Výroční zpráva za rok 2016

27.02.2017


Podle § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Ústavní soud poskytoval v roce 2016 údaje o své činnosti v rozsahu, který ukládá orgánům veřejné moci zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Základní informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. zpřístupňuje Ústavní soud několika způsoby: na svých internetových stránkách na adrese www.usoud.cz , na úřední desce ve foyer svého sídla na adrese Brno, Joštova 8, jakož i přímo prostřednictvím svých zaměstnanců. Jistě nelze v rámci výčtu informačních zdrojů pominout internetovou databázi NALUS, která obsahuje všechna rozhodnutí Ústavního soudu a kterou Ústavní soud zprovoznil již v roce 2007. Databáze přináší odborné veřejnosti, médiím a zájemcům další podrobné informace o rozhodovací činnosti Ústavního soudu a její používání je stále častější.

Převážná část údajů o činnosti soudu byla v roce 2016, stejně jako v předchozích letech, poskytnuta žadatelům ústně, a to telefonicky či osobně. Ve správním rejstříku (SPR. ÚS), v němž jsou registrována podání kromě návrhů na zahájení řízení, eviduje Ústavní soud za rok 2016 celkem 119 žádostí podaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Tento počet ovšem přímo nekoresponduje s počtem informací skutečně poskytnutých, neboť část podaných žádostí bývá obvykle členěna na několik dílčích částí. Je tak běžné, že v jedné žádosti je požadováno poskytnutí velkého množství různorodých informací, vzájemně nesouvisejících.

Naprostou většinu požadovaných informací poskytl Ústavní soud v roce 2016 bezplatně. Disponuje však sazebníkem úhrad za poskytování informací, jejž svým rozhodnutím č. Org. 34/11 ze dne 15. července 2011, respektujícím možnosti poskytované zákonem, vydal předseda Ústavního soudu. Výše úhrad předepsaných dle sazebníku se v roce 2016, stejně jako tomu bylo dříve, pohybovala obvykle v řádech desítek, výjimečně stovek korun, pouze ve dvou případech byla za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací vyměřena úhrada převyšující tisíc korun. V jednom případě došlo k zaplacení úhrady a požadované informace byly následně poskytnuty, ve druhém případě využil žadatel svého práva a podal proti zvolenému postupu stížnost, o které do konce roku 2016 nebylo rozhodnuto.

Není-li možné, aby Ústavní soud žádosti o informace vyhověl, a nejedná-li se současně o situaci, kdy ji pouze odloží, neboť se nevztahuje k jeho působnosti, je Ústavní soud povinen reagovat vydáním správního rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně její části. Podle organizačního řádu Ústavního soudu takové rozhodnutí v prvním stupni vydává generální sekretář Ústavního soudu. Protože Ústavní soud pochopitelně žádný nadřízený orgán nemá, rozhoduje o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí generálního sekretáře přímo předseda Ústavního soudu a toto rozhodnutí je, alespoň co do správního řízení, konečné.

V roce 2016 vydal generální sekretář v souvislosti s naplňováním povinností dle zákona č. 106/1999 Sb. celkem 20 rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace. Převažujícím důvodem, pro který byly žádosti zcela či alespoň částečně odmítány, byla zákonná výluka dle § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., tedy že se žadatelé domáhali informací o rozhodovací činnosti soudu. Stalo se tak celkem v devíti případech. Osmkrát musela být žádost odmítnuta s ohledem na § 8a zákona č. 106/1999 Sb. z důvodu ochrany soukromí a osobních údajů dotčených osob. Ovšem většinou těchto rozhodnutí došlo pouze k minimálnímu zásahu do práva na informace, jelikož omezení spočívalo v pouhé anonymizaci osobních údajů v poskytovaných dokumentech. Konečně čtyřikrát byla důvodem odmítnutí žádosti výluka dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., kdy byla požadována informace neexistující, či se jednalo o dotaz na názor, stanovisko či komentář. Pouze v jednom případě bylo odmítnuto poskytnutí informací, které se vztahovaly výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům Ústavního soudu, tedy v souladu s § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb.

Generální sekretář však ani v případech, kdy požadované informace spadaly do zákonné výluky z práva na informace, nepostupoval zcela mechanicky a žádosti z těchto důvodů bez dalšího neodmítal. Naopak vždy vážil, zda ústavně garantované právo veřejnosti na přístup k informacím nepřeváží práva chráněná přímo zákonnou úpravou. Stalo se tak například běžnou praxí poskytovat žadatelům návrhy na zahájení řízení o kontrole ústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých částí, a to dokonce již v průběhu rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Povinný subjekt totiž naznal, že právo veřejnosti na informace týkající se celospolečenské otázky, kterou řízení o kontrole norem zcela jistě představuje, a případná pozitiva s tím spojené veřejné diskuze převáží nad veřejným zájmem na nezávislosti a nestrannosti soudní moci, ačkoliv je toto chráněno přímo zákonem v § 11 odst. 4 písm. b). Ústavní soud se v této souvislosti řídí rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, č. stížnosti 37374/05.

Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti podali v roce 2016 žadatelé celkem 8 odvolání, a to včetně jednoho odvolání proti rozhodnutí předsedy soudu o odvolání, které bylo zamítnuto pro nepřípustnost dle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Předseda Ústavního soudu jako nadřízený orgán odvolání zamítl celkem v pěti případech. Ve dvou případech odvolání alespoň částečně vyhověl, rozhodnutí generálního sekretáře zrušil a požadované informace byly poskytnuty. V jednom případě sám generální sekretář rozhodl autoremedurou, tedy své původní rozhodnutí o odmítnutí žádosti částečně zrušil a informace poskytl.

Stížností na postup při vyřizování žádosti o informace bylo v roce 2016 podáno celkem 10 a převážně se týkaly způsobu vyřízení žádostí povinným subjektem. Zejména šlo o nespokojenost s obsahem poskytnutých informací, s vyřízením žádosti poskytnutím odkazů na zveřejněnou informaci, v některých případech se stěžovatelé domnívali, že by měla být informace poskytnuta formou rozhodnutí anebo její faktické poskytnutí zcela popírali. V osmi případech předseda soudu předchozí postup povinného subjektu potvrdil, v jednom případě bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, v jednom případě generální sekretář požadovanou informaci poskytl.

Je třeba poznamenat, že agenda poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. přivádí Ústavní soud také jako žalovaný subjekt při výkonu veřejné moci před obecné soudy. Ústavní soud je jedinou ústavní institucí, jež nedisponuje právně a formálně organizačně oddělenou kanceláří (jako je např. Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády, Kancelář Senátu, Kancelář Poslanecké sněmovny či Kancelář veřejného ochránce práv), formálně vzato tedy neexistuje rozdíl mezi Ústavním soudem jako subjektem vykonávajícím soudní ochranu ústavnosti a Ústavním soudem jako správním úřadem při poskytování informací o své činnosti. Proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání a v některých případech i proti jeho rozhodnutí o stížnosti podle zákona č. 106/1999 Sb. lze tedy podat správní žalobu, přičemž místně příslušným soudem Ústavního soudu je Krajský soud v Brně.

V roce 2015 byla podána jedna žaloba proti rozhodnutí předsedy soudu o odvolání v řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., ta byla v roce 2016 rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta. Opis podstatných částí rozsudku v této věci je součástí výroční zprávy a naleznete jej níže. V roce 2016 byly podány celkem tři správní žaloby, které podal tentýž žadatel. V jednom případě napadl rozhodnutí předsedy soudu o odvolání, ve druhém rozhodnutí předsedy soudu o stížnosti, ve třetím rozhodnutí předsedy soudu o rozkladu. Ani o jedné z žalob krajský soud do konce roku 2016 nerozhodl. Měly-li by být vyčísleny náklady, které byly vynaloženy v souvislosti se soudními řízeními o právech a povinnostech podle zákona č. 106/1999 Sb., pak v případě Ústavního soudu připadají do úvahy pouze náklady na vlastní zaměstnance, které činily celkem 3 017 Kč. Jsou to toliko náklady na plat zaměstnance pověřeného zastupováním Ústavního soudu v soudním řízení, přepočtené na průměrný hodinový plat a počet hodin, v nichž se úkonům spojeným se zastupováním věnoval. Jiné náklady, jako například na právní zastoupení nebo náklady na náhradu nákladů řízení žalobcům Ústavnímu soudu nevznikly.

Nebyla poskytnuta žádná výhradní licence.

V Brně dne 27. února 2017

 

Opis podstatných částí rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 133/2015, ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace

Ústavní soud usnesením odmítl ústavní stížnost žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.

Žalobce s tímto rozhodnutím Ústavního soudu nesouhlasil a vyjádřil pochybnosti o způsobu, jakým bylo v jeho věci rozhodnuto. Přitom poukazoval na skutečnost, že o jeho ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud ve velmi krátkém čase (po 19 dnech od podání) a bez vyžádání si spisu. V odůvodnění usnesení pak byl ignorován skutečný předmět ústavní stížnosti. Žalobce se domníval, že takové pochybení Ústavního soudu mohlo být způsobeno pouze tím, že soudcům nebyla předložena originální ústavní stížnost, nebo tím, že jim asistent předal nesprávné a zavádějící podklady, a takto byli soudci uvedeni v omyl. Proto žalobce následně podal dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, žádost o informace, ve které mimo jiné pod bodem 4. požadoval uvedení jména asistenta, který připravoval podklady k usnesení Ústavního soudu, seznam veškeré jeho práce v souvislosti s dotčenou věcí, sdělení, zda soudcům připravoval výtah z judikatury Nejvyššího soudu, zaslání tohoto výtahu, byl-li vypracován, a odůvodnění, proč tento asistent soudcům nepředložil k rozhodnutí celý spis.

Generální sekretář Ústavního soudu jako povinný subjekt předmětnou žádost o informace zčásti odmítl s tím, že na požadované informace se vztahuje výluka z informační povinnosti, a to konkrétně dle § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Jedná se totiž o informace týkající se rozhodovací činnosti soudu. Proti rozhodnutí povinného subjektu žalobce brojil odvoláním. Předseda Ústavního soudu jako nadřízený orgán však svým rozhodnutím odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Krajský soud v Brně, na který se žalobce obrátil se žalobou proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu, tedy předsedy Ústavního soudu, ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítl s tím, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Krajský soud k tomuto uvádí:
„[29] Právo na informace je ústavně zaručené právo garantované čl. 17 Listiny, jež lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Jakkoli se tedy musí šetřit smysl a účel základních práv a je tudíž třeba vykládat každé možné omezení poskytování informací restriktivním způsobem, není právo na informace bezbřehé a je nutně omezeno chráněnými zájmy dle čl. 17 odst. 4 Listiny, ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami (čl. 10 Listiny), jakož i dalšími pravidly pro možná omezení práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007-85, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ).

[30] Tak je tomu i v případě aplikace § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Smyslem tohoto omezení práva na informace je chránit nezávislost a nestrannost soudní moci. Soudy jsou zvláštními orgány státu, jejichž ústavně garantovanou vlastností má být též jejich nezávislost a nestrannost, a to ve vztahu ke konkrétním osobám, ale též veřejnému mínění a zejména pak vůči státu samotnému. Jen dostatečnou ochranou jejich nezávislosti a nestrannosti může být garantována ochrana občanů před riziky autoritativního režimu nebo třeba před vmanévrováním soudu do účasti na veřejném lynči. Za tím účelem je tedy právo veřejnosti na přístup k informacím z činnosti soudů v konkrétních případech omezeno. Vůle zákonodárce je přitom v tomto ohledu zcela zřejmá, jiné informace o rozhodovací činnosti soudů než ty, které jsou obsaženy v soudních rozhodnutích, povinné subjekty nemohou žadatelům poskytnout.“

„[32] Pokud pak jde o její věcnou působnost, lze shledat, že žalovaný toto omezení práva na informace mohl aplikovat pouze v případě, kdy po něm byla požadována informace o jeho rozhodovací činnosti. Tak tomu v daném případě bylo.

[33] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 8 As 50/2008- 5, publ. pod č. 1880/2009 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ; tento rozsudek byl sice posléze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09 [N 103/57 SbNU 335], níže citovaná pasáž však nebyla zrušovacími důvody dotčena) je za rozhodovací činnost soudů ve smyslu § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím „třeba považovat nejen postup soudů v řízení a jejich úkony směřující ke zjištění skutkového stavu věci a k jeho právnímu posouzení, ale i vlastní rozhodování soudů, resp. rozhodnutí ve věci samé“. Z uvedeného plyne, že z informační povinnosti je vyňat celý rozhodovací mechanizmus soudu v konkrétní věci, s výjimkou rozhodnutí.

[34] Ve vztahu k nyní projednávané věci je zřejmé, že „příprava podkladů k rozhodnutí“ zcela nepochybně spadá pod výše uvedenou definici rozhodovací činnosti. V relaci k obsahu pracovní činnosti asistenta soudce si pak pod přípravou podkladů k rozhodnutí lze představit celou škálu různých jednání počínaje samotnými procesními úkony ve smyslu § 42 odst. 3, 4 ve spojení s § 41 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přes přípravu podkladů k rozhodnutí v užším smyslu (shrnutí skutkových či právních okolností věci, rešerše relevantních právních názorů plynoucích z judikatury, literatury či jiných informačních zdrojů, nástin řešení sporných otázek), až po vypracování konceptu rozhodnutí.

[35] Je-li pak rozhodovací činností soudu příprava podkladů k rozhodnutí, je součástí této podmnožiny rozhodovací činnosti též její stránka personální, tedy otázka, kdo konkrétně (který z asistentů, či soudce) a případně v jakém rozsahu jednotlivé kroky učinil. Žalovaný tak nebyl povinen žádosti žalobce o informace v předmětném rozsahu vyhovět. Odepření těchto informací není v rozporu s ústavním rozměrem práva na informace a nepředstavuje nepřípustně extenzivní interpretaci citovaného omezujícího ustanovení. Ostatně žalobce ani neuvedl ničeho, co by relevantním způsobem převážilo shora uvedené důvody jeho zakotvení v právním řádu, jakož i jeho použití v daném případě. V této souvislosti lze dále uvést, že z hlediska veřejné kontroly soudnictví je podstatná zejména obecná dostupnost soudních rozhodnutí. Na základě této dostupnosti pak mohou být jednotlivá rozhodnutí předmětem veřejného diskurzu. Za zákonnost těchto rozhodnutí a postupů vedoucích k jejich vydání odpovídá z institucionálního pohledu soud, personálně pak soudci projednávající a rozhodující danou věc. I z hlediska účastníků řízení je v tomto ohledu v zásadě bez právního významu, zda a jakým způsobem se na této rozhodovací činnosti podílí též jiné příslušné osoby (např. asistenti soudců). Ostatně informace o složení jednotlivých soudních oddělení Ústavního soudu, a tedy i o asistentech jednotlivých ústavních soudců, jsou veřejně dostupné na webových stránkách žalovaného. Účastníkům řízení, jímž byl i žalobce, pak náleží právo na nahlížení do spisu (§ 32 zákona o Ústavním soudu).“