Orgány činné v trestním řízení zahájily v listopadu 2022 z podnětu veřejného ochránce práv úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby. Po opakované návštěvě v zařízení pro osoby se zdravotním postižením totiž veřejný ochránce dospěl k závěru, že je s některými klienty v tomto zařízení zacházeno v rozporu s lidskoprávními závazky státu, v některých případech i s možným trestněprávním dopadem. Policejní orgán v květnu 2024 ukončil prověřování dané věci a odevzdal ji městskému úřadu k projednání přestupku čtyř osob. Ty se měly dopustit toho, že páchaly fyzické a psychické násilí na klientech, čímž u nich vyvolaly pocit strachu a obavy z případné další újmy. Podle policejního orgánu však nebylo zjištěno, že by tímto jednáním byla naplněna skutková podstata jakéhokoliv trestného činu. Stěžovatel, který je klientem předmětného zařízení, podal k okresnímu státnímu zastupitelství podnět k přezkumu postupu policejního orgánu. Podnět však nebyl shledán důvodným a stěžovatel následně neuspěl ani u krajského státního zastupitelství. Podle krajského státního zastupitelství provedl policejní orgán dostatečné šetření, aby bylo možné posoudit, zda došlo ke spáchání nějakého trestného činu. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by došlo ke spáchání zločinu mučení či jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1 a 3 písm. b) a c) trestního zákoníku. Policejní orgán zjistil ojedinělé případy nevhodného chování, které nedosahuje míry potřebné k naplnění uvedené skutkové podstaty (extrémně vysoká míra brutality). Nedošlo ani k naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby, a to vzhledem k nižší intenzitě, četnosti a následkům popsaného jednání, které poukazují na nedostatečnou společenskou škodlivost. 

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení opatření policejního orgánu a vyrozumění státních zastupitelství. Zejména namítá, že české orgány selhaly v povinnosti chránit stěžovatele, jakož i další klienty, když se o hrozivé situaci dozvěděly již po první návštěvě veřejného ochránce práv. Toto selhání je o to větší, že dotčenými jsou děti se zdravotním postižením. Stěžovatel dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení nedodržely podmínky účinného vyšetřování, nesprávně posoudily závažnost jednání, neboť nezohlednily věk, zdravotní znevýhodnění a umístění stěžovatele v pobytovém zařízení. Nešlo podle něj o dílčí excesy, ale o systematické dlouhodobé chování. Vyšetřování podle něj rovněž nebylo rychlé a důsledné. Stěžovatel konečně navrhuje zrušení § 149 trestního zákoníku, který považuje za protiústavní.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.04.2026 11:30 do: 07.04.2026 12:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3716/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 246/2024-49 ze dne 16. října 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Af 14/2023-54 ze dne 12. září 2024
Stručná charakteristika: právo na zákonného soudce, právo na postup u nezávislého a nestranného soudu
Označení navrhovatelů:  ASTUR Jeseník, s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodnutím správce daně z. listopadu 2014 byla zastavena zajišťovací daňová exekuce. Správce daně ale následně vydal další zajišťovací příkaz, kterým obchodní korporaci Potamos CZ, s. r. o., uložil zajistit úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2012 až červen 2014 složením jistoty na depozitní účet správce daně. Protože uvedená společnost tuto povinnost nesplnila, přistoupil správce daně k zahájení nové zajišťovací exekuce vydáním exekučního příkazu z 3. prosince 2014, jehož předmětem byl mimo jiné i prodej movitých věcí, které byly v minulosti zabaveny exekučním příkazem. Stěžovatelka se domáhala vyloučení movitých věcí  z exekuce (šlo o hotovost, zboží a manipulační techniku). Správce daně jako prvostupňový správní orgán nevyloučil z exekuce movité věci, které měly být zabaveny na základě exekučního příkazu z 3. prosince 2014 (hotovost a specifikované zboží) s tím, že o zbývající části návrhu (manipulační technika) bude vydáno samostatné rozhodnutí z důvodu prověřování skutečností majících vliv na vlastnické právo. Odvolacího finančního ředitelství ale změnil rozhodnutí správce daně tak, že řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce zastavil pro bezpředmětnost podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Na to Městský soud v Praze reagoval rozsudkem č. j. 14 Af 19/2022-46 s tím, že dostatečně neověřil skutečnosti podstatné pro závěr o bezpředmětnosti řízení. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Afs 46/2023-32. Odvolacího finančního ředitelství poté znovu návrh na vyloučení majetku zastavilo podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Tento jeho závěr obstál v přezkumu správních soudů, jehož výsledkem jsou nyní napadená rozhodnutí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve světle stěžejního posunu ve skutkovém stavu, spočívajícího ve zjištění informací o provedení exekuce prodejem movitých věcí v dražbě (namísto dříve tvrzeného zastavení exekuce), nemůže z dřívějších rozhodnutí vyplývající závazný právní názor obstát. Poukazuje na závěry rozsudku FeCom (č. j. 10 Afs 96/2022-59). Podle tohoto rozhodnutí bezpředmětnost řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce nelze bez dalšího dovodit ani v případě faktické nemožnosti vrácení požadovaného majetku. Stěžovatelka rovněž klade otázku, zda lze odmítnout výklad zákona poskytující efektivní ochranu ústavně zaručeným právům daňových subjektů, který je v souladu s precedenčně závaznou judikaturou Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, pokud soudy tento svůj odmítavý postup zdůvodní pouze kasační závazností dřívějšího rozhodnutí.
 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.04.2026 11:30 do: 07.04.2026 12:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3718/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2025 č. j. 61 Co 152/2025-870 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. května 2025 č. j. 13 P 123/2024-837
Stručná charakteristika:  nejlepší zájem dítěte
Označení navrhovatelů:  Mgr. P. Č.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

V předchozím řízení, které skončilo v březnu 2024, byla nezletilá svěřena do střídavé péče obou rodičů. Péče však byla nastavena soudem asymetricky ve prospěch matky. Dle rozhodnutí soudů měl otec o dceru pečovat vždy od středy večera v liché týdny do pondělního rána v sudý týden (s výjimkou doby prázdnin, kdy je péče rozložena odlišně). V dubnu 2025 stěžovatel podal okresnímu soudu návrh na změnu péče. Tvrdil, že došlo ke změně okolností, jelikož dcera začala chodit do školy, na režim i na častější kontakt s otcem si zvykla a uplynula také delší doba od dřívějšího hodnocení rozložení péče. Okresní soud návrh otce zamítl, jelikož podle něj nebyly dány důvody pro změnu přechozího rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilé. Okresní soud vyhodnotil, že je dosavadní režim v nejlepším zájmu nezletilé a není důvod jej měnit. Neztotožnil se ani s argumentem otce, že by měla být rovnoměrná střídavá péče jednoznačně preferovaná. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke krajskému soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozsudku uvedl, že pouhou skutečnost, že nezletilá dobře zvládá školní docházku a otec zvládá péči o nezletilou, nelze považovat za změnu, která by vedla k potřebě rozšířit péči otce. Uvedl, že střídavá péče nutně nemusí být rovnoměrná, primární je vždy zájem dítěte.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků okresního a krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, právo péče o nezletilé dítě a jeho výchovu a rovněž právo nezletilé na péči a výchovu obou rodičů podle Úmluvy o právech dítěte. Považuje rozhodnutí soudů za rozporná s judikaturou Ústavního soudu, která podle něj dovozuje, že rovnoměrná péče je obecně v nejlepším zájmu dítěte. Vhodnost střídavé péče se tak má presumovat, kdežto potřebu zvolení odlišného modelu je potřeba opřít o konkrétní důvody a prokázat, což se v tomto případě nestalo.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2026 09:30 do: 09.04.2026 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3062/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2025 č. j. 21 Co 231/2024-590 a výroku V. usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. srpna 2024 č. j. 12 C 110/2022-526
Stručná charakteristika:  Náklady řízení
Označení navrhovatelů:  J. L., D. K., zast. Mgr. Tomáš Hobl
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obecné soudy rozhodovaly o žalobě vedlejší účastnice na zaplacení 1 500 000 Kč. Řízení skončilo soudem schváleným smírem uzavřeným mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli (žalovanými), na základě něhož se první stěžovatel „zavázal uhradit vedlejší účastnici částku 750 000 Kč v dohodnutých splátkách s tím, že účastníci mezi sebou nebudou nadále vznášet žádné další vzájemné nároky“ a ohledně nákladů řízení bylo dohodnuto, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem“. Současně obecné soudy přiznaly ustanovenému zástupci vedlejší účastnice náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování, přičemž jejich částečnou (poměrnou) úhradou zavázaly stěžovatele (byť prostřednictvím státu).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že vedlejší účastnice a první stěžovatel měli úspěch ve věci v poměru 50 % k žalované jistině, druhý stěžovatel se k ničemu nezavázal a smír se ho týkal jen v tom směru, že vedlejší účastnici není povinen ničeho hradit. Pokud by soudní řízení skočilo stejně, bez uzavření smíru, neměl by nikdo právo na náhradu nákladů řízení a proto je nelogické, že jsou stěžovatelé sankcionováni za smírné vyřešení (odklizení) sporu. Stěžovatelé jsou v nerovném postavení vůči vedlejší účastnici, jelikož mají hradit náklady státu za ustanovení právního zástupce a oproti tomu by v případě zastoupení vedlejší účastnice právním zástupcem na základě plné moci tyto náklady nesla „ze svého“, resp. oni by ničeho nehradili.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2026 10:00 do: 09.04.2026 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 659/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Jan Svatoň CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2024 č. j. 6 To 22/2024-1049.
Stručná charakteristika:  Náhrada škody, odškodnění
Označení navrhovatelů:  A. B. zast. Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obžalovaný byl v dubnu 2024 krajským soudem uznán vinným zločinem znásilnění, přečinem útisku a přečinem ohrožování výchovy dítěte, uvedeného se dopouštěl od roku 2018 též vůči tehdy nezletilé stěžovatelce, která byla svěřena jeho dozoru. Za uvedené trestné činy byl obžalovaný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, z toho stěžovatelce ve výši 600 000 Kč. Vrchní soud následně k odvolání obžalovaného výši nemajetkové újmy snížil na 250 000 Kč. Se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal vrchní soud poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku vrchního soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Jeho následnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 971/25.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozsudek vrchního soudu postrádá řádné a přesvědčivé odůvodnění snížení náhrady nemajetkové újmy, a proto by měl být jako nepřezkoumatelný Ústavním soudem zrušen. 

Spisová značka: II. ÚS 297/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Neposkytne-li odvolací soud účastníkovi řízení prostor pro reakci na svůj odlišný právní názor týkající se určení a tak i výše tarifní hodnoty rozhodné pro výpočet náhrady nákladů řízení a změní-li rozhodnutí o nákladech řízení soudu prvního stupně, ač proti němu nesměřovaly výhrady odvolatele, odvolatel je neuplatnil ani v průběhu řízení a odvolací soud nedal najevo, že změnu rozhodnutí zvažuje, takže účastník řízení se o odlišném právním posouzení dozví až z rozhodnutí odvolacího soudu, poruší zákaz překvapivých rozhodnutí jakožto jednu ze složek ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Použije-li soud při určení náhrady nákladů řízení „fiktivní“ tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ač k tomu nejsou dány podmínky, dopustí se svévole a poruší ústavně zaručené právo účastníka řízení vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevysvětlí-li zároveň, proč nepoužil jinou do úvahy připadající tarifní hodnotu, poruší rovněž právo na řádné odůvodnění jakožto jednu ze složek ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: II. ÚS 3169/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne, že pokutu za přestupek lze uložit pouze tehdy, je-li povinnost, jejíž porušení je sankcionováno, stanovena dostatečně určitě, jasně a předvídatelně; odpovědnost za její přesné a srozumitelné stanovení nese stát a nelze ji vykládat extenzivně v neprospěch adresáta veřejné moci.
 

Spisová značka: IV. ÚS 3739/25
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michal Bartoň Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti).

Právo na bezplatnou pomoc obhájce je individuálním právem každého obviněného, přičemž nikomu nelze přičítat k tíži chování jiných osob, které sám nemůže ovlivnit.
 

Spisová značka: I. ÚS 870/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Pokud soud označí zrušení služebního poměru ve zkušební době a důsledky z něj plynoucí za trvající zásah a s odkazem na § 85 soudního řádu správního podmiňuje poskytnutí soudní ochrany proti němu vyčerpáním řízení podle § 142 správního řádu, dopustí se porušení práva na soudní ochranu v oblasti přezkumu jednání orgánů veřejné moci (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
 

Spisová značka: III. ÚS 333/25
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Nejvyšší soud poruší stěžovatelovo právo na soudní ochranu, pokud odmítne dovolání z důvodu vad, ačkoli ve skutečnosti vadné nebylo.
 

Spisová značka: III. ÚS 1021/25
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Závěr obecných soudů, podle něhož podání žaloby staví běh promlčecí lhůty pouze v rozsahu žalobního petitu, a že uplatnění námitky promlčení za daných okolností není v rozporu s dobrými mravy, nepředstavuje samo o sobě protiústavní výklad podústavního práva, nevybočuje-li z mezí ústavně konformní interpretace a nevykazuje-li znaky svévole.

V prosinci roku 2016 odpoledne přecházel stěžovatel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a srazila jej tramvaj. Následně se žalobou proti dopravnímu podniku (provozovateli) domáhal zaplacení 654 325 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka se skládala z bolestného ve výši 354 325 Kč a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč. Následkem nehody stěžovatel utrpěl mnohačetné zlomeniny v oblasti pánve a žeber, proražení lebky, poškození plic, které vedlo k zápalu plic, krvácení do mozku, kardiomyopatii, která vedla k nutnosti implantace kardiostimulátoru, a byl v důsledku poranění mozku v péči psychiatrické a psychologické ambulance. Před nehodou vedl stěžovatel aktivní sportovní i společenský život, nyní je odkázán na péči druhých.

Městský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že výlučnou příčinou újmy na zdraví stěžovatele bylo jeho jednání. Stěžovatel vstoupil do kolejiště před projíždějící tramvají, aniž by se rozhlédl, nereagoval na výstražné zvonění tramvaje, nezastavil se na nástupním ostrůvku a nedal tramvaji přednost. Naproti tomu řidič tramvaje reagoval přiměřeně okolnostem a ještě před vstupem stěžovatele do tramvajového pásu (v době, kdy se stěžovatel ještě nacházel na tramvajovém ostrůvku), začal nouzově brzdit a výstražně zvonit. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou na zdraví stěžovatele a okolnostmi vyvolanými zvláštní povahou provozu ve smyslu § 2927 o. z., včetně jednání řidiče, městský soud žalobě stěžovatele nevyhověl. Krajský soud následně rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že soudy své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a jejich rozhodnutí jsou nesprávná. Formuluje výhrady především vůči argumentaci obecných soudů, že výlučnou příčinou nehody bylo jeho jednání. Další příčinu vzniku škody představují okolnosti přičitatelné provozovateli, a to přinejmenším z 35 %. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že škodní událost může být zapříčiněna více okolnostmi přičitatelnými jak škůdci, tak poškozenému. Z provedeného dokazování je zřejmé, že pokud by řidič neporušil své povinnosti (začal brzdit dříve), k dopravní nehodě by nedošlo. Obecné soudy na tuto argumentaci stěžovatele nijak nereagovaly. Soudy se také nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami proti závěrům znaleckého posudku a s argumentací, že se jeho věc skutkově shoduje s věcí sp. zn. 3 Tdo 493/2009, při které soudy dovodily, že řidič měl povinnost snížit rychlost tramvaje, pokud byla situace před přechodem nepřehledná. Judikatura odkazovaná obecnými soudy je nepřiléhavá, vztahuje se na skutkově odlišné případy.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) stěžovateli vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro porušení práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Odpovědnost z provozu dopravních prostředků vychází z myšlenky odpovědnosti za ohrožení. Škůdce se objektivní odpovědnosti z provozu dopravních prostředků zprostí pouze tehdy, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které nemají původ v provozu (vnější okolnost), a prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Pokud však škoda byla způsobena okolnostmi s původem v provozu, je liberace zcela vyloučena a provozovatel odpovídá absolutně. Dopady takto přísně koncipované odpovědnosti do majetkové sféry škůdce pomáhá zmírňovat zákonné pojištění, které zajišťuje odpovědným osobám dostatečnou ochranu.

Smyslu a účelu právní úpravy objektivní odpovědnosti podle § 2927 (odpovědnost za ohrožení) odpovídá i konstrukce předpokladů, za jejichž splnění lze odpovědnost za škodu (újmu) přičíst provozovateli dopravního prostředku. Nepožaduje se zavinění škůdce ani protiprávnost. Kauzalita musí existovat mezi zásahem do chráněného zájmu poškozeného a provozem dopravního prostředku, přičemž je třeba zkoumat, zda byla újma způsobena zvláštní povahou tohoto provozu, tedy zda se v ní materializovalo nebezpečí s tímto provozem spojené.

Závěr městského soudu, že „jednání poškozeného bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody příčinou újmy žalobce nebylo působení okolností vyvolaných zvláštní povahou provozu tramvaje jako dopravního prostředku a nebylo jí ani jednání řidiče tramvaje“, popírá bez odůvodnění principy odpovědnosti provozovatele. Stejně tak neobstojí ani argument, že výlučnou příčinou vzniku škody bylo jednání poškozeného stěžovatele. Takové úvahy městského (a později též Nejvyššího soudu) přehlížejí podstatu objektivního kritéria přičitatelnosti – podle kterého postačí, že se ve škodní události realizovalo specifické provozní nebezpečí, jehož riziko má nést ten, kdo má z provozu prospěch.

Co se týče spoluúčasti poškozeného (§ 2918 OZ) a vztahu k odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (§ 2927 OZ), spoluúčastí jsou míněny případy, kdy je vzniklá škoda vedle škůdce přičitatelná též poškozenému. V takovém případě je spravedlivé, aby nesl poškozený škodu společně se škůdcem. Okolnosti, které se přičítají poškozenému, se opírají o nedostatek potřebné pečlivosti poškozeného vůči vlastním statkům a vyplývají z principu rovného zacházení (přístupu). K poměrnému rozdělení povinnosti k náhradě škody tedy dochází tehdy, jestliže se  poškozené straně přičítají takové okolnosti, které by mohly zakládat odpovědnost na straně škůdce. Zákonná úprava připouští, aby škodu (újmu) nesl výlučně škůdce nebo výlučně poškozený za předpokladu, že okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, se podílejí na škodě jen zcela zanedbatelným způsobem.

V případě, kdy je škoda vyvolána zvláštní povahou provozu, lze zcela vyloučit náhradu škody ze strany provozovatele pouze při shledání mimořádně silného zavinění poškozeného (například v případě úmyslného zneužití povahy provozu). To vše za předpokladu, že na straně škůdce by zároveň nebyly dány žádné okolnosti zvyšující nebezpečnost provozu nad základní míru ohrožení. Úplné vyloučení náhrady škody poškozenému je v případě objektivní odpovědnosti škůdce teoreticky možné. Takový závěr ale vzhledem ke své výjimečnosti vyžaduje patřičné odůvodnění. Nejvyšší soud však své rozhodnutí o úplném vyloučení náhrady škody pro stěžovatele opírá pouze o nesprávný argument absence příčinné souvislosti, podobně jako v jiných svých rozhodnutích. Takový postup považoval Ústavní soud za nepřípustný.

Obecné soudy problém kolize objektivní odpovědnosti provozovatele a odpovědnosti stěžovatele neřešily v rámci stanovení míry účasti na způsobené škodě (újmě), jak by odpovídalo vzájemnému vztahu § 2927 a § 2918 OZ, ale vypořádaly se s ním argumentem odkazujícím na chybějící příčinnou souvislost. Tento argument však s ohledem na povahu odpovědnosti za ohrožení nemůže obstát. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí zcela vyloučily odpovědnost provozovatele, aniž by adekvátně poměřovaly okolnosti přičitatelné škůdci (provozovateli) na základě odpovědnosti za ohrožení, a okolnosti přičitatelné poškozenému (stěžovateli) na základě jeho zavinění. Ze závěrů nauky i ze samotné odlišnosti podstaty objektivní a subjektivní odpovědnosti přitom vyplývá, že kolize důvodů odpovědnosti se do posouzení míry spoluúčasti škůdce a poškozeného musí promítnout hodnocením konkrétních okolností přičitatelných každé ze stran. V napadených rozhodnutích taková úvaha chybí. Není z nich zjevné, které konkrétní okolnosti by svou závažností byly způsobilé přesvědčivě odůvodnit závěr, že právo stěžovatele na náhradu škody je zcela vyloučeno. Pravidlo obsažené v § 2918 OZ je flexibilní, a umožňuje zvážit každý konkrétní případ. Volná úvaha soudu však musí být opřena o logický a věcně odůvodněný úsudek, jinak je projevem libovůle.

V dalším řízení bude za účelem nového posouzení míry účasti každé ze stran na způsobené škodě nezbytné provést poměřování různých skutkových okolností na straně škůdce (provozovatele) a na straně poškozeného (stěžovatele).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1948/25 je dostupný  zde (439 KB, PDF). 

Kamila Abbasi 
tisková mluvčí Ústavního soudu 

Ústavní soud vyslovil neústavnost některých článků konkordátní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Smlouvu nyní nelze ratifikovat. Samotné uzavření tohoto typu smlouvy není v rozporu se svrchovaností České republiky. Uzavření konkordátu také bez dalšího neohrožuje ústavně zakotvenou neutralitu státu – vždy je třeba zabývat se konkrétním obsahem smlouvy, což nyní učinil Ústavní soud. V rozsahu, v němž smlouva zvýhodňuje katolickou církev v oblasti zakotvení zpovědního tajemství, je v rozporu s neutralitou státu a zákazem diskriminace. V části věnované zpřístupnění kulturního dědictví je pak kromě uvedeného také v rozporu právem přístupu ke kulturnímu bohatství a se svobodou vědeckého bádání. Některá ustanovení konkordátu přezkumem plně obstála. Nález Ústavního soudu však brání ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než bude nesoulad – v oblasti zpovědního tajemství a zpřístupnění kulturního dědictví – odstraněn.

Skupina 17 senátorů (navrhovatelka) podala v březnu 2025 k Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách, podepsané v Praze dne 24. října 2024 (tzv. konkordátní smlouva), s ústavním pořádkem. Navrhovatelka požadovala posouzení souladu smlouvy jako celku s principem svrchovanosti, principem rovnosti a zákazem vazby státu na výlučnou ideologii nebo na náboženské vyznání. Také se domáhala posouzení vybraných ustanovení konkordátní smlouvy s ústavním pořádkem. Namítala rozpor čl. 4 odst. 2 konkordátní smlouvy s právem na účinné vyšetřování, a to jde-li o právo obdobné zpovědnímu tajemství, jehož nositeli mají být pastorační pracovníci. Byť z přezkumu původně výslovně vyňala čl. 4 odst. 1, podle kterého Česká republika uznává zpovědní tajemství, v rozšířeném návrhu si osvojila argumentaci prezidenta republiky (účastníka řízení). Rovněž spatřovala rozpor čl. 7 odst. 4 smlouvy se svobodou vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2 Listiny. Zbývající v návrhu uvedené články konkordátní smlouvy pak podle navrhovatelky mohou být v rozporu s principem rovnosti.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) návrhu zčásti vyhovělo. Článek 4 odst. 1 (Česká republika uznává zpovědní tajemství) a článek 7 odst. 4 (církve dají k dispozici a zpřístupní své kulturní dědictví za jimi stanovených podmínek), brání ratifikaci smlouvy pro rozpor s ústavním pořádkem.

Ústavní soud předně konstatoval, že samotné uzavření tohoto typu smlouvy není v rozporu se svrchovaností České republiky. Navrhovatelka a prezident tento rozpor dovozovali z nevyváženosti a nedostatku vzájemných smluvních závazků Svatého stolce vůči ČR. Navrhovatelka požadovala zakotvení „určitých ústupků“ v oblasti uznávání civilních sňatků, civilních rozvodů a adopcí dětí stejnopohlavními páry katolickou církví. Podle Ústavního soudu však požadavek vyváženosti mezinárodněprávních závazků není součástí principu svrchovanosti (suverenity) státu. Vyváženost závazků je častou (ne nutnou) vlastností mezinárodních smluv. Až na výjimečné případy však samotná nevyváženost smlouvy nemůže porušit svrchovanost státu. 

V posuzovaném případě bylo klíčové, že konkordátní smlouva s ČR v konečném důsledku obsahuje závazek katolické církve respektovat při své činnosti český právní řád – tato povinnost je totiž stanovena církevním právnickým osobám při jejich činnosti. Vzhledem k tomu, že vnitřní součásti římskokatolické církve v ČR mají vždy formu právnické osoby, je i takové zakotvení z pohledu Ústavního soudu dostačující. Otázky spojené se vznikem manželství, zánikem manželství  a osvojením upravuje české právo nezávisle na právu kanonickém – které z pohledu českého práva ani právem není. Je proto bez významu, jak na tyto otázky nahlíží katolická věrouka a v tomto ohledu i navrhovatelkou požadované „ústupky“ pozbývají smysl.

Je ústavně zakázáno, aby se stát vázal na výlučnou ideologii či náboženské vyznání. V opačném případě by došlo k porušení neutrality státu. Český stát má sekulární a konfesně neutrální charakter (čl. 2 odst. 1 Listiny). Sekulární a konfesně neutrální stát je oddělen od náboženských vyznání a vyznačuje se náboženským pluralismem. Na druhé straně však z ústavního pořádku plynou jisté kooperační prvky vztahu mezi státem a církvemi (čl. 16 Listiny).  V České republice se proto neuplatní požadavek na úplné vyloučení náboženství z veřejného života. Neutralita státu znamená v poměrech ČR jednak rovnou vzdálenost státu od všech náboženství, jednak zakazuje institucionální preferenci jedné z církví. Pokud na sebe stát převzal závazek vytvářet právní a faktický rámec pro výkon náboženské svobody, aniž by se současně mohl vázat na kterýkoli z dotčených náboženských směrů, musí k nim přistupovat rovně a bez nedůvodného rozlišování. V duchu rovného přístupu musí být církvím zaručeno v zásadě rovnocenné právní postavení, nejsou-li dány legitimní důvody pro přístup odlišný.

Ústavní požadavek neutrality státu nebrání samotnému uzavření konkordátu, rozhodující je vždy konkrétní obsah smlouvy, který může být s povinností neutrality v rozporu. K posouzení, zda (a jak) smlouva případně ovlivní náboženskou neutralitu státu, Ústavní soud používá test. Nejprve zkoumá formální propojení státu a určité náboženské doktríny, poté se zaměřuje na fakticitu propojení. Posledním kritériem testu je posouzení, zda nedochází k neodůvodněnému zvýhodnění na základě určitého náboženství.

Ústavní soud shledal rozpor s ústavním pořádkem v článku 4 odst. 1 (zpovědní tajemství) a článku 7 odst. 4 (zpřístupnění kulturního dědictví). Článek 4 konkordátní smlouvy zní: (1) Česká republika uznává zpovědní tajemství. (2) Pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem. Článek 7 odst. 4 konkordátní smlouvy zní: Církevní právnické osoby dají k dispozici a zpřístupní své kulturní dědictví za jimi stanovených podmínek všem, kdo je chtějí poznat a učinit z nich předmět studia.

Zpovědní tajemství je zakotveno v zákoně o církvích, v trestním zákoníku i trestním řádu. Podle trestního zákoníku přečin neoznámení trestného činu nespáchá duchovní, kterému se např. svěřil pachatel při zpovědi (oproti tomu nepřekažení trestného činu takovou výjimku nemá). Stejně trestní zákoník upravuje i povinnost mlčenlivosti advokáta. Mezi výlukou ze zpovědního tajemství (jak ji chápou české zákony), a absolutním pojetím zpovědního práva (jak ji chápe právo kanonické), existuje určité napětí. V současnosti (tedy před ratifikací konkordátní smlouvy) toto napětí z právního hlediska nemá žádný význam, protože opačný náhled katolické církve na rozsah zpovědního tajemství nemůže změnit pravidla českého práva. Konkordátní smlouva (čl. 4 odst. 1) by však tento stav podstatně změnila. 

Konkordátní smlouva v nyní napadené podobě zakotvuje zpovědní tajemství bez jakýchkoli výluk či výjimek. Obě smluvní strany přitom chápou význam uznávání zpovědního tajemství státem jinak: Zatímco vláda tvrdí, že smlouva nezakotvuje absolutní zpovědní tajemství a čl. 4 odpovídá současnému právnímu stavu a nijak jej nerozšiřuje, výklad Svatého stolce je opačný a shodný názor má též Česká biskupská konference. Podle přípravných materiálů k uzavření smlouvy stát v průběhu vyjednávání prosazoval užší pojetí zpovědního tajemství, které by odkazovalo na vnitrostátní právo, a zachovalo tak stávající povinnost duchovních překazit trestný čin v trestním zákoníku. Svatý stolec prosazoval jeho širší a neprolomitelné pojetí, z něhož nebyly stanoveny žádné výjimky. Podoba prosazovaná Svatým stolcem se pak propsala do konečného znění.

Uznávání zpovědního tajemství státem (podle čl. 4 odst. 1) nedopadá na duchovní těch církví, které zpovědní tajemství neznají a místo něj uplatňují výkon obdobného práva zpovědnímu tajemství (typicky protestantské církve). Proto pro ně podle konkordátu měla stále platit povinnost trestný čin překazit. Již to neústavním způsobem zvýhodňuje katolickou církev oproti církvím ostatním. Článek 4 odst. 1 smlouvy je neústavní nikoli proto, že rozšiřuje zpovědní tajemství nad rámec zákona, ale proto, že tak v rovině „nadzákonné“ (mezinárodní smlouvou) činí nerovně, jen ve vztahu ke katolické církvi. Na jiné církve by totiž i po ratifikaci a vyhlášení smlouvy plně dopadala dosavadní česká právní úprava. Již to je zjevným porušením neutrality státu a principu rovného zacházení s různými církvemi, aniž by k tomu existoval rozumný důvod.

V důsledku konkordátní smlouvy by navíc nastala nerovnost mezi zpovědním tajemstvím a advokátním tajemstvím. Trestní zákoník reguluje shodně oba typy tajemství (advokátní tajemství – sekulárního typu; zpovědní tajemství a práva obdobná zpovědnímu tajemství – náboženského typu). Konkordátní smlouva vyjímá z dosahu povinnosti překazit trestný čin pouze zpovědní tajemství. Z ústavního zakotvení neutrality státu však plyne též zákaz svévolného preferování náboženských argumentů před těmi světskými. Na základě smlouvy se Svatým stolcem získala katolická církev určitou výhodu (vynětí z dopadů § 367 trestního zákoníku) ve srovnání s tajemstvím advokátní komunikace – tedy tajemstvím, které je podobně ústavně hodnotné, jeho ústavní hodnota se však zakládá na argumentech čistě světských. V tomto ohledu jde o porušení neutrality státu.

Církevní archivy tvoří kulturní bohatství. Archiválie církevního původu jsou významným pramenem českých dějin a představují vysoce hodnotné kulturní dědictví minulosti. Stát má podle ústavního pořádku povinnosti vůči tvorbě, rozvíjení a zachování kulturního bohatství. Článek 7 odst. 4 nicméně plnění tohoto úkolu státu fakticky znemožňuje, protože jsou to církevní katolické právnické osoby, které si samy jednostranně určují, zda a v jakém rozsahu se umožní přístup k jejich archivům. Konkordátní smlouva dává katolickým církevním právnickým osobám silný nástroj, jak své dokumenty (archiválie) nezpřístupnit. Rozhodující moc nad výkonem této povinnosti je v rukou subjektů stojících mimo veřejnou moc, a to bez výslovných zákonných mantinelů. Smlouva v podstatě umožňuje, aby si církevní osoby stanovily, kdo všechno a za jakých podmínek může poznat jejich dokumenty, a určily si jednostranně podmínky přístupu k církevním archivním fondům. Tím konkordát vyjímá katolické církve z dosahu povinnosti respektovat archivní zákon, který by však na všechny ostatní církve i nadále dopadal. Ze stejných důvodů by byla ohrožena svoboda vědeckého bádání, protože smlouva vylučuje zákonnou ochranu zpřístupnění kulturního dědictví katolické církve. Ti, kdo by chtěli (slovy Listiny) vědecky bádat, by ve vztahu k církevním archivům byli vyloučeni ze zákonné ochrany poskytované archivním zákonem. 

Ústavní soud proto uzavřel, že článek 4 odst. 1 je s ústavním pořádkem v rozporu, protože poskytuje katolické církvi privilegovanou a bezvýjimečnou ochranu katolického zpovědního tajemství, ve srovnání se zákonem limitovanou ochranou obdobného tajemství u jiných církví a ve srovnání s ochranou srovnatelně ústavně hodnotného sekulárního tajemství (advokátní mlčenlivosti). Článek 7 odst. 4 smlouvy je pak s ústavním pořádkem v rozporu, protože umožňuje církevním právnickým osobám zpřístupnit své kulturní dědictví jen za jimi stanovených podmínek. Obě ustanovení poskytují katolické církvi odlišný a na zákonu nezávislý právní režim v rozporu s ústavně zakotvenou neutralitou státu. Článek 7 odst. 4 smlouvy je navíc v rozporu s právem přístupu ke kulturnímu bohatství a se svobodou vědeckého bádání.

Některá napadená ustanovení smlouvy přezkumem plně obstála. Nález Ústavního soudu však brání ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než bude nesoulad – v oblasti zpovědního tajemství a zpřístupnění kulturního dědictví – odstraněn.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/25 je – včetně odlišných stanovisek soudkyně a soudců Hulmáka, Bartoně, Řepkové a Langáška – dostupný  zde (1.1 MB, PDF). 

Otázky a odpovědi k nálezu Ústavního soudu jsou dostupné  zde (387 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

Stěžovatel byl vzat do vazby, neboť podle trestních soudů existovala důvodná obava, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat nebo se skrývat. Ústavní soud vazební rozhodnutí zrušil nálezem ze dne 18. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3356/24 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/edSfy). Trestní soudy následně stěžovatelův čin vyhodnotily jako trestný čin vydírání spáchaný se zbraní a uložily mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a rovněž trest vyhoštění na dobu tří let. Stěžovatelovo jednání bylo podle nich natolik společensky škodlivé, že je nebylo možné řešit jako přestupek, ale jen prostředky trestního práva.

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud i nyní. Argumentuje mj. zásadu subsidiarity trestní represe. Ne každé jednání, třeba i protiprávní povahy, musí být podle něj nutně jednáním, na které je třeba reagovat prostředky trestního práva.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť jimi byl porušen ústavní princip subsidiarity trestní represe.

Trestní soudy formálně správně vyhodnotily stěžovatelovo chování jako trestný čin vydírání. To však nutně neznamená, že bylo rovněž společensky škodlivé, a to v míře zakládající trestní odpovědnost. Trestní právo se vyhrazuje jen těm nejzávažnějším případům protispolečenského jednání, u nichž jiné prostředky jsou neúčinné či nevhodné. V opačném případě by hrozilo, že se trestní právo bude aplikovat mechanicky a necitlivě – každý prohřešek proti zákonu nehledě na zvláštnosti případu si vždy zasluhuje trest. V hraničních případech (jako je i tento případ) soudy musí zvážit, zda v úvahu přichází jiná odpovědnost podle jiného právního předpisu (např. zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) a proč právě trestní právo je nezbytné pro ochranu porušeného či ohroženého zájmu.

Prapříčinou nynější trestní věci byla neshoda mezi dvěma osobami, zda lze natáčet v prostorech obchodu. Šlo o konflikt jednotlivců, kteří měli rozdílný názor na pořizování videa uvnitř obchodu, a tento názorový střet přerostl do potyčky. Protože stěžovatel pohrozil násilím, navíc ještě se zbraní (baseballovou pálkou), nešlo jeho jednání ponechat bez odezvy. Avšak ne cestou trestního práva.

Incidentu předcházela vypjatá situace, k níž nemalou měrou přispěla sama poškozená. Jak uznaly samy trestní soudy, poškozená nedbala opakovaných žádostí a chovala se společensky nevhodně, provokativně a arogantně. Stěžovatel baseballovou pálkou máchl víckrát, nezpůsobil však poškozené újmu, která by vyžadovala lékařské ošetření. Pokud okolnosti případu naznačují nízkou společenskou škodlivost činu, je ústavní povinností trestních soudů se zabývat otázkou společenské škodlivosti. Tu musí posoudit s ohledem na širší okolnosti a zvláštnosti jimi projednávaného případu. Nyní ovšem trestní soudy zvláštní a další okolnosti případu nepromítly do svých úvah o společenské škodlivosti činu.  

Okolnosti, za kterých se celá věc odehrála, jasně naznačovaly, že šlo o politováníhodnou rozepři mezi dvěma osobami v otázce pořizování videa uvnitř obchodu. Jakkoli stěžovatel reagoval na natáčení prodejny přehnaně, nešlo o natolik společensky škodlivý případ, který bezpodmínečně zasluhuje trestněprávní reakci. Trestní soudy upřednostnily odsouzení stěžovatele, aniž by se zabývaly společenskou škodlivostí činu důkladněji a ústavně souladně.

Trestní soudy tak aplikovaly trestní právo tam, kde neměly. Tím porušily princip subsidiarity trestní represe (čl. 39 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 455/26 je dostupný  zde (235 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková 
tisková mluvčí Ústavního soudu 
 

Stěžovatel se v srpnu 2024 v pražském obchodě s konopnými produkty dostal do sporu s poškozenou, která po vstupu do prodejny začala mobilním telefonem natáčet vnitřní prostory prodejny, resp. tam nabízené zboží (neboť tam chtěla podle svých slov pořídit „vtipné video“). Stěžovatel, který stál za pultem, se proti tomu hned ohradil. Požádal ji, aby přestala a prodejnu opustila. Poškozená však výzvy nedbala a nepřestala s natáčením ani poté, co na ni stěžovatel hodil malou plastovou láhev vody. Stěžovatel poté vytáhl zpoza pultu baseballovou pálku, kterou do poškozené nejprve strčil, následně se pálkou rozmáchl a zároveň poškozenou opět vyzval k opuštění prodejny. Jakmile poškozená prodejnu opustila, stěžovatel se znova otočil zpět k pultu, poškozená se však vrátila a sdělila stěžovateli, že zde končí. Stěžovatel poté reagoval tak, že se rozmáchl a pálka narazila do dveří, u nichž stála poškozená.

Stěžovatel byl vzat do vazby, neboť trestní soudy dospěly k závěru, že existuje důvodná obava, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat nebo se skrývat. Ústavní soud vazební rozhodnutí zrušil nálezem ze dne 18. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3356/24 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/edSfy. Trestní soudy následně stěžovatelův čin vyhodnotily jako trestný čin vydírání spáchaný se zbraní, a uložily mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a trest vyhoštění na dobu tří let. Stěžovatelovo jednání bylo podle nich natolik společensky škodlivé, že je nebylo možné řešit jako přestupek, ale nezbylo než na ně reagovat prostředky trestního práva.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti mimo jiné poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe. Uvádí, že ne každé jednání, třeba i protiprávní povahy, musí být nutně jednáním, na které je třeba reagovat prostředky trestního práva. Namítá, že trestní soudy nezohlednily okolnosti případu a to, že to byla poškozená, která stěžovatele vyprovokovala.
 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2026 09:00 do: 01.04.2026 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 8/25
Jednací místnost:  sněmovna
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Stručná charakteristika:  Řízení o souladu mezinárodní smlouvy
Označení navrhovatelů:  Senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení:  Řízení o souladu mezinárodní smlouvy

Skupina 17 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (navrhovatelka) podala v březnu 2025 k Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách, podepsané v Praze dne 24. října 2024 (tzv. konkordátní smlouva), s ústavním pořádkem (text návrhu a související dokumenty jsou dostupné zde: https://shorturl.at/s3OeW). 

Navrhovatelka konkrétně navrhla posouzení souladu smlouvy jako celku s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (principem svrchovanosti) a čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (principem rovnosti a zákazem vazby státu na výlučnou ideologii nebo na náboženské vyznání). Alternativně se domáhá posouzení vybraných ustanovení konkordátní smlouvy s ústavním pořádkem (čl. 4 odst. 2, čl. 7 odst. 4, čl. 8 odst. 5, čl. 9 odst. 3, čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 2, čl. 12 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 konkordátní smlouvy). Byť z přezkumu původně výslovně vyňala čl. 4 odst. 1 konkordátní smlouvy, po rozšíření návrhu se domáhá též posouzení ústavnosti tohoto ustanovení konkordátní smlouvy. Navrhovatelka namítá rozpor čl. 4 konkordátní smlouvy s právem na účinné vyšetřování podle čl. 36 Listiny, a to jde-li o právo obdobné zpovědnímu tajemství, jehož nositeli mají být pastorační pracovníci. Uvádí rovněž potenciální rozpor čl. 7 odst. 4 smlouvy se svobodou vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2 Listiny. Zbývající v návrhu uvedené články konkordátní smlouvy pak podle navrhovatelky mohou být v rozporu s principem rovnosti.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.04.2026 13:30 do: 02.04.2026 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1948/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2025, č. j. 25 Cdo 1550/2024-319, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2024, č. j. 38 Co 68/2023-272, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2023, č. j. 104 C 161/2019-220
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: P. S., zast. JUDr. Veronikou Malenovskou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V prosinci roku 2016 odpoledne přecházel stěžovatel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a srazila jej tramvaj. Následně se žalobou proti dopravnímu podniku (provozovateli) domáhal zaplacení 654 325 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka se skládala z bolestného ve výši 354 325 Kč a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč. Následkem nehody stěžovatel utrpěl mnohačetné zlomeniny v oblasti pánve a žeber, proražení lebky, poškození plic, které vedlo k zápalu plic, krvácení do mozku, kardiomyopatii, která vedla k nutnosti implantace kardiostimulátoru, a byl v důsledku poranění mozku v péči psychiatrické a psychologické ambulance. Před nehodou vedl stěžovatel aktivní sportovní i společenský život, nyní je odkázán na péči druhých.

Městský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že výlučnou příčinou újmy na zdraví stěžovatele bylo jeho jednání. Stěžovatel vstoupil do kolejiště před projíždějící tramvají, aniž by se rozhlédl, nereagoval na výstražné zvonění tramvaje, nezastavil se na nástupním ostrůvku a nedal tramvaji přednost. Naproti tomu řidič tramvaje reagoval přiměřeně okolnostem a ještě před vstupem stěžovatele do tramvajového pásu (v době, kdy se stěžovatel ještě nacházel na tramvajovém ostrůvku), začal nouzově brzdit a výstražně zvonit. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou na zdraví stěžovatele a okolnostmi vyvolanými zvláštní povahou provozu ve smyslu § 2927 občanského zákoníku, včetně jednání řidiče, městský soud žalobě stěžovatele nevyhověl. Krajský soud následně rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že soudy své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a jejich rozhodnutí jsou nesprávná. Formuluje výhrady především vůči argumentaci obecných soudů, že výlučnou příčinou nehody bylo jeho jednání. Další příčinu vzniku škody podle něj představují okolnosti přičitatelné provozovateli, a to přinejmenším z 35 %. Uvádí, že z provedeného dokazování je zřejmé, že pokud by řidič neporušil své povinnosti (začal brzdit dříve), k dopravní nehodě by nedošlo. Obecné soudy na tuto argumentaci stěžovatele nijak nereagovaly.
 

Stěžovatelka uplatnila v srpnu 2015 u obvodního soudu právo na pojistné plnění ve výši 400 000 Kč z pojistné smlouvy uzavřené s pojišťovnou s tím, že se v srpnu 2011 stala obětí přepadení několika muži, kteří jí způsobili otřes mozku s hospitalizací, zlomeninu okraje očnice a traumatické poškození trojklanného nervu. Na základě znaleckého posudku stěžovatelka v únoru 2020 rozšířila žalobu o 560 000 Kč. Obvodní soud uložil pojišťovně zaplatit stěžovatelce jen původně požadovaných 400 000 Kč, ve zbytku nárok zamítl z důvodu jeho promlčení. Městský soud následně rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Před Ústavním soudem stěžovatelka namítala porušení svých ústavně zaručených práv. Předně měla za to, že nárok uplatněný rozšířením její žaloby není promlčený, neboť podle jejího názoru uplatněním žaloby došlo ke stavení promlčení lhůty. Soudy se podle ní nezabývaly jejími argumenty, že je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, k čemuž odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/Vabj7).

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) ústavní stížnost stěžovatelky zamítl. Rozhodoval věcně (tedy o podstatě kauzy), s vědomím závažných a nešťastných okolností případu a jeho vývoje. Argumentaci stěžovatelky však přesto nepřisvědčil.

Námitka, že podáním žaloby došlo ke stavení promlčecí lhůty, což se mělo vztahovat i na nárok uplatněný až následným rozšířením žaloby, byla před Ústavním soudem materiálně nepřípustná. Stěžovatelka ji sice vznesla již před Nejvyšším soudem, neoznačila však rozhodnutí, od jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit, a dovolání tak bylo vadné (Nejvyšší soud se touto otázkou nemohl zabývat).

Navíc právní závěry obecných soudů, podle nichž podáním žaloby nedochází ke stavení promlčecí doby, odpovídají ustálené soudní praxi. V civilním sporném řízení se uplatňuje dispoziční zásada. Soud je v něm vázán žalobou a nemůže žalobci přiznat více, než čeho se domáhal. Přístup zastávaný stěžovatelkou by vedl k rozšiřujícímu pojetí předmětu řízení, v jehož důsledku by se promlčecí lhůta stavěla i ve vztahu k té části nároku, kterou žalobce vůbec předmětem řízení neučinil.

Žalobce má povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti zakládající nárok i jeho výši. Žalovaný naopak pouze reaguje na tvrzení a důkazy protistrany; jeho úlohou není konstruovat nebo dokazovat výši nároku žalobce. Přenesení takové povinnosti na žalovaného by neodpovídalo logice sporného řízení. Jakékoli plnění požadované nad rámec žalobního petitu proto netvoří předmět řízení a nemůže na něj dopadat ani stavení promlčecí doby.

Nelze ani přijmout konstrukci stěžovatelky, že promlčecí doba měla začít běžet až poté, co by byl v řízení na základě znaleckého zkoumání určen rozsah způsobené újmy. Takový přístup by nedůvodně popíral smysl a účel promlčení, jímž je především snížení neurčitosti při uplatňování práv a omezení stavu dlouhodobé nejistoty v právních vztazích.

Pokud jde o argumentaci stěžovatelky o rozporu námitky promlčení (vznesené pojišťovnou) s dobrými mravy, Ústavní soud ve své judikatuře rozlišuje přístup ve vertikálních vztazích  (jednotlivec-stát) a  vztazích horizontálních (jednotlivec-jednotlivec). V horizontálních vztazích, mezi které patří právě případ stěžovatelky a pojišťovny, námitka promlčení zpravidla dobrým mravům neodporuje. Pouze výjimečně mohou nastat situace, kdy je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku promlčení představoval nepřiměřeně tvrdý důsledek – ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro něž nebylo uplatněno včas. Posouzení této otázky vždy závisí na konkrétních okolnostech případu a náleží především obecným soudům, které v tomto případě postupoval v souladu s ústavním pořádkem.

Obecné soudy dále dospěly k závěru, že stěžovatelce ve správném vyčíslení nároku nebránily okolnosti případu, chování pojišťovny, zmeškání nebylo následkem slibů nebo odrazování pojistitelem. Stěžovatelka mohla vyčíslit nárok před podáním žaloby, dokonce i opatřit si znalecký posudek a na jeho základě určit výši žalované částky. Závěry obecných soudů v tomto ohledu nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a nejde ani o kvalifikovanou vadu při výkladu právních předpisů. Stěžovatelkou namítaný případ sp. zn. III. ÚS 2552/18 se pak od její kauzy liší. Obecné soudy se pečlivě zabývaly poukazem stěžovatelky na rozpor s dobrými mravy ve vztahu k promlčení, zejména rolí pojišťovny při zmeškání lhůt. Svá rozhodnutí v tomto směru dostatečně odůvodnily a vypořádaly se i s odkazem stěžovatelky na uvedený nález Ústavního soudu.

Z pohledu Ústavního soudu tedy obstojí jak závěr obecných soudů, podle kterého podání žaloby staví běh promlčecí lhůty pouze v rozsahu žalobního petitu, tak i závěr, že uplatnění námitky promlčení za daných okolností není v rozporu s dobrými mravy. Tyto závěry nevybočují z mezí ústavně souladné interpretace ani nevykazují znaky svévole. Obecné soudy se v tomto ohledu protiústavního výkladu práva nedopustily.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1021/24 je (včetně odlišného stanoviska soudkyně Zemanové) dostupný  zde (353 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

Poté, co bylo proti stěžovatelce a jejímu manželovi v březnu 2025 usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání a stěžovatelce ustanoven obhájce, podala stěžovatelka jeho prostřednictvím návrh na přiznání bezplatné obhajoby. V návrhu uvedla, že je nemajetná, nevlastní žádný nemovitý majetek, ani automobil či jiné hodnotnější movité věci, a nedisponuje ani žádnými peněžitými prostředky. Vychovává tři nezletilé děti, ke kterým má vyživovací povinnost, nepracuje (a ani kvůli dětem nemůže) a nemá žádné příjmy kromě dávek státní sociální podpory a příspěvku v nezaměstnanosti. Dále uvedla, že nepracuje ani její manžel. Měsíční výdaje rodiny přesahují částku 20 000 Kč, tudíž příjmy pokryjí jen nutné náklady na bydlení a základní potřeby. Návrh později doplnila o výpis příjmů a výdajů domácnosti a o čestné prohlášení o majetkových poměrech. Obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, stěžovatelku však neshledaly nemajetnou ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu, a to zejména s poukazem na její a manželovu majetkovou potencialitu.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívala, že obecné soudy nepřiznáním bezplatné obhajoby porušily její práva. Konkrétně namítala, že soudy vycházely primárně z její (a manželovy) majetkové potenciality, nikoli z toho, v jaké majetkové situaci se aktuálně nachází. Nemajetnost má být podle ní posouzena kdykoli v řízení podle aktuálního stavu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Michal Bartoň) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Právní věta:

Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti).

Právo na bezplatnou pomoc obhájce je individuálním právem každého obviněného, přičemž nikomu nelze přičítat k tíži chování jiných osob, které sám nemůže ovlivnit.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3739/25 je dostupný  zde (192 KB, PDF).

Stěžovatelka – obchodní společnost FCC Regios a. s. – provozuje skládku v katastrálním území Úholičky. Česká inspekce životního prostředí v červenci 2020 uznala stěžovatelku vinnou z porušení tří podmínek integrovaného povolení, spočívajících v neuzavření a neukončení skládkování po dovršení maximální kóty (dále jen „podmínka B.1“), v nedůsledném překrytí pomocné aktivní plochy dostatkem technologického materiálu a v neprovedení překryvu skládky mocnou vrstvou zeminy, za což jí uložila pokutu ve výši 1 200 000 Kč, kterou následně Ministerstvo životního prostředí snížilo na 1 000 000 Kč. Proti rozhodnutí ministerstva se stěžovatelka bránila žalobou u správních soudů. Po zásahu Městského soudu v Praze ministerstvo uznalo stěžovatelku vinnou pouze z porušení podmínky B.1 a opět jí uložilo pokutu ve výši 1 000 000 Kč. V dalším kole řízení před správními soudy stěžovatelka dosáhla opětovného zrušení rozhodnutí o uložení pokuty, nicméně ministerstvo stěžovatelku poté znovu uznalo vinnou porušením podmínky B.1 a uložilo jí pokutu v nezměněné výši. Se žalobou proti tomuto rozhodnutí již stěžovatelka u správních soudů neuspěla. Městský soud její žalobu zamítl s tím, že ze stavebního povolení lze dovodit nejvyšší kótu skládkování 334,5 m n. m. a vyložil, že maximální výška nemůže být překročena ani ve fázi před konsolidací a sesednutím skládky. Snížení pokuty z 1 200 000 Kč na 1 000 000 Kč pak posoudil jako přiměřené. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Kromě jiného vyložil, že stavebním povolením určenou výškovou kótu skládkování je třeba dodržet již v první fázi skládkování. Míru sesednutí odpadu nelze předem odhadnout, neboť jde o v čase neurčitou veličinu. Odpad přitom nelze ukládat do výšky přesahující uvedenou kótu a spoléhat na to, že do maximální kóty sesedne.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že správní soudy neústavně vyložily podmínku integrovaného povolení, týkající se dovršení maximální kóty.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Martin Smolek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky správních soudů, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelky.

Integrované povolení samo o sobě přímo neurčuje, jaká je maximální kóta, po jejímž dovršení má být uzavřen příslušný sektor, ani nestanoví mechanismus jejího určení. Správní orgány i správní soudy dovodily přitom tuto maximální kótu z projektové dokumentace příslušné etapy skládky, která je součástí stavebního povolení skládky, v níž je stanovena maximální kóta skládky 334,5 m n. m. „po sesednutí a konsolidaci odpadu“. Navzdory tomuto výslovnému dodatku správní soudy uzavřely, že povinnost uzavřít sektor vznikla již při dosažení této kóty ve fázi aktivního provozu. Dovětek „po sesednutí a konsolidaci“ přitom má svůj normativní obsah. Nejde o pouhou technickou poznámku, nýbrž o vymezení skutečnosti, k němuž se údaj vztahuje. Integrované povolení počítá s časovým odstupem mezi ukončením skládkování a zahájením rekultivace až v délce tří let. V řízení přitom nebylo dostatečně vypořádáno, proč by provozovatel nemohl v rámci rekultivačních prací zajistit dosažení cílové kóty jinými technickými způsoby (např. zhutněním či tvarováním). Skutečnost, že skládka v určitém časovém bodě aktivního provozu přesahuje kótu stanovenou pro stav po rekultivaci, která může trvat více let, bez dalšího neznamená porušení povinnosti uzavřít sektor po dovršení maximální kóty, není-li tato pro danou fázi výslovně stanovena.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podmínka B.1 integrovaného povolení ve spojení se stavebním povolením nevymezila maximální kótu pro ukončení ukládání odpadu natolik určitě, aby její porušení mohlo být bez dalšího základem odpovědnosti za přestupek. Správní orgány a správní soudy založily závěr o vině stěžovatelky na výkladu, který rozšířil význam technického údaje vztahujícího se ke konečnému stavu i na fázi aktivního provozu, aniž by takové rozšíření bylo z textu integrovaného povolení či jeho součástí jednoznačně seznatelné a předvídatelné. Tím porušily zásadu legality výkonu veřejné moci i princip nullum crimen sine lege certa (žádný trestný čin bez určitého zákona).

Ústavní soud nepřehlíží, že je stěžovatelka profesionál podnikající v oblasti skládkování a lze na ni klást vyšší nároky obezřetnosti stran požadavků na provoz její činnosti. Ani toto zvýšené očekávání však nemůže nahradit chybějící jasné vymezení sankcionované povinnosti. Neurčitost vymezení této povinnosti přitom nemůže být překonána výkladem, neboť jde o stav, kdy je konkrétní technický údaj rozhodující pro závěr o vině, za který může být uložena několikamilionová pokuta.

Nedostatky vymezení sporné podmínky lze napravit cestou změny integrovaného povolení. Pokud bylo záměrem správních orgánů, aby maximální kóta pro ukončení ukládání odpadu byla totožná s výsledným stavem skládky po rekultivaci, bylo nezbytné tuto skutečnost výslovně a jednoznačně vyjádřit.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který znovu rozhodne o žalobě stěžovatelky. Při svém dalším rozhodování zejména zohlední, že podmínka B.1 integrovaného povolení nevymezila maximální kótu pro ukončení ukládání odpadu v první fázi provozu dostatečně určitě a její obsah nelze doplňovat extenzivním výkladem a s odkazem na stavební povolení či jiné podklady, pokud z nich tato povinnost jednoznačně neplyne. Pokud nedojde k novému, ústavně konformnímu vymezení rozhodných skutečností, nemůže být stěžovatelka za vytýkané porušení podmínky integrovaného povolení shledána odpovědnou.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3169/25 je dostupný  zde (254 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu 
 

Stěžovatelka jako objednatelka díla se v soudním sporu domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako zhotovitelky díla spočívajícího v uzavření předávacího protokolu o odevzdání a převzetí stavby. Vedlejší účastnice to odmítala z důvodu, že smlouvu o dílo považovala za neplatnou. Stěžovatelka ve sporu vyhrála a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Zatímco obvodní soud uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 567 457,20 Kč, přičemž při rozhodování vyšel z tarifní hodnoty ve výši 55 385 995,77 Kč odpovídající sjednané ceně díla, odvolací městský soud určil výši nákladů řízení na 15 246 Kč a dále uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 6 655 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování o nákladech řízení přitom vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že zcela nepochopitelně a bez vysvětlení při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použil tarifní hodnotu advokátního tarifu pro spory, jejichž předmět nelze vyjádřit v penězích, ačkoliv předávané dílo je zjevně penězi ocenitelné. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se dozvěděla o rozdílném pohledu městského soudu na otázku stanovení výše náhrady nákladů řízení až v okamžiku rozhodnutí rozsudkem obsahujícím napadené výroky. Napadený rozsudek byl proto pro stěžovatelku překvapivý a nepředvídatelný.
 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.03.2026 11:30 do: 24.03.2026 12:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3169/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 29/2025-36 ze dne 26. srpna 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 76/2024-49 ze dne 15. ledna 2025
Stručná charakteristika: požadavek určitosti sankcionované povinnosti
Označení navrhovatelů:  FCC Regios a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka provozuje skládku v katastrálním území Úholičky. Česká inspekce životního prostředí v červenci 2020 uznala stěžovatelku vinnou z porušení tří podmínek integrovaného povolení, spočívajících v neuzavření a neukončení skládkování po dovršení maximální kóty, v nedůsledném překrytí pomocné aktivní plochy dostatkem technologického materiálu a v neprovedení překryvu skládky mocnou vrstvou zeminy, za což jí uložila pokutu ve výši 1 200 000 Kč, kterou následně Ministerstvo životního prostředí snížilo na 1 000 000 Kč. Proti rozhodnutí ministerstva se stěžovatelka bránila žalobou u správních soudů. Po zásahu městského soudu ministerstvo uznalo stěžovatelku vinnou pouze z porušení podmínky neuzavření a neukončení skládkování po dovršení maximální kóty a opět jí uložilo pokutu ve výši 1 000 000 Kč. V dalším kole řízení před správními soudy stěžovatelka dosáhla opětovného zrušení rozhodnutí o uložení pokuty, nicméně ministerstvo stěžovatelku poté znovu uznalo vinnou porušením závazné podmínky spočívající v neuzavření a neukončení skládkování po dovršení maximální výškové kóty skládky a uložilo jí pokutu v nezměněné výši. Se žalobou proti tomuto rozhodnutí již stěžovatelka u správních soudů neuspěla. Městský soud její žalobu zamítl s tím, že ze stavebního povolení lze dovodit nejvyšší kótu skládkování 334,5 m n. m. a vyložil, že maximální výška nemůže být překročena ani ve fázi před konsolidací a sesednutím skládky. Snížení pokuty z 1 200 000 Kč na 1 000 000 Kč pak posoudil jako přiměřené. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Kromě jiného vyložil, že stavebním povolením určenou výškovou kótu skládkování je třeba dodržet již v první fázi skládkování. Míru sesednutí odpadu nelze předem odhadnout, neboť jde o v čase neurčitou veličinu. Odpad přitom nelze ukládat do výšky přesahující uvedenou kótu a spoléhat na to, že do maximální kóty sesedne.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti se domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva. Předně namítá, že správní soudy neústavně vyložily podmínku integrovaného povolení, týkající se dovršení maximální kóty. Konkrétně přijaly výklad, že maximální výšková kóta skládky 334,5 m n. m. musí být dodržena již ve fázi aktivního provozu, ačkoli k ní je připojena fráze „po sesednutí a konsolidaci“.  Podle stěžovatelky je termín „maximální kóta“ přinejmenším sporný, a pokud se soudy nepřiklonily k výkladu příznivějšímu pro obviněného, porušily tím princip presumpce neviny a zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a in dubio pro mitius (v pochybnostech mírněji).

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.03.2026 14:00 do: 24.03.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3739/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michal Bartoň Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2025 č. j. 6 To 317/2025-50 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. července 2025 č. j. 0 Nt 1082/2025-40
Stručná charakteristika: právo na bezplatnou pomoc obhájce
Označení navrhovatelů:  A. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Poté, co bylo proti stěžovatelce a jejímu manželovi v březnu 2025 usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání a stěžovatelce ustanoven obhájce, podala stěžovatelka jeho prostřednictvím návrh na přiznání bezplatné obhajoby. V návrhu uvedla, že je nemajetná, nevlastní žádný nemovitý majetek, ani automobil či jiné hodnotnější movité věci, a nedisponuje ani žádnými peněžitými prostředky. Vychovává tři nezletilé děti, ke kterým má vyživovací povinnost, nepracuje (a ani kvůli dětem nemůže) a nemá žádné příjmy kromě dávek státní sociální podpory a příspěvku v nezaměstnanosti. Dále uvedla, že nepracuje ani její manžel. Měsíční výdaje rodiny přesahují částku 20 000 Kč, tudíž příjmy pokryjí jen nutné náklady na bydlení a základní potřeby. Návrh později doplnila o výpis příjmů a výdajů domácnosti a o čestné prohlášení o majetkových poměrech. Obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, stěžovatelku však neshledaly nemajetnou ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu, a to zejména s poukazem na její a manželovu majetkovou potencialitu.

Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nepřiznáním bezplatné obhajoby porušily její práva, neboť vycházely primárně z její (a manželovy) majetkové potenciality, nikoli z toho, v jaké majetkové situaci se aktuálně nachází. Nemajetnost má být posouzena kdykoli v řízení podle aktuálního stavu. Stěžovatelka tvrdí, že splňovala zákonné předpoklady pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. přinejmenším nárok na obhajobu za sníženou odměnu.  

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.03.2026 11:00 do: 26.03.2026 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 870/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 231/2024-50 ze dne 10. 1. 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 101/2023-96 ze dne 28. 6. 2024
Stručná charakteristika:  právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. Z.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl ve služebním poměru u Ministerstva spravedlnosti, státní tajemník v Ministerstvu spravedlnosti však zrušil jeho služební poměr ve zkušební době ke dni doručení oznámení a bez udání důvodu. Stěžovatel následně podal k městskému soudu „žalobu proti nezákonnému zásahu ve věci skončení služebního poměru“. Na výzvu městského soudu upravil žalobu v tom smyslu, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Následně ale městský soud oběma účastníkům řízení oznámil, že bude následovat právní názor obsažený v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, jehož podstatou je, že zrušení služebního poměru ve zkušební době není spojeno s rozhodnutím služebního orgánu, a představuje místo toho trvající zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Současně seznámil stěžovatele s předběžným závěrem, že zásahová žaloba byla nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal jiný prostředek ochrany v podobě podání žádosti o určení právního vztahu. Stěžovatel v reakci na to tvrdil, že žádost podle § 142 správního řádu podal, a to dne 20. 6. 2023, nebylo o ní však rozhodnuto. Městský soud následně žalobu odmítl jako nepřípustnou. Uzavřel, že výsledkem vyčerpání postupu podle § 142 správního řádu by bylo správní rozhodnutí, proti němuž by se mohl stěžovatel bránit žalobou a dosáhnout tak soudního přezkumu. Takto však stěžovatel nepostupoval, neboť žádostí z 20. 6. 2023 se domáhal pouze vyhotovení rozhodnutí o zproštění výkonu služby, nikoli určení, zda jeho služební poměr trvá. Kasační stížnost směřující proti usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud zamítl. Omezený rozsah přezkumu v řízení podle § 142 správního řádu, na který stěžovatel v kasační stížnosti upozorňoval, je dán povahou zrušení služebního poměru ve zkušební době. Ztotožnil se i s posouzením, že stěžovatelem podaná žádost nesměřovala k uplatnění postupu podle § 142 správního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje závěr správních soudů, že měl povinnost vyčerpat ‒ a nevyčerpal ‒ jiný prostředek ochrany namísto podání zásahové žaloby. Domnívá se, že v jeho důsledku mu byl odepřen přístup k soudu.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.03.2026 13:30 do: 26.03.2026 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 333/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2024, č. j. 20 Cdo 450/2024-692, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 18 Co 138/2023-662, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. března 2023, č. j. 17 EXE 2165/2016-590
Stručná charakteristika: odmítnutí dovolání z důvodu vad
Označení navrhovatelů:  M. U., zast. Mgr. Michalem Čížkem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Proti stěžovateli byla v roce 2016 u okresního soudu zahájena dvě exekuční řízení. První řízení se vedlo pro vymožení jistin a druhé se nadále vede pro smluvní úroky a úroky z prodlení z těchto jistin. V návrzích argumentoval především tím, že vymáhané pohledávky podle něj byly v době podání exekučních návrhů již promlčené. V prvním exekučním řízení stěžovatel s návrhem na zastavení exekuce uspěl, v druhém exekučním řízení obecné soudy stěžovatelově návrhu nevyhověly. Stěžovatel podal v roce 2022 v rámci druhého řízení (ohledně příslušenství) opětovný návrh na zastavení exekuce. V tomto návrhu argumentoval především tím, že vymáhané pohledávky podle něj byly již v době podání exekučních návrhů promlčené. Stěžovatel zároveň uvedl, že tuto argumentaci potvrzují i nové skutečnosti, které původní návrh na zastavení exekuce neobsahoval, protože v té době neexistovaly. Touto skutečností je nově vydané rozhodnutí okresního soudu v prvním exekučním řízení, kterým byly pohledávky shledány promlčenými. Soudy rozhodly v obou řízeních za stejných okolností naprosto odlišným způsobem, což je nespravedlivé a nepřípustné. Pokud se promlčela jistina, promlčelo se i její příslušenství. Tato situace by nenastala, pokud by se vše vymáhalo v jediné exekuci. Okresní soud řízení o stěžovatelově návrhu zastavil ve vztahu k období do 13. 4. 2016, ve vztahu k období po tomto datu do zaplacení soud návrhu vyhověl a exekuci v rozsahu smluvních úroků a úroků z prodlení zastavil. Krajský soud následně řízení o návrhu na zastavení exekuce zcela zastavil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na ochranu před libovůlí výkonu státní moci.
 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.03.2026 14:00 do: 26.03.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1021/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2025 č. j. 33 Cdo 827/2024-391 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 11 Co 261/2023-334
Stručná charakteristika:  Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů:  A. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka uplatnila v srpnu 2015 u obvodního soudu právo na pojistné plnění ve výši 400 000 Kč z pojistné smlouvy uzavřené s pojišťovnou s tím, že se v srpnu 2011 stala obětí přepadení, při kterém jí byla způsobena vážná zranění hlavy. Na základě znaleckého posudku stěžovatelka v únoru 2020 rozšířila žalobu o 560 000 Kč. Obvodní soud uložil pojišťovně zaplatit stěžovatelce původně požadovaných 400 000 Kč, ve zbytku nárok zamítl z důvodu jeho promlčení. Městský soud následně rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy. Předně má za to, že nárok uplatněný rozšířením její žaloby není promlčený, neboť podle jejího názoru uplatněním žaloby došlo ke stavení promlčení lhůty. Dále uvádí, že se soudy nezabývaly jejími argumenty, že je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/Vabj7).

Hned v devíti českých městech se včera odehrál festival Noc práva. Smyslem jeho konání je přiblížit právní prostředí a témata s ním spojená široké veřejnosti. Činí tak celou řadou tradičních i netradičních forem, např. prostřednictvím přednášek, besed, prohlídek, diskusí, divadelních představení, simulovaných soudních jednání atd. Březnový termín Noci práva souvisí s datem 6. března 1920. Právě tehdy totiž nabyla účinnosti Ústavní listina Československé republiky. 

Ani při letošním již sedmém ročníku nechyběl Ústavní soud. Do programu zařadil hned tři komentované prohlídky, během kterých mohli návštěvníci nahlédnout do prostor budovy, jejíž osudy jsou posledních pětatřicet let pevně spjaty s ochranou ústavnosti. Výklad, který vedli zaměstnanci Ústavního soudu, v obecnosti sledoval dvě linie. Ta první se zaměřovala na samotnou budovu, její architekturu a historii. Tzv. Nový zemský dům, vystavěný v 70. letech 19. století jako sídlo Moravského zemského sněmu, totiž patří k nejvýznamnějším a nejpozoruhodnějším stavbám v Brně a na Moravě vůbec. Druhá výkladová linie sledovala každodenní fungování Ústavního soudu. Účastníci prohlídek nahlédli do soudní síně, kde Ústavní soud vyhlašuje své senátní nálezy, do sněmovního sálu, který dnes slouží k ústním jednáním Ústavního soudu a k vyhlašování jeho plenárních nálezů nebo do nedávno zrekonstruované Velké rady, jejíž dominantou je samotná Ústava ČR.

Pomyslným zlatým hřebem programu na Ústavním soudu byla beseda se soudcem Ústavního soudu Jiřím Přibáněm, jejíhož moderování se ujal generální sekretář Ústavního soudu Vlastimil Göttinger. Spolu s nimi se na osm desítek posluchačů zamyslelo nad otázkou, zda Ústava potřebuje právní filosofii. Hovořilo se o výpravách za hranice textualismu, o hledání smyslu Ústavy a o věčném napětí mezi právem, morálkou a politikou.

Pavel Dvořák
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu

 Fotografie: Ústavní soud (Jiřina Rittichová)

Spisová značka: III. ÚS 255/26
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody poruší práva odsouzeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a postupují v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, když otázku, zda odsouzený v průběhu výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení, posuzují zjednodušeně tak, že jako dominantní, případně dokonce výhradní faktor berou v úvahu počet kázeňských odměn, které odsouzený získal, aniž by blíže zkoumaly okolnosti, za kterých byly tyto odměny uděleny, a další relevantní skutečnosti.

Porušení téhož ústavně zaručeného práva, jakož i zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se soudy dopustí  tím, že v souvislosti s posuzováním další podmínky podmíněného propuštění, kterou je předpoklad, zda by odsouzený při propuštění na svobodu vedl řádný život, vychází pouze z trestní minulosti odsouzeného, bez zohlednění komplexních a aktuálních informací, které vypovídají o stupni jeho nápravy a jsou důležité z hlediska prevence opakování trestné činnosti., přestože na ně odsouzený poukazoval. Trestní minulost odsouzeného navíc nesmí být soudy posuzována mechanicky, s důrazem na počet předchozích odsouzení.
 

Spisová značka: III. ÚS 2814/25
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Odvolací soud poruší stěžovatelovo právo na přístup k soudu, pokud jej chybně poučí o nepřípustnosti dovolání a stěžovatel jej kvůli tomuto poučení nepodá.
 

Spisová značka: I. ÚS 1905/25
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. PhDr. Jan Wintr Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Stanoviska Výboru pro práva dítěte nejsou způsobilá právně závazně konstatovat porušení práv plynoucí z Úmluvy o právech dítěte ani závazně založit právo jednotlivců na náhradu újmy ve vnitrostátním právu.

Rozhodnutí či postup orgánu veřejné moci v rozporu s Úmluvou o právech dítěte zakládá právo jednotlivce na náhradu případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto právo je ústavně garantované veřejné subjektivní právo, k jehož ochraně zákonodárce pověřil soudy v občanskoprávním řízení.
 

U příležitosti 25. výročí Charty základních práv Evropské unie uspořádal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) odbornou konferenci, na níž pozval zástupce ústavních soudů a nejvyšších soudů všech členských států evropské sedmadvacítky. Ústavní soud České republiky v Lucemburku reprezentovali místopředsedkyně Kateřina Ronovská a soudce Martin Smolek.

Fórum, konané ve dnech 9. a 10. března, otevřel uvítacím projevem předseda SDEU Koen Lenaerts, který vzápětí moderoval první konferenční blok věnovaný původu, vývoji a budoucnosti Charty. K uvedenému tématu pronesla hlavní projev profesorka Gráinne de Búrca působící na Evropském univerzitním institutu ve Florencii. Druhý konferenční blok se zaměřoval na provázanost Charty s hodnotami, na níž je Evropská unie postavena. Role moderátora se v tomto případě ujal místopředseda SDEU Thomas von Danwitz a hlavní řečnicí byla předsedkyně rumunského Ústavního soudu Elena-Simina Tănăsescu. Třetí konferenční blok byl věnován uplatňování Charty v rámci vnitrostátních právních řádů. Tímto tématem posluchače provedl první generální advokát SDEU Maciej Szpunar a blíže jej představili místopředseda italského Ústavního soudu Francesco Viganò a předsedkyně nizozemského Nejvyššího soudu Dineke de Groot. Po každém z konferenčních bloků následovala bohatá diskuse.

Druhá část fóra soudců byla již tradičně rozložena do tří paralelně probíhajících workshopů. První z nich, zaměřený na právo na účinnou soudní ochranu, moderovala soudkyně SDEU a předsedkyně jeho pátého senátu Maria Lourdes Arastey Sahún. V odborném příspěvku téma hlouběji rozebral předseda estonského Nejvyššího soudu Villu Kõve. Druhý workshop pokrýval ochranu soukromí. Předseda Tribunálu Marc van der Woude přijal roli moderátora, úlohy hlavního řečníka se po té zhostil místopředseda řecké Státní rady Christos Ntouchanis. V ohnisku zájmu třetího workshopu, který moderoval místopředseda Tribunálu Savvas Papasavvas, stál vztah  omezujících opatření a základních práv. Hlavní příspěvek na toto téma přednesl soudce Ústavního soudu České republiky Martin Smolek. Navázal tak na místopředsedkyni Ústavního soudu České republiky Kateřinu Ronovskou, která vystoupila s projevem na dřívějším lucemburském setkání soudců před dvěma lety, kdy si SDEU připomínal 20 let od největšího rozšíření Evropské unie.

Ústavní soud si velice váží skutečnosti, že jsou jeho zástupci opakovaně zváni, aby se podělili o své znalosti a zkušenosti na takto prestižních mezinárodních fórech.

Pavel Dvořák
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu

©CJUE 2026. Photos by Carles
 

Spisová značka: I. ÚS 52/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Dita Řepková Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde 

Právní věta:

Pokud obecný soud vezme v potaz podání pouze jednoho z účastníků řízení a řádně nevypořádá relevantní argumenty, tj. takové, které by mohly mít vliv na výsledek řízení, uvedené ve vyjádření druhého účastníka, poruší tím právo účastníka řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod účastníka, jehož argumenty nebyly seznatelně posouzeny.  
 

Spisová značka: I. ÚS 2541/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Dita Řepková Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je výklad obecných soudů, podle něhož mu nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva veřejným prostranstvím, ústavně souladný. Nejedná se totiž o případ nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: I. ÚS 1935/24
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

I.    Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením není součástí ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti. Jde o mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy, kterou jsou v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány i soudy při svém rozhodování. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy plyne, že ustanovením Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, umožňuje-li to jejich povaha a obsah, je třeba přikládat interpretační význam, případně i při výkladu ustanovení ústavního pořádku.

II.    Stanoviska Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením představují významné argumentační zdroje, s nimiž se soudy musí vypořádat při výkladu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. S ohledem na jejich právně nezávazný charakter je ovšem přípustné s názory výborů polemizovat, nesouhlasit s nimi, a tedy i přijmout odlišný právně závazný výklad.

III.    Cílem Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, zejména čl. 12 odst. 2 a 4 ve spojení s čl. 5, je podporovat a chránit osoby s postižením a posilovat jejich autonomii. Autonomii však v kontextu této úmluvy jako celku nelze vnímat jako pouhou negativní svobodu být ponechán na pokoji, nýbrž jako hodnotu vyžadující vytváření a rozvoj podmínek a kompetencí pro dosažení plného a rovného užívání všech lidských práv jednotlivci s postižením, a to s ohledem na jejich jedinečnou individuální situaci.

IV.    Ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením je třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných a v nezbytných případech i ochranných opatření, která berou v potaz specifickou individuální situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena, přičemž se jedná o opatření nejméně omezující jednotlivce podrobená účinným právním zárukám. Svéprávnost je přitom normou (nikoliv naopak), jsou však z ní přípustné výjimky, které musí být individuálně a nediskriminačně posouzeny. V souladu s tím je omezení svéprávnosti spojené s opatrovnictvím slučitelné s ústavním pořádkem, chápaným také ve světle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, zvláště čl. 12 ve spojení s čl. 5 této úmluvy, za podmínek, že jde o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou a jedná se o prostředek ultimae rationis podrobený účinným právním zárukám.

V.    Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje také právo jednotlivce činit v řízení o omezení svéprávnosti tvrzení a návrhy v obecné rovině způsobilé ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch.

VI.    Ani právo být volen (pasivní volební právo) není z dosahu institutu omezení svéprávnosti vyňato, obecné soudy se musí toliko vyvarovat mechanického přístupu a postupovat na základě racionálního a objektivního zdůvodnění a individuálního posouzení schopnosti stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách včetně důsledků případného zvolení. Nutno v tomto ohledu zdůraznit ústavní požadavek (čl. 26 Ústavy) osobního výkonu mandátu člena Parlamentu a podmínku nesení plné odpovědnosti spojené s výkonem volené funkce, nejen politické, ale také hmotněprávní odpovědnosti za případnou škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře.
 

Ústavní soud se v této věci poprvé zabýval právem na náhradu škody vůči státu poté, co Výbor OSN pro práva dítěte shledal, že české orgány porušily práva stěžovatelů chráněná Úmluvou o právech dítěte. Ústavní soud zdůraznil, že stanoviska Výboru nejsou způsobilá právně závazně konstatovat porušení práv plynoucích z Úmluvy o právech dítěte ani závazně založit právo jednotlivců na náhradu újmy ve vnitrostátním právu. Rozhodnutí či postup orgánu veřejné moci v rozporu s Úmluvou o právech dítěte zakládá právo jednotlivce na náhradu případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Obecné soudy v roce 2019 rozhodly o nařízení předběžného opatření spočívajícího v umístění tehdy nezletilých stěžovatelů do péče krizového centra pro děti a dospívající. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2780/19 (text usnesení je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/b0DtT). Stěžovatelé následně podali oznámení k Výboru OSN pro práva dítěte a domáhali se ochrany práv garantovaných v Úmluvě o právech dítěte. Výbor vydal dne 15. 5. 2023 stanovisko J. B. a P. J. proti České republice (CRC/C/93/D/139/2021 – český překlad stanoviska a další informace k případu jsou dostupné na webu Mezi-soudy: https://shorturl.at/Xqilf), ve kterém označil umístění nezletilých stěžovatelů do ústavní péče za rozporné s Úmluvou o právech dítěte. V návaznosti na to stanovil, že je Česká republika povinna poskytnout stěžovatelům účinnou nápravu porušení jejich práv. Následně vymezil také několik obecných opatření, která má Česká republika splnit, aby k obdobným porušením Úmluvy o právech dítěte v budoucnu nedocházelo. Stěžovatelé se v prosinci 2023 obrátili na Ministerstvo spravedlnosti – Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a s odkazem na stanovisko Výboru žádali náhradu nemajetkové újmy ve výši 184 500 Kč, argumentovali přitom čl. 12 odst. 3 Statutu vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv, který umožňuje poskytnout jednotlivci zadostiučinění v penězích, pokud o porušení jeho lidských práv rozhodl jeden z mezinárodních orgánů uvedených ve Statutu. Ministerstvo stěžovatelům sdělilo, že na jejich případ nelze dané ustanovení Statutu využít a individuální opatření k nápravě situace stěžovatelů bude předmětem dalších úvah. Stěžovatelé se poté žalobou proti rozhodnutí a eventuálně proti nezákonnému zásahu obrátili na správní soudy. Městský soud v Praze žalobu odmítl pro věcnou nepříslušnost, neboť shledal, že nárok stěžovatelů na přiměřené zadostiučinění vůči státu má soukromoprávní povahu a rozhodují o něm soudy v občanskoprávním řízení. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatelů zamítl a zdůraznil nezávaznou povahu stanovisek Výboru a jejich odlišnost od rozsudků mezinárodních soudů.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítají, že ministerstvo a správní soudy porušily jejich lidská práva neposkytnutím nápravy, která jim v návaznosti na stanovisko Výboru podle jejich přesvědčení náleží.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že navzdory přesvědčení stěžovatelů jim ani z Úmluvy o právech dítěte a jejích protokolů, ani ze stanoviska Výboru pro práva dítěte v jejich věci a ani z jiných pramenů mezinárodního práva nevyplývá právo na náhradu újmy tak, jak ho v nynějším řízení vymezují. Výbor není mezinárodní soud a nemá pravomoc závazně určit či deklarovat, že Česká republika porušila práva stěžovatelů.

Právní nezávaznost stanovisek ovšem neznamená, že jim státy nemusí věnovat žádnou pozornost. Naopak. Pokud Výbor ve svém stanovisku shledá porušení práv plynoucích z Úmluvy o právech dítěte, může dle čl. 10 odst. 5 Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte, zavádějícího postup předkládání oznámení, doporučit státu, jaká opatření má v individuální i systémové rovině provést, aby k obdobným porušením v budoucnu nedocházelo. Z čl. 11 Opčního protokolu plyne povinnost státu věnovat doporučením Výboru náležitou pozornost a zaslat Výboru svou odpověď s informacemi, jaká opatření přijal, popřípadě jaké důvody mu v přijetí brání. To se také v případě stěžovatelů stalo. Česká republika věnuje stanovisku Výboru náležitou pozornost a předkládá Výboru zprávy o tom, jak v individuální i obecné rovině implementuje doporučená opatření. Ve zprávách popsala jak již přijatá, tak teprve plánovaná obecná opatření a uvedla důvody, které jí brání v přijetí opatření individuálních.

Argumentace stěžovatelů vycházela z mylného předpokladu, že v jejich věci existuje závazné rozhodnutí určující či deklarující, že české státní orgány porušily jejich základní práva plynoucí z Úmluvy o právech dítěte. Tak tomu však není. Naopak všechna pravomocná rozhodnutí vnitrostátních soudů závazně dospěla k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo (viz výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2780/19).

Úmluva o právech dítěte ale každopádně je významným hlediskem pro posouzení ústavnosti jednání orgánu veřejné moci vůči jednotlivci. Právě proto také stěžovatelům za případné porušení Úmluvy, které závazně shledá soud, bude svědčit právo na náhradu případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ochranu tohoto veřejného subjektivního práva na náhradu škody poskytují civilní soudy za podmínek stanovených v zákoně o odpovědnosti státu za škodu. Správní soudy tedy v tomto případě správně odkázaly stěžovatele na občanskoprávní řízení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1905/25 je dostupný  zde (234 KB, PDF).
 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
 

Stěžovatel v řízení před obecnými soudy žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, avšak neúspěšně. Městský soud nejprve konstatoval, že stěžovatel byl v průběhu výkonu trestu odnětí svobody pouze dvakrát kázeňsky odměněn, což nestačí k tomu, aby mohlo být jeho chování označeno za nadstandardní a poukázal rovněž na opakované porušování právních předpisů stěžovatelem v minulosti. Následně rozhodoval krajský soud, který se ztotožnil s argumentací městského soudu a uzavřel, že stěžovatel nesplnil druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, protože v potřebné míře neprokázal polepšení. V závěru pak výslovně uvedl, že s ohledem na to ani nemusí být zjišťováno naplnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění (předpoklad, že stěžovatel na svobodě povede řádný život).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že oba soudy nepřípustně přihlížely k dřívějším odsouzením, která již byla zahlazena. Odkazoval na nález sp. zn. IV. ÚS 619/25 ze dne 30. června 2025 (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: shorturl.at/2v1Tw) s tím, že i v jeho věci chybí materiální a kvalitativní posouzení jeho chování v průběhu výkonu trestu. Obecným soudům vytkl, že nereagovaly na skutečnosti týkající se jeho aktuální osobní a rodinné situace, na něž poukazoval.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny.

Právní věta:

Obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody poruší práva odsouzeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a postupují v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, když otázku, zda odsouzený v průběhu výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení, posuzují zjednodušeně tak, že jako dominantní, případně dokonce výhradní faktor berou v úvahu počet kázeňských odměn, které odsouzený získal, aniž by blíže zkoumaly okolnosti, za kterých byly tyto odměny uděleny, a další relevantní skutečnosti.

Porušení téhož ústavně zaručeného práva, jakož i zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se soudy dopustí  tím, že v souvislosti s posuzováním další podmínky podmíněného propuštění, kterou je předpoklad, zda by odsouzený při propuštění na svobodu vedl řádný život, vychází pouze z trestní minulosti odsouzeného, bez zohlednění komplexních a aktuálních informací, které vypovídají o stupni jeho nápravy a jsou důležité z hlediska prevence opakování trestné činnosti., přestože na ně odsouzený poukazoval. Trestní minulost odsouzeného navíc nesmí být soudy posuzována mechanicky, s důrazem na počet předchozích odsouzení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 255/26 je dostupný  zde (190 KB, PDF). 
 

Stěžovatel v řízení před obecnými soudy neúspěšně žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud konstatoval, že stěžovatel byl v průběhu výkonu trestu odnětí svobody pouze dvakrát kázeňsky odměněn, což nestačí k tomu, aby mohlo být jeho chování označeno za nadstandardní a poukázal rovněž na opakované porušování právních předpisů stěžovatelem v minulosti. Ve věci následně rozhodoval krajský soud, který se ztotožnil s argumentací městského soudu a konstatoval, že stěžovatel nesplnil druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, neboť v potřebné míře neprokázal polepšení. V závěru pak výslovně uvedl, že s ohledem na to ani nemusí být zjišťováno naplnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění (předpoklad, že stěžovatel na svobodě povede řádný život).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy nepřípustně přihlížely k dřívějším odsouzením, která již byla zahlazena. Odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 619/25 ze dne 30. června 2025 (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: shorturl.at/2v1Tw) s tím, že i v jeho věci chybí materiální a kvalitativní posouzení jeho chování v průběhu výkonu trestu. Obecným soudům vytýká, že nereagovaly na skutečnosti týkající se jeho aktuální osobní a rodinné situace, na něž poukazoval.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.03.2026 10:00 do: 10.03.2026 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2814/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2025, č. j. 37 Co 107/2025-313, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2025, č. j. 29 C 307/2021-262
Stručná charakteristika: poučení o nepřípustnosti dovolání
Označení navrhovatelů:  MAIRA ENTERPRISE LLC, se sídlem 1025 Connecticut Ave NW, Suite 615, Washington, D. C., Spojené státy americké, zast. Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodce vydal rozhodčí nález, kterým uložil vedlejší účastnici (fyzické osobě) a další osobě povinnost zaplatit stěžovatelce částku 23 932 442 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice podala k soudu návrh na zrušení tohoto nálezu. Soud jejímu návrhu vyhověl a rozhodčí nález zrušil. Stěžovatelka následně podala k soudu návrh na pokračování v řízení před soudem a soud tuto věc vyloučil k samostatnému řízení. Ještě během soudního řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu. Touto žalobou se opět domáhala zaplacení 23 932 442 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutí soudů vydaná v tomto řízení stěžovatelka nyní napadá ústavní stížností. Městský soud řízení o žalobě zastavil, protože o dané věci již probíhá jiné soudní řízení (překážka litispendence). Stěžovatelka žalobou uplatnila vůči vedlejší účastnici stejný nárok založený na stejných tvrzeních, o kterém již probíhá jiné soudní řízení – konkrétně řízení po zrušení rozhodčího nálezu. Městský soud proto řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a přiznal vedlejší účastnici nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí městského soudu je podle něj správně odůvodněné a stěžovatelčiny námitky nejsou způsobilé jeho závěry zvrátit. V poučení rozhodnutí krajského soudu je uvedeno, že proti němu není dovolání přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí městského a krajského soudu porušila její základní práva. Namítá, že překážka litispendence není v řízení dána, a proto bylo jeho zastavení chybné. Rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé, svévolné a nepřezkoumatelné.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.03.2026 10:00 do: 10.03.2026 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1905/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. PhDr. Jan Wintr Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 127/2024-42 ze dne 30. 4. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 45/2024-12 ze dne 12. 6. 2024 a sdělení Ministerstva spravedlnosti č. j. MSP-1/2021-KVZ-OZ/51 ze dne 18. 3. 2024.
Stručná charakteristika:  Právo na náhradu újmy za protiprávní rozhodnutí či postup státních orgánů.
Označení navrhovatelů:  B. J. a P. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obecné soudy v roce 2019 rozhodly o nařízení předběžného opatření spočívajícího v umístění tehdy nezletilých stěžovatelů do péče krizového centra pro děti a dospívající. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2780/19 (text usnesení je dostupný v databázi NALUS: shorturl.at/b0DtT). Stěžovatelé následně podali oznámení k Výboru OSN pro práva dítěte a domáhali se ochrany práv garantovaných v Úmluvě o právech dítěte. Výbor vydal dne 15. 5. 2023 stanovisko J. B. a P. J. proti České republice (CRC/C/93/D/139/2021 – český překlad stanoviska a další informace k případu jsou dostupné na webu Mezi-soudy: shorturl.at/Xqilf), ve kterém označil umístění nezletilých stěžovatelů do ústavní péče za rozporné s Úmluvou o právech dítěte.  V návaznosti na to stanovil, že je Česká republika povinna poskytnout stěžovatelům účinnou nápravu porušení jejich práv. Následně vymezil také několik obecných opatření, která má Česká republika splnit, aby k obdobným porušením Úmluvy o právech dítěte v budoucnu nedocházelo. Stěžovatelé se v prosinci 2023 obrátili na Ministerstvo spravedlnosti – Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a s odkazem na stanovisko Výboru žádali náhradu nemajetkové újmy ve výši 184 500 Kč, argumentovali přitom čl. 12 odst. 3 Statutu vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv, který umožňuje poskytnout jednotlivci zadostiučinění v penězích, pokud o porušení jeho lidských práv rozhodl jeden z mezinárodních orgánů uvedených ve Statutu. Ministerstvo stěžovatelům sdělilo, že na jejich případ nelze dané ustanovení Statutu využít a individuální opatření k nápravě situace stěžovatelů bude předmětem dalších úvah. Stěžovatelé se poté žalobou proti rozhodnutí a eventuálně proti nezákonnému zásahu obrátili na správní soudy. Městský soud žalobu odmítl pro věcnou nepříslušnost, neboť shledal, že nárok stěžovatelů na přiměřené zadostiučinění vůči státu má soukromoprávní povahu a rozhodují o něm soudy v občanskoprávním řízení. Nejvyšší soud následně kasační stížnost stěžovatelů zamítl a zdůraznil nezávaznou povahu stanovisek Výboru a jejich odlišnost od rozsudků mezinárodních soudů. 
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítají, že ministerstvo a správní soudy porušily jejich lidská práva neposkytnutím nápravy, která jim v návaznosti na stanovisko Výboru podle jejich přesvědčení náleží.  

Český a slovinský právní systém pojí celá řada podobností a paralel. Tato skutečnost je mimo jiné dána zeměpisnou blízkostí, odkazem společných dějin či sdílením téhož evropského právního prostoru (ať už jde o prostor tvořený právem EU nebo závazky plynoucí z tzv. Evropské úmluvy o lidských právech). Zástupci českého a slovinského Ústavního soudu se nezřídka scházejí na multilaterálních fórech. Oba soudy jsou navíc členy Konference evropských ústavních soudů (Conference of European Constitutional Courts, CECC) i Světové konference ústavního soudnictví (World Conference on Constitutional Jusitce, WCCJ).

Na pozvání předsedy slovinského Ústavního soudu Roka Čeferina se tentokrát konalo setkání dvoustranné. Delegaci Ústavního soudu České republiky vedl předseda Josef Baxa, kterého do Lublaně doprovázeli místopředsedkyně Veronika Křesťanová, soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová, soudce Zdeněk Kühn a generální sekretář Vlastimil Göttinger. Bilaterální jednání, které proběhlo v úterý 3. března 2026 v sídle slovinského Ústavního soudu, bylo zaměřeno na dvě témata. Těmi byly posouzení spravedlivosti trestního řízení jako celku a nezávislost soudnictví a platy soudců. Nad rámec uvedených tematických okruhů se diskutovalo o mnoha dalších tématech spojených s přezkumem a ochranou ústavnosti.

Bilaterální setkání proběhlo ve vřelé atmosféře, bylo věcné a přínosné. Výměna poznatků a perspektiv je pro ústavní soudy přirozeně obohacující a může významně přispívat k prohloubení a zefektivnění ochrany ústavnosti a lidských práv.  

Pavel Dvořák
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu

© fotografie: Ústavní soud Slovinské republiky, Daniel Novakovič/STA 
 

Ústavní soud vyhověl stěžovateli, který byl omezen ve svéprávnosti. Vnitřně rozporná rozhodnutí připravila stěžovatele o možnost prokázat zlepšení svých schopností právně jednat. Nepřípustně rozšiřovala důsledky stěžovatelových potíží s placením nájmu i do oblasti uzavírání manželství či partnerství. Soudy tím ignorovaly některé aspekty života osob se zdravotním postižením. Omezení stěžovatele v právu být volen však z ústavního hlediska obstojí. Případ se nyní vrací před odvolací soud, který posoudí bližší okolnosti případu – například zda je namístě úprava omezení svéprávnosti za současného schválení smlouvy o nápomoci.

Stěžovatel byl po nabytí zletilosti zbaven způsobilosti k právním úkonům, od účinnosti „nového“ občanského zákoníku je omezen ve svéprávnosti. V roce 2021 se nevládní nezisková organizace obrátila na obvodní soud s návrhem na vrácení svéprávnosti stěžovateli a schválení smlouvy o nápomoci s tím, že u stěžovatele nastal od posledního rozhodování o svéprávnosti výrazný posun. Obvodní soud návrh vedlejšího účastníka zamítl. Omezení ve svéprávnosti soud dále nově upravil na dobu tří let tak, že stěžovatel není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 1 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje 1 500 Kč jednorázově; dále stanovil obsáhlý výčet úkonů, ke kterým stěžovatel není způsobilý (například uzavřít bez souhlasu manželství či registrované partnerství, určit a popřít otcovství, odmítnout dědictví, přebírat zásilky určené do vlastních rukou, uzavírat nájemní smlouvy atd.). Obvodní soud stěžovatele zároveň omezil ve způsobilosti být volen. Měl za to, že není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce, především hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře. Městský soud k odvolání stěžovatele upravil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatele neomezil ve způsobilosti udělit plnou moc v rozsahu své svéprávnosti a ve způsobilosti přebírat zásilky do vlastních rukou. Ve zbytku potvrdil rozsudek obvodního soudu. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám týkajícím se omezení jeho pasivního volebního práva, zejména práva být volen do Evropského parlamentu. Podrobně vysvětlil, proč neshledal potřebu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) stěžovateli (zčásti) vyhověl, když konstatoval, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích dopustily porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu odvolacího. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl.

V nejobecnější rovině Ústavní soud stěžovateli za pravdu nedal. Podle Ústavního soudu institut omezení svéprávnosti je v souladu s ústavním pořádkem a neodporuje ani Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. V té souvislosti se Ústavní soud zabýval vztahem Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a ústavního pořádku. Tato Úmluva netvoří součást ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti, proto ani stanoviska Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením, který byl podle zmíněné Úmluvy zřízen, nejsou právně závazná. Ústavní soud však Úmluvu zohlednil při výkladu Listiny a přihlédl přitom i k výkladové praxi Výboru OSN, byť se s ní zcela neztotožnil.

Ustanovení čl. 12 Úmluvy, týkající se rovnosti před zákonem osob se zdravotním postižením (znění zde: https://www.e-sbirka.cz/sm/2010/10/0000-00-00#prilohy-cl_12), je podle Ústavního soudu třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných (a v nezbytných případech i ochranných) opatření, která berou v potaz specifickou situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena. Jde přitom o opatření jednotlivce nejméně omezující. Tato opatření musí být taktéž podrobena účinným právním zárukám. Svéprávnost je normou (nikoliv naopak). Jsou z ní ale přípustné výjimky, které musí být posouzeny individuálně a nediskriminačně. Mezi zmíněná přípustná ochranná opatření lze za konkrétních podmínek podřadit také institut omezení svéprávnosti při jmenování opatrovníka. Musí jít o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou, ale také o nejzazší prostředek podrobený účinným právním zárukám.

Osoby s duševním postižením se mohou často nacházet ve zranitelných situacích. Dosavadní judikatura Ústavního soudu reflektuje příklon státu k sociálnímu a lidskoprávnímu přístupu ke zdravotnímu postižení. Klíčovým krokem bylo přijetí Úmluvy, která potvrzuje, že lidská práva náležejí všem a že je nutné jejich plné užívání bez diskriminace zaručit i osobám se zdravotním postižením. Ústavní soud řešil opakovaně i případy omezení svéprávnosti. Z vlastní činnosti, ale i z činnosti veřejného ochránce práv, si je Ústavní soud vědom, že praxe přináší celou řadu překážek pro plné prosazení ústavní garance právní subjektivity jednotlivce (čl. 5 Listiny). S ohledem na to rozhodl Ústavní soud ve stěžovatelově případu věcně (tedy o podstatě kauzy).

Napadená rozhodnutí byla v některých aspektech vnitřně rozporná. Na jednu stranu soudy uvedly, že na straně stěžovatele došlo „k významnému posunu v samostatnosti“, ale na stranu druhou nepřiznaly žádný význam skutečnosti, že za dobu omezení svéprávnosti stěžovatel nezpůsobil žádné problémy, které by vedly k poškození jeho zájmů. Soudy okolnost, že dosud nebyly zájmy stěžovatele poškozeny, dovozovaly pouze z toho, že tato nežádoucí situace byla vždy eliminována omezením svéprávnosti s ustanovením opatrovníka, jehož konání je pod dohledem soudu. Nepoukázaly však na žádný konkrétní příklad škodlivého jednání, který by eliminoval právě opatrovník, a takový incident není patrný ani ze spisu. Podle logiky obecných soudů jednotlivec, který již je ve svéprávnosti omezený, v podstatě nemůže na svém vlastním jednání prokázat zlepšení ve schopnosti právně jednat, neboť veškerý úspěch na tomto poli spočívající v absenci problémů musí být považován za důsledek omezené svéprávnosti a opatrovnictví. Napadená rozhodnutí tak obsahovala úvahy, které v konečném důsledku připravily stěžovatele o podstatnou možnost prokázat zlepšení v oblasti schopností právně jednat.

Soudní rozhodnutí také nepřiměřeně rozšiřovala důsledky stěžovatelových potíží v počtech a s placením nájmu do oblasti uzavření manželství či partnerství. Nijak nezohlednila nemajetkové a emoční dimenze navazování vztahů osob s postižením. Nejvyšší soud se pak k otázce omezení svéprávnosti v oblasti uzavření manželství či registrovaného partnerství navzdory dovolací námitce stěžovatele nevyjádřil vůbec. V souhrnu šlo o vady natolik intenzivní, že vedly k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti posoudit situaci stěžovatele důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem. Závěr o nezbytnosti a proporcionalitě omezení stěžovatele ve svéprávnosti daného rozsahu proto neobstojí.

Obecné soudy naopak nepochybily při omezení stěžovatele ve svéprávnosti tak, že není způsobilý být volen. Dostatečně posoudily schopnost stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách, včetně důsledků případného zvolení. Poukázaly na ústavní požadavek osobního výkonu mandátu, vztahující se k členům Parlamentu (i Evropského parlamentu), z něhož lze v konkrétním případě stěžovatele dovodit splnění podmínky subsidiarity omezení svéprávnosti v této oblasti. Dále podotkly, že stěžovatel není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce. Zdůraznily nejen politickou, ale také hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že měl Nejvyšší soud položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Stěžovatelem předestřené otázky ani podle Ústavního soudu nebyly pro vyřešení případu podstatné.

Ústavní soud nemohl závazně určit míru omezení svéprávnosti stěžovatele či stanovit, zda je namístě úprava omezení, popřípadě navrácení svéprávnosti za současného schválení smlouvy o nápomoci. Posoudit tyto aspekty bude úkolem obecných soudů. Kauza se nyní vrací před odvolací soud.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1935/24 je dostupný  zde (348 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků jako veřejného prostranství a náhrady nákladů za pořízený znalecký posudek k ocenění bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že některé z těchto pozemků nejsou veřejným prostranstvím, neboť z nich nemá prospěch neomezená skupina občanů města (soukromé parkoviště a silniční spojení k němu). Ostatní pozemky jako veřejné prostranství posoudil. Přesto dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení za jejich užívání stěžovateli nenáleží. Stěžovatel pozemky koupil od předchozího vlastníka, který musel souhlasit s výstavbou komunikací v rámci vybudování stavebního projektu. Právní důvod ospravedlňující obohacení veřejnosti je založen rozhodnutím orgánu veřejné moci (stavebního úřadu) a předchozí vlastník byl přinejmenším srozuměn se zřízením veřejného prostranství. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil přitom, že projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva (jako předpokladu pro vznik veřejného prostranství) v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že konkludentní souhlas (pozn. souhlas učiněný jiným způsobem než slovně) jeho předchůdce s užíváním pozemků jej zavazuje a zpochybňuje rovněž to, že takový souhlas v sobě zahrnuje bezúplatnost. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, například na nálezy sp. zn. III. ÚS 2049/21 a sp. zn. Pl. ÚS 8/08.  

První senát (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud přistoupil k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, protože se stěžovatel dovolával dlouhodobé judikatury Ústavního soudu, podle níž docházelo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, bylo-li jejich vlastnické právo bez náhrady omezeno existencí veřejného prostranství. V posuzované věci jsou přitom skutkové okolnosti přinejmenším v části obdobné jako v této nálezové judikatuře.

Judikatura, podle níž má vlastník pozemku omezeného v užívání veřejným prostranstvím právo na vydání bezdůvodného obohacení, poukazovala v této situaci na nucené omezení vlastnického práva (srov. judikaturu Nejvyššího soudu citovanou v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11, text nálezu je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/bRtpW). Na závěr o nuceném omezení vlastnického práva souhlas vlastníka s veřejným užíváním nepochybně vliv má. Souhlasil-li vlastník s takovým omezením, nejde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu a jeho závaznosti pro právní nástupce přitom odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně vzniku veřejně přístupné účelové komunikace (blíže viz bod 24 odůvodnění nálezu).

Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatele nedošlo. Předchozí vlastník pozemků, od kterého je později nabyl stěžovatel, s jejich veřejným užíváním souhlasil. Stěžovatel tak nabyl vlastnické právo k pozemkům, které již bylo takto omezené.

Obecné soudy shledaly, že souhlas předchozího vlastníka s veřejným užíváním nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyloučil. Rozhodnutí jsou přitom z ústavněprávního hlediska dostatečně odůvodněna. Bezdůvodné obohacení pojmově připadá v úvahu, pokud dochází k obohacení bez právního (resp. spravedlivého) důvodu. V této věci však soudy dospěly k závěru, že právním důvodem užívání byl souhlas původního vlastníka pozemků ve spojení s naplněním dalších znaků veřejného prostranství. Za takových okolností nepovažuje Ústavní soud zamítnutí stěžovatelova nároku za neústavní (obdobně viz závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/25, text usnesení je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/cteNm).

Neobstojí tak ani námitky ohledně toho, zda souhlas zahrnoval i neúplatnost takového užívání. Obecné soudy dospěly k závěru, že souhlas vyloučil i nárok na přiznání bezdůvodného obohacení, protože právní předchůdce s užíváním souhlasil (výstavba komunikací v rámci vybudování stavebního projektu). Takový závěr není zjevně nepřiměřený skutkovým okolnostem zjištěným obecnými soudy. Na absenci ústavněprávního přesahu stěžovatelových námitek nic nemění ani to, že relevantní souhlas dal původní vlastník pozemku jako jeho právní předchůdce.

Ústavní soud shrnuje, že souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je výklad obecných soudů, podle něhož mu nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva veřejným prostranstvím, ústavně souladný. Nejedná se totiž o případ nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2541/25 je dostupný  zde (400 KB, PDF).
 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu 
 

Spisová značka: IV. ÚS 1218/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Přednese-li stěžovatel relevantní argumentaci k nezbytnosti trvání zajištění věcí, které jsou v jeho vlastnictví a obecné soudy se s touto argumentací nevypořádají a svá rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodní, poruší právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: III. ÚS 2667/24
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Pokud žalobce, který žalobou podle § 13 pandemického zákona nenapadl mimořádné opatření, tj. nedal v souladu se zákonem najevo, že předmětné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jejich vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, tvrdí naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat, i když žalobce návrh z těchto důvodů nepodal. Opačný postup soudu zakládá porušení základního práva žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Spisová značka: IV. ÚS 3037/25
Soudce zpravodaj: : JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

I. Pokud obecný soud nerespektuje ústavněprávní výklad vyložený v konstantní judikatuře Ústavního soudu a bez vážných důvodů se odchýlí od nosných důvodů této judikatury, dochází k porušení základního práva dotčené osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  

II. Počátkem běhu lhůty pro podání (instanční) stížnosti proti usnesení o nařízení výkonu trestu podle § 330 trestního řádu je okamžik doručení opisu usnesení. Pakliže stížnostní soud odmítne stížnost proti takovému rozhodnutí jako opožděnou z důvodu, že počátek běhu lhůty k podání stížnosti odvozuje již od vyhlášení usnesení, nikoliv od doručení jeho opisu, dochází k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud tento víkend již tradičně hostil finálové kolo Lidskoprávního moot courtu. Jde o soutěž, v níž týmy složené ze studentů právnických fakult České republiky poměří své síly v simulovaném soudním procesu. Ten se letos týkal diskriminace seniorů v dopravních službách v době rostoucí digitalizace. Soutěžní týmy sepisovaly písemná podání a připravovaly si řeč. Nevystačily si pouze s antidiskriminační žalobou. Obsáhnout totiž musely jak pozici právního zástupce seniorky, tak i žalovaného dopravce. Smyslem soutěže je, aby si budoucí právníci vyzkoušeli své odborné dovednosti „v soudní síni“ nanečisto.

Soutěž organizuje Česká společnost pro evropské a srovnávací právo. Na jejím hodnocení se každoročně podílejí soudci a asistenti Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu. V porotě zasedla soudkyně Evropského soudu pro lidská práva a emeritní soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková. Ústavní soud v jeho aktuálním složení  zastoupila soudkyně Daniela Zemanová. Třetí porotkyní pak byla akademička a právnička odboru rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv Lenka Křičková.

Porota udělovala diplomy týmům za nejlepší simulované jednání a nejlepší písemné podání, vyhlašovala ale také nejlepšího řečníka letošního utkání. Vítězem simulovaného soudního jednání byl tým studentů brněnské právnické fakulty, kam putoval i titul nejlepšího řečníka. Titul nejlepší řečnice vybojovala studentka právnické fakulty v Olomouci. Cena za nejlepší písemné podání pak patřila studentům z Prahy.

Porota závěrem poblahopřála vítězům a poděkovala všem zúčastněným za perfektní souboj právních argumentů.

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Stěžovatel především poukazuje na to, že Nejvyšší soud nepřihlédl k jeho vyjádření k dovolání. Tím mu byla odepřena možnost účastnit se řízení před dovolacím soudem, činit příslušné návrhy a předkládat soudu svou argumentaci.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.03.2026 10:30 do: 04.03.2026 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2541/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Dita Řepková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení
Stručná charakteristika: vlastnictví
Označení navrhovatelů: T. H., zast. Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků jako veřejného prostranství a náhrady nákladů na pořízený znalecký posudek k ocenění bezdůvodného obohacení. Obvodní soud dospěl k závěru, že některé z těchto pozemků stěžovatele nejsou veřejným prostranstvím, neboť z nich nemá prospěch neomezená skupina občanů města. Ostatní pozemky jako veřejné prostranství posoudil. Přesto dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení za jejich užívání stěžovateli nenáleží. Právní důvod ospravedlňující obohacení veřejnosti je založen rozhodnutím orgánu veřejné moci (stavebního úřadu) a předchozí vlastník byl přinejmenším srozuměn se zřízením veřejného prostranství. Městský soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým stavem, jak jej zjistil obvodní soud, i jeho právním posouzením. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil přitom, že projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva (jako předpokladu pro vznik veřejného prostranství) v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že pokud vlastník pozemku dal souhlas k jeho užívání jako veřejného prostranství, byť konkludentně, nemůže žádat bezdůvodné obohacení. Uvádí, že soudy se také nezabývaly tím, jak tento souhlas zavazuje právního nástupce. Obce si podle názoru stěžovatele mají zajistit souhlas s užíváním pozemků vlastníků formou zřízení věcného břemene, případně formou obligace i s právními nástupci.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.03.2026 11:00 do: 04.03.2026 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1935/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Langášek LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 24 Cdo 257/2024-730, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. října 2022 č. j. 0 P 554/2005-581
Stručná charakteristika: omezení svéprávnosti
Označení navrhovatelů: A. A.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl po nabytí zletilosti zbaven způsobilosti k právním úkonům, od účinnosti „nového“ občanského zákoníku je omezen ve svéprávnosti. Obvodní soud stěžovatele v květnu 2020 omezil ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že zjednodušeně řečeno krom obstarávání každodenních záležitostí a nakládání s částkou 800 Kč týdně nemohl sám činit majetkoprávní jednání. V červnu 2021 se nevládní nezisková organizace Rytmus – od klienta k občanovi, z.ú. obrátila na obvodní soud s návrhem na vrácení svéprávnosti stěžovateli a schválení smlouvy o nápomoci s tím, že u stěžovatele nastal od posledního rozhodování o svéprávnosti výrazný posun. Obvodní soud návrh vedlejšího účastníka zamítl. Omezení ve svéprávnosti obvodní soud dále nově upravil na dobu tří let tak, že stěžovatel není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 1 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje 1 500 Kč jednorázově; dále v rozsudku stanovil obsáhlý výčet úkonů, ke kterým stěžovatel není způsobilý (například uzavřít bez souhlasu manželství či registrované partnerství, určit a popřít otcovství, odmítnout dědictví, přebírat zásilky určené do vlastních rukou, uzavírat nájemní smlouvy atd.). Obvodní soud stěžovatele zároveň omezil ve způsobilosti být volen. Měl za to, že není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce, především hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře. Městský soud k odvolání stěžovatele korigoval rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatele neomezil ve způsobilosti udělit plnou moc v rozsahu své svéprávnosti a ve způsobilosti přebírat zásilky do vlastních rukou. Ve zbytku potvrdil rozsudek prvostupňového soudu. Nejvyšší soud stěžovatelovo následné dovolání odmítl. Uvedl, že městský soud dostál povinnosti posoudit každý případ omezení svéprávnosti individuálně na základě pečlivé analýzy všech relevantních okolností, nejenom odborných závěrů znalce a stanovené diagnózy. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám týkajícím se omezení jeho pasivního volebního práva, zejména práva být volen do Evropského parlamentu a podrobně vysvětlil, proč neshledal potřebu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. 

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že omezením jeho svéprávnosti došlo k porušení práva na rovnost lidí s postižením před zákonem a práva nebýt diskriminován na základě zdravotního postižení podle čl. 12 a čl. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Dále namítá, že ho obecné soudy omezily v právu být volen. V souvislosti s tím stěžovatel spatřuje protiústavní pochybení také v tom, že Nejvyšší soud bez náležitého odůvodnění nepředložil Soudnímu dvoru EU žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách navrhovaných stěžovatelem.

Spisová značka: IV. ÚS 1685/25
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Je-li v ústavní stížnosti nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma podústavního práva – konkrétně § 9 odst. 7 advokátního tarifu, který byl pro jeho rozpor s ústavním pořádkem nálezem ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25 (č. 4/2026 Sb.) zrušen, přičemž ústavní stížnost byla podána ještě před zahájením řízení o zrušení tohoto ustanovení a samotné řízení o ústavní stížnosti bylo právě z důvodu tvrzeného rozporu § 9 odst. 7 advokátního tarifu s ústavním pořádkem přerušeno, je Ústavní soud při pokračování v řízení a rozhodování o takové ústavní stížnosti povinen přihlédnout k tomuto derogačnímu nálezu. Vyslovení protiústavnosti napadených rozhodnutí nezakládá v posuzované věci porušení principu ochrany důvěry v právo a zásah do právní jistoty nabytých práv, neboť jde o vztah mezi jednotlivcem – stěžovatelem – a veřejnou mocí – státem, na základě jehož rozhodnutí stěžovatel vykonává činnost, jejímž prostřednictvím stát plní své základní funkce ochrany práv, zájmů a zdraví osob, které nemají možnost si tuto ochranu zajistit jinak.
 

Spisová značka: II. ÚS 3039/24
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Jan Svatoň CSc.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

I.    Vznese-li poškozený obsáhlou argumentaci o nesprávné právní kvalifikaci skutku a na ní navazující argumentaci o věcné nepříslušnosti soudu, je povinností soudu se s těmito námitkami vypořádat, a to nejpozději v konečném rozhodnutí.

II.    Smyslem institutu prohlášení viny není obcházení zásady materiální pravdy, a to ani ve prospěch obžalovaného.
 

Spisová značka: III. ÚS 78/25
Soudce zpravodaj: : Mgr. Daniela Zemanová
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věta:

Obecný soud postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem vázanosti soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, pokud mechanicky použije závěry rozhodovací praxe k dřívější právní úpravě, aniž jakkoli zohlední změny v nové právní úpravě.
 

Spisová značka: III. ÚS 1952/25
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Rozhodnutí dostupné v NALUS zde

Právní věty:

Jestliže obecné soudy dostatečně neodůvodní, z jakých majetkových a výdělkových poměrů při rozhodování o výživném vycházely, resp. neuvedou, jaký příjem rodičů nakonec považovaly za rozhodný pro určení výživného, poruší ústavně zaručené právo účastníků řízení na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku v celkové výši 700.878,90 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena v důsledku mimořádných opatření vydávaných Českou republikou – Ministerstvem zdravotnictví jako žalovanou podle tzv. pandemického zákona. Stěžovatelka uplatňovala náhradu škody za období od 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021, tj. za dobu, kdy byla uvedenými opatřeními ve svém podnikání omezena. Stěžovatelce nebylo v řízení přiznáno postavení účastníka řízení, neboť žalobou podle § 13 pandemického zákona nenapadla žádné z předmětných mimořádných opatření a zůstala pasivní, čímž nedala v souladu se zákonem najevo, že předmětná mimořádná opatření vnímá jako škodlivá a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jejich vydání hodlá zákonnými prostředky bránit. V řízení zároveň marně namítala existenci okolností zvláštního zřetele hodných, které ji vedly k tomu zůstat procesně pasivní.

Stěžovatelka namítala, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24 (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: shorturl.at/KQllH). Nevyčerpání opravných prostředků tak, jak tomu bylo u stěžovatelky, podle ní v souladu s tímto nálezem nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, zda nebyly naplněny okolnosti zvláštního zřetele hodné a své závěry v tomto smyslu řádně odůvodnit. Soudy se však v napadených rozhodnutích tímto požadavkem nikterak nezabývaly, čímž podle ní porušily její ústavně zaručená základní práva.

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Přibáň) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Právní věta:

Pokud žalobce, který žalobou podle § 13 pandemického zákona nenapadl mimořádné opatření, tj. nedal v souladu se zákonem najevo, že předmětné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jejich vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, tvrdí naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat, i když žalobce návrh z těchto důvodů nepodal. Opačný postup soudu zakládá porušení základního práva žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2667/24 je dostupný  zde (262 KB, PDF). 
 

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména vytkl městskému soudu, že nesprávně stanovil počátek běhu lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnost zamítl jako opožděnou, ačkoliv byla podána do tří dnů od doručení prvostupňového rozhodnutí. Dále namítal rovněž další vady v postupu obou soudů, které měly vést k porušení jeho základních práv.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) navázal na svou ustálenou judikaturu a ústavní stížnosti (částečně) vyhověl a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím porušil právo stěžovatele na soudní ochranu. V tak zásadních věcech, jakou je otázka osobní svobody, musí mít osoba možnost seznámit se s písemným odůvodněním rozhodnutí soudu a porozumět klíčové argumentaci soudu, aby se mohla kvalifikovaným způsobem proti rozhodnutí vymezit. Proto je třeba počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení o nařízení výkonu trestu počítat až od okamžiku doručení jeho písemného opisu. Ústavní soud nepřistoupil k věcnému přezkumu usnesení obvodního soudu, neboť ústavní přezkum by byl v tuto chvíli předčasný – v tomto rozsahu tedy ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:
I. Pokud obecný soud nerespektuje ústavněprávní výklad vyložený v konstantní judikatuře Ústavního soudu a bez vážných důvodů se odchýlí od nosných důvodů této judikatury, dochází k porušení základního práva dotčené osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  

II. Počátkem běhu lhůty pro podání (instanční) stížnosti proti usnesení o nařízení výkonu trestu podle § 330 trestního řádu je okamžik doručení opisu usnesení. Pakliže stížnostní soud odmítne stížnost proti takovému rozhodnutí jako opožděnou z důvodu, že počátek běhu lhůty k podání stížnosti odvozuje již od vyhlášení usnesení, nikoliv od doručení jeho opisu, dochází k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3037/25 je dostupný  zde (196 KB, PDF).

Program Noci práva na Ústavním soudu

Pohled do zákulisí – komentované prohlídky Ústavního soudu
Sídlo ústavního soudu patří k nejvýznamnějším stavbám v Brně. Tzv. Nový zemský dům vznikl v sedmdesátých letech 19. století jako sídlo Moravského zemského sněmu. Od roku 1991 jsou osudy budovy pevně spjaty s Ústavním soudem. Po dobu svého nedlouhého leč významného působení zde sídlil Ústavní soud ČSFR a od roku 1993 zde nepřetržitě sídlí Ústavní soud samostatné České republiky. V rámci komentované prohlídky budete moci nahlédnout například do soudnice, kde Ústavní soud vyhlašuje své senátní nálezy. Projdete také kočárovým vjezdem, jímž v roce 1996 vstoupila do budovy britská královna Alžběta II. Zavítáte i do Velké rady, nově rekonstruovaného jednacího sálu, jehož dominantou je samotná Ústava ČR. A konečně navštívíte monumentální sněmovní sál, který dnes slouží k ústním jednáním Ústavního soudu a k vyhlašování jeho plenárních nálezů.

18. března 2026
15.30–16.30, 18.00–19.00 a 18.30–20.00
Kapacita prohlídky 30 osob

Potřebuje Ústava právní filozofii?

Beseda s prof. Jiřím Přibáněm, soudcem Ústavního soudu
moderuje Vlastimil Göttinger, generální sekretář Ústavního soudu

Užijte si besedu s profesorem Jiřím Přibáněm o výpravách za hranice textualismu, o hledání smyslu Ústavy a o věčném napětí mezi právem, morálkou a politikou. Pokud máte pocit, že Ústava je v zásadě jednoduchý dokument a právo přehledně uspořádaný logický systém, profesor Přibáň vás rychle vyvede z omylu. Právo nám totiž obvykle umí odpovědět na otázku „kudy?“, ale podezřele často mlčí u otázky „proč?“. Umí na ni odpovědět právní filozofie? A umí to Jiří Přibáň? Přijďte se ve středu v podvečer přesvědčit přímo na Ústavní soud.

18. března 2026
17.00 – 18.15
Kapacita besedy 85 osob

Po několika týdnech zkušebního provozu představuje Ústavní soud na svých webových stránkách i v databázi NALUS novou verzi chatbota využívajícího umělou inteligenci. Jeho posláním je usnadnit veřejnosti orientaci v rozsáhlé judikatuře Ústavního soudu a pomoci jí s vyhledáváním informací i na webových stránkách soudu, a to i v jiných jazycích. Jde o první nasazení umělé inteligence v rámci webových stránek a databází judikatury českých soudů. Do budoucna přitom lze očekávat další vývoj tohoto nástroje.

Samotný chatbot byl vytvořen společností nanotrix.ai, spin-offem Technické univerzity v Liberci. Dokáže odpovídat na otázky pokrývající obsah webových stránek Ústavního soudu i rozhodnutí obsažená v databázi NALUS, která zahrnuje více než sto tisíc rozhodnutí. Nástroj podporuje rovněž hlasové zadávání dotazů a umožňuje komunikaci v několika jazycích. Přispívá tak k lepší dostupnosti databáze NALUS i pro cizince. Nástroj je snadno použitelný na všech typech zařízení a významně zrychluje hledání v databázi. 

Oproti stávajícímu pokročilému vyhledávání v databázi NALUS umožňuje chatbot pokládat dotazy zcela volnou formou. Uživatelé mohou zadávat spisové značky v různých formátech, nemusejí striktně dodržovat pravopisná pravidla a systém si poradí i s překlepy. 

Chatbot odpovídá výhradně na základě dat z webových stránek soudu a veřejně přístupné databáze rozhodnutí NALUS. Nehledá informace v síti internet, což významně snižuje riziko výskytu nepřesností či tzv. halucinací. Ke svým odpovědím vždy přiřadí odkaz na konkrétní rozhodnutí, ze kterého vycházel. Uživatelé si tak mohou ověřit správnost odpovědi přímo ve vyhledaném rozhodnutí. Za ověření předložených informací a jejich použití odpovídají sami uživatelé.  

Ústavní soud zdůrazňuje, že chatbot není určen k poskytování právních rad ani k predikci výsledků soudních řízení. S výjimkou dokumentů zveřejněných na webové stránce Ústavního soudu není  propojen s aktuální rozhodovací činností Ústavního soudu. Odpovědi, které generuje, nejsou oficiálním stanoviskem Ústavního soudu. Zjištěné informace plynoucí ze stávající judikatury nezaručují výsledné řešení právní otázky. Nástroj neposkytuje informace statistického charakteru.

Současná verze chatbota je výsledkem několik měsíců trvající spolupráce mezi dodavatelem systému a Ústavním soudem, přičemž vývoj a zlepšování tohoto nástroje bude i nadále pokračovat. Věříme, že si veřejnost nový nástroj oblíbí a že jde o krok správným směrem – tedy  k lepšímu informování veřejnosti, transparentnosti a k usnadnění práce s judikaturou. 

Vlastimil Göttinger
generální sekretář

Stěžovatelce byly v roce 2013 usneseními policejního orgánu zajištěny peněžní prostředky na bankovních účtech a nemovitosti jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Důvodem byla trestná činnost jejího manžela. Trestní soudy v roce 2023 rozhodly o zabrání věci, tato rozhodnutí následně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 676/24 (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/UsVJ7). Stěžovatelka poté podala žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty, v únoru loňského roku pak podala rovněž návrh na určení lhůty a doplnila odůvodnění žádosti o zrušen zajištění. Se svou žádostí však neuspěla, městský soud a následně ani krajský soud jí nevyhověly.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela ignorovaly požadavek Ústavního soudu na řádné odůvodnění potřebnosti a nezbytnosti trvání zajištění majetku, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění (více než 12 let).

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2026 14:00 do: 25.02.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2667/24
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 384/2024-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 39 Co 183/2023-52, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2023, č. j. 26 C 144/2022-33.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, právo na náhradu škody, vyčerpání opravných prostředků podle zákona č. 82/1998 Sb., aktivní legitimace, důvody zvláštního zřetele hodné
Označení navrhovatelů: MyRaw Food s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku v celkové výši 700.878,90 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena v důsledku mimořádných opatření vydávaných Českou republikou - Ministerstvem zdravotnictví jako žalovanou podle tzv. pandemického zákona. Stěžovatelka uplatňovala náhradu škody za období od 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021, tj. za dobu, kdy byla uvedenými opatřeními ve svém podnikání omezena. Stěžovatelce nebylo v řízení přiznáno postavení účastníka řízení, neboť žalobou podle § 13 pandemického zákona nenapadla žádné z předmětných mimořádných opatření a zůstala pasivní, čímž nedala v souladu se zákonem najevo, že předmětná mimořádná opatření vnímá jako škodlivá a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jejich vydání hodlá zákonnými prostředky bránit. V řízení zároveň marně namítala existenci okolností zvláštního zřetele hodných, které ji vedly k tomu zůstat procesně pasivní.

Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24 (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/KQllH). Nevyčerpání opravných prostředků tak, jak tomu bylo u stěžovatelky, podle ní v souladu s tímto nálezem nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, zda nebyly naplněny okolnosti zvláštního zřetele hodné a své závěry v tomto smyslu řádně odůvodnit. Soudy se však v napadených rozhodnutích tímto požadavkem nikterak nezabývaly, čímž podle ní porušily její ústavně zaručená základní práva.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2026 14:30 do: 25.02.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3037/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 7 To 333/2025-247 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. srpna 2025 č. j. 32 T 12/2021-196
Stručná charakteristika: procesní práva, výkon trestu
Označení navrhovatelů: V. V., zast. Mgr. Simonou Štruncovou, LL.M., advokátkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců (tato zkušební doba byla následně dvakrát prodloužena). Obvodní soud po uplynutí zkušební doby rozhodl tom, že stěžovatel tento trest odnětí svobody vykoná, neboť ve zkušební době nevedl řádný život. Proti tomuto usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla doručena dne 21. 8. 2025. Obvodní soud poslal následujícího dne obhájkyni stěžovatele sdělení o tom, že na podaný opravný prostředek nebude brán zřetel. Napadené usnesení podle sdělení obvodního soudu nabylo právní moci dne 12. 8. 2025, neboť k oznámení usnesení došlo jeho vyhlášením v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně při veřejném zasedání dne 6. 8. 2025. Stěžovatel následně podal k obvodnímu soudu stížnost na postup soudce v uvedené věci, a to zejména na nesprávné počítání lhůty k podání stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Obvodní soud dal stěžovateli za pravdu, že soudce pochybil, neboť při počítání lhůty postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle obvodního soudu však soudce své pochybení napravil, neboť zrušil právní moc uvedeného usnesení a stěžovateli zaslal dne 12. 9. 2025 přípis, v němž uvedl, že doplnění odůvodnění stížnosti očekává do dne 20. 9. 2025. Stěžovatel svou stížnost doplnil podáním doručeným obvodnímu soudu dne 19. 9. 2025. O stížnosti rozhodl městský soud napadeným usnesením dne 24. 9. 2025 tak, že ji odmítl jako opožděnou. Městský soud konstatoval, že usnesení obvodního soudu bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 6. 8. 2025 za účasti stěžovatele i obhájce, včetně zákonného poučení o třídenní lhůtě k podání stížnosti. Zákonná třídenní lhůta tedy počala stěžovateli běžet dne 7. 8. 2025 a marně uplynula dne 11. 8. 2025. Stěžovatel však podal stížnost teprve dne 21. 8. 2025, a tedy opožděně.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká městskému soudu, že nesprávně stanovil počátek běhu lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnost zamítl jako opožděnou, ačkoliv ji stěžovatel podal do tří dnů od doručení prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatel namítá také další vady v postupu obvodního soudu i městského soudu, které měly vést k porušení jeho základních práv.

Ve dnech 17. a 18. února proběhlo v Brně bilaterální jednání soudců Ústavního soudu České republiky se soudci Ústavního soudu Ukrajiny. Třebaže se zástupci obou soudních institucí opakovaně potkávali a potkávají na mezinárodních konferencích nebo v rámci jiných mezinárodních fór, jednalo se v tomto případě o první ryze dvoustrannou schůzku. 

Ukrajinskou delegaci vedl úřadující předseda a služebně nejstarší soudce Ústavního soudu Oleksandr Petryshyn a dále ji tvořila šestice soudkyň a soudců ukrajinského orgánu ochrany ústavnosti. Dvoudenní odborné jednání zahájil předseda hostitelské instituce Josef Baxa.  Vedle přivítání věnoval svoji promluvu představení Ústavního soudu České republiky prizmatem historie a současnosti. Následně předal slovo svému ukrajinskému protějšku, který poděkoval za laskavé přijetí a seznámil své české kolegy s rolí a působností ukrajinského Ústavního soudu i s jeho fungováním ve složité situaci válečného stavu vyvolaného ruskou agresí na Ukrajině. Další části bilaterálního jednání již byly věnovány konkrétním otázkám spojeným s ústavní justicí. Diskutovalo se o tématech profesní etiky soudců a jejich kárné odpovědnosti, o problematice vyloučení soudce z projednávání a rozhodování, o metodologii přípravy soudních rozhodnutí a o vztahu vnitrostátního práva s právem Evropské unie. Ve středu odpoledne se ukrajinská delegace setkala také se zástupci odborného aparátu Ústavního soudu, konkrétně s vedoucí soudního odboru, s vedoucím odboru vnějších vztahů a protokolu a s tiskovou mluvčí. Hovořilo se o otázkách praktických, konkrétně o práci se spisem, o digitalizaci soudního řízení, o interní struktuře soudu a o komunikaci s veřejností a médii. 

Pracovní jednání vyplnila téměř celý program dvoudenní návštěvy. Hosté si nicméně prohlédli budovu Ústavního soudu včetně knihovny, sněmovního sálu, kde se vyhlašují nálezy pléna, a jednacích místností, kde probíhají vyhlášení nálezů senátních. 

Pavel Dvořák
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu