Ústavní soud vyhověl církvi ve sporu o vydání lesního pozemku

03.09.2012

Ústavní soud, Brno, 3. září 2012 (TZ 25/12)

Ústavní soud dnes vyhlášeným

nálezem vyhověl Římskokatolické farnosti – děkanství Nový Bydžov a

zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a

Okresního soudu v Hradci Králové, které zamítly žalobu farnosti proti

Lesům České republiky, s. p., na vyklizení lesních pozemků, o nichž

farnost tvrdila, že je, resp. má být jejich vlastníkem.

 

Obecné

soudy vyšly z toho, že o tyto pozemky církev přišla na základě

rozhodnutí Okresního národního výboru v Novém Bydžově z července 1949,

vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,

přijatého 21. března 1948, tedy již po Únoru 1948 v duchu tehdy panující

ideologie. Toto odnětí vlastnického práva církvi sice nikdy nebylo

zapsáno do katastrálních evidencí a církev byla po celou dobu, a je tomu

tak i nyní, v katastru nemovitostí jako vlastník těchto pozemků

evidována, soudy však dospěly k závěru, že tento zápis je nesprávný a

necítily se jím vázány. Podle nich církev o pozemky v roce 1949

skutečně přišla. Ani dnes se jich prý nemůže domáhat žalobou podle

obecných předpisů občanského práva, neboť jde o tzv. církevní majetek, a

ten může být podle obecných soudů vydán jen na základě zvláštního

zákona, jehož přijetí předpokládá tzv. blokační paragraf (§ 29) zákona o

půdě č. 229/1991 Sb., byť dosud žádný takový zákon přijat nebyl. Žalobu

novobydžovské farnosti proto zamítly.

 

Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí soudů zrušil. Připomněl své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ,

podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a

účel restitučního zákonodárství, i stanovisko z téhož dne sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05

týkající se restituce církevního majetku. Podle těchto stanovisek

restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku,

který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými

opatřeními, čímž současně byla vyloučena možnost uplatnit vlastnická

práva k nim jinak než dle restitučních předpisů, tedy podle obecných

předpisů občanského práva.

 

Ústavní

soud však zdůraznil, že tento závěr by byl stěží obhajitelný při

neexistenci takového restitučního zákona, a to zejména za situace, kdy tzv. blokační § 29 zákona o půdě založil u církevních subjektů legitimní očekávání, že tento majetek vypořádán bude. Existenci legitimního očekávání církevních subjektů Ústavní soud ostatně v nálezech konstatoval opakovaně. Např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02

ze dne 2. února 2005 zdůraznil, že stát svůj závazek, vyplývající z

citovaného ustanovení zákona o půdě, tedy závazek vydat ohledně

církevního majetku restituční zákon, splnit musí, neboť je povinen

naplnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které

se opírá o zákonné ustanovení. Závěr o povinnosti zákonodárce vydat

restituční předpis převzalo i zmíněné stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05 a zejména pak velký plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. července 2010. V tomto nálezu Ústavní soud dokonce autoritativně ve výroku vyslovil, že „dlouhodobá

nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního

právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a

náboženských společností, je protiústavní.“.

 

Na

tyto nálezy navázaly další, v nichž Ústavní soud musel reflektovat

marné plynutí času a nenaplnění povinnosti zákonodárce přijmout

restituční předpis. Nálezem ze dne 31. března 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07

ústavní stížnost církevního subjektu sice ještě zamítl, ale s dovětkem,

že je nutno vyčkat na splnění povinnosti zákonodárce přijmout zákon

předpokládaný ustanovením § 29 zákona o půdě, přičemž za přiměřenou dobu

pro přijetí předmětné právní úpravy lze považovat již pouze dobu, která

odpovídá časové náročnosti plnohodnotného legislativního procesu.

Ústavní soud tehdy znovu upozornil, že při pokračující protiústavní

nečinnosti zákonodárce by již Ústavní soud musel poskytnout ochranu

základním právům dotčených subjektů, která byla nečinností zákonodárce

porušena. Podobně argumentoval též v nálezu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 562/09 .

 

S

vědomím tohoto judikatorního vývoje, opakovaných upozorňování na

důsledky nepřijetí avizovaného restitučního předpisu a marného plynutí

času Ústavní soud v dnes vyhlášeném nálezu konstatoval, že zákonodárce,

ač byl Ústavním soudem opakovaně upozorňován na povinnost splnit

závazek založený ustanovením § 29 zákona o půdě, a tím naplnit zmiňované

legitimní očekávání, tuto svou povinnost doposud nesplnil. A

byť je Ústavnímu soudu známo, že Parlament České republiky v současné

době projednává návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a

náboženskými společnostmi, „vzhledem k běhu času (provizorní právní

stav trvá přes závazek státu více než 21 let) a dosud nedokončenému

legislativnímu procesu, jehož výsledek ostatně ani nelze v současné době

předjímat, musí Ústavní soud postupovat v nyní projednávané věci v

intencích již zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 22/05 , jakož i zde připomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09 ,

tedy poskytnout oprávněnému církevnímu subjektu ochranu jeho ústavně

garantovaným právům individuálně cestou ústavní stížnosti. „Jiný postup Ústavního soudu by mohl vést k dalšímu prodlužování provizorního ústavně nekonformního právního stavu“, uvedl Ústavní soud v odůvodnění.

 

Nález nese spisovou značku II. ÚS 3120/10. Soudcem zpravodajem byl Stanislav Balík. Odlišné stanovisko k nálezu uplatnil soudce Jiří Nykodým.

 

Text nálezu včetně odlišného stanoviska je k dispozici na tomto místě .

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu