Řízení o náhradě škody za úraz na zasněženém chodníku a přípustnost dovolání

29.11.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 119/2016

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Ve zbytku odmítl stížnost pro nepřípustnost.

Stěžovatel utrpěl v lednu 2010 v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví hlavního města Prahy (vedlejší účastník) zlomeninu kotníku. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku ve výši 126 878 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, vedlejší účastník se proti tomuto rozhodnutí odvolal a Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl, neboť stav chodníku odpovídal povětrnostní situaci a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost žalovaného. Podle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníku, obsažených v nařízení hlavního města Prahy o schůdnosti místních komunikací. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že jí stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit. Stěžovatel napadl u Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, protože se domníval, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Bylo třeba se zabývat otázkou, zda stěžovatel skutečně vznášel pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž na místě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a Nejvyšší soud přístupem k posouzení této části dovolacích námitek porušil právo stěžovatele na soudní ochranu. Námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týká otázky, zda městský soud v odvolacím řízení, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým závěrům a na jejich základě prvostupňový rozsudek změnil.

Obdobný závěr je nutno učinit rovněž v souvislosti s částí dovolání, kde stěžovatel namítá, že ani v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav, tak jak k tomu došlo v právě projednávaném případě. Stěžovatel konkrétně uvádí, že bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny. Stěžovatel na tomto místě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. z. 25 Cdo 657/2006, který konstatuje, že porušení prevenční povinnosti spočívá nejen v nedostatečné zimní údržbě cesty, ale i v chybějícím upozornění chodcům.

Nejvyšší soud tedy při posuzování přípustnosti dovolání pochybil, když námitky stěžovatele striktně posoudil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatel činil sporným především právní hodnocení případu – jednak nezopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a také posouzení liberačního důvodu v rámci povinnosti generální prevence. Ústavní soud nepřezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu, protože jeho případný ústavněprávní přezkum by byl za této situace předčasný. Bude nyní úkolem Nejvyššího soudu případ znovu posoudit, přičemž bude vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1155/16 je dostupný PDF zde (227 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu