I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2020 09:15 do: 26.05.2020 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 445/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 38/2020-193 ze dne 31. 1. 2020 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 3 T 201/2015-170 ze dne 7. 1. 2020
Stručná charakteristika:  počátek lhůty k podání stížnosti proti usnesení v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  C. A., zast. Mgr. Martinem Kainem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Příbrami rozhodl, že podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí byl uložen trestním příkazem téhož soudu. Pro výkon tohoto trestu byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí následně podala stěžovatelka stížnost, již Krajský soud v Praze usnesením dle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako opožděnou zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud neměl s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019) posoudit její stížnost jako opožděnou, byla-li třídenní lhůta k jejímu podání zachována od doručení opisu stížností dotčeného usnesení okresního soudu, které sice bylo vyhlášeno v její přítomnosti, avšak s jehož kompletním odůvodněním se mohla seznámit teprve v den doručení opisu. Za nestandardní pak označila postup okresního soudu, který jí zaslal výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, aniž vyčkal rozhodnutí krajského soudu o podané stížnosti, jež má ze zákona odkladný účinek.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2020 09:45 do: 26.05.2020 10:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3812/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 21 Co 268/2019-168
Stručná charakteristika:  náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  BAU-INVEST PROJECT, a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala na žalované (hlavní město Praha), zaplacení částky 592 991 880 Kč, a to z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu správního orgánu při pořizování územního plánu. Stěžovatelka na základě schváleného územního plánu a zpracovaného projektu činila všechny kroky vedoucí k realizaci projektu "Bytový komplex Bau-invest, Praha 7, Holešovice. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013 došlo ke zrušení úpravy uvedeného územního plánu, přičemž soud konstatoval pochybení na straně státní správy. V důsledku uvedeného nebylo možné připravený projekt realizovat a investice stěžovatelky tak byla zmařena. Rozsudkem obvodního soudu byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 045 868 Kč (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 345,50 Kč (výrok II.). Důvod pro změnu nákladového výroku spatřoval městský soud v tom, že žalovaná nedisponuje zaměstnanci, jež by byli schopni kvalifikovaným způsobem zastupovat žalovanou v soudním řízení, v němž je požadována náhrada škody z nesprávného úředního postupu dle z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem tedy dle speciálního zákona, s nímž se v obvyklé rozhodovací praxi nesetkává. V projednávané věci byly řešeny i otázky právně poměrně komplikované, ať se již jednalo o posouzení běhu promlčecí doby v případě nesprávného úředního postupu samosprávného celku či naplnění předpokladů odpovědnosti za žalobkyní tvrzenou škodu. Z uvedených důvodů považoval odvolací soud právní zastoupení žalované advokátem za účelné.

Stěžovatelka se s právním názorem odvolacího soudu neztotožnila a poukázala na skutečnost, že tento je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3243/09 nebo II. ÚS 376/12. Předmětný spor se týkal náhrady škody podle zákona o odpovědnosti za škodu, tedy agendy, kterou se hl. m. Praha zabývá zcela běžně. Náhrada škody souvisela s úpravou územního plánu města, tedy s agendou, která je pro každé statutární město běžná. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by zaměstnanci žalované byli znalí jen správního práva, nikoliv však zvláštních právních předpisů a bylo tak potřeba využít služby advokáta. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4224/18.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2020 13:30 do: 26.05.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1355/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 9. ledna 2019 č. j. 8 VZN 288/2017-67, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. července 2018 sp. zn. 1 KZN 4188/2016, zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícímu v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků z účtů stěžovatelek, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. března 2018 č. j. 8 VZN 288/2017-24, zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícímu v předání trestního řízení vedeného pod sp. zn. 1 KZN 4188/2016 do Polské republiky a proti zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícímu v nečinnosti v témže trestním řízení, spojených s návrhem na zrušení části ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu“
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na zrušení části ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu“
Stručná charakteristika:  Státní moc; Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na soudní a jinou právní ochranu; Práva účastníka soudního řízení; Právo obviněného v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  X s.r.o. a Y s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelky jako obchodní společnosti se sídlem v Ostravě byly zúčastněnými osobami v rozsáhlém trestním řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a), b) a c) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a zločinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se měla od roku 2016 dopouštět skupina osob polské, české a ukrajinské státní příslušnosti, a to tak, že prostřednictvím jimi ovládaných obchodních společností v Polsku, České republice, Velké Británii, Kypru a Bulharsku tyto osoby zastíraly převody peněz pocházející z podvodného obchodování s minerálními oleji. Mezi tyto společnosti měly patřit i stěžovatelky ovládané jedním z podezřelých K. J. W., který je občanem Polska. V rámci prověřování byly v listopadu 2016 zajištěny peněžní prostředky podle § 79a odst. 1 trestního řádu na 14 bankovních účtech, z toho na osmi bankovních účtech stěžovatelky 1) a na jednom bankovním účtu stěžovatelky 2). Ústavní stížnost stěžovatelek proti zajištění peněžních prostředků odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 894/17. Trestní řízení bylo českými orgány činnými v trestním řízení vedeno toliko ve fázi prověřování, v jehož průběhu byla navázána spolupráce mezi českými a polskými orgány činnými v trestním řízení. Polská prokuratura na to požádala o převedení v České republice zajištěných peněžních prostředků na bankovní účty prokuratury a to jako důkaz. Z žádosti vyplývalo, že peněžní prostředky byly uznány jako věcné důkazy podle § 159 nařízení ministra spravedlnosti ze dne 7. 4. 2016 č. 508/2016 Sbírky zákonů Polské republiky, podle kterého je za věcný důkaz třeba uznat mezi jinými ty věci, které sloužily nebo byly určeny ke spáchání trestného činu, a které pochází přímo nebo nepřímo z trestné činnosti, což bylo u zajištěných peněžních prostředků splněno. Krajské zastupitelství žádost polské strany akceptovalo a postoupilo jí českým peněžním ústavům. Peněžní ústavy pak informovaly krajské státní zastupitelství v průběhu ledna a února roku 2018 o převedení prostředků na účty polské prokuratury.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajského státního zastupitelství ze dne 2. 7. 2018 bylo podle § 79f odst. 1 trestního řádu zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelek. V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajské státní zastupitelství popsalo průběh dotčeného trestního řízení včetně jeho předání do Polska a zajištění peněžních prostředků stěžovatelek s tím, že dle sdělení peněžních ústavů byly ke dni 28. 2. 2018 všechny peněžní prostředky odeslány na účty polské prokuratury. Přes opakované urgence se sice krajské státní zastupitelství na polské prokuratuře nedomohlo potvrzení o přijetí všech peněžních prostředků, avšak i přes tuto skutečnost lze z dosavadních zpráv a informací dospět k závěru, že došlo ke splnění povinnosti ze strany českých orgánů po převzetí věci justičními orgány Polské republiky. Trestní věc je nadále vedena výhradně cizozemskými justičními orgány a z doručených zpráv peněžních ústavů je potvrzeno, že peněžní prostředky prohlášené v Polsku za věcný důkaz se nacházejí na stanovených účtech tohoto orgánu.

V ústavních stížnostech stěžovatelky poukázaly na to, že v probíhajícím trestním řízení došlo k zajištění jejich peněžních prostředků, které sice jako takové již bylo aprobováno Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 894/17, avšak i Ústavní soud poukázal na to, že takové zatímní, zajišťovací opatření nemůže trvat libovolně dlouho. Stěžovatelky namítají, že nyní nemají povědomí, kde jsou peněžní prostředky z jejich účtů deponovány, jak dlouho tak tomu bude a kdy se k nim dostanou či kdy a jak o ně budou moci žádat. Stěžovatelky se dozvěděly, že došlo k předání trestního řízení do Polska, a to trestního řízení vedeného zejména proti osobám polské státní příslušnosti, přičemž nebylo vysvětleno, zda došlo k předání trestního řízení vedeného proti stěžovatelkám. Krajské státní zastupitelství předáním trestního řízení a peněžních prostředků do Polska podle stěžovatelek pochybilo, neboť pro takový postup nebyl zákonný důvod.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2020 14:00 do: 26.05.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2613/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 a usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016
Stručná charakteristika:  odměna advokáta
Označení navrhovatelů:  JUDr. T. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel (advokát) byl ustanoven opatrovníkem osoby pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu podle § 69 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Opavě rozhodl tak, že se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení této osoby ve  zdravotním ústavu zastavuje (výrok I.), stát zaplatí opatrovníkovi odměnu ve výši 1 694 Kč (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. usnesení okresního soudu podal stěžovatel, jakožto opatrovník odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Namítal, že soud při výpočtu této odměny nesprávně postupoval podle ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když správně měl aplikovat ustanovení § 9 odst. 2 advokátního tarifu, které je ustanovením speciálním, a měl tak vycházet z tarifní hodnoty 5 000 Kč, a domáhal se změny tohoto rozhodnutí tak, aby mu stát zaplatil odměnu ve výši 2 662 Kč. Krajský soud se ztotožnil s argumentací prvostupňového soudu, že je v dané věci při rozhodování o odměně opatrovníka třeba aplikovat ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu a při stanovení výše jeho odměny vycházel z tarifní hodnoty 1 000 Kč, z níž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 500 Kč. Plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní“, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část § 9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Podle stěžovatele se obecné soudy dopustily libovůle a zásahu do práva na stejnou odměnu za stejnou práci. Podle stěžovatele není možné, aby soud činil rozdíl mezi tím, na základě jakého právního úkonu či rozhodnutí došlo k převzetí právního zastoupení či poskytnutí služeb. Rovněž se soudy dopustily zásahu do práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za jeho práci. Částka 1 694 Kč, která představuje odměnu před zdaněním a před odvedením všech nákladů, je podle něj zcela nepřiměřená pracovní zátěži v podobě činnosti opatrovníka v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2020 14:30 do: 26.05.2020 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 392/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 214/2018-302 ze dne 18. června 2018
Stručná charakteristika:  odměna advokáta
Označení navrhovatelů:  JUDr. Z. G.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V nyní projednávané věci bylo proti blíže specifikované obchodní společnosti vedeno trestní řízení pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovatel (advokát) byl ustanoven opatrovníkem této společnosti, jakožto právnické osoby, podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli byla podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu jako opatrovníku odsouzené přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 537,50 Kč. Soud mu však nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 10 705,50 Kč, protože při výpočtu vyšel z  § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.  Krajský soud v Ústí nad Labem pak následnou stížnost stěžovatele zamítl. Zcela se ztotožnil s okresním soudem v nutnosti použití § 9 odst. 5 advokátního tarifu na stěžovatelův případ i s korekcí rozsahu některých stěžovatelem prováděných úkonů a požadované odměny za ně. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob,“, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část § 9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že místo odměny za 1 úkon právní služby podle § 10 odst. 3 advokátního tarifu (tedy částky 1 000 Kč až 3 100 Kč) tak stěžovatel obdržel odměnu jen ve výši 250 Kč za 1 úkon právní služby, což je podle něho zcela nedostatečné, neboť jako opatrovník právnické osoby vykonával fakticky její obhajobu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.05.2020 15:00 do: 26.05.2020 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1956/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 409/2018-64 ze dne 28. března 2019 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 50 A 55/2018-45 ze dne 28. listopadu 2018, a rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 4. dubna 2018, č. j. KUJCK 45811/2018 a Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 29. listopadu 2017 pod č. j. VÚP/61595/17/Ze, sp. zn. VÚP/1293/2014/ZE
Stručná charakteristika:  odstranění části stavby
Označení navrhovatelů:  Mgr. M. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka je majitelkou blíže specifikovaného pozemku v k. ú. Jindřichův Hradec. V nyní projednávaném případě Městský úřad v Jindřichově Hradci rozhodl o nařízení odstranění stavby oplocení v části přesahující výšku 150 cm stanovenou územním rozhodnutím ze dne 3. 3. 1999. Krajský úřad Jihočeského kraje k odvolání stěžovatelky svým rozhodnutím částečně změnil rozhodnutí městského úřadu, ve změnou nedotčených částech však napadené rozhodnutí potvrdil. Následně stěžovatelka brojila proti uvedenému rozhodnutí před správními soudy, ty jí ovšem nepřisvědčily.

Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako do práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje ve zcela formalistickém výkladu práva ze strany obecných soudů a správních orgánů. Jejich výklad právních norem považuje za neracionální a zcela odtržený od reality. Nelze podle ní opomenout, že současné hmotněprávní úpravě stavebního zákona již reálná výše oplocení vyhovuje. Namítá, že stavební řízení o odstranění několika centimetrů výšky plotu, které s ní bylo osm let vedeno, nemělo a nemá žádný reálný dopad do každodenního života, nechrání veřejný zájem, ani oprávněný zájem sousedů a dalších účastníků stavebního řízení. Nadto mají sousedé v lokalitě oplocení vyšší než stěžovatelka, přičemž stavební úřad tuto skutečnost toleruje. Stěžovatelka z tak spatřuje jediný význam stavebního řízení v tom, aby byla potrestána. Současně je podle ní postup správních orgánů naprosto nehospodárný.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.05.2020 09:00 do: 27.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 124/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku IV. usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 4. 2019, č. j. 19 C 145/2017-148, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 108/2019-186.
Stručná charakteristika:  soudní poplatek
Označení navrhovatelů:  Mondi Štětí a. s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka působí jako společnost vyrábějící elektřinu. Po společnost ČEZ Distribuce a.s. (vedlejší účastnici řízení), provozující regionální distribuční elektrickou soustavu, požadovala přes 276 milionů Kč, které jí vedlejší účastnice údajně neoprávněně vyfakturovala v roce 2013 jako složku ceny za distribuci elektřiny i krytí nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále jako „poplatek OZE“). Stěžovatelka poplatek OZE (tvořící pouze část celkového vyúčtování za distribuci) uhradila, nicméně se domnívala, že právo vedlejší účastnice poplatek účtovat nemělo v rozhodném období oporu ve smlouvě o distribuci, rozhodnutích Energetického regulačního úřadu (dále jako „ERÚ“) a ani právních předpisech. V únoru 2017 proto stěžovatelka uplatnila nárok vůči vedlejší účastnici u ERÚ, přičemž jeho pravomoc k rozhodnutí vyvozovala s odkazem na § 52 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. ERÚ však usnesením věc odložil z důvodu vlastní věcné nepříslušnosti. Stěžovatelka se bránila proti tomuto usnesení rozkladem, jehož vyřízení mělo trvat několik měsíců. Z důvodu procesní opatrnosti a rovněž aby předešla promlčení svého nároku, uplatnila stěžovatelka identický nárok u Okresního soudu v Děčíně. V říjnu 2017 Rada ERÚ odmítla rozklad stěžovatelky. V návaznosti na to vyzval nalézací soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 4.100.000 Kč, což stěžovatelka obratem učinila. Soud prvního stupně usnesením řízení zastavil (výrok I.), postoupil věc ERÚ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Důvodem pro tento krok bylo rozhodnutí ze dne 15. 1. 2019, ve kterém zvláštní senát (zřízený na základě zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování kompetenčních sporů) dospěl k závěru, že ve sporech mezi výrobci elektřiny a distributory o úhradu poplatku OZE je orgánem příslušným k vydání rozhodnutí ERÚ. Dle okresního soudu se rozhodnutí zvláštního senátu plně uplatní i na věc, kterou projednával. Proto výrokem IV. usnesení rozhodl, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek (pouze) v částce 3.280.000 Kč. Uplatnil přitom pravidlo obsažené v § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle kterého při vrácení poplatku z důvodu zastavení řízení před prvním jednáním je soud povinen vrácený poplatek snížit o 20 %. Výrok IV. napadla stěžovatelka odvoláním a argumentovala, že jí měl být vrácen celý soudní poplatek. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu, neboť z žádného ustanovení zákona o soudních poplatcích nelze dovodit, že by při zastavení řízení mohl být vrácen soudní poplatek v plné výši. Pravomoc soudu patří mezi podmínky řízení, a pokud  není dána, nemůže soud vydat rozhodnutí ve věci samé (§ 103 o. s. ř). To však neznamená, že by chybějící pravomoc bránila zahájení řízení, se kterým je přitom poplatková povinnost spojena. V daném řízení bylo předmětem žaloby zaplacení peněžité částky a žaloba tak představovala úkon dle položky 1 Sazebníku soudních poplatků.  V praktické rovině byla naplněna i fiskální funkce soudního poplatku, jelikož se zahájením řízení je vždy spojena určitá činnost soudu a je spravedlivé po poplatníkovi požadovat, aby se na ní finančně podílel. Jestliže stěžovatelka v důsledku pociťované nespravedlnosti žádá o zbytek soudního poplatku, měla by se jej domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.  

Obecné soudy svým postupem dle stěžovatelky porušily čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích, a dále čl. 11 odst. 5 Listiny, umožňující ukládat daně a poplatky jen na základě zákona, což v důsledku vedlo i k porušení stěžovatelčina vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se vinou postupu orgánů veřejné moci dostala do nespravedlivé situace. Na počátku uplatnila svůj nárok u ERÚ, žalobu k soudu podala pouze z důvodu procesní opatrnosti a trvala na ní jen kvůli (nesprávnému) odmítnutí ERÚ spor projednávat. Soudní poplatek uhradila. Ačkoliv se o dva roky později okresní soud ztotožnil s původním názorem stěžovatelky, že spor měl skutečně řešit ERÚ, vrátil jí pouze 80 % zaplaceného soudního poplatku. Stěžovatelka dále upozorňuje, že Okresní soud v Děčíně ve skutkově a právně totožných věcech jiného žalobce (Unipetrol RPA) proti vedlejší účastnici řízení také zastavil, ale vrátil žalobci poplatek v plné výši. Jestliže Okresní soud v Děčíně rozhodl ve věcech stěžovatelky a žalobce Unipetrol RPA bez relevantního důvodu rozdílně, porušil zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, rovnosti a právní jistoty.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.05.2020 09:00 do: 28.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3997/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 8 Azs 126/2019-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 4 Az 76/2018-37 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 2018 č. j. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  N. I.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka je státní příslušnicí Republiky Uzbekistán a na českém území podala žádost o  mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra rozhodlo, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 25 písm. i) daného zákona zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dále konstatovalo, že státem příslušným k posouzení žádosti je Francouzská republika, a to podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatelka učinila dne 1. 2. 2018 prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky a byla držitelkou krátkodobého víza vydaného Francouzkou republikou dne 7. 9. 2017 s možností jediného vstupu a maximální délkou pobytu od 16. 9. 2017 do 12. 10. 2017. Z tohoto důvodu je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná Francouzská republika, která stěžovatelce vízum vydala. Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že ve stěžovatelčině případě Česká republika nevyužila diskrečního ustanovení představovaného čl. 17 nařízení Dublin III a nerozhodla se posoudit stěžovatelčinu žádost, k jejímuž posouzení je podle kritérií v tomto nařízení příslušný jiný stát. K využití daného diskrečního oprávnění nevedlo stěžovatelčino tvrzení o srdečních problémech, neboť stěžovatelka po dobu svého jednoročního pobytu v České republice nevyhledala odborné kardiologické vyšetření a po jednorázovém ošetření v nemocnici nepokračovala ve své léčbě. Městský soud  v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva vnitra. Neshledal namítané procesní vady v postupu Ministerstva vnitra, ani v jeho hodnocení k nevyužití diskrečního ustanovení (čl. 17 nařízení Dublin III). Podle městského soudu netrpělo správní rozhodnutí nepřezkoumatelností, naopak bylo řádně odůvodněné a vycházelo z vyhovujících podkladů. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti tomuto rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že správní rozhodnutí netrpí procesními vadami a že nebyl podklad pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Kasační námitka uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění stěžovatelky podle čl. 29 nařízení Dublin III byla nepřípustná podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť ji stěžovatelka neuplatnila před městským soudem, ačkoli mohla. Nejvyšší správní soud dále podle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlížel ke změně stěžovatelčiny osobní situace, k níž došlo na základě okolností vzniklých po vydání rozsudku městského soudu (vážný psychický stav s rizikem sebevražedného chování při změně prostředí). Zmínil však, že se i přes zamítnutí kasační stížnosti bude  muset Ministerstvo vnitra před samotnou realizací přemístění stěžovatelky do Francouzské republiky zabývat tím, zda neuplynula šestiměsíční lhůta podle čl. 29 nařízení Dublin III a zda by přemístění stěžovatelky pro její duševní či fyzický stav neznamenalo nelidské či ponižující zacházení.

Závěr Nejvyššího správního soudu, že i přes zamítnutí kasační stížnosti má správní orgán povinnost zabývat se možností realizace přemístění, považuje stěžovatelka za nesprávný a nepřezkoumatelný. Zbavuje jí totiž práva na účinný opravný prostředek, který jí garantuje čl. 27 nařízení Dublin III. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že její kasační stížnost měla být posouzena meritorně ve vztahu ke všem uplatněným námitkám, zejména námitkám ke zhoršení psychického stavu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.05.2020 10:00 do: 28.05.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1307/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4252/2018-708 ze dne 30. 1. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 12/2018-643 ze dne 14. 5. 2018
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu a na ochranu majetku
Označení navrhovatelů:  JUDr. L.J. a Mgr. R.Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem civilního řízení,  z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl restituční nárok vedlejšího účastníka podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, týkající se blíže specifikovaného pozemku, jehož součástí je dům v k. ú. Mariánské Lázně, a rovněž otázka vlastnictví této nemovitosti.  V dubnu 1995 požádal vedlejší město Mariánské Lázně o vydání domu č. p. 199. Nebylo mu ovšem vyhověno, a proto se vydání domáhal u obecných soudů. Okresní soud v Chebu jeho žalobu zamítl a toto rozhodnutí potvrdil v roce 2000 Krajský soud v Plzni. Proti jejich rozhodnutí podal vedlejší účastník ústavní stížnost. Bez ohledu na probíhající řízení před Ústavním soudem schválilo město Mariánské Lázně v roce 2003 prodej domu jedné z nájemnic. Ke dni 21. 5. 2003 se stala vlastníkem této nemovitosti, kterou ještě tentýž den prodala stěžovatelům; ti byli zapsáni jako její vlastníci s účinky ke dni 22. 5. 2003. Ústavní soud ovšem poté nálezem sp. zn. I. ÚS 254/2000 ze dne 16. 3. 2004 zrušil rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 26. 7. 2017 určil, že vlastníkem nemovitosti je město Mariánské Lázně, a dále rozhodl, že město Mariánské Lázně je povinno uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání nemovitosti v rozsahu ideálních 7/10. Podle okresního soudu se na nemovitost vztahovalo blokační ustanovení § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které zakazovalo nemovitost převádět. Smlouvu, kterou město převedlo vlastnictví na jednu z nájemnic a smlouvu, kterou tato nájemnice převedla nemovitosti na stěžovatele, proto okresní soud označil za absolutně neplatné. Podle okresního soudu ovšem vedlejší účastník nemůže žádat vydání celé nemovitosti, ale pouze podíl o velikosti odpovídající jeho dědickému podílu, tedy 7/10. Okresní soud dále zjistil, že strýc vedlejšího účastníka byl odškodněn za 1/4 nemovitosti na základě Dohody mezi vládou Československé republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění nebo odnětí držby, podepsané v Londýně dne 28. září 1949  a Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, podepsané v Praze dne 29. ledna 1982. Na nárok vedlejšího účastníka však odškodnění poskytnuté jeho strýci nemá vliv, neboť ten odvozuje svůj nárok od nároků svého otce, a nikoliv strýce. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodl tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo město Mariánské Lázně určeno vlastníkem nemovitosti. Dále změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil městu Mariánské Lázně povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání celé nemovitosti. Stěžovatelé svým dovoláním napadli rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Město Mariánské Lázně ve svém dovolání brojilo pouze proti výroku o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti a proti výrokům o nákladech řízení. Namítalo mimo jiné, že odškodnění poskytnuté strýci vedlejšího účastníka by se dle ustálené judikatury mělo promítnout do rozsahu jeho restitučního nároku a mělo by snížit vydávaný podíl na nemovitosti. Nejvyšší soud dovolání města Mariánské Lázně vyhověl a s jejich námitkou se ztotožnil. Dovolání stěžovatelů naopak Nejvyšší soud odmítl.

Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé brojí nejprve proti odmítnutí svého dovolání Nejvyšším soudem. Namítají, že jejich dovolání z hlediska obsahu vymezilo „otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., a to především otázku konkurence blokačního pravidla a dobré víry a […] poměřování práv dobrověrného nabyvatele a osoby uplatňující restituční nárok“. Dále rozporují závěr Nejvyššího soudu o absenci aktivní legitimace k podání dovolání, přičemž nesouhlasí s tím, že se náhrady poskytnuté dle mezivládních dohod nepromítnou do jejich postavení. Dále stěžovatelé argumentují, že nemovitost nabývali v dobré víře, že je restituční spor již ukončen, a mají za to, že se obecné soudy nezabývaly konkurencí restitučního nároku a vlastnického práva dobrověrného nabyvatele, jako to učinil Ústavní soud například v  nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018 či nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011.