Výroční zpráva za rok 2017

27.02.2018

Podle § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Ústavní soud poskytoval v roce 2017 údaje o své činnosti v rozsahu, který ukládá orgánům veřejné moci zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Základní informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. zpřístupňuje Ústavní soud několika způsoby: na svých internetových stránkách na adrese www.usoud.cz , na úřední desce ve foyer svého sídla na adrese Brno, Joštova 8, jakož i přímo prostřednictvím svých zaměstnanců. Jistě nelze v rámci výčtu informačních zdrojů pominout internetovou databázi NALUS, která obsahuje všechna rozhodnutí Ústavního soudu a kterou Ústavní soud zprovoznil již v roce 2007. Databáze přináší odborné veřejnosti, médiím a zájemcům další podrobné informace o rozhodovací činnosti Ústavního soudu a její používání je stále rozšířenější.

Ústavní soud za rok 2017 eviduje celkem 122 písemných žádostí podaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Tento počet ovšem přímo nekoresponduje s počtem informací skutečně poskytnutých, neboť žádosti bývají obvykle členěny na několik dílčích částí. Je tak běžné, že v jedné žádosti je požadováno poskytnutí velkého množství různorodých informací, vzájemně nesouvisejících.

Naprostou většinu požadovaných informací poskytl Ústavní soud v roce 2017 bezplatně. Disponuje však sazebníkem úhrad za poskytování informací, který svým rozhodnutím č. Org. 34/11 ze dne 15. července 2011, respektujícím možnosti poskytované zákonem, vydal předseda Ústavního soudu. V roce 2017 došlo pouze ve dvou případech k vyměření úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, přičemž výše jedné činila 280 Kč, výše druhé 3 920 Kč. V prvním případě došlo k zaplacení úhrady a požadované informace byly následně poskytnuty, ve druhém případě žadatel na výzvu nereagoval, proto byla jeho žádost po uplynutí zákonem stanovené lhůty odložena.

go to site Není-li možné, aby Ústavní soud žádosti o informace vyhověl, a nejedná-li se současně o situaci, kdy ji pouze odloží, neboť se nevztahuje k jeho působnosti, je Ústavní soud povinen reagovat vydáním správního rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně její části. Podle organizačního řádu Ústavního soudu takové rozhodnutí v prvním stupni vydává generální sekretář Ústavního soudu. Protože Ústavní soud pochopitelně žádný nadřízený orgán nemá, rozhoduje o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí generálního sekretáře přímo předseda Ústavního soudu a toto rozhodnutí je, alespoň co do správního řízení, konečné.

V roce 2017 vydal generální sekretář celkem 39 rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace. Oproti roku 2016 došlo k téměř stoprocentnímu nárůstu vydaných rozhodnutí. Převažujícím důvodem, pro který byly žádosti zcela či alespoň částečně odmítány, byla v loňském roce zákonná výluka dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., kdy vzrostl počet žádostí, ve kterých se žadatelé, a zejména ti, kterým nebylo Ústavním soudem vyhověno v řízení o jejich ústavní stížnosti, domáhali právního výkladu či dovysvětlení konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu, jejich analýzy apod. Mnohdy žadatelé usilovali o radu či návod, jak se domoci svých práv v jimi popsané situaci, nebo o interpretaci právních předpisů. Veškeré takové požadavky byly vyhodnoceny jako dotazy na názor, případně i informace neexistující, které dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. informační povinnosti nepodléhají. K obdobnému závěru dospěl ve svém usnesení č. j. 10 Ca 174/2005-20 ze dne 30. srpna 2005 například i Městský soud v Praze, který konstatoval, že povinné subjekty nejsou dle zákona č. 106/1999 Sb. povinny poskytovat obecně výklad právních norem či zaujímat odborná teoretická stanoviska k jejich aplikaci, a že i v případě, že povinný subjekt při své činnosti nutně musí znát odpovědi na položené otázky, nejde o druh informací o jeho činnosti, na které by zákon č. 106/1999 Sb. dopadal, neboť jde o posouzení právních otázek.

Druhý nejčastější důvod, proč byla vydávána rozhodnutí o odmítnutí žádostí, bylo zákonné omezení dle § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., tedy v případech, kdy byly požadovány informace o rozhodovací činnosti soudu. Stalo se tak celkem desetkrát. Pět žádostí muselo být odmítnuto s ohledem na § 8a zákona č. 106/1999 Sb. z důvodu ochrany soukromí a osobních údajů dotčených osob. Konečně dvakrát bylo důvodem odmítnutí žádosti její neupřesnění po výzvě povinného subjektu.

Generální sekretář však ani v případech, kdy požadované informace spadaly do zákonné výluky z práva na informace, nepostupoval zcela mechanicky a žádosti z těchto důvodů bez dalšího neodmítal. Naopak vždy vážil, zda ústavně garantované právo veřejnosti na přístup k informacím nepřeváží práva chráněná přímo zákonnou úpravou. Stalo se tak například běžnou praxí poskytovat žadatelům návrhy na zahájení řízení o kontrole ústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých částí, a to dokonce již v průběhu rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Povinný subjekt totiž naznal, že právo veřejnosti na informace týkající se celospolečenské otázky, kterou řízení o kontrole norem zcela jistě představuje, a případná pozitiva s tím spojené veřejné diskuze převáží nad veřejným zájmem na nezávislosti a nestrannosti soudní moci, ačkoliv je toto chráněno přímo zákonem v § 11 odst. 4 písm. b). Ústavní soud se v této souvislosti řídí rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, č. stížnosti 37374/05.

go here Nově, vázán nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. října 2017, povinný subjekt neposkytuje automaticky informace o výši platů konkrétních zaměstnanců s uvedením jejich jména a příjmení, ale posuzuje míru ohrožení práva dotčených osob na ochranu soukromí a pomocí testu proporcionality zjišťuje u každého konkrétního případného střetu dvou základních práv, zda je v dané situaci ospravedlnitelné jedno z nich omezit.

Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti podali v roce 2017 žadatelé celkem 13 odvolání. Ve dvou případech byla tato podání dle skutečného obsahu vyhodnocena jako stížnost na postup povinného subjektu, v jednom případě nebylo odvolání podáno zákonem stanoveným způsobem. Předseda Ústavního soudu jako nadřízený orgán odvolání zamítl celkem v deseti případech, z toho v jednom případě zamítl odvolání nepřípustné, v jednom odvolání opožděné.

Stížností na postup při vyřizování žádosti o informace bylo v roce 2017 podáno celkem 6. V jednom případě se jednalo o stížnost proti výši úhrady, sdělené podle § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., jednou o stížnost opožděnou a jedenkrát o stížnost podanou předčasně, před zaplacením úhrady. Týkaly se způsobu vyřízení žádostí povinným subjektem, zpravidla šlo o nespokojenost s obsahem poskytnutých informací. Ve čtyřech případech předseda soudu předchozí postup povinného subjektu potvrdil, v jednom případě bylo povinným subjektem vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Je třeba poznamenat, že agenda poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. přivádí Ústavní soud také jako žalovaný subjekt při výkonu veřejné moci před obecné soudy. Ústavní soud je jedinou ústavní institucí, jež nedisponuje právně a formálně organizačně oddělenou kanceláří (jako je např. Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády, Kancelář Senátu, Kancelář Poslanecké sněmovny či Kancelář veřejného ochránce práv), formálně vzato tedy neexistuje rozdíl mezi Ústavním soudem jako subjektem vykonávajícím soudní ochranu ústavnosti a Ústavním soudem jako správním úřadem při poskytování informací o své činnosti. Proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání a v některých případech i proti jeho rozhodnutí o stížnosti podle zákona č. 106/1999 Sb. lze tedy podat správní žalobu, přičemž místně příslušným soudem Ústavního soudu je Krajský soud v Brně.

V roce 2014 a 2015 bylo podáno po jedné žalobě proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání v řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., obě již byly rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuty. V roce 2016 byly podány dvě žaloby, obě podal tentýž žadatel. V jednom případě napadl rozhodnutí předsedy soudu o odvolání, ve druhém rozhodnutí předsedy soudu o stížnosti. V roce 2017 byla podána týmž žadatelem další žaloba, a to proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o nepřípustném rozkladu. Ani o jedné z žalob krajský soud do konce roku 2017 nerozhodl. Měly-li by být vyčísleny náklady, které byly vynaloženy v souvislosti se soudními řízeními o právech a povinnostech podle zákona č. 106/1999 Sb., pak v případě Ústavního soudu připadají do úvahy pouze náklady na vlastní zaměstnance, které činily celkem 1 165 Kč.  Jiné náklady, jako například na právní zastoupení nebo náklady na náhradu nákladů řízení žalobcům Ústavnímu soudu nevznikly.

Nebyla poskytnuta žádná výhradní licence.

V Brně dne 26. února 2018

 

                   STATISTIKY ŽÁDOSTÍ O INFORMACE