Přehled ústních jednání pro 32. týden roku 2013

02.08.2013

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.08.2013 10:00 do: 06.08.2013 11:00
sp. zn.: Pl. ÚS 37/11
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
navrhovatel:  Krajský soud v Plzni
návrh na přezkoumávané akty:  řízení o návrhu na vyslovení protiústavnosti části ustanovení § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., účinném od 1. července 2005 do 31. prosince 2012, ve slovech "nebo tabákových výrobků anebo lihovin zajištěných při kontrole podle § 134".
stručná charakteristika:  správní sankce-proporcionalita

Navrhovatel je přesvědčen, že napadené ustanovení zákona o spotřebních daních bylo v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zaručujícím ochranu vlastnického práva, a s článkem 4 odst. 4 Listiny. Před Krajským soudem v Plzni probíhalo řízení ve správním soudnictví o žalobě, jíž se  žalobkyně – obchodní společnost 4 VIP s. r. domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Plzeň. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu probíhá toto řízení před Krajským soudem v Plzni.

Prvoinstančním správním rozhodnutím Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 27. května 2009 bylo vysloveno, že se obchodní společnost 4 VIP s. r. o. dopustila správního deliktu tím, že porušila právní povinnosti stanovené v ust. § 133 odst. 1 zákona o spotřebních daních způsobem uvedeným v ust.  § 135c odst. 2  cit. zákona v tehdy platném znění.  Tento správní delikt spáchala právnická osoba tím, že dne 25. března 2009 prodávala celkem 16.949 ks lihovin ve spotřebitelském balení, 13.300 g tabáku ve spotřebitelském balení a 302.352 ks cigaret, a to v nebytovém prostoru s označením SP02 a ve stánku - plechovém kontejneru ve velkotržnici SAPA. Tyto prostory nejsou zkolaudovány k prodeji zboží nebo poskytování hostinských služeb. Obchodní společnosti byla za toto jednání uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč. Dále bylo rozhodnuto, že se jí na základě ust. § 135d odst. 1 zákona o spotřebních daních (v tehdy platném znění) ukládá propadnutí uvedeného počtu lihovin, tabáku a cigaret, zajištěných Celním úřadem Praha Dl rozhodnutími o předběžném opatření č. j. 4389-3/2009-176800-032 a č. j. 5004-3/2009-176800-032. Vlastníkem propadlé věci se stává Česká republika.

O odvolání obchodní společnosti 4 VIP s. r. o. proti rozhodnutí Celního úřadu Karlovy Vary rozhodlo Celní ředitelství Plzeň rozhodnutím ze dne 20. srpna 2009 č. j. 6889-02/09-1601-21 tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdilo s tou změnou, že uložená pokuta byla snížena na částku 100.000,- Kč. Proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň podala obchodní společnost 4 VIP s. r. o. žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. prosince 2010 č. j. 57 Ca 85/2009-59 tak, že zrušil rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Plzeň ze dne 20. srpna 2009 č. j. 6889-02/09-1601-21 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podalo žalované Celní ředitelství Plzeň kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem tak, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2010 č. j. 57 Ca 85/2009-59 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 12. 2011 č. j. 57 Af 41/2011-126 řízení o žalobě přerušil podle § 48 odst. 2 písm. a) soudního řádu správního a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem podle článku 95 odst. 2 Ústavy.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.08.2013 15:00 do: 06.08.2013 15:30
sp. zn.: IV. ÚS 4080/12
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
soudce zpravodaj: JUDr. Vlasta Formánková
navrhovatel:  JUDr. Hana Rámešová, právně zastoupená JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Pellicova 25 návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2012, č. j. 4 To 356/2012-89
stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Stěžovatelka se domáhá zrušení citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení, zakotvené v čl. 37 odstavci 3 Listiny, právo na spravedlivou odměnu zakotvené v čl. 28 Listiny, právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací zakotvené v čl. 26 odstavcích 1 a 3 Listiny, a právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Brně usnesením přiznal stěžovatelce odměnu obhájkyně a náhradu hotových výloh v částce 7.920,- Kč. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně ke stížnosti státního zástupce zrušil napadené usnesení Městského soudu v Brně, a stěžovatelce přiznal částku 3.960,- Kč. Stěžovatelka byla opatřením soudce ustanovena současně obhájkyní dvou obviněných, kteří se dopustili přečinu krádeže, a to před výslechem prvního z nich. U soudu proběhlo zkrácené řízení a za právní služby stěžovatelka vyúčtovala podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, částku 7.920,- Kč u každého z obhajovaných.

Následně bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky napadené usnesení Krajského soudu v Brně. Teprve tehdy se stěžovatelka seznámila s překvapivým snížením odměny, aniž by dříve byla vyrozuměna o stížnosti, a aniž měla možnost se k věci vyjádřit. Domnívá se, že rozhodnutí nebylo správné a vyúčtovaná odměna nebyla krácena důvodně a namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně je bez dalšího jen zopakováním argumentace státního zástupce ve stížnosti.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.08.2013 09:30 do: 07.08.2013 10:00
sp. zn.: IV. ÚS 2853/12
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.
navrhovatel:  Jaroslav Hutka, zastoupený JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9
návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012 26 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20
stručná charakteristika:  Odškodnění - trest, Rovnost

Obvodní soud usnesením zamítl pro opožděnost návrh stěžovatele, aby byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), a to v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody, k němuž došlo od 12. 5. 1977 do 14. 5. 1977. Stěžovatel podal proti rozhodnutí obvodního soudu stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením jako nedůvodnou zamítl. Stížnostní soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že návrh byl podán opožděně a kromě toho shledal i další důvod pro zamítnutí návrhu, a to, že stěžovatel byl zadržen pro jiný trestný čin, než který je uveden v taxativním výčtu § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Co se týče včasnosti návrhu, městský soud konstatoval, že se v případě stěžovatele nepochybně jednalo o přezkumné řízení upravené v třetím a čtvrtém oddílu zákona č. 119/1990 Sb., které bylo třeba zahájit do 2 let od účinnosti zákona.  Městský soud připustil, že zákon č. 119/1990 Sb. v § 33 odst. 2 žádnou lhůtu pro podání návrhu nestanoví, nicméně toto ustanovení je dle jeho názoru třeba vykládat v návaznosti na § 6 odst. 1 a § 33 odst. 1 téhož předpisu. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí, jimiž byla vyslovena účast na rehabilitaci, nebyla dle názoru městského soudu relevantní, neboť v nich nebyla otázka lhůty k podání návrhu řešena. Pokud šlo o druhý důvod zamítnutí návrhu, městský soud konstatoval, že stěžovatel byl dle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví dle § 202 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Žádná jiná spisová dokumentace vztahující se k zatčení stěžovatele, která by zakládala pochybnosti o použité právní kvalifikaci, nebyla k dispozici. Jelikož trestný čin výtržnictví není obsažen ve výčtu uvedeném v § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb., nemohl by být návrh stěžovatele úspěšný, ani kdyby byl podán včas.

Už sama skutečnost, že obecné soudy chybně kategorizovaly druh řízení a v návaznosti na to nesprávně stanovily lhůtu k podání návrhu, dle názoru stěžovatele zakládá porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále podotkl, že ve své stížnosti odkázal na přibližně sto nedávných soudních rozhodnutí, jimiž bylo návrhům dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyhověno. Městský soud se odmítl těmito rozhodnutími zabývat s odůvodněním, že tato neřešila včasnost podání návrhu. Dle stěžovatele městský soud také nesprávně posoudil i souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho zadržení souviselo s údajným pobuřováním, což byl trestný čin zakotvený v § 100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění. Touto souvislostí se městský soud vůbec nezabýval, místo toho dospěl k závěru, že zadržení stěžovatele souviselo s trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona. Tak tomu ovšem nebylo. Dle protokolu o zadržení ze dne 12. 5. 1977 se stěžovatel „při svých hudebních vystoupení dopouští různých invektiv a dvojsmyslných narážek vůči politice KSČ“, což zjevně svědčí o souvislosti s trestným činem pobuřování.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.08.2013 10:00 do: 07.08.2013 10:30
sp. zn.: IV. ÚS 600/11
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.
navrhovatel:  ČR - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328 a výrokům I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007 271, a doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277
stručná charakteristika:  Vlastnictví, Vlastnictví-převod, přechod, Obec

Stěžovatelka se domáhá zrušení označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení ústavních principů, zejména těm obsaženým v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvodní soud rozsudkem určil, že vlastníkem pozemku a na něm postaveném domu v obci Praha, katastrální území Nové město, je Hlavní město Praha (dále jen „vedlejší účastnice č. 1“) (výrok I.). Návrh Městské části Praha 1 (dále jen „vedlejší účastnice č. 2“) na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je vedlejší účastnice č. 1, obvodní soud zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že stěžovatelka a společnost AGM, a. s., vystupující v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastník na straně stěžovatelky, jsou povinni uhradit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi č. 1 na nákladech řízení částku 61.117,- Kč (výrok III.). Obvodní soud dále stanovil, že vedlejší účastnice č. 1 a vedlejší účastnice č. 2 vůči sobě nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a vedlejší účastnice č. 2 je povinna uhradit společnosti AGM, a. s., náklady řízení ve výši 42.275,- Kč (výrok V.). Doplňujícím usnesením ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277 uložil obvodní soud stěžovatelce, společnosti AGM, a. s., a vedlejší účastnici č. 2, aby každý z nich zaplatil na nákladech státu částku 2.830,- Kč.

Obvodní soud dovodil, že v projednávané věci byly kumulativně splněny všechny tři podmínky pro přechod vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), a proto se ke dni 23. 11. 1990 stala vlastníkem předmětných nemovitostí vedlejší účastnice č. 1. Byť byl Obvodní národní výbor v Praze 1 v průběhu roku 1990 přesvědčen o tom, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 vzniklo právo trvalého užívání Ústřednímu výboru Socialistického svazu mládeže, činil kroky k tomu, aby se předmětné nemovitosti dostaly do jeho faktické dispozice, o čemž svědčí dopis obvodního národního výboru ze dne 22. 11. 1990 adresovaný Federálnímu koordinačnímu centru Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže. Obvodní soud současně dospěl k závěru, že neexistovala žádná překážka pro vznik vlastnického práva ve smyslu § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. Zabýval se přitom zejména ustanovením § 4 odst. 1 písm. c) tohoto předpisu, dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace. Obvodní soud vyvodil, že hospodářská smlouva ze dne 1. 11. 1976 uzavřená mezi obvodním národním výborem a ÚV SSM, kterou mělo být zřízeno právo trvalého užívání ÚV SSM k předmětným nemovitostem, byla neplatná pro nedostatek písemné formy, jelikož ji za ÚV SSM podepsala pouze jedna osoba, ačkoliv podle hospodářského zákoníku vyžadoval předpis podpis nejméně dvou oprávněných osob.

Proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka a vedlejší účastnice č. 2 odvolání, nicméně Městský soud v Praze rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici č. 1 na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.514,- Kč (výrok II.), a že stěžovatelka s vedlejší účastnicí č. 2 navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Stěžovatelka v odvolacím řízení nově uplatnila námitku, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem již bylo vyřešeno vydáním zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 364/2000 Sb.“). Dle názoru městského soudu se nejednalo o zákonné určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, nýbrž toliko o opatření ohledně dalšího využití majetku spravovaného zrušeným fondem. Kdyby stát takto zamýšlel zasáhnout do probíhajícího soudního sporu, jednalo by se o svévoli odporující ústavním principům. Stěžovatelka následně napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.08.2013 13:30 do: 07.08.2013 14:00
Sp. zn.: II. ÚS 979/13
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
soudce zpravodaj: JUDr. Dagmar Lastovecká
navrhovatel:  Zdeněk Sázel
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. 11 P 2/2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. 28 Co 555/2012
Stručná charakteristika:  výživné

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán přispívat na výživu svých dcer a uhradit dlužné výživné, neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud Praha- západ  napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci se mění tak, že je otec (v řízení u Ústavního soudu stěžovatel) povinen přispívat na výživu tehdy nezletilých dvou dcer každé částkou 3 500 Kč, dále rozhodl, že je povinen zaplatit dlužné výživné v celkové výši asi 280 000 Kč.  Krajský soud rovněž napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak, že dlužné výživné je otec povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč (pro každou dceru) spolu s běžným výživným. V řízení u obecných soudů se stěžovatel nebránil tomu, aby soud zvýšil výživné pro dcery za dobu, kdy dosahoval v zaměstnání příjmů kolem 25 tis. Kč, nesouhlasil však s tím, jak soud vyměřil výživné v době, kdy pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 11 562 Kč, a následně v době, kdy nastoupil do stávajícího zaměstnání, kde pobírá mzdu ve výši cca 12 000 Kč měsíčně. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezjistily správně skutkový stav, neboť vycházely z předpokladu, že výdělek stěžovatele může být vyšší. Soudy při svém rozhodování podle stěžovatele opominuly obecně známou skutečnost, že v důsledku hospodářské krize, která se nejvíce projevila právě ve stavebnictví, nelze srovnávat příjmy stěžovatele v době stavebního boomu s jeho příjmy v době, kdy stavebnictví je v naprosté krizi, zaměstnancům je výrazně snížena mzda nebo jsou propouštěni.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.08.2013 14:00 do: 07.08.2013 14:30
sp. zn.: II. ÚS 1512/12
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
soudce zpravodaj: JUDr. Dagmar Lastovecká
navrhovatel:  Jaroslava Kočicová
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Co 567/2011 ze dne 5. 1. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 40 C 90/2011 ze dne 2. 11. 2011
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces - rozhodčí doložka

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka uvádí, že obě napadená usnesení při posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky obsažené v předmětné spotřebitelské smlouvě vycházela vedle ustanovení občanského a obchodního kodexu zejména z použití směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soudy obou stupňů přitom shodně dospěly k závěru, že rozhodčí doložka byla sjednána platně, neboť se nejedná o nepřiměřenou podmínku, v jejímž důsledku by docházelo k výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch stěžovatelky, jakožto spotřebitele, s kterýmižto závěry stěžovatelka principiálně nesouhlasí.

Stěžovatelka se domnívá, že znění rozhodčí doložky v napadené smlouvě o podpoře prodeje nemovitosti jednoznačně představuje zřejmou nerovnováhu v postavení stran, v jejich možnostech uplatňovat svá práva před stanoveným rozhodcem či obecným soudem, eventuálně v možnosti volby této autority, a jedná se tedy o podmínku zjevně nepřiměřenou. Rozhodčí doložka je tedy dle ní zjevně neplatná, a to dle ustanovení § 39, § 55 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 56 občanského zákoníku. Znění rozhodčí doložky je ve věci možnosti stran volby rozhodčího orgánu formálně neutrální, nicméně možnost její praktické aplikace podle stěžovatelky vyznívá jednoznačně ve prospěch vedlejšího účastníka označeného ve smlouvě jako poskytovatel.