ÚS: Soudy odebraly matce dceru bez přesvědčivého odůvodnění

22.07.2010

IV. ÚS 2244/09

 

Ústavní soud rozhodl dne 20. července

2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty

Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelek V.

K.a A.K., t. č. fakticky v Dětském centru s komplexní péčí a podpůrnou

rodinnou terapií, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D.,

advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1, za účasti kolizní

opatrovnice Ing. Zuzany Baudyšové, ředitelky Nadace Naše dítě, Ústavní

95, Praha-Bohnice, Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu

v Praze, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-2 ze dne 29. 4. 2009, usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-62 ze dne 26. 5. 2009, usnesení

Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 255/2009-66 ze dne 10. 6. 2009,

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-91 ze dne 25.

6. 2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-113

ze dne 27. 7. 2009, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co

381,382/2009-125 ze dne 7. 9. 2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9

č. j. 25 Nc 2016/2009-139 ze dne 28. 8. 2009, usnesení Obvodního soudu

pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-142 ze dne 29. 9. 2009, usnesení

Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 467,468/2009-160 ze dne 23. 10.

2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 25 Nc 450/2009 ze

dne 19. 11. 2009, takto:

 

 

I. Usnesením

Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-2 ze dne 29. 4. 2009,

usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-62 ze dne

26. 5. 2009, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 255/2009-66

ze dne 10. 6. 2009, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc

2016/2009-91 ze dne 25. 6. 2009, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9

č. j. 25 Nc 2016/2009-113 ze dne 27. 7. 2009, usnesením Městského soudu v

Praze č. j. 39 Co 381,382/2009-125 ze dne 7. 9. 2009, usnesením

Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-139 ze dne 28. 8.

2009, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 2016/2009-142 ze

dne 29. 9. 2009, a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co

467,468/2009-160 ze dne 23. 10. 2009 byl porušen čl. 10 odst. 2, čl. 32

odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 8 Úmluvy o

ochraně základních lidských práv a svobod a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5,

čl. 7, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.

 

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

 

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

 

 

Odůvodnění:

 

I.

 

Rekapitulace návrhu

 

1.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 8. 2009 doručen návrh stěžovatelky V.K. na

zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“), podaný rovněž jménem nezletilé dcery (stěžovatelka  je

dále označována též jen jako „nezletilá“, stěžovatelka V.K. jako

„stěžovatelka“), doplněný přípisy doručenými dne 9. 10. 2009, 1. 12.

2009 a 25. 1. 2010. Krom tohoto návrhu podala stěžovatelka u Ústavního

soudu další dvě ústavní stížnosti, evidované pod sp. zn. III. ÚS 3093/09

a I. ÚS 208/10, které byly usnesením pléna Ústavního soudu č. j. IV. ÚS

2244/09-54 ze dne 2. 3. 2010 spojeny ke společnému projednání pod sp.

zn. IV. ÚS 2244/09, neboť bezprostředně věcně navazovaly na původní

návrh stěžovatelky.

 

2. Stěžovatelka ve své ústavní

stížnosti, ve smyslu všech jejích pozdějších doplnění a návrhů, brojila

proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „obvodní soud“)

č. j. 25 Nc 2016/2009-2 ze dne 29. 4. 2009, jímž tento vydal předběžné

opatření dle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), že se nezletilá

dcera stěžovatelky odevzdává do péče Dětského centra s komplexní péčí a

podpůrnou rodinnou terapií při Fakultní Thomayerově nemocnici (dále též

„kojenecký ústav“), jakož i proti dalším rozhodnutím tohoto soudu, jimiž

bylo trvání tohoto předběžného opatření periodicky prodlužováno

(usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-62 ze dne 26. 5. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-91 ze dne 25. 6. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-113 ze dne 27. 7. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-139 ze dne 28. 8. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-142 ze dne 29. 9. 2009 a

usnesení obvodního soudu sp. zn. 25 Nc 450/2009 ze dne 19. 11. 2009).

Ústavní stížnost dále směřovala vůči usnesení Městského soudu v Praze

(dále jen „městský soud“) č. j. 39 Co 255/2009-66 ze dne 10. 6. 2009,

jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu

o nařízení předběžného opatření, a usnesením městského soudu č. j. 39

Co 381,382/2009-125 ze dne 7. 9. 2009 a č. j. 39 Co 467,468/2009-160 ze

dne 23. 10. 2009, jimiž bylo obdobně rozhodnuto o odvoláních

stěžovatelky proti dalšímu trvání předběžného opatření. Stěžovatelka

měla za to, že prostřednictvím těchto rozhodnutí došlo k neoprávněnému

zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a

svobod (dále jen „Úmluva“), práva na účinný opravný prostředek ve

smyslu čl. 6 a 13 Úmluvy, čl. 36, 38 odst. 1 a 2 Listiny a práva na

rodinný život a práva na svobodnou výchovu dětí ve smyslu čl. 7, čl. 10

odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 5, 6 a 8 Úmluvy a čl. 2, čl.

5, čl. 7, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.

 

3.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v tom, že

před vydáním předběžného opatření nebyla obvodním soudem vyslechnuta a

nemohla tak objasnit rozhodné skutečnosti, tzn. zejména jakým způsobem a

v jakých podmínkách hodlá svou dceru vychovávat a o ni pečovat, a

nemohla rovněž navrhovat důkazy za účelem prokázání svých tvrzení, dále

v tom, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vydání předběžného

opatření dle § 76a občanského soudního řádu, neboť se nejednalo o

situaci, kdy by se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče nebo by byl

vážně ohrožen či narušen jeho život nebo příznivý vývoj, což bylo zřejmé

již z toho, že se stěžovatelka v rozhodné době nacházela i s nezletilou

v lékařské péči, přičemž neprojevovala vůli tuto opustit, a konečně i

v tom, že rozhodnutí obecných soudů byla založena na nesprávně a neúplně

zjištěném skutkovém stavu. Skutková zjištění, z nichž obvodní soud při

vydání předběžného opatření vycházel, se nacházela v extrémním nesouladu

s provedenými důkazy; v návrhu na vydání předběžného opatření byla jako

hlavní důvod pro odnětí nezletilé uvedena skutečnost, že v místě, kde

má stěžovatelka hlášen trvalý pobyt, jsou nevyhovující podmínky pro

výchovu a péči o nezletilou; stěžovatelka přitom pracovnicím orgánu

sociálně-právní ochrany dětí ústně sdělila, že s dítětem bude bydlet u

svých rodičů v běžně vybaveném bytě o velikosti 3+1, 1. kategorie, a

tuto skutečnost posléze doložila i písemným prohlášením rodičů ve svém

návrhu na zrušení předběžného opatření ze dne 30. 4. 2009. U návrhu na

vydání předběžného opatření nadto absentovaly nezbytné formální

náležitosti a tento nebyl soudu doručen prostřednictvím podatelny, v

důsledku čehož o něm zřejmě rozhodoval jiný soudce než ten, který by k

tomu byl určen rozvrhem práce. Pokud šlo o jednotlivá usnesení obvodního

soudu, jimiž bylo předběžné opatření prodlužováno, do 4. 8. 2009 se tak

mělo dít v rozporu se zákonem, neboť dle výslovné dikce § 76a odst. 4

občanského soudního řádu je možno o prodloužení rozhodnout pouze bylo-li

zahájeno řízení ve věci samé, k čemuž ovšem došlo právě až dne 4. 8.

2009.

 

4. K tvrzenému porušení práva na účinný opravný

prostředek stěžovatelka uvedla, že městský soud postupoval zcela mimo

rámec zákonem stanovených procesních možností, když odmítal její

odvolání proti usnesení obvodního soudu s paradoxním odůvodněním, že

předběžné opatření již v době rozhodování odvolacího soudu „zaniklo“, a

proto nebylo možné ani potřebné se jím zabývat. Přitom zcela pominul, že

nezruší-li napadená usnesení obvodního soudu, tato mohou nadále sloužit

jako podklad pro další omezování práv stěžovatelky, což se také reálně

dálo. Městský soud tak svým formalistickým přístupem odepřel

stěžovatelce právo na věcný přezkum napadených rozhodnutí. V důsledku

prodlení s projednáním odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního

soudu o nařízení předběžného opatření pak dle jejího přesvědčení došlo

rovněž k porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě.

 

5. Pokud se týkalo práva na rodinný

život a svobodnou výchovu dětí, stěžovatelka poukazovala především na

základní přirozené právo matky být se svým novorozeným dítětem a

současně na právo dítěte na péči své matky. Obecné soudy svým postupem

v řízení tuto přirozenou biologickou vazbu mezi dítětem a matkou

narušily, přičemž tento handicap již nelze zpětně napravit. Stěžovatelka

v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že skutečným důvodem pro

odnětí nezletilé z její péče je skutečnost, že žije alternativním

způsobem života. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nálezy

Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 a II. ÚS 838/07 a citovala rovněž

relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Couillard

Maugery proti Francii, Scozzari a Grunta proti Itálii, Dewinne proti

Belgii, Zakharova proti Francii, Covezzi a Morselli proti Itálii,

Kutzner proti Německu).

 

6. Stěžovatelka krom

zrušení všech výše uvedených rozhodnutí požadovala, aby Ústavní soud

odložil jejich vykonatelnost do doby vydání svého nálezu a aby nařídil,

že nezletilá bude neprodleně vydána do péče stěžovatelky. Stěžovatelka

současně požádala, aby její ústavní stížnost byla projednána jako

naléhavá mimo pořadí a aby jí byla vzhledem k jejím majetkovým poměrům

přiznána náhrada nákladů právního zastoupení (návrh na náhradu nákladů

právního zastoupení vznesla stěžovatelka jak v původní ústavní stížnosti

ze dne 24. 8. 2009, tak ve svých dalších návrzích, evidovaných pod sp.

zn. III. ÚS 3093/09 a I. ÚS 208/10, aniž by však tyto náklady jakkoliv

blíže specifikovala).

 

II.

 

Přípustnost ústavní stížnosti

 

7.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky

pro meritorní projednání ústavní stížnosti. Dle § 75 odst. 1 zákona o

Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel

nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv

poskytoval. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 26/08 ze

dne 16. 12. 2008 (dostupné na usoud.cz) se považuje za opravný

prostředek, který je stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti

vyčerpat, rovněž žaloba pro zmatečnost. Dle § 229 odst. 4 občanského

soudního řádu lze žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné rozhodnutí

odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.

 

8.

V nyní projednávané věci tedy stěžovatelka striktně vzato nevyužila

všechny procesní prostředky, jimiž disponovala, neboť usnesení městského

soudu, jimiž byla odmítnuta její odvolání (usnesení č. j. 39 Co

255/2009-66 ze dne 10. 6. 2009, usnesení č. j. 39 Co 381,382/2009-125 ze

dne 7. 9. 2009 a usnesení č. j. 39 Co 467,468/2009-160 ze dne 23. 10.

2009) nenapadla žalobou pro zmatečnost. Ústavní soud však v tomto

konkrétním případě zohlednil, že časový rámec, v němž by bylo možno

řízení o této žalobě, resp. žalobách, realizovat (zejména v případě,

když by se některý z účastníků proti rozhodnutí o žalobě odvolal)

v kontextu s možnou závažností následků, jež mohou v případě vydání či

naopak nevydání předběžného opatření dle § 76a občanského soudního řádu

nastat, nezaručoval, že by se stěžovatelce, resp. nezletilé, dostalo

včasné a účinné ochrany jejích práv. Ústavní soud proto v projednávané

věci na vyčerpání zmíněného mimořádného opravného prostředku netrval.

 

9.

Ústavní soud nicméně v této souvislosti zdůrazňuje, že výše uvedený

právní názor nikterak nezpochybňuje obecnou platnost stanoviska pléna

Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 26/08, neboť se vztahuje pouze k rozhodování

soudu dle § 76a občanského soudního řádu a vychází z konkrétních

skutkových okolností, v jejichž důsledku je efektivita žaloby pro

zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku významně snížena.

 

10.

Ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou toliko v části, v níž se

stěžovatelka domáhala zrušení usnesení obvodního soudu sp. zn. 25 Nc

450/2009 ze dne 19. 11. 2009, neboť v ústavní stížnosti nebylo výslovně

napadeno usnesení městského soudu č. j. 53 Co 49/2010-64 ze dne 24. 2.

2010, jímž bylo rozhodnutí obvodního soudu o prodloužení trvání

předběžného opatření jako věcně správné potvrzeno (k povinnosti

napadnout i rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva

srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,

sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I.

ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, IV. ÚS 270/05,

III. ÚS 323/05, IV. ÚS 370/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 1170/07 a další,

všechna dostupná na nalus.usoud.cz). Odmítnutí ústavní stížnosti

v této části však s ohledem na níže vyjádřený názor stran příslušnosti

Ústavního soudu k rozhodnutí o předání nezletilé do péče stěžovatelky,

nemělo vliv na jejich současné právní postavení.

 

Podklady pro rozhodování Ústavního soudu

 

III a.

 

11.

Ústavní stížnost byla podána včas, ve výše vymezeném rozsahu byla

přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti

stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo proto možné přistoupit

k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto

účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 25 Nc 2016/2009 a vyjádření

účastníků řízení.

 

12. Obvodní soud k ústavní stížnosti

uvedl, že dle jeho názoru nebyla stěžovatelka zkrácena v právu na

spravedlivý proces. K žádosti o zrušení předběžného opatření si soud

vyžádal zprávu o poměrech z bydliště rodičů stěžovatelky, které uvedla

jako místě, kde se hodlá s dcerou zdržovat. Rovněž byla vyžádána zpráva z

kojeneckého ústavu, kde se nezletilá nachází. K soudu byla pozvána

stěžovatelka i její rodiče, ani jeden se nedostavil a zásilku na poště

nevyzvedl. Soud ve věci prováděl další šetření z vlastní iniciativy,

např. návštěvou v místě trvalého bydliště stěžovatelky, včetně pořízení

fotodokumentace. Vzhledem k nespolupráci stěžovatelky se sociálními

pracovnicemi i soudem, bylo předběžné opatření opětovně prodlužováno,

neboť dle názoru soudu důvody, pro které bylo předběžné opatření vydáno,

nadále trvaly. Dle přesvědčení obvodního soudu nedošlo ani k porušení

ústavně zaručeného práva na rodinný život a svobodnou výchovu dětí; s

ohledem na závažnost celého případu bylo nařízeno místní šetření v místě

bydliště rodičů stěžovatelky, aby si soud sám mohl přešetřit poměry, ve

kterých matka chce o dítě pečovat. Ač stěžovatelka a její rodiče byli

řádně k místnímu šetření obesláni, samotné šetření neumožnili provést.

Současně byla provedena osobní návštěva nezletilé v Dětském centru a

bylo hovořeno se zdravotnickým personálem a sociální pracovnicí o celé

situaci a možných východiscích. Stěžovatelka se soudem nespolupracovala,

k soudu jsou podávána toliko odvolání do jednotlivých rozhodnutí, která

jsou předkládána k rozhodnutí městskému soudu. Stěžovatelka si zásilky

soudu na poště nevyzvedává, ta jsou po uplynutí úložné doby vhozena do

schránky a odvolání podává zpravidla ke konci odvolací lhůty, proto není

možné odvolacímu soudu spis předložit ještě před uplynutím měsíční

lhůty, pro kterou je předběžné opatření prodlouženo. Městský soud pak

pouze stručně konstatoval, že prozatím neshledává důvod, pro nějž by

právní názor, vyslovený v jeho rozhodnutích, měl být nesprávný a

posouzení jeho ústavní konformity ponechává na Ústavním soudu.

 

III b.

 

13. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 25 Nc 2016/2009 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

 

14.

Usnesením obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-2 ze dne 29. 4. 2009

bylo na základě podnětu sociálního odboru městské části Praha 9 vydáno

předběžné opatření ve smyslu § 76a občanského soudního řádu, že se

nezletilá, narozená dne 26. 4. 2009, odevzdává do péče kojeneckého

ústavu. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že

nezletilá byla bezprostředně ohrožena na životě, neboť „nebyly zjištěny

podmínky, ve kterých chce matka [o dítě] pečovat“, přičemž stávající

bydlení a sociální situace matky je zcela nevyhovující, a rovněž že

„osobnost matky neskýtá záruku žádného [myšleno zřejmě řádného] vývoje

dítěte, zejména takto útlého věku“. Nezletilé byl současně usnesením

obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-12 ze dne 29. 4. 2009 ustanoven

kolizní opatrovník.

 

15. Usnesením obvodního soudu č.

j. 25 Nc 2016/2009-38 ze dne 14. 5. 2009 byl poté zamítnut návrh

stěžovatelky na zrušení předběžného opatření, a to s poukazem na

skutečnost, že se pro nedostatek součinnosti ze strany rodičů

stěžovatelky, u nichž měla tato dle svého tvrzení v úmyslu dítě

vychovávat, nezdařilo prošetřit jejich bytové poměry. Krom toho obvodní

soud odkázal i na zprávu kojeneckého ústavu, dle níž se stěžovatelka o

nezletilou téměř nezajímala.

 

16. Usnesením obvodního

soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-62 ze dne 26. 5. 2009 bylo trvání

předběžného opatření prodlouženo o 1 měsíc, přičemž obvodní soud

opětovně poukázal na nespolupráci stěžovatelky a jejích rodičů s orgány

sociálně-právní ochrany dětí. Městský soud následně usnesením č. j. 39

Co 255/2009-66 ze dne 10. 6. 2009 rozhodl o odvolání stěžovatelky proti

nařízení předběžného opatření tak, že odvolání odmítl jako

„bezpředmětné“ s odůvodněním, že předběžné opatření ze dne 29. 4. 2009

již uplynutím jednoho měsíce ode dne jeho vydání zaniklo a usnesení o

prodloužení předběžného opatření odvoláním napadeno nebylo (posledně

uvedený údaj zcela neodpovídal skutečnosti, neboť odvolání stěžovatelky

proti usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-62 ze dne 26. 5.

2009 bylo obvodnímu soudu doručeno dne 2. 6. 2010). Městský soud

následně rozhodoval i o odvolání stěžovatelky proti zamítnutí návrhu na

zrušení předběžného opatření, přičemž i toto odvolání usnesením č. j. 39

Co 285/2009-79 ze dne 19. 6. 2009 pro bezpředmětnost odmítl. Městský

soud odkázal na znění § 76a odst. 4 občanského soudního řádu, dle nějž

není možno prodloužit trvání předběžného opatření, aniž by bylo

v mezidobí zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy, což se

v projednávané věci nestalo; předběžné opatření proto ke dni 29. 5. 2009

zaniklo. Stejný názor městský soud zopakoval i v usnesení č. j. 39 Co

286/2009-82 ze dne 19. 6. 2009, jímž potvrdil rozhodnutí obvodního soudu

o ustanovení kolizního opatrovníka. Městský soud výslovně uvedl, že

obvodní soud postupoval při prodloužení platnosti předběžného opatření

v rozporu se zákonem, že předběžné opatření již zaniklo a svůj význam

tedy ztratilo i usnesení o ustanovení kolizního opatrovníka.

 

17.

Obvodní soud přesto usnesením č. j. 25 Nc 2016/2009-91 ze dne 25. 6.

2009 prodloužil trvání předběžného opatření o další měsíc a současně

usnesením č. j. 25 Nc 2016/2009-92 ze dne 25. 6. 2009 vyzval

stěžovatelku a její rodiče, aby umožnili soudu provést místní šetření

v bytě rodičů stěžovatelky. Neúspěšný pokus o místní šetření byl soudem

uskutečněn dne 8. 7. 2009. Poté bylo usnesením obvodního soudu č. j. 25

Nc 2016/2009-113 ze dne 27. 7. 2009 trvání předběžného opatření dále

prodlouženo s poukazem na pokračující nespolupráci stěžovatelky a

nemožnost prověření podmínek, v nichž má být nezletilá vychovávána.

Obvodní soud rovněž konstatoval, že matka neprokázala, že je schopna se o

dítě postarat, proto rozhodl o zahájení řízení o nařízení ústavní

výchovy nezletilé (toto řízení bylo zahájeno ovšem až posléze, a to

usnesením obvodního soudu č. j. 25 Nc 450/2009-3 ze dne 4. 8. 2009).

 

18.

Městský soud usnesením č. j. 39 Co 381,382/2009-125 ze dne 7. 9. 2009

odmítl odvolání stěžovatelky proti usnesením obvodního soudu č. j. 25 Nc

2016/2009-62 ze dne 26. 5. 2009 a č. j. 25 Nc 2016/2009-91 ze dne 25.

6. 2009 o prodloužení trvání předběžného opatření, opět s odůvodněním,

že předběžné opatření dne 29. 5. 2009 zaniklo.

 

19.

Obvodní soud usneseními č. j. 25 Nc 2016/2009-139 ze dne 28. 8. 2009 a

č. j. 25 Nc 2016/2009-142 ze dne 29. 9. 2009 pokračoval v prodlužování

trvání předběžného opatření, městský soud usnesením č. j. 39 Co

467,468/2009-160 ze dne 23. 10. 2009 odmítl odvolání proti prodloužení

předběžného opatření usneseními obvodního soudu č. j. 25 Nc

2016/2009-113 ze dne 27. 7. 2009 a č. j. 25 Nc 2016/2009-139 ze dne 28.

8. 2009, a to ze zcela shodných důvodů jako v předchozích případech.

Usnesením obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-172 ze dne 29. 10. 2009

bylo poté předběžné opatření prodlouženo o další měsíc.

 

20.

Ze sdělení obvodního soudu bylo rovněž zjištěno, že rozsudkem tohoto

soudu č. j. 25 Nc 450/2009-35 ze dne 11. 11. 2009 byla nad nezletilou

nařízena ústavní výchova a usnesením téhož soudu sp. zn. 25 Nc 450/2009

ze dne 19. 11. 2009 došlo k prodloužení platnosti předběžného opatření o

další měsíc. Rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření bylo

usnesením městského soudu č. j. 53 Co 49/2010-64 ze dne 24. 2. 2010 jako

věcně správné potvrzeno. Rozsudkem městského soudu č. j. 53 Co

6/2010-124 ze dne 25. 2. 2010 byl rozsudek obvodního soudu č. j. 25 Nc

450/2009-35 ze dne 11. 11. 2009 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k

novému projednání a rozhodnutí. Usnesením obvodního soudu č. j. 25 Nc

450/2009-143 ze dne 9. 3. 2010 bylo vydáno předběžné opatření dle § 102

odst. 1 občanského soudního řádu, jímž byla stěžovatelce uložena

povinnost ponechat nezletilou v kojeneckém ústavu, neboť stále

neumožnila prošetření a prokázání svých sociálních a bytových poměrů.

Toto rozhodnutí bylo změněno usnesením městského soudu č. j. 53 Co

201/2010-155 ze dne 10. 5. 2010 tak, že až do pravomocného rozhodnutí ve

věci samé se nezletilá umisťuje do kojeneckého ústavu, a to z důvodů

již zmíněných obvodním soudem. V současné době vznesla stěžovatelka

v řízení vedeném pod sp. zn. 25 Nc 450/2009 proti soudkyni námitku

podjatosti a jednání v této věci tak bylo odloženo na neurčito.

 

III c.

 

21.

Ústavní soud si kromě spisu obvodního soudu vyžádal zprávu Dětského

centra při Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou o frekvenci

styku stěžovatelky s nezletilou. Z této zprávy, vyhotovené dne 27. 5.

2010, vyplynulo následující:

 

22. Nezletilá je v

Dětském centru umístěna od 29. 4. 2009. Matce bylo umožněno docházet

dítě denně kojit, ale ta nedodržovala čas kojení. Přibližně ode dne 23.

6. 2009 kojit přestala, proto byly návštěvy dále realizovány v souladu s

návštěvním řádem Dětského centra, t. j. v pondělí a ve čtvrtek od 9,00

do 11,00 hod. a od 14,30 do 16,00 hod. a ve středu od 9,00 do 11,00 hod.

a od 14,30 do 17,00 hod. Návštěvy probíhají formou vycházek v zahradě

Dětského centra, při nepříznivém počasí v návštěvní místnosti v hlavní

budově. Rodiče si děti vyzvednou na oddělení a po ukončení návštěvy je

vrátí zpět. Stěžovatelka přichází na návštěvu někdy třikrát týdně, někdy

jedenkrát a někdy nepřijde celý týden i déle. Důvod nesdělí, komunikuje

minimálně, spolupráce s ní i s jejími rodiči je od počátku

problematická, stěžovatelka opakovaně požadovala probuzení dítěte s

odůvodněním, že má nárok na návštěvu a odmítala počkat, až se nezletilá

vzbudí. Zpočátku docházela stěžovatelka spolu se svými rodiči, a to

přibližně do poloviny června 2009, poté navštěvovala nezletilou sama. Od

druhé poloviny dubna letošního roku začala vnučku navštěvovat i matka

stěžovatelky, otec stěžovatelky na návštěvy nechodí. Rodina od narození

dítěte odmítá umožnit prošetření bytových poměrů, proto bylo nařízeno

předběžné opatření a následně i ústavní výchova.

 

IV.

 

Ustanovení opatrovníka nezletilé

 

23.

Přestože stěžovatelka podala ústavní stížnost rovněž jménem své

nezletilé dcery, byl Ústavní soud nucen z důvodu možného střetu zájmů

mezi stěžovatelkou a nezletilou přistoupit k ustanovení kolizního

opatrovníka nezletilé, a to postupem dle § 63 zákona o Ústavním soudu,

ve spojení s ustanoveními § 192 občanského soudního řádu a § 37 odst. 2

zákona o rodině .

 

24. Usnesením Ústavního soudu č. j.

IV. ÚS 2244/09-58 ze dne 15. 3. 2010 byl kolizním opatrovníkem ustanoven

Veřejný ochránce práv, JUDr. Otakar Motejl, nicméně z důvodu jeho úmrtí

byla usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 2244/09-76 ze dne 20. 5.

2010 do této funkce ustanovena zástupkyně Veřejného ochránce práv, RNDr.

Jitka Seitlová. Vzhledem k tomu, že dotyčná sdělila Ústavnímu soudu, že

z důvodu střetu zájmů nemůže tuto funkci nadále vykonávat, ustanovil

Ústavní soud usnesením č. j. IV. ÚS 2244/09-85 ze dne 25. 5. 2010

opatrovnicí nezletilé Ing. Zuzanu Baudyšovou, ředitelku Nadace Naše

dítě, a RNDr. Jitku Seitlovou funkce opatrovníka zprostil.

 

V.

 

Průběh ústního jednání

 

25.

K ústnímu jednání konanému dne 15. 6. 2010 se stěžovatelka nedostavila,

když téhož dne požádala o omluvení neúčasti, neboť až do dne konání

ústního jednání o tomto nevěděla. Stěžovatelka současně požádala o

odročení ústního jednání a navrhla důkaz výslechy pracovnic orgánu

sociálně-právní péče o dítě, pracovnici Ústavu pro péči o matku a dítě,

soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 9 , soudního vykonavatele Obvodního

soudu pro Prahu 9 a prarodiče nezletilé.

 

26. Po

přednesení zprávy o stavu řízení před Ústavním soudem bylo ústní jednání

odročeno na 14. 7. 2010, za účelem opětovného předvolání stěžovatelky a

provedení jí požadovaného účastnického výslechu a zejména, aby

opatrovnice nezletilé mohla podat zprávu o výsledku šetření.

 

27.

K odročenému ústnímu jednání se stěžovatelka nedostavila, opětovně se

prostřednictvím faxového podání omluvila a na své osobní účasti již

netrvala.

 

28. Ústavní soud provedl důkaz zprávou

opatrovnice nezletilé, z níž vyplývalo, že se s matkou nezletilé sešla

dne 1. 7. 2010 na zahradě kojeneckého ústavu. Kontakt matky a dítěte byl

velmi dobrý, nezletilá měla ke stěžovatelce vstřícný vztah a ta s

nezletilou správně a laskavě zacházela. Rovněž reference ze strany

kojeneckého ústavu o vzájemném vztahu maminky a nezletilé byly příznivé.

Vedením ústavu bylo toliko poukázáno na omezenou komunikaci a

uzavřenost stěžovatelky vůči personálu ústavu. Opatrovnice položila

stěžovatelce otázku, zda nepotřebuje pomoc nadace Naše dítě s bydlením,

či jinou pomoc, na což stěžovatelka odpověděla, že bydlení má zajištěno u

svých rodičů v třípokojovém bytě 1. kategorie v Praze 4, Modřanech.

Navštívit byt rodičů se opatrovnici i přes pomoc právního zástupce

stěžovatelky nepodařilo, komunikace se stěžovatelkou byla velmi obtížná,

neboť tato nevlastní mobilní telefon a není trvale připojena k

internetu. Pokud jde o napadená rozhodnutí, odebrání třídenního dítěte

kojící matce a jeho umístění do kojeneckého ústavu je možno považovat za

nepřiměřený zákrok do rodičovské péče a současně i  významné porušení

zájmu dítěte, neboť bylo odebráno kojící a pečující matce; došlo tak k

násilnému přerušení citové vazby mezi novorozeným dítětem a jeho

biologickou matkou. Matka docházela po dobu šesti měsíců do kojeneckého

ústavu svou dceru kojit. I po tomto období dítě řádně navštěvovala a

dosud navštěvuje, spolu se svou matkou, babičkou dítěte. Po celou dobu

odloučení prokazovala matka o dítě řádný a opravdový zájem. V České

republice byl schválen Národní akční plán k transformaci a sjednocení

systému péče o ohrožené děti a ke snížení počtu dětí v ústavní péči,

neboť Česká republika je za nadužívání ústavní výchovy opakovaně

kritizována. Tento dokument klade mimo jiné důraz na potřebu spolupráce s

rodinou a pomoc ohroženým dětem tak, aby se zabránilo jejich zbytečnému

odebrání. V případě nezletilé  došlo k závažnému porušení práv dítěte,

zásahu do jeho křehké psychiky a přerušení velmi důležité vazby s

matkou. Novorozené dítě bylo odloučeno od biologické matky a předáno do

ústavní péče, to vše bez náležitého zdůvodnění, resp. případného

nabídnutí pomoci matce. Tato situace přitom stále trvá. Toto kolizní

opatrovnice nezletilé stěžovatelky potvrdila i před soudem a navrhla,

aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, a to i z důvodu porušení

článku 3 Úmluvy o právech dítěte.

 

 

29.

Ústavní soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou, neboť měl za to,

že s ohledem na předmět řízení o ústavní stížnosti již byl skutkový stav

objasněn dostatečně a z výslechů zmíněných osob by nemohly vyplynout

žádné nové skutečnosti, jež by byly způsobilé zásadním způsobem ovlivnit

jeho rozhodování v této věci.

 

30. Právní zástupce

stěžovatelky se ve svém závěrečném návrhu odvolal na zprávu kolizní

opatrovnice, která dle jeho názoru ve svém závěru vyznívala jednoznačně

ve prospěch nezletilé a ve prospěch její matky. Proto navrhl, aby bylo

ústavním stížnostem vyhověno a aby byla napadená rozhodnutí obecných

soudů nálezem Ústavního soudu zrušena.

 

 

VI.

 

Právní posouzení věci Ústavním soudem

 

31. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

 

32.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto

nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy,

jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně

zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně

zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit.

 

33.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojila proti rozhodnutí obvodního

soudu o předběžném opatření, jímž došlo k umístění její nezletilé dcery

do kojeneckého ústavu, a proti dalším navazujícím usnesením, jimiž bylo

trvání předběžného opatření opakovaně prodlužováno.

 

34.

Dle § 76a odst. 1 občanského soudního řádu, ocitlo-li se nezletilé dítě

bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně

ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby

bylo na nezbytně nutnou dobu umístěno ve vhodném prostředí, které v

usnesení označí. Dle § 76a odst. 4 téhož předpisu předběžné opatření

podle odstavce 1 trvá po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti,

přičemž bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé,

může soud toto předběžné opatření opakovaně prodloužit o jeden měsíc

tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla šest

měsíců. Poté lze dobu trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit

jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této

době skončit důkazní řízení ve věci samé.

 

35. Ústavní

soud již v minulosti vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná

aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení

základních práv a svobod takto: Základní práva a svobody v oblasti

jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově

navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto

norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy)

anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na

základním právu a svobodě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3.

2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 17, str. 235 a násl.).

 

36.

Usnesením obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-62 ze dne 26. 5. 2009

došlo k prodloužení trvání předběžného opatření, vydaného dne 29. 4.

2009, na jehož základě byla nezletilá umístěna do kojeneckého ústavu, o

jeden měsíc. Zákon nicméně stanoví, že takový postup je možný pouze

v případě, že v mezidobí došlo k zahájení řízení ve věci samé (§ 76a

odst. 4 občanského soudního řádu, věta za středníkem); řízení o nařízení

ústavní výchovy nezletilé bylo přitom zahájeno až usnesením obvodního

soudu sp. zn. 25 Nc 450/2009 ze dne 4. 8. 2009. Prodloužením doby trvání

předběžného opatření za situace, kdy zákon takový postup zjevně

neumožňoval, se obvodní soud dopustil zřejmé svévole (nerespektování

kogentní normy), v důsledku čehož bylo neoprávněně zasaženo do ústavně

zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tentýž závěr je

pak třeba vztáhnout i na všechna navazující usnesení o prodloužení doby

trvání předběžného opatření, jež obvodní soud periodicky vydával, neboť

nebylo možno platně prodlužovat trvání předběžného opatření, které již

ze zákona zaniklo. Svévole v postupu obvodního soudu je o to zřetelnější

a také závažnější, že na zánik předběžného opatření byl tento soud

opakovaně upozorňován odvolacím soudem (usnesení městského soudu č. j.

39 Co 285/2009-79 ze dne 19. 6. 2009, č. j. 39 Co 286/2009-82 ze dne 19.

6. 2009, č. j. 39 Co 381,382/2009-125 ze dne 7. 9. 2009 a č. j. 39 Co

467,468/2009-160 ze dne 23. 10. 2009), musel si tedy být protiprávnosti

svých usnesení o prodlužování doby trvání předběžného opatření vědom.

Kromě práva na spravedlivý proces konstituovalo pokračující odloučení

dítěte od matky a jeho umístění v kojeneckém ústavu, pro něž neexistoval

zákonný podklad, rovněž porušení celé řady dalších ústavně zaručených

práv obsažených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny, čl. 6

a 8 Úmluvy a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 7, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o

právech dítěte.

 

37. Závažným způsobem v této

souvislosti pochybil rovněž městský soud jako soud odvolací, neboť při

rozhodování o opravném prostředku neposkytl právům stěžovatelky

dostatečnou ochranu a věc řešil toliko formalisticky, odmítnutím

odvolání, přestože si na základě obsahu spisu a svého předchozího

rozhodování musel být vědom toho, že obvodní soud jeho právní názor, že

předběžné opatření zaniklo ke dni 29. 5. 2009, nerespektuje a bude

v omezování ústavně zaručených práv stěžovatelky pokračovat. Nadto zákon

možnost odmítnutí odvolání pro „bezpředmětnost“ vůbec nezná a

v ustanovení § 218 občanského soudního řádu, na něž městský soud

odkazoval, takový důvod upraven není.

 

38. Z takto

vymezených důvodů Ústavní soud zrušil usnesení obvodního soudu č. j. 25

Nc 2016/2009-62 ze dne 26. 5. 2009, jakož i veškerá další rozhodnutí

obvodního a městského soudu na něj bezprostředně navazující, t. j.

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-91 ze dne 25. 6. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-113 ze dne 27. 7. 2009,

usnesení městského soudu č. j. 39 Co 381,382/2009-125 ze dne 7. 9. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-139 ze dne 28. 8. 2009,

usnesení obvodního soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-142 ze dne 29. 9. 2009

[zde postupem dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť o

odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo doposud městským soudem

rozhodnuto] a usnesení městského soudu č. j. 39 Co 467,468/2009-160 ze

dne 23. 10. 2009.

 

39. Pokud jde o usnesení obvodního

soudu č. j. 25 Nc 2016/2009-2 ze dne 29. 4. 2009, jímž bylo nařízeno

předběžné opatření dle § 76a odst. 1 občanského soudního řádu, toto bylo

opřeno o závěry soudu, že nezletilá byla v době vydání předběžného

opatření ohrožena na životě, neboť „nebyly zjištěny podmínky, ve kterých

chce matka [o dítě] pečovat“, přičemž její stávající bydlení a sociální

situace byly zcela nevyhovující, a dále že „osobnost matky neskýtá

záruku žádného [myšleno zřejmě řádného] vývoje dítěte, zejména takto

útlého věku“.

 

40. Obvodní soud tak ze dvou

alternativních hypotéz obsažených v § 76a odst. 1 občanského soudního

řádu zvolil tu, jež mu umožňuje zasáhnout na ochranu nezletilého dítěte

v případě, že jeho život či příznivý vývoj jsou vážně ohroženy nebo

narušeny. Naplnění těchto znaků však ještě samo o sobě k vydání

předběžného opatření dle citovaného ustanovení nepostačuje; neméně

významnou je i podmínka, aby existovala natolik naléhavá potřeba

rychlého operativního zákroku, že věc nelze vyřešit rozhodnutím ve věci

samé (rozsudkem o výchově dítěte) ani nařízením předběžného opatření

podle § 76 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [srov. Drápal, L.,

Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha :

C. H. Beck, 2009, str. 449]. Nadto je při rozhodování o předběžném

opatření dle § 76a odst. 1 občanského soudního řádu třeba mít neustále

na zřeteli, že zájem dítěte je v tomto řízení nejvyšším imperativem

(srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: „Zájem dítěte musí být

předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už

uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,

správními nebo zákonodárnými orgány“).

 

41. Pokud jde o

jednotlivé důvody uvedené v usnesení obvodního soudu, nutno podotknout,

že pro závěr, že osobnost matky neskýtala dostatečné záruky řádné péče o

dítě, neměl obvodní soud dostatečnou oporu v obsahu spisu. Ze

skutečnosti, že matka odmítala spolupracovat s pracovnicemi orgánu

sociálně-právní ochrany dětí, nelze usuzovat, že k dítěti nebude mít

kladný vztah a především, že nebude schopna se o něj postarat.

Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu se v této souvislosti podává, že

bylo v souvislosti s chováním stěžovatelky konstatováno, že „k dítěti

je strohá, nicméně se o dítě stará a kojí jej“. V rozhodnutí obvodního

soudu pak v souvislosti s tímto důvodem zcela absentovalo zdůvodnění

naléhavosti odnětí nezletilé její matce.

 

42. Rovněž

první z uvedených důvodů tak, jak byl obvodním soudem formulován, nemůže

obstát. Měla-li by, při doslovném chápání odůvodnění napadeného

rozhodnutí, skutečnost, že se nezdařilo zjistit, v jakých podmínkách

bude matka o dítě pečovat, zakládat ohrožení dítěte na životě, pak by to

vedlo k nepřípustnému přenesení důkazního břemene na stěžovatelku v tom

smyslu, že neprokáže-li se opak, má se za to, že dítě na životě

ohroženo je. Takový výklad by ovšem zcela popíral smysl institutu

předběžného opatření dle § 76a občanského soudního řádu, jímž je

zasahovat na ochranu dítěte v případě, že zjištěné skutečnosti svědčí o

jeho bezprostředním ohrožení, a nikoliv tehdy, jestliže příslušná

skutková zjištění absentují. Z celého kontextu odůvodnění ovšem spíše

vyplývá, že obvodní soud považoval podmínky, v nichž matka doposud žila,

za nedostatečné a právě tyto podmínky dle jeho názoru ohrožovaly dítě

na životě, neboť předpokládal, že se do nich matka má v úmyslu vrátit.

Ústavní soud ovšem v této souvislosti podotýká, že ani tak nebylo možno

odůvodnění předběžného opatření považovat v tomto směru za dostatečné.

Nikoho nelze nutit, aby využíval všech výhod, které mu současná

civilizační úroveň nabízí, přičemž zájem dítěte, aby mělo zajištěnu

„kvalitní“ soudobou péči (z hlediska materiálního), nemůže bez dalšího

převážit nad jeho zájmem a právem, aby bylo vychováváno vlastními

rodiči. Jinými slovy řečeno, odnětí dítěte rodičům z důvodu ohrožení na

životě nemůže být v demokratické společnosti založeno pouze na srovnání

předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, kterou by v rámci

společnosti mohlo dosáhnout jinde.

 

43. Vazba mezi

matkou a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského

jedince. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno

pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a

pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně (takový postup je třeba

považovat za ultima ratio). Zásah obvodního soudu, který

stěžovatelce odňal možnost pečovat o nezletilou několik dnů po porodu,

byl v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, neboť stěžovatelce ani nebylo

umožněno, aby prokázala, jak by se o nezletilou byla schopna postarat, a

obvodní soud nedisponoval žádnými konkrétními poznatky, jimiž by bylo

možno takový postup odůvodnit.

 

44. Jednou ze

základních složek práva na spravedlivý proces tvoří povinnost soudu svá

rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, přičemž tato povinnost se

vztahuje rovněž na rozhodnutí o vydání předběžného opatření. Jak patrno,

v projednávané věci tomuto požadavku usnesení obvodního soudu č. j. 25

Nc 2016/2009-2 ze dne 29. 4. 2009 nedostálo, Ústavní soud jej proto

v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, společně

s navazujícím usnesením městského soudu č. j. 39 Co 255/2009-66, zrušil.

Ve vztahu k usnesení městského soudu k tomu Ústavní soud vedly tytéž

důvody jako v případě následných rozhodnutí téhož soudu

(zejm. neposkytnutí efektivní ochrany právům stěžovatelky).

 

45.

Ústavní soud zdůrazňuje, že výše uvedené argumenty se upínají výlučně

k rozhodnutím, která svým nálezem zrušil, a že tím nemíní nikterak

předjímat výsledek řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilé, vedeného

obvodním soudem pod sp. zn. 25 Nc 450/2009. Obecné soudy budou ovšem

při rozhodování o nařízení ústavní výchovy nezletilé povinny důsledně

respektovat kautely spravedlivého procesu, jakož i další ústavně

zaručená práva stěžovatelek.

 

46. K projednání návrhu

stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal okamžité předání nezletilé do

její péče, Ústavní soud uvádí, že byl-li tento návrh míněn jako návrh na

vydání předběžného opatření, je již v tomto okamžiku bezpředmětný,

neboť řízení o ústavní stížnosti již bylo skončeno. Pakliže byl tento

návrh míněn jako návrh na rozhodnutí ve věci samé, pak Ústavní soud

konstatuje, že nebyl k jeho projednání příslušný a nezbylo mu než jej

odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť ústavní

stížnost směřovala vůči rozhodnutím obecných soudů a v takovém případě

je namístě toliko postup dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním

soudu, tedy zrušení napadených rozhodnutí. Otázka péče o nezletilou je

v současné době předmětem řízení o nařízení ústavní výchovy a pouze

v tomto řízení může být meritorně řešena.

 

47. Ústavní

soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů právního zastoupení ve

smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o postup v praxi

Ústavního soudu zcela výjimečný, pro nějž v projednávané věci neshledal

opodstatnění.

 

 

Poučení:Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

 

V Brně dne 20. července 2010

 

 

                                                                                        Miloslav Výborný

                                                                            předseda senátu Ústavního soudu