohledněna při jejich posuzování. Smyslem této právní úpravy je odčinit majetkovou křivdu osobám, jimž byl majetek odňat nikoli až v tzv. rozhodném období po únoru 1948, ale již v době tzv. druhé republiky či nacistické okupace. Tyto osoby nebyly odškodněny, přestože jim objektivně svědčilo právo na restituci, avšak v důsledku historických okolností se jí nemohly účinně domoci.

III. Z hlediska § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. není možné posouzení restitučního nároku omezit jen na splnění podmínky tzv. rozhodného období a zkoumat pouze okamžik formálního přechodu majetku na stát. To platí tím spíše, že podle dobové judikatury konfiskační praxe vycházela pouze ze zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách, aniž by v rámci tohoto řízení byla přezkoumávána neplatnost převodu či přechodu majetku uskutečněného v době nacistické okupace. Stejně tak není rozhodné, zda oprávněná osoba uplatnila svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Určující je, zda byly naplněny hmotněprávní předpoklady pro vznik nároku podle poválečných předpisů, nikoli to, zda oprávněná osoba využila tehdejší procesní prostředky k jeho uplatnění.

IV. Při hodnocení událostí, které se odehrály v období druhé světové války a bezprostředně po ní, je nutné postupovat s co největší obezřetností a citlivostí k dobovým souvislostem. Rozhodující význam nelze přisuzovat jednotlivým, vzájemně neprovázaným skutečnostem, aniž by byly zasazeny do celkového historického a právního kontextu. Proto ani samotné vyplnění tzv. Fragebogen (dotazníku ke zjištění německé národní příslušnosti) v době nacistické okupace, jehož obsah se navíc nedochoval, nelze bez dalšího posoudit jako provinění vůči československému státu. Takový postup by totiž odporoval zásadě volného hodnocení důkazů.

Stěžovatel byl odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Po vykonání necelé poloviny trestu podal žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Tuto žádost odůvodnil tím, že splňuje podmínky podle tohoto ustanovení, neboť soud může upustit od výkonu trestu mj. tehdy, má-li být odsouzený vyhoštěn, což je i případ stěžovatele. Stěžovatel je ve výkonu trestu poprvé a doložil, že po propuštění z výkonu trestu má zajištěno zaměstnání a ubytování a zároveň disponuje finančními prostředky nezbytnými pro vycestování, popř. mu s úhradou nákladů pomůže rodina, s níž je v kontaktu. Většinu své argumentace však stěžovatel věnoval změně právní úpravy týkající se drogových deliktů, konkrétně změně právní úpravy § 283 trestního zákoníku, ke které došlo po jeho odsouzení. Stěžovatel tvrdil, že jím spáchaná trestná činnost by podle nové právní úpravy byla pouhým přečinem, nikoli již zvlášť závažným zločinem. Okresní soud žádost stěžovatele zamítl. S odkazem na § 136 odst. 3 trestního řádu uvedl, že usnesení neobsahuje odůvodnění, neboť jde o rozhodnutí ve vykonávacím řízení, proti kterému není stížnost přípustná. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Michal Bartoň) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadené usnesení pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.

Právní věta:

Zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být interpretována restriktivně; lze ji využít v případech, je-li žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit, jinak poruší právo žadatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 422/26 je dostupný  zde (279 KB, PDF).
 

Na sobotu a neděli 16. a 17. května je naplánováno hned osm komentovaných prohlídek Ústavního soudu. V jejich rámci budete moci nahlédnout např. do soudnice, kde Ústavní soud vyhlašuje své senátní nálezy, projdete kočárovým vjezdem, kterým v roce 1996 vstoupila do budovy britská královna Alžběta II., zavítáte do Velké rady, nově zrekonstruovaného jednacího sálu, jemuž dominuje Ústava ČR, a navštívíte monumentální sněmovní sál, který dnes slouží k ústním jednáním Ústavního soudu a k vyhlašování jeho plenárních nálezů. Výklad bude samozřejmě zaměřen také na budovu samotou. Patří totiž k vůbec nejdůležitějším stavbám v Brně. Výjimečná je po stránce architektonické i historické. Byla zkonstruována v 70. letech 19. století jako sídlo Moravského zemského sněmu.  

Účast na prohlídce je nezbytné rezervovat předem. Podrobné informace a přihlašovací formulář naleznete na stránkách festivalu https://openhousebrno.cz/. Rezervace bude otevřena v úterý 28. dubna 2026 v 16.00.

Stěžovatel byl odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Po vykonání necelé poloviny trestu podal žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Tuto žádost odůvodnil tím, že splňuje podmínky podle tohoto ustanovení, neboť soud může upustit od výkonu trestu mj. tehdy, má-li být odsouzený vyhoštěn, což je i případ stěžovatele. Stěžovatel je ve výkonu trestu poprvé a doložil, že po propuštění z výkonu trestu má zajištěno zaměstnání a ubytování a zároveň disponuje finančními prostředky nezbytnými pro vycestování, popř. mu s úhradou nákladů pomůže rodina, s níž je v kontaktu. Většinu své argumentace však stěžovatel věnoval změně právní úpravy týkající se drogových deliktů, konkrétně změně právní úpravy § 283 trestního zákoníku, ke které došlo po jeho odsouzení. Stěžovatel tvrdil, že jím spáchaná trestná činnost by podle nové právní úpravy byla pouhým přečinem, nikoli již zvlášť závažným zločinem. Okresní soud žádost stěžovatele zamítl. S odkazem na § 136 odst. 3 trestního řádu uvedl, že usnesení neobsahuje odůvodnění, neboť jde o rozhodnutí ve vykonávacím řízení, proti kterému není stížnost přípustná.

Stěžovatel shledává porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že okresní soud své zamítavé rozhodnutí vůbec neodůvodnil, což je podle něj v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zejména namítá, že se soud měl vypořádat s jeho argumentací týkající se zásadní změny trestních předpisů v oblasti trestání drogových deliktů.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.04.2026 14:00 do: 22.04.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3060/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Stručná charakteristika:  právo na soudní a jinou právní ochranu, ochrana rodičovství a rodiny, ochrana soukromého a rodinného života
Označení navrhovatelů:  V.K., zast. Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Městský soud v listopadu 2024 svěřil nezletilého syna do střídavé péče rodičů s frekvencí střídání po týdnu, dále rozhodl o péči v době prázdnin a stanovil vyživovací povinnost oběma rodičům. Městský soud uvedl, že nezletilý má blízký a vřelý vztah k oběma rodičům, oba rodiče mají o nezletilého zájem a chtějí se o něj starat. Krajský soud následně změnil rozsudek městského soudu a chlapce svěřil do péče matky. Styk s otcem upravil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý kalendářní týden v roce od čtvrtka do pondělí následujícího týdne, zvlášť upravil styk otce v době prázdnin a stanovil otci vyšší částku na výživné.

Otec (stěžovatel) podal ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na kritéria dovozená judikaturou Ústavního soudu, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz. Soudy by měly vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Dále uvádí, že soud opomenul alespoň stručně ústně odůvodnit toto pro poměry nezletilého zcela zásadní rozhodnutí.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.04.2026 14:30 do: 22.04.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2429/24
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. září 2023 č. j. 35 Co 56/2022-652 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. prosince 2021 č. j. 9 C 281/2013-382
Stručná charakteristika:  rovnost účastníků řízení, práva účastníka soudního řízení, právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů:  REALIS-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupená JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka – obchodní společnost – podala žalobu pro zmatečnost proti rozsudku okresního soudu, kterým bylo určeno, že zástavní právo v její prospěch neexistuje. Se svou žalobou však neuspěla, neboť okresní soud konstatoval, že stěžovatelka nebyla v tom řízení v postavení účastníka ani vedlejšího účastníka, a proto není oprávněna ani k podání žaloby pro zmatečnost proti rozsudku vydanému v tomto řízení. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil a dovolání podané stěžovatelkou následně odmítl předseda senátu Nejvyššího soudu jako nepřípustné, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. Uvedl, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Krajský i okresní soud uzavřely, že stěžovatelka není k podání žaloby pro zmatečnost v této věci oprávněna. Stěžovatelka tudíž nebyla účastnicí řízení v projednávané věci, a právo podat dovolání jí nesvědčí.

Stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti zejména namítá, že původní řízení týkající se zástavního práva probíhalo bez její účasti a byla tak zbavena možnosti uplatnit svá práva. O probíhajícím řízení nevěděla a nemohla tak účinně vstoupit do řízení. Soudy, které rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost, resp. o jejím odvolání proti původnímu nalézacímu rozsudku, zvolily formalistický výklad práva, když se odmítly věcně zabývat jejími podáními. Rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc podle ní postrádá náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny a Nejvyšší soud rozhodl namísto tříčlenným senátem pouze jeho předsedou.