Blíže k podmínkám určování místní příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním

14.02.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 12/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesení Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by napadanými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy ve stadiu přípravy. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 vzat do tzv. vazby útěkové a předstižné. Otázku místní příslušnosti soudu pro rozhodování o vazbě obvodní soud výslovně neřešil, nicméně týž soud v tomto trestním řízení rozhodoval již dříve o některých institutech přípravného řízení trestního, např. o návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu (tzv. odposlech).

Stěžovatel se proti vzetí do vazby bránil tím, že namítal místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu sice zrušil ale jen proto, že oproti obvodnímu soudu neshledal dva vazební důvody, ale toliko jeden. Zabýval se ve svém usnesení i námitkou nepříslušnosti obvodního soudu, které však nepřisvědčil.

Stěžovatel obě rozhodnutí napadl ústavní stížností, ve které kromě jiného namítal, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce tím, že určení místní příslušnosti soudu bylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Dle tohoto nálezu se místní příslušnost soudu určuje podle stejných pravidel, podle nichž se určuje místní příslušnost soudu pro hlavní líčení, tj. podle pravidel, která obsahuje § 18 trestního řádu – subsidiárně a hierarchicky místo spáchání činu, místo, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje a nakonec místo, kde čin vyšel najevo. Podle těchto pravidel místo spáchání činu nebylo na počátku řízení možno stanovit, proto příslušnost soudu měla být určena na základě místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje a nikoliv až na základě třetího kritéria, podle místa, kde čin vyšel najevo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Při určování místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech v přípravném řízení trestním dle ustanovení § 18 trestního řádu je sice skutečně třeba vycházet z toho, že tato kritéria jsou ve vztahu subsidiarity, resp. hierarchie. Kritérium místa, kde čin vyšel najevo, je přitom v této hierarchii nejníže a smí se uplatnit toliko tehdy, nelze-li místní příslušnost určit ani na základě místa, kde se čin stal, ani na základě místa, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje. V nyní projednávaném případě však právě tato situace nastala.

Kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje, bylo (stejně jako místo, kde se čin stal, které nebylo možné v tom okamžiku určit) v daném případě nepoužitelné. Stěžovatel v okamžiku podání návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu ještě nebyl obviněn, neměl tedy postavení obviněného, ale osoby, která je „podezřelá“ ze spáchání trestného činu. Pojem „obviněný“ nelze pro účely určení místní příslušnosti soudu analogickým výkladem rozšiřovat i na osobu, vůči níž ještě stíhání nebylo zahájeno, i když je tato v podezření, neboť by to bylo v rozporu nejen s formálním vymezením pojmu, ale také s jeho podstatou. V tomto konkrétním případě sice byla osoba podezřelá ze spáchání údajného skutku známa včetně kontaktních údajů a adresy, nicméně rozsah informací, na nichž bylo založeno podezření vůči ní, v žádném případě nedosahoval standardu potřebného k zahájení trestního stíhání (ostatně návrh na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu byl podán právě proto, aby byly zjištěny potřebné informace, které by toto podezření vyvrátily či naopak zesílily, a orgány činné v trestním řízení se tak mohly rozhodnout, zda proti stěžovateli zahájí trestní stíhání či nikoliv). Jestliže takto byla založena příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení, trvá tato příslušnost až do skončení přípravného řízení a vztahovala se následně i na rozhodování o vazbě stěžovatele.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4051/16 je dostupný PDF zde (307 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu