Přehled ústních jednání pro 48. týden roku 2010

26.11.2010

V tomto týdnu se koná 8 jednání.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
30. 11. 2010 14:00
- 30. 11. 2010 15:00
Sp. zn.: I. ÚS 517/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: T. P.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010 č. j. 3 As 10/2009-77
(poskytnutí informace)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení svého

základního práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny. Napadené

usnesení bylo vydáno v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti

rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba

proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo

spravedlnosti zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního

soudu v Olomouci, kterým odmítl žádost stěžovatele o poskytnutí

informace – seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni

17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa.

 

Stěžovatel

v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že i když samotné členství v

politické straně bylo původně citlivým údajem, novelou zákona o ochraně

osobních údajů bylo z výčtu citlivých údajů vyřazeno. Navíc podle něj

členství v tak specifické organizaci, jakou byla KSČ, k datu 17. 11.

1989, spíše než o politických postojích člena strany vypovídá o jeho

mravních kvalitách a o osobním oportunismu. Stěžovatel je přesvědčen, že

se legitimita soudní moci odvíjí především od kvality soudců, tedy od

„personálního substrátu“ justice, a veřejná dostupnost všech

relevantních informací o minulosti soudců, jak profesní, tak občanské,

je ve vztahu k této legitimitě „condicio sine qua non“.

Politický režim, který by odmítl zveřejňovat informace o totalitní

minulosti svých soudců, by byl podle stěžovatele zcela nedůvěryhodný, a

„takový stát by nebyl demokratickým právním státem v materiálním

smyslu“. Osobám ve veřejné funkci přísluší podle názoru stěžovatele

snížená míra ochrany osobnostních práv.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
30. 11. 2010 15:00
- 30. 11. 2010 15:30
Sp. zn.: IV.ÚS 1594/10
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková
Navrhovatelé: D. P., zastoupený JUDr. Radimem Engelmaierem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Moskevská 27/14
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního

soudu v Liberci č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. dubna 2010 a proti

usnesení Policie České republiky, KŘP Libereckého kraje č. j.

KRPL-3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. března 2010
(právo na spravedlivý proces - čl. 36 Listiny základních práv a svobod)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Usnesením

Policie České republiky Libereckého kraje byla stěžovateli podle ust. §

66 odst. 1 trestního řádu udělena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč,

neboť se bez dostatečné omluvy nedostavil k výslechu v procesním

postavení obviněného na Policii ČR, ačkoli byl k tomuto úkonu řádně

předvolán předvolánkou doručenou. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel

stížnost, kterou Okresní soud v Liberci usnesením zamítl.  Stěžovatel

v ústavní stížnosti namítá, že pořádková pokuta mu byla uložena

policejními orgány za nedostatečnou omluvu nedostavení se k výslechu, a

to i přes to, že omluva byla provedena právním zástupcem 11 dnů před

konáním výslechu a byla doložena kopie dokladu o pracovní neschopnosti.

Okresní soud v Liberci, který rozhodoval o stížnosti proti usnesení

Policie ČR podle stěžovatele zcela převzal argumentaci policejního

orgánu. Vycházky v rámci nemocenské nejsou podle stěžovatele rozhodně

určeny k tomu, aby v jejich čase nemocný absolvoval jednání, která by se

mohla negativně promítat do jeho zdravotního stavu. Výslech na policii

je podle stěžovatele prožitkem vyvolávajícím stres a stěžovatel byl

v době konání výslechu ve stavu nemocných a bylo na jeho rozhodnutí, zda

se cítí být schopen výslechu na policii či nikoli. Argumentace, že si

několik dní před tím na policii vyzvedl osobní automobil, je podle

názoru stěžovatele nepatřičná, neboť vyzvednutí automobilu není

zážitkem, který by výrazně ovlivňoval psychickou stabilitu a organismus

člověka, zatímco výslech je stresujícím a zatěžujícím prvkem, který

zdravotní stav člověka může ovlivnit.  

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 8:30
- 1. 12. 2010 9:00
Sp. zn.: I. ÚS 1783/10
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: T. H., zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, Štěpánská 57, Praha 1
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2010, sp.zn.1 As 93/2009
(Právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

 

Stěžovatel

namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36

odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvádí, že

Nejvyšší správní soud vydal nepředvídatelné rozhodnutí, založené na

důvodech, na nichž Městský soud v Praze usnesení o odmítnutí žaloby

nezaložil. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního

soudu, že po novelizaci ustanovení § 21 zákona č. 101/2000 Sb.,  o

ochraně osobních údajů  a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších

předpisů, kdy zákon již nepoužívá slovo „žádost", nýbrž „podnět", právní

úprava nepočítá se zahájením správního řízení podáním žádosti

jednotlivce. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že ustanovení § 21

zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. bylo

Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem doposud vykládáno

přesně opačně, nežli jak bylo nyní vyloženo v napadeném rozsudku

Nejvyššího správního soudu. V rozsudcích Nejvyššího správního soudu

totiž Nejvyšší správní soud (a následně pak Městský soud v Praze)

interpretovaly ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů po novele

provedené zákonem č. 439/2004 Sb. s odkazem na rozsudek Nejvyššího

správního soudu tak, že pokud subjekt údajů vyzve nejprve zpracovatele

či správce neúspěšně k nápravě, hovoří již zákon pouze o žádosti a v

principu se neliší od znění před uvedenou novelou. Vzhledem k tomu, že

se stěžovatel o nápravu u zpracovatele či správce pokusil, je možno

citovat závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž

se uvádí, že § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů zakládá

veřejné subjektivní právo obrátit se na Úřad se žádostí o zajištění

opatření k nápravě, čemuž zcela logicky odpovídá povinnost tohoto Úřadu o

takové žádosti rozhodnout. Stěžovatel současně namítá, že byl odňat

svému zákonnému soudci, neboť o jeho věci měl s ohledem na změnu

rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu rozhodovat rozšířený senát

Nejvyššího správního soudu, kterému však ve věci rozhodující senát věc

nepostoupil.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 9:00
- 1. 12. 2010 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 405/09
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Z. S.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 17. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 1493/2008-69, rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 11. října 2007 sp. zn. 13 Co 375/2006 a rozsudku

Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 2006 č. j. 21 C 36/2006-14
(Ochrana soukromého a rodinného života; Právo na soudní a jinou právní ochranu; Právo vlastnit majetek, nabývání majetku)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud zrušil nálezem

v záhlaví uvedená rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho základních práv

podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Spolu s tím se stěžovatel domáhal zrušení části

§ 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších

předpisů, ve slovech „do šesti měsíců“.

 

Z ústavní

stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl na základě zákonné domněnky

otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do

matriky jako otec narozeného L. S. Později stěžovatel zjistil, že jeho

manželka udržuje zhruba dva roky mimomanželský styk s jiným mužem.

Vzhledem k tomu, že v době početí L. S. se stěžovatel zdržoval na

služební cestě, pojal podezření, zda je skutečně otcem L. S. Rozhodl se

tedy provést anonymní test DNA u akreditované společnosti. Z testu

vyplynulo, že stěžovatel není biologickým otcem L. S. Stěžovatel zároveň

uvedl, že mu manželka v rámci rozvodového řízení navrhovala řešení

otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí

ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich

společného jmění. Stěžovatel podal státnímu zastupitelství podnět

k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině.

Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo z důvodu uplynutí

zákonné lhůty pro popření otcovství.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 9:30
- 1. 12. 2010 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 2984/09
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské nám. 1, Brno
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku II. a III. rozsudku

Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 1102/2008-102 ze dne 1. 9. 2009
(Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na soudní a jinou právní ochranu)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

V ústavní

stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené rozhodnutí s námitkami, že se

Krajský soud v Brně dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, protože se při

rozhodování o náhradě nákladů řízení neřídil zásadou úspěchu ve věci (§

142 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž naopak využil § 150 o. s. ř., aniž by

k tomu byly dle stěžovatele dány mimořádné důvody. Soud nedal

stěžovateli procesní prostor k tomu, aby se k použití § 150 o. s. ř.

mohl vůbec vyjádřit; užití citovaného ustanovení bylo sděleno až při

vyhlášení rozsudku. Uvedeným postupem mělo dojít i k zásahu do

vlastnictví chráněného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv

a svobod.

 

V řízení

před obecnými soudy se vedlejší účastníci domáhali žalobou podle § 80

písm. c) o. s. ř. určení vlastnického práva k nemovitostem, jež mohly

být předmětem práva na vydání nemovitostí dle restitučních předpisů.

Obecné soudy zprvu žalobě vyhověly, Nejvyšší soud však rozhodnutí

Krajského soudu v Brně zrušil a tomu při respektování závazného právního

názoru nezbylo, než rozhodnutí soudu nalézacího změnit, žalobu

zamítnout a rozhodnout o náhradě nákladů řízení. V řízení úspěšnému

účastníkovi řízení (stěžovateli) náhradu nákladů nepřiznal, protože

využil ustanovení § 150 o. s. ř.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 10:00
- 1. 12. 2010 10:30
Sp. zn.: IV. ÚS 2738/10
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Z. B.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 28. června 2010 č. j. 24Co 311/2010-122 ve výroku

II. a III.
(Právo na soudní a jinou právní ochranu)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

V

ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného

rozsudku ve výrocích II. a III. Krajský soud v Hradci Králové jako

odvolací soud prvním z napadených výroků změnil rozsudek nalézacího

soudu ve věci stěžovatele tím způsobem, že ve smyslu § 150 občanského

soudního řádu nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, ačkoliv ten

měl ve věci plný úspěch. Druhým napadeným výrokem mu nepřiznal náhradu

odvolacího řízení. Stěžovatel spatřuje v obou výrocích porušení svého

základního práva na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

 

Z ústavní

stížnosti plyne, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky byla

uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se stěžovatel zavázal provést

pro vedlejší účastníky na svůj náklad a na své nebezpečí dílo

spočívající ve zhotovení elektroinstalačních rozvodů pro rodinný dům,

instalaci vnitřních rozvaděčů, vystrojení a kompletaci bez svítidel a

zprovoznění dodaných instalací včetně provedení revize před předáním.

Dílo mělo být zhotoveno ve dvou etapách, přičemž k dokončení druhé etapy

mělo dojít do 14 dnů od data k nástupu na její realizaci uvedeném ve

smlouvě. Stěžovatel měl v případě prodlení s dokončením druhé etapy

zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Vedlejší

účastníci se žalobou domáhali zaplacení smluvní pokuty ve výši 41 000

Kč, protože výše vymezená druhá etapa zhotovení díla byla dokončena více

než o měsíc později než stanovila smlouva o dílo.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
2. 12. 2010 9:30
- 2. 12. 2010 10:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1463/09
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: Ing. A. L.a Mgr. I. L.,zastoupených JUDr. Josefem Lanzendorferem
Řízení o ústavní stížnosti

(ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8.

2008 č.j. Ca 310/2007-52 a rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 25.

3. 2009 č. j. 2 As 91/2008-85)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

 

Stěžovatelé

se svou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení jejich práva

na respektování soukromého života, zakotveného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces,

zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení

s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i

práva na zákonnost, zakotveného v čl. 2 odst. 4 Ústavy, zrušení shora

označených rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutím Ministerstva vnitra,

Odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik nebylo

vyhověno žádosti stěžovatelů o udělení státního občanství České

republiky. Následný rozklad zamítl ministr vnitra.

 

Správní

žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali prohlášení napadeného rozhodnutí

ministra vnitra za nicotné, byla shora citovaným rozsudkem Městského

soudu v Praze zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na

náhradu nákladů. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla

zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelů a žalovanému nebylo přiznáno

právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelé

v ústavní stížnosti uvádějí, že správní žalobou brojili proti rozhodnutí

Ministerstva vnitra, resp. ministra vnitra, které sice nabylo právní

moci, podle stěžovatelů však nikoliv k jejich osobám. Podle stěžovatelů

se rozhodnutí týkalo osob s jiným příjmením. Stěžovatelé jsou

přesvědčeni, že postup Ministerstva vnitra byl v rozporu se zásadami

dobré správy. Napadeným rozhodnutím správních soudů stěžovatelé

vytýkají, že nedostály požadavku na řádné a vyčerpávající zdůvodnění

napadených rozhodnutí, v čemž stěžovatelé spatřují porušení jejich práva

na spravedlivý proces.

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 12. 2010 9:30 - 3. 12. 2010 10:30

Sp. zn.: I. ÚS 643/09
Soudce zpravodaj: František Duchoň

Navrhovatelé: 1) ELMAD, spol. s r. o., 2) Joštova realitní kancelář -

JORK, spol. s r. o., 3) Ing. Jan Jošt, všichni sídlo Pardubice,

Sladkovského 433
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty:

Návrh na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném

zvyšování nájemného z bytu a změnu zákona č. 10/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(jednostranné zvyšování nájemného z bytů)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelé

navrhli zrušení výše označených rozhodnutí Okresního soudu

v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v

Pardubicích, vydaných v řízení o určení (zvýšeného) nájemného

z označených bytů, obývaných fyzickými osobami. Stěžovatelé, jako

pronajímatelé bytů ve svém vlastnictví, žalobami požadovali  určení, že

žalovaní nájemci bytu jsou povinni platit zvýšené nájemné od 1. 1. 2002

do budoucna. Důvodem byla skutečnost, že žalovaní nájemci platí nájemné

pouze v regulované výši, která neodpovídá nájemnému obvyklému v daném

místě a čase. Soudy však jejich návrhům nevyhověly.

 

Rozhodnutí

odvolacího soudu, které stanoví, že nelze rozhodnout za období před

podáním žaloby, stěžovatelé považují za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11

odst. 1 Listiny a projevili současně nesouhlas s úpravou provedenou

zákonem č. 107/2006 Sb. a navrhují  jeho zrušení pro nesoulad s čl. 11

odst. 1 Listiny.