Přehled ústních jednání pro 48. týden roku 2013

22.11.2013

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.11.2013 11:30 do: 26.11.2013 12:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 4754/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: Hamšík Karel, Eva Hamšíková
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1978/2012-196 ze dne 12. září 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 547/2011-174 ze dne 13. března 2012
stručná charakteristika: vlastnictví - legitimní očekávání

Stěžovatelé se domáhají zrušení uvedených soudních rozhodnutí jako právní nástupci žalobce, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatelé uvádějí, že v jejich případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces ústavně nekonformním výkladem ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích. Obecné soudy podle stěžovatelů nesprávně posoudily otázku, zda se na povinnost organizačních složek státu bezúplatně převést pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva do vlastnictví tohoto bytového družstva, jak je stanoveno v § 60a odst. 1 citovaného zákona, vztahuje obecná promlčecí doba předvídaná ustanovením § 100 občanského zákoníku. Stěžovatelé mají za to, že součástí práva vlastnit majetek je i legitimní očekávání nabytí majetku, přičemž pojem majetku může zahrnovat nejen existující majetek, ale i majetkové hodnoty, včetně pohledávek a práv, na jejichž splnění existuje určité legitimní očekávání.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.11.2013 12:00 do: 26.11.2013 12:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: III. ÚS 3199/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: FTV Prima, spol. s r. o. Praha
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 175/2010-277 ze dne 14. prosince 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1804/2011-338 ze dne 31. května 2012,
stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces

Stěžovatelka se domáhá zrušení označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Praze se vytýkaného porušení práv stěžovatelky měl dopustit tím, že neprojednal její odvolání, řádně podané dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“). Soudem vyslovený právní názor, podle něhož je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, neboť žádný z účastníků řízení výslovně nenavrhl zopakování důkazů, jež by odvolací soud mohl provést a odchýlit se tak od těchto skutkových závěrů, stěžovatelka považovala za extrémní interpretaci podústavního práva, která vybočuje nejen z textace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, ale zejména pak z jejich účelu a smyslu. Z ustanovení § 213 odst. 1 a 3, § 213a o. s. ř. jednoznačně a nezpochybnitelně podle stěžovatelky vyplývá, že opakování důkazů za účelem přehodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně není podmíněno explicitním návrhem odvolatele na zopakování provedeného dokazování, když takovýto návrh je implicitně obsažen již v uplatněném odvolacím důvodu samotném [dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Stěžovatelka podle svých slov již důkazy, jejichž provedení navrhovala k prokázání svých tvrzení, řádně označila, a to v řízení před soudem prvního stupně, v odvolání pak zcela přesně a konkrétně označila, jaké důkazy byly dle jejího názoru nalézacím soudem zhodnoceny nesprávně. Vrchnímu soudu v Praze tedy nic nebránilo v tom, aby její odvolání řádně projednal. Neučinil-li tak, omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu zcela svévolně a samoúčelně, využívajíce k tomu právně formalistické argumentace, soustředěné toliko na sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Jak stěžovatelka dodala, procesní postup odvolacího soudu byl pro ni zcela překvapivý a nepředvídatelný, neboť s obdobným názorem, jaký tento soud uplatnil, se nelze setkat v dostupné judikatuře vrcholných soudů ani v odborné literatuře.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.11.2013 12:30 do: 26.11.2013 13:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2529/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: Mariusz Mateusz Luczyszyn
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnostproti rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 2. 2011 č. j. 2 T 229/2010-319 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2011 č. j. 13 To 122/2011-387 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2012 č. j. 6 Tdo 1341/2011-430
stručná charakteristika: spravedlivý proces

Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, a to pro porušení práva spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (Listiny) a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluvy), resp. principu nezhoršení postavení obviněného v důsledku využití opravného prostředku zakotveného v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy ve spojení s požadavkem kontradiktornosti dle článku 6 odst. 3 Úmluvy, práva na obhajobu zakotveného v článku 40 odst. 3 Listiny, práva na odvolání v trestních věcech ve smyslu článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, práva být stíhán jen zákonem stanoveným způsobem, garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny, a pro porušení zásady nulla poena sine lege zakotvené v článku 39 Listiny.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že při hodině náboženství osahával nezletilou, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání či funkce, při jejichž výkonu osoba je vykonávající přichází do styku s dětmi mladšími patnácti let. K absenci výměry trestu zákazu činnosti ve výroku rozsudku soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že senát odhlasoval tento trest ve výměře čtyř let, avšak následně předseda senátu při vyhlašování rozsudku opomněl tuto délku trestu vyhlásit, což posléze již nemohl nijak napravit.

Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem následně zrušil celý výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výchovné činnosti s dětmi a mládeží na dobu čtyř let, neboť dospěl k závěru, že je třeba přesněji vymezit rozsah takto uloženého trestu. Nejvyšší soud usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ztotožnil se s právní kvalifikací skutku stěžovatele i s jeho právním posouzením soudy nižších stupňů. Nepřisvědčil stěžovatelově námitce, dle které odvolací soud stanovením výměry trestu zákazu činnosti ve výši čtyř let porušil zásadu zákazu reformationis in peius, neboť na trest uložený soudem prvního stupně je třeba pohlížet jako na trest neuložený, a konstatoval, že v důsledku pochybení soudu byl tento trest uložen na prakticky neomezenou dobu, následkem čehož stanovením čtyřleté výměry nedošlo ke zhoršení procesního postavení stěžovatele.
 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.11.2013 13:00 do: 26.11.2013 13:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 4167/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: Němeček Martin
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí čj. 12 C 9/2012-31 ze dne 16. 8. 2012
stručná charakteristika: smluvní podmínky ve spotřebitelských smlouvách

Stěžovatel se domáhá zrušení uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastník se vůči stěžovateli domáhal u Okresního soudu v Benešově zaplacení částky 4 590 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli smlouvu o propagaci reklamní plochy, přičemž stěžovatel své závazky vyplývající z této smlouvy nesplnil a žalovanou částku ke dni podání žaloby neuhradil. Stěžovatel uvedl, že soud rozhodoval bez nařízení jednán a namítá, že za situace, kdy se ve věci nekonalo ústní jednání, a kdy se k žalobě velmi podrobně vyjádřil a uvedl řadu podstatných námitek, bylo úlohou soudu, aby své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu řízení.  Okresnímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s jeho důkazními návrhy. Jestliže soud tomuto návrhu nevyhověl, rozhodl bez nařízení jednání a v odůvodnění rozsudku vůbec nevysvětlil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl, dopustil se podle stěžovatele svévolného rozhodnutí, jaké nelze v právním státu připustit.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.11.2013 15:15 do: 27.11.2013 15:45
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: IV. ÚS 4686/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Vlasta Formánková
navrhovatelé: Václav Netuka, právně zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Symfonická 1496/9
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012, č.j. 1 T 23/88-2268, a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2012, č.j. 1 To 58/2012-2281
stručná charakteristika: právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod

Stěžovatel se domáhá zrušení citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost, zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, právo na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odstavci 1 Listiny, a právo na spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Napadeným usnesením zamítl Vrchní soud v Praze následnou stížnost stěžovatele.

Stěžovatel byl v roce 1983 vzat do vazby a vyšetřován, nejprve pro náboženskou činnost a následně pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 132 odstavec 1 písmeno b) a odst. 4 trestního zákona, v tehdy platném znění). Trestní řízení bylo zakončeno zprošťovácím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 1998. V průběhu řízení, v roce 1988, navrhl okresní prokurátor v Rychnově nad Kněžnou zabrání náboženských předmětů, nalezených při domovních prohlídkách v roce 1983. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. března 1989bylo návrhu vyhověno. Stížnosti Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 21. června 1989, a teprve rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1990byl návrh prokurátora zamítnut a uvedená rozhodnutí zrušena. S ohledem na uvedená rozhodnutí byla stěžovateli přiznána účast na rehabilitaci podle § 33 odstavce 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Obdobně se stěžovatel domáhal účasti na rehabilitaci i ve vztahu k nezákonnému odnětí svobody. Takový návrh Krajský soud v Hradci Králové zamítl s tím, že stěžovatel i jeho dva společníci, byli vzati do vazby pro trestný čin, k němuž se rehabilitace nevztahuje. Stěžovatel podal proti zamítavému rozhodnutí ve své věci stížnost na vyloučení soudce, kterou Vrchní soud zamítl a konstatoval, že k trestnému činu dle § 178 trestního zákona byla stěžovateli přiznána účast na rehabilitaci citovaným usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010, a pro další rozhodování tak vznikla překážka rei iudicate. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že ustanovení § 8 zákona o soudních rehabilitacích vylučuje soudce, který se účastnil na původním řízení, a to bez ohledu kdy a jak bylo toto řízení ukončeno. Navíc v téže věci, ve vztahu k jednomu ze společníků, byl týž soudce vyloučen, a proto je stěžovatel přesvědčen, že vyloučen by měl být i v jeho věci. V opačném postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na rovnost a s ohledem na rozpor v přístupu i v právu na zákonného soudce.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.11.2013 15:45 do: 27.11.2013 16:15
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: IV. ÚS 500/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Vlasta Formánková
navrhovatelé: Anna Pospíšilová, zastoupená JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20
stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a přiměřené odškodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36  odst. 1  Listiny  základních  práv  a  svobod a na  přiměřené  odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.  Stěžovatelka byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.") po 18. březnu 1992 a nárok na náhradu nemateriální újmy uplatnila ve lhůtě v tomto zákoně stanovené v § 24 odst. 2. Stěžovatelka podala v roce 2011 žalobu o přiznání nemateriálního zadostiučinění ve výši 15 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že stěžovatelkou uplatňovaný nárok nemá oporu v právu. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatelka byla usnesením okresního prokurátora v Hodoníně ze dne 18. srpna 1970 vzata do vazby, přičemž k uvěznění došlo již dříve, a to 14. srpna 1970. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za diskriminační a porušující základní ústavně zaručená práva. Podle názoru stěžovatelky jí nárok na náhradu nemateriální újmy vznikl.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.11.2013 09:00 do: 28.11.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2876/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Jiří Nykodým
navrhovatelé: Městys Svatava, zastoupen JUDr. Václavem Krondlem, advokátem
návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku OS v Sokolově ze dne 2. 11. 2010, č. j. 12 C 277/2010-68, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2011, č. j. 15 Co 97/2011-98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 28 Cdo 3962/2011-125.
stručná charakteristika: Vydržení obecního majetku státem

Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na určení, že je vlastníkem pozemků přesně specifikovaných v petitu žaloby a uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se u Okresního soudu v Sokolově domáhal určení, že je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Habartov. Tvrdil, že se jedná o pozemky, které byly historickým majetkem obce, a proto se na základě § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), stala obec ke dni účinnosti tohoto zákona jejich vlastníkem. S tímto tvrzením nesouhlasil vedlejší účastník, který sice uznával, že se jedná o historický majetek obce, ale namítal, že se vlastníkem stala Česká republika, a to na základě vydržení. Podle jeho stanoviska samotnou účinností zákona nemohl stát ztratit dobrou víru jako předpoklad oprávněné držby, pokud obec nevznesla konkrétní a individualizovaný nárok, který teprve byl způsobilý přerušit dobrou víru oprávněného držitele.

Okresní soud v Sokolově námitku vydržení akceptoval a rozsudkem žalobu zamítl. Podle jeho závěru se stěžovatel stal ex lege vlastníkem předmětných pozemků, aniž by věděl, o jaké pozemky se jedná, a obdobně stát ztratil majetek, aniž by mu bylo známo, že k tomu došlo. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm namítl, že vedlejší účastník neprokázal dobrou víru. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V plném rozsahu odkázal na jeho odůvodnění a dodal, že stát byl vlastníkem pozemků od 1. 1. 1950 do 23. 5. 1991, a ani po nabytí účinnosti zákona č.172/1991 Sb. nebylo jeho vlastnictví zpochybněno. Přitom nebylo jeho povinností zjišťovat, který majetek již jeho není. Z toho dovodil, že stát byl i po datu 24. 5. 1991 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž zpochybňoval závěry odvolacího soudu v otázce naplnění podmínky vydržení spočívající v existenci dobré víry.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.11.2013 09:00 do: 28.11.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: I. ÚS 2447/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj:  JUDr. Ludvík David, CSc.
navrhovatelé: Václav Prokůpek
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 1322/2013-96 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013 č. j. 19 Co 235/2012-67
stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces

Stěžovatel napadá označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že vedlejší účastník je s ním (jako pronajímatel) povinen uzavřít „dodatek“ nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 2011, a to se sjednanou dobou trvání nájmu bytu od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2013. Mělo jít o realizaci kontraktační povinnosti vedlejšího účastníka; smlouva zněla na dobu od 1. 8. 2011 do 31. 10. 2011, ale stěžovatel tvrdil, že plnil veškeré podmínky nájmu a jeho nájemní vztah se tedy v souladu s textem smlouvy prodloužil o další dva roky. Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl a použil konstrukci, že účastníci nájemního vztahu si sjednali smlouvu o smlouvě budoucí. Nájem stěžovatele byl proto prodloužen o dva roky poté, co nájemce plnil smluvní podmínky. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud rozsudek odůvodnil tím, že nájemní smlouva ze dne 1. 8. 2011 je absolutně neplatná, protože v ní chybí uvedení výše nájemného či jeho výpočet, jakož i výše plateb za plnění spojená s užíváním bytu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.