III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.04.2022 13:00 do: 05.04.2022 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2729/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-14
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu a ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů: J. P.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Česká republika - Česká obchodní inspekce (v tomto řízení vedlejší účastnice) se žalobou domáhala, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí částku 603 925 Kč představující náhradu škody, za kterou stěžovatelka, jako bývala zaměstnankyně vedlejší účastnice na pracovním místě ústřední ředitelky, odpovídala. Stěžovatelka měla vedlejší účastnici způsobit škodu tím, že bezprostředně po svém jmenování do funkce dala výpověď pro nadbytečnost několika vedoucím zaměstnancům, přičemž jedna z těchto výpovědí byla určena za neplatnou a vedlejší účastnice byla povinna na základě soudních rozhodnutí vyplatit náhrady platu spolu s úroky z prodlení a nahradit náklady soudních řízení. Následně vzala vedlejší účastnice žalobu částečně zpět a nadále požadovala pouze uhrazení čtyř a půlnásobku průměrného platu stěžovatelky. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovatelka porušila pracovní povinnosti, konkrétně § 301 písm. d) a § 52 písm. c) zákoníku práce, když rozhodla o organizační změně, a především samotnou výpovědí, která byla vůči zaměstnanci zcela účelová, ve snaze ho nahradit jinou osobou, která následně vykonávala stejnou agendu. O nesplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 2 9, když byla výpověď určena za neplatnou. Obvodní soud dále uvedl, že ke škodě na majetku vedlejší účastnice by nedošlo, kdyby nemusela vynaložit náklady na náhradu platu zaměstnance. Obvodní soud proto považuje za jedinou příčinu vzniku škody rozhodnutí stěžovatelky o organizační změně a neplatnou výpověď. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. V odůvodnění uvedl, že nárok vedlejší účastnice není promlčený, protože okamžikem výpovědi nedošlo ke vzniku škody. K tomu podle městského soudu došlo až vznikem povinnosti vedlejší účastnice nahradit mzdu zaměstnanci. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť považoval rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejích ústavně chráněných základních práv a svobod. Dle stěžovatelky měly obecné soudy spojit další blíže neurčená řízení, která probíhají mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Stěžovatelka je přesvědčena, že ke spojení existovaly důvody, a uvádí, že obecné soudy se její argumentací dostatečně nezabývaly. Dále stěžovatelka uvádí, že zejména obvodní soud nesprávně uplatnil své moderační právo a že jí nebylo umožněno s vedlejší účastnicí o náhradě škody jednat. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že soudy postupovaly nesprávně při určování běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelka též zpochybňuje své výlučné zavinění způsobené škody.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.04.2022 13:30 do: 05.04.2022 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1881/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti jiným zásahům orgánů veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, Městského státního zastupitelství v Praze, Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 4/2019 a Vrchního soudu v Praze
Stručná charakteristika: Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě
Označení navrhovatelů: plk. Ing. J. P., MBA
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 zahájilo usnesením ze dne 31. října 2013 trestní stíhání stěžovatele – policisty, který byl současně vzat do vazby. Po propuštění z vazby s ním zahájil Útvar odhalování korupce a finanční kriminality usnesením ze dne 16. prosince 2013 řízení o zproštění výkonu služby podle § 40 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“); rozhodnutím ředitele služebního orgánu ze dne 27. ledna 2014 byl výhradně pro uvedené trestní stíhání stěžovatel služby zproštěn. Proti rozhodnutí o zproštění služby podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Policejního prezidia Policie České republiky ze dne 13. května 2014 zamítnuta. Následná správní žaloba byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2016. Stěžovateli tak bylo znemožněno vykonávat dosavadní povolání. Od zahájení trestního stíhání stěžovatele do podání obžaloby dne 14. listopadu 2019, tj. po dobu šesti let, byly provedeny výslechy dvanácti svědků a dvou obviněných. Obžalobu soud prvního stupně dne 17. prosince 2019 vrátil státnímu zastupitelství k došetření, což státní zástupce napadl stížností, kterou Vrchní soud v Praze dne 11. března 2020 zamítl. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal novou obžalobu dne 14. září 2020 – obsahově shodnou, nyní již mimo režim ‚Důvěrné‘. Usnesením ze dne 9. prosince 2020 soud prvního stupně zastavil trestní stíhání; stížnostní soud usnesením ze dne 22. dubna 2021 vyhověl stížnosti státního zástupce a nařídil soudu prvního stupně ve věci dále jednat a rozhodnout. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebylo ani po téměř osmi letech nařízeno hlavní líčení, nemůže vykonávat svoji práci a v trestním řízení vznikly značné a neodůvodněné průtahy. Již v roce 2014 přitom dozorový státní zástupce konstatoval, „že doba trvání vyšetřování (nyní více než 11 měsíců) neodpovídá skutkové i právní složitostí tohoto případu“. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil opakovaně a jeho ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty usneseními sp. zn. II. ÚS 1890/15 ze dne 16. února 2016 a sp. zn. IV. ÚS 4272/16 ze dne 25. dubna 2017.
Stěžovatel opakovaně namítá neúměrnou délku řízení, kterou nezavinil. Je přesvědčen, že nelze zohlednit potíže znalců, jejichž nezbytné zkoumání bylo nesprávně odkládáno, a k tíži orgánů činných v trestním řízení jde i nezákonné provedení výslechu utajovaného svědka v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu, aniž by pro takový postup existoval relevantní důvod, i to, že státní zastupitelství bezdůvodně utajovalo spis, což mu vytkly i obecné soudy. Státní zástupce vyššího státního zastupitelství, který v jeho věci podal obžalobu, proti němu v letech 2017 a 2018 dvakrát nezákonně zahájil další trestní stíhání; v obou případech Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesení o zahájení trestního stíhání zrušilo a věci byly odloženy. V postupu orgánů činných v trestním řízení ve své věci spatřuje stěžovatel zásah do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení uvedených práv a dále, že postupem dotčených orgánů bylo porušeno i jeho právo na svobodnou volbu povolání a možnost získávat prostředky prací garantované v čl. 26 odst. 1 Listiny.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.04.2022 14:00 do: 05.04.2022 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: 1 US 1613/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20 13 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35, a návrh na přiznání finančního zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a náhrady právního zastoupení.
Stručná charakteristika: Exekuce
Označení navrhovatelů: PM-TEMPO
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se exekučním návrhem domáhal nařízení exekuce na základě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 a pověření soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 1 647 EUR s příslušenstvím. K exekučnímu titulu stěžovatel předložil osvědčení podle čl. 54 a 48 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“). Soudní exekutorka napadeným usnesením exekuční návrh stěžovatele zamítla. Své rozhodnutí odůvodnila jednak pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2020 k zamítnutí exekučního návrhu, dále vycházela z toho, že podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) lze exekuční řízení vést na základě cizího exekučního titulu bez prohlášení vykonatelnosti, případně rozhodnutí o uznání tohoto titulu bez dalšího pouze pro vymožení výživného pro nezletilé dítě. V ostatních případech se lze domáhat pouze soudního výkonu rozhodnutí. Konstatovala, že vzhledem k tomu, že stěžovatel v dané věci netvrdil ani neprokazoval, že by kromě předloženého exekučního titulu vydaného slovenským soudem disponoval prohlášením vykonatelnosti, případně rozhodnutím o uznání tohoto titulu, jeho návrh na nařízení exekuce zamítla pro nesplnění předpokladů exekuce podle § 39 odst. 3 exekučního řádu s tím, že stěžovatel může žádat soudní výkon rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesení soudní exekutorky napadeným usnesením potvrdil. Vyšel z toho, že vzhledem k tomu, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky, měl na výběr domáhat se výkonu shora označeného cizozemského exekučního titulu buď podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, a tedy bez požadavku na prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu nebo podle nařízení Brusel I poté, co rozhodnutí bylo ve smyslu čl. 38 odst. 1 tohoto nařízení prohlášeno v České republice za vykonatelné. Krajský soud dále konstatoval, že postup při podání návrhu na výkon soudního rozhodnutí se podle čl. 40 odst. 1 nařízení Brusel I řídí právními předpisy členského státu, v němž se podává návrh na výkon. Příslušnými vnitrostátními předpisy je v České republice o. s. ř. (část šestá) a exekuční řád. Odvolací soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že spolu s exekučním návrhem předložené osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 nařízení Brusel I osvědčuje, že exekuční titul – usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 – je „evropský exekuční titul“. Poukázal na to, že potvrzení exekučního titulu se vydává nikoliv podle výše uvedeného nařízení, ale podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Odvolací soud dále zkoumal další způsoby, podle nichž by rozhodnutí cizozemského soudu mohlo být způsobilým exekučním titulem, a dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce a napadené rozhodnutí soudní exekutorky o zamítnutí exekučního návrhu stěžovatele je věcně správné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí vydané soudem členského státu původu (Slovenská republika) může být následně podkladem pro exekuční řízení v jiném členském státě EU (Česká republika) za stejných podmínek jako rozhodnutí vydané v tomto členském státě. Uvádí, že závěr krajského soudu, že v dané věci není možné vydat pověření exekutorovi podle exekučního řádu a na podkladě jím předloženého soudního rozhodnutí vést exekuční řízení, je v rozporu s právem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatel dále žádá přiměřené finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za materiální a nemateriální újmu způsobenou mu vyvoláním nedůvěry v soudnictví a spravedlnost a uložení povinnosti Krajskému soudu v Ostravě k zaplacení náhrady nákladů na právní zastoupení.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.04.2022 14:30 do: 05.04.2022 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1882/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2020 č. j. 43 T 15/2018-985, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2021 č. j. 1 To 90/2020-1004
Stručná charakteristika: Náhrada nákladů zmocněnce poškozeného v trestním řízení
Označení navrhovatelů: Z. P., zastoupen advokátem JUDr. Rostislav Kovář
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl poškozeným v trestním řízení vedeném pro trestný čin zabití ve stadiu pokusu, kterého se dopustil odsouzený (dále také jako „vedlejší účastník“). Stěžovatel se v rámci trestního řízení jako poškozený při uplatňování nároku na náhradu újmy nechal zastupovat zmocněncem (advokátem). Rozsudkem o vině a trestu bylo zároveň rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit stěžovateli újmu ve výši celkem 181 398 Kč. Stěžovatel původně žádal na náhradě újmy celkem 439 701 Kč. Obecné soudy však tuto částku modifikovaly z důvodu specifických okolností skutku a spoluzavinění stěžovatele. Obecné soudy při modifikaci výše náhrady újmy vnímaly spoluzavinění stěžovatele zejména v tom, že stěžovatel svým jednáním konflikt vyprovokoval a zároveň do něj zapojil střelnou zbraň, kvůli které došlo k zásadním škodlivým následkům. Stěžovatel dle § 154 odst. 1 trestního řádu navrhl soudu prvního stupně, aby vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady vzniklé přibráním advokáta jako jeho zmocněnce. Náklady si stěžovatel vyúčtoval na celkem 319 938,52 Kč. Skládaly se z odměny za provedené úkony právní služby (234 640 Kč), z hotových výdajů (29 772 Kč) a DPH ve výši 21 % (55 526,52 Kč). Stěžovatel žádal přiznání odměny za celkem 28 úkonů právní služby, přičemž odměnu za jeden úkon právní služby vyčíslil dle § 10 odst. 7 ve spojení s § 7 bodem 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) na 8 380 Kč. Soud prvního stupně rozhodl o návrhu stěžovatele napadeným usnesením tak, že stěžovateli přiznal náklady ve výši 173 955,65 Kč. Z požadovaných 28 úkonů právní služby uznal za účelné 24 úkonů, odměnu za jeden úkon právní služby navrhovanou stěžovatelem pak snížil per analogiam dle § 12a odst. 2 advokátního tarifu na 5.000 Kč. Snížení odůvodnil tím, že odměna ve výši navrhované stěžovatelem by byla nepřiměřená vůči konkrétním okolnostem případu a odporovala by požadavku účelnosti dle § 154 odst. 1 trestního řádu. Postih vedlejšího účastníka by byl přiznáním nákladů ve vyúčtované výši neproporcionálně umocněn, a rovněž výše odměny obhájce za jeden úkon právní služby ve stejné trestní věci by byla ve srovnání s odměnou advokáta jako zmocněnce poškozeného více než dvakrát nižší (zde odkázal soud prvního stupně na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 2. 2018 sp. zn. 14 To 38/2018). Proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podali stížnost jak stěžovatel, tak vedlejší účastník. Stížnostní soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a stěžovateli přiznal náklady v celkové výši 47 613,80 Kč. Odměnu za jeden úkon právní služby stanovil stížnostní soud shodně na 5 000 Kč, což odůvodnil existencí „ustálené judikatury“ (nicméně bez citace konkrétních soudních rozhodnutí). Počet přiznaných úkonů nicméně ponížil na sedm s argumentací, že by zde jinak vznikl extrémní nepoměr mezi výší účtovaných nákladů poškozeného a výší mu příslušející náhrady škody. Modifikace nároku poškozeného na náhradu škody přitom byla dle stížnostního soudu soudem prvního stupně řádně odůvodněna spoluzaviněním poškozeného.
Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V prvním okruhu směřují námitky k výši odměny za jeden úkon právní služby. Druhý okruh námitek se váže k počtu úkonů právní služby, za které mu byla přiznána odměna.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.04.2022 10:30 do: 06.04.2022 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1986/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2021 č. j. 3 To 26/2021-2426 a usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 28. ledna 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389, spojená s návrhem na přerušení výkonu trestu a návrhem na spojení věcí
Stručná charakteristika: Podmínky metody pachové identifikace v trestním řízení
Označení navrhovatelů: M. Z., zast. advokátem JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 2. 2019 společně s dalším obviněným uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) zákona č 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl dle § 173 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byla dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody samostatně částky 74 489 Kč, 316 507 Kč a 316 182 Kč a jednomu poškozenému společně a nerozdílně se svým spoluobviněným částku 37 582 Kč (dále jen „odsuzující rozsudek“). Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl ve spolupachatelství s další osobou provést loupežné přepadení klenotnictví, při němž měl stěžovatel rozbít páčidlem skleněnou výplň dveří a postřelit jednoho z poškozených, který se přetahoval se spoluobviněným o odcizované šperky. Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, které zamítl vrchní soud usnesením ze dne 16. 10. 2019. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, jež odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2020. Všechna tato rozhodnutí byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 ze dne 15. 2. 2022 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3IVOmj1 
). Stěžovatel po podání ústavní stížnosti navrhl krajskému soudu obnovu řízení dle § 277 a násl. trestního řádu a nezávisle na něm tak učinil i jeho spoluobviněný. Novými důkazy, na nichž stěžovatel a jeho spoluobviněný založili své přesvědčení o naplnění důvodů pro obnovu řízení, byl znalecký posudek České zemědělské univerzity v Praze poukazující podrobně na aktuální vědecké poznatky z oblasti olfaktoriky jimiž usilovali zpochybnit důkaz tzv. metodou pachové identifikace, na němž založil mimo jiné krajský soud svůj závěr o vině stěžovatele a jeho spoluobviněného v odsuzujícím rozsudku, a také výpovědi svědků, kteří měli dle stěžovatele vidět motocykl, který měl být použit při loupeži, odjíždět jiným směrem, než kde stěžovatel bydlí či se zdržuje. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením oba návrhy na povolení obnovy řízení zamítl dle § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel i jeho spoluobviněný podali proti tomuto usnesení stížnosti, jež zamítl vrchní soud dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle obecných soudů předmětný znalecký posudek, resp. posudek ústavu ve smyslu § 110 trestního řádu, nezakládal sám o sobě ani ve spojení s jinými důkazy důvody pro obnovu řízení, neboť nejde o nový důkaz a ani z něj nevyplývají skutečnosti dříve neznámé. Problematika řešená tímto posudkem byla totiž dle obecných soudů řádně projednána již v průběhu hlavního líčení vyústivšího ve vydání odsuzujícího rozsudku. V něm byl proveden i důkaz zprávou České zemědělské univerzity v Praze, obsahující v podstatných bodech stejné informace jako předmětný znalecký posudek, který nad jejich rámec obsahoval toliko informace, které nebyly podle obecných soudů pro zjištění relevantních skutečností určující. Odlišnou formu důkazního prostředku, jímž byl proveden předmětný posudek oproti předchozí zprávě, nebylo dle obecných soudů možno přeceňovat. Ani možné nové svědecké výpovědi pak dle obecných soudů nebyly způsobilé povolení obnovy řízení odůvodnit.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti mj. namítá, že kromě údajné identifikace stěžovatele a jeho spoluobviněného na základě pachových stop na místě činu jejich odsouzení nebylo založeno na žádném dalším jiném důkazu, neboť obecné soudy měly k dispozici jen výpovědi svědků, kteří však toliko obecně popisovali postavy pachatelů, avšak individuálně je neidentifikovali. Dále stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu k obnově řízení, na jejímž základě dospívá k závěru, že předmětný posudek odůvodňoval povolení obnovy řízení. Kromě toho, že tento posudek přináší novou odbornou argumentaci o motivaci psa a jejího ovlivnění, obsahuje také odborné poznatky, které přímo vyvrací některé úvahy, které vrchní soud vyjádřil v usnesení o odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.04.2022 11:00 do: 06.04.2022 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 7/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika: Možnost odebírání biologických vzorků umožňující získání informací o genetickém vybavení podle zákona o Policii
Označení navrhovatelů: Městský soud v Praze
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Městský soud v Praze projednává žalobu proti nezákonnému zásahu Policie České republiky, který má spočívat v předvolání žalobce podle § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, k provedení identifikačních úkonů (zjištění tělesných znaků a odebrání daktyloskopických a biologických vzorků žalobce) postupem podle § 65 zákona o policii. Žalovaným v tomto řízení bylo původně Ministerstvo vnitra, po změně právního náhledu na věc (v souvislosti s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014 č. j. Nad 224/2014) a následné úpravě žaloby žalobcem se jím stala policie (konkrétně Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy). Městský soud předběžným opatřením vydaným v tomto řízení uložil policii zdržet se do dne nabytí právní moci rozhodnutí o samotné žalobě snímání daktyloskopických otisků žalobce, zjišťování jeho tělesných znaků, provádění měření těla, pořizování obrazových, zvukových a obdobných záznamů a odebírání biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení pro účely budoucí identifikace. Žalobci tak dosud biologické vzorky odebrány nebyly. Podle názoru žalobce není odebrání biologických vzorků přiměřené, neboť je stíhán pro málo závažný skutek, který nadto nijak nesouvisí s trestnou činností, již lze odhalovat pomocí ztotožnění pachatele za pomoci jeho profilu deoxyribonukleové kyseliny. Nadto žalobce poukazuje na skutečnost, že dosud nebyl odsouzen. Zákonná úprava odebírání a především uchovávání biologických vzorků je podle jeho názoru nedostatečná, neboť není přesně stanoveno, po jaké době mají být vzorky zničeny.
Městský soud navrhuje zrušit napadená ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem, neboť policii je umožněno odebírat vzorky biologického materiálu mimo jiné kterékoliv osobě, která byla obviněna nebo jíž bylo ve zkráceném trestním řízení sděleno podezření ze spáchání úmyslného trestného činu. Uvádí, že pokud jde o dobu uchovávání takových vzorků, obsahuje § 65 zákona o policii pouze velice vágní pátý odstavec, dle nějž policie uchovávané osobní údaje zjednodušeně řečeno zlikviduje, jakmile je nepotřebuje k plnění svých úkolů. Městský soud vyslovuje přesvědčení, že relevantní právní úprava neodpovídá přísným požadavkům, které na ni klade judikatura Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod týkající se zásahů do soukromí a shromažďování osobních údajů. Napadená ustanovení jsou podle jeho názoru v rozporu i s čl. 7 odst. 1, jakož i s čl. 10 odst. 3 Listiny. Městský soud si je vědom skutečnosti, že protiústavnost napadených ustanovení nespočívá přímo v jejich pozitivním obsahu, nýbrž v nedostatku právní úpravy, kterou zákonodárce nepřijal. Derogace napadených ustanovení představuje tedy prostředek, jak zákonodárce přimět k revizi právní úpravy odebírání biologických vzorků a uchovávání profilů DNA. Až v případě, kdy by zákonodárce zůstal nečinný, by mělo dojít k úplnému odstranění nedostatečné zákonné úpravy z právního řádu. Proto městský soud navrhl, aby Ústavní soud napadená ustanovení zákona o policii zrušil s odloženou vykonatelností.