Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Ústavní soud zamítl ústavní stížnost Židovské obce Brno ve sporu o vydání nemovitostí

01.07.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 61/2020

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítl ústavní stížnost evidované právnické osoby Židovská obec Brno směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, neboť neshledal, že by jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Na základě žaloby stěžovatelky, jíž uplatnila nárok na vydání nemovitých věcí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), uložil Městský soud v Brně České správě sociálního zabezpečení (vedlejší účastnici) uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí původně vlastněných právní předchůdkyní stěžovatelky. K odvolání vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění podmínky podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, neboť v tzv. rozhodném období po dni 25. 2. 1948 neužívala nemovitosti k účelům stanoveným v restitučním předpisu. Podle odvolacího soudu zákon výslovně stanoví podmínku účelového užívání nemovitostí, kterou nelze výkladem rozšiřovat. Stejně tak není pro naplnění této podmínky podstatný důvod, pro který nemohly být nemovitosti užívány. Úmysl zákonodárce podle krajského soudu směřoval v § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí oproti § 6 téhož zákona. V opačném případě by nebyla nutná existence samostatného ustanovení, jehož naplnění stěžovatelka tvrdí. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud rozsudkem, v němž se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že soudy restriktivně vyložily klíčové ustanovení § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, aniž by blíže uvážily, že užívání nemovitostí ke kýženým účelům jí bylo státní mocí znemožněno. Je toho názoru, že soudy měly v souladu se zásadou in favorem restitutionis zvolit výklad vstřícný ke stěžovatelce a souladný s účelem a smyslem restitučního zákonodárství.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Použitím ustanovení restitučního zákona nelze ani s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis rozšiřovat působnost takového zákona. Při výkladu § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi musí obecné soudy postupovat s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů vstřícně k oprávněným osobám, pro dodržení mezí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však musí v prvé řadě vycházet z jasného znění zákona a zřetelně vyjádřené vůle zákonodárce. Podmínka účelového užívání majetku podle uvedeného ustanovení zákona nemůže být příklonem k zásadě in favorem restitutionis vykládána tak, že ji restituent splňuje, jelikož byl v dispozici s majetkem historicky omezen, a proto jej neužíval.

Uplatnění zásady in favorem restitutionis je z podstaty věci intenzivnější tím více, čím obtížnější je výklad rozhodné právní normy, včetně objasnění jejího smyslu a „restitučního“ účelu. Tato zásada však může být obecnými soudy ústavně souladně následována, přestože neshledají uplatňovaný nárok důvodným. Byť mají soudy restituční právní předpisy vykládat šetrně k právům oprávněných osob, mechanický „výklad“ zákona pouze z pohledu absolutní priority tvrzeného restitučního nároku by vykazoval znaky neústavní libovůle. Právě účel restitučního zákonodárství požaduje zmírňovat v souladu s ústavním pořádkem pouze křivdy některé.

Byť se v napadených rozhodnutích zaujatý výklad může jevit přísným, dospěl Ústavní soud k závěru, že spolu s jemu odpovídajícím postupem obecných soudů jako jediný odpovídá mezím ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Soudy v posuzované věci nevyložily zákon s ohledem na jeho účel a ve smyslu judikatury Ústavního soudu restriktivně, nýbrž adekvátně, a v napadených rozhodnutích nelze shledat nerespektování zásady in favorem restitutionis. V dané věci by totiž zdánlivý příklon k této zásadě nebyl extenzivním výkladem, nýbrž by nepřípustně rozšiřoval okruh případů a osob, na něž se zákon vztahuje.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4121/18 včetně disentu je dostupný  zde (207 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu