Přehled jednání Ústavního soudu pro 19. týden roku 2014

02.05.2014

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2014 09:15 do: 07.05.2014 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 3749/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  Ing. M. C., Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. června 2013 č. j. 14 To 144/2013-93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 č. j. 6 Tdo 1119/2013-16
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu, rovnost účastníků řízení

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře bylo zamítnuto odvolání stěžovatele jako obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, kterým byl stěžovatel uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, výkon trestu byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že jako soud dovolací musel nejprve zjišťovat, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 265a trestního řádu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný dovolání podal prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, avšak dovolání nebylo podáno proti rozhodnutí, které má na mysli ustanovení § 265a trestního řádu. Již v samotném úvodu obviněný uvádí, že dovolání podává proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, aby následně na straně druhé dovolání opětovně zmínil, že dovolání podává prostřednictvím obhájce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře. Závěrem svého dovolání pak navrhl, aby „Nejvyšší soud v Brně podle § 265k trestního řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí“. Stěžovatel tak svým dovoláním podle Nejvyššího soudu výhradně napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně však dovoláním napadnout nelze, neboť příslušné ustanovení trestního řádu jako jednu ze zákonných podmínek pro podání dovolání výslovně uvádí, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je zatíženo nadměrným formalismem. V případě, že podle názoru Nejvyššího soudu byla v dovolání formální chyba v tom, že v dovolání měl být označen místo okresního soudu soud krajský, tento formální nedostatek mohl být jednoduše odstraněn ve lhůtě, která měla být stěžovateli adresována. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2014 12:30 do: 07.05.2014 12:50
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 313/14
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Označení navrhovatelů:  BAUHAUS, k. s., zastoupený JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2828/2013-452 ze dne 29. října 2013
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces

Rozsudkem Krajského soudu v Brně (jádrem sporu bylo namítané neoprávněné používání ochranné známky FACE BLOCK ze strany spol. Bauhaus, žalobcem byla PRESBETON Nova, s.r.o.) byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč; ohledně požadavku na zaplacení úroků z prodlení z této částky byla žaloba zamítnuta (výrok I). Dalším výrokem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč s vyčíslenými úroky z prodlení; ohledně požadavku na zaplacení úroků z prodlení z této částky od 20. dubna 2004 do 26. února 2008 byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. byla zamítnuta žaloba na založení práva žalobci uveřejnit rozsudek (jeho podstatné části) na náklady žalovaného v denících Dnes a Právo. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 440 280 Kč. O odvolání žalobce a stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v té části, jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč a ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a v napadené části výroku II. je změnil tak, že žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. února 2008 do zaplacení zamítl (výrok II.). Dalším výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 221 239 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to proti výroku I. v rozsahu, v němž byla potvrzena jeho povinnost uhradit žalobci 1 000 000 Kč, dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 237 občanského soudního řádu s tím, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že dovolání „jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat“.

Stěžovatel namítá, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje náležitosti stanovené zákonem a je nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel uvádí, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny relevantní otázky, jež souvisejí s předmětem soudní ochrany. Těmto parametrům napadené usnesení nevyhovuje, a pokud by přes namítanou nesrozumitelnost odůvodnění měl stěžovatel dovodit, že mu soud vytýká absenci údajů v dovolání, pro které nelze v řízení pokračovat, pak je stěžovatel přesvědčen, že takové závěry jsou nesprávné a nemají oporu v samotném textu dovolání. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2014 13:00 do: 07.05.2014 13:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 852/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  nezl. K. V., zastoupená matkou Mgr. R. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 24 Co 637/2012
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces

V posuzované věci bylo usnesením Okresního soudu Praha – východ rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, když byl povinnému Ing. V. V. rozhodnutím uložen výkon srážek ze mzdy pro dlužné výživné a dále pro běžné výživné po dobu od 1. 8. 2012 do pravomocného skončení řízení u Okresního soudu Praha – východ. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný návrh na odklad výkonu rozhodnutí, který Okresní soud Praha – východ zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že povinný žádal o odklad výkonu rozhodnutí, neboť u něj mělo dojít ke změně poměrů, když změnil zaměstnavatele, u něhož měl nižší příjem než v předchozím zaměstnání. Krajský soud v Praze usnesením k odvolání povinnému částečně vyhověl a napadený výrok změnil tak, že výrokem I odložil provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu Praha – východ pro běžné výživné po dobu od 1. 8. 2012 ve snížené výši, a to do pravomocného skončení řízení u Okresního soudu Praha – východ. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka uvedla, že odvolací soud zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, když výrokem II napadeného usnesení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího soudu, to za situace, kdy byla stěžovatelka od 5. 10. 2012 zastoupena právním zástupcem, který v rámci odvolacího řízení provedl prokazatelně dva úkony právní služby. Stěžovatelka odkázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a uzavřela, že v její věci došlo k rozhodnutí v rozporu s obsahem spisu, k vydání výroku, který nebyl řádně odůvodněn, a je tudíž nepřezkoumatelný. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2014 13:15 do: 07.05.2014 13:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 3076/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  VELO CZ, s.r.o. Hradec Králové
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 29 E 28/2012
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces - licenční poplatky za rozhlasové a televizní vysílání

Ochranná asociace zvukařů – autorů, o.s. se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové vůči stěžovatelce domáhala zaplacení částky 2 093,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka měla při svém podnikání zpřístupňovat svým zákazníkům rozhlasové vysílání prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně, a tím se bezdůvodně obohatit, jelikož tak užívala chráněná autorská díla spravovaná vedlejším účastníkem, aniž by však s ním jako kolektivním správcem byla uzavřela licenční smlouvu. Ve věci nejprve rozhodl Krajský soud v Hradci Králové elektronickým platebním rozkazem, proti němuž stěžovatelka podala včasný odpor. Po proběhnuvším jednání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Stěžovatelka uvedla, že dle názoru soudu měla při svém podnikání zpřístupňovat svým zákazníkům (veřejnosti) rozhlasové vysílání prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně, a užívat tak chráněná autorská díla spravovaná vedlejším účastníkem, aniž by s ním jako kolektivním správcem uzavřela licenční smlouvu. Stěžovatelka však žádné zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti ve své provozovně dle svých slov neprovozovala. Uvedené zařízení vlastnila a provozovala její zaměstnankyně pro vlastní potřebu (pro sebe) při práci, kterou v této provozovně vykonávala. Stěžovatelka zdůraznila, že z provozu zařízení nedosahovala jakéhokoliv přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, jak předpokládá ustanovení §  30 odst. 1 autorského zákona, čímž také v řízení před krajským soudem argumentovala. Souvislost s podnikáním je dle jejího názoru v tomto případě pouze časová a místní. S ohledem na charakter podnikání stěžovatelky (prodej jízdních kol a náhradních dílů) neměl provoz rozhlasového přijímače v prodejně na jednání a chování zákazníků žádný vliv a nepřinášel stěžovatelce žádný přímý ani nepřímý prospěch. Ve spojitosti s tím stěžovatelka napadenému rozhodnutí a postupu soudu před jeho vydáním z ústavně právního hlediska vytýká především to, že soud se žádným způsobem nevypořádal s její obranou, nevedl dokazování ke sporným skutečnostem, a v odůvodnění svého rozhodnutí se s její obranou relevantním způsobem nevypořádal. Stěžovatelka dále vyzdvihla, že v obdobné věci posuzované stejným soudem, avšak jiným senátem (senát Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice) se soud skutkovou i právní stránkou věci zabýval k obraně žalované strany neporovnatelně důkladněji, přihlédl k tomu, že ze strany žalobce zůstala některá tvrzení nedostatečná a nedoložená, přihlédl k zjištěním učiněným z důkazů provedených podle obrany žalované strany, a to se dle stěžovatelky projevilo i v jeho rozhodnutí (včetně odpovídajícího odůvodnění). Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to zejména pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

II. senát - veřejné ústní jednání - odročeno na neurčito
od: 07.05.2014 14:00 do: 07.05.2014 16:00
Typ jednání: veřejné ústní jednání
Spisová značka: II. ÚS 3528/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Označení navrhovatelů:  Mgr. L. E., zast. JUDr. Alexanderem Šoljakem, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec 2
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2013, č. j. 63 A 10/2012-42, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013, č. j. 6 As 118/2013-28
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces

Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč za spáchání dopravního přestupku a náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žaloba byla soudem zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel tvrdí, že mu rozsudek krajského soudu ze dne 24. 6. 2013 nebyl řádně doručen, když nebyl doručen jeho právnímu zástupci, jehož plná moc byla v té době již na soudu založena, ale byl doručen přímo stěžovateli. Navíc byl stěžovateli doručen nikoliv na trvalou nebo doručovací adresu stěžovatele jako účastníka řízení – fyzické osoby, ale do sídla jeho advokátní kanceláře. Stěžovatel tvrdí, že pokud mu nebyl rozsudek řádně doručen, nemohla začít ani běžet lhůta pro podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. Nicméně poté, co se stěžovatel o rozhodnutí krajského soudu dozvěděl, podal prostřednictvím svého právního zástupce k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, která byla usnesením ze dne 11. 9. 2013 odmítnuta z důvodu jejího tvrzeného opožděného podání. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno především jeho právo na spravedlivý proces a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2014 16:00 do: 07.05.2014 16:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 2678/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Označení navrhovatelů:  Ing. J. H., zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013, č. j. 9 As 95/2012-91
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud opravil odůvodnění v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jehož výrokem I. bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti žalobce a) Občanské sdružení „Pro Hanspaulku“, výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem II. zamítnuta jako nedůvodná kasační stížnost, kterou stěžovatel společně s občanským sdružením podal proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odbor stavební, ze dne 1. 4. 2010, kterým bylo částečně vyhověno odvolání stěžovatele a občanského sdružení a změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odbor výstavby, ze dne 4. 11. 2009 (jednalo se o rozhodnutí o umístění stavby „Novostavba rodinného domu, Praha Dejvice, Na Beránce“), a ve zbytku bylo podané odvolání zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 1. 7. 2013 mu byl doručen napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele však došlo k nesprávnosti v jeho výroku II. (a návazně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení), kterým Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, a to v rozporu s následným odůvodněním napadeného rozsudku, ve kterém naopak Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou. S ohledem na uvedené, stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na opravu předmětných výroků rozsudku, které byly v rozporu s jeho odůvodněním. Stěžovateli však bylo dne 22. 7. 2013 doručeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým se opravuje nikoliv výrok napadeného rozsudku, ale jeho odůvodnění. Podle stěžovatele je však zřejmé, že se v daném případě nejedná o chybu v odůvodnění rozsudku (např. o přepis v odůvodnění), neboť odůvodnění rozsudku je rozsáhlé a logicky provázané (jedná se o logicky souvislý celek) tak, že je vyloučen omyl v psaní odůvodnění, nýbrž je nepochybné, že došlo k nesprávnosti při psaní výroku rozsudku. Jestliže však namísto opravy výroku rozsudku bylo soudem vygenerováno opravené odůvodnění, potom lze toto považovat za zcela jasné popření principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty. Stěžovatel uvádí, že obě napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla vydána v rozporu s jedním ze stěžejních atributů právního státu - principem předvídatelnosti (nepřekvapivosti) rozhodování, zásadou legitimního očekávání a právní jistoty, tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013, č. j. 9 As 95/2012-91, a zrušení výroků II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77.