IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.11.2020 08:30 do: 18.11.2020 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2058/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2020 č. j. 35 Co 116/2020-53
Stručná charakteristika:  právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
Označení navrhovatelů:  P. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které Krajský soud v Ústí nad Labem vedl o jeho žalobě. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se konstatuje, že v předmětném řízení před krajským soudem došlo k porušení stěžovatelova práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Městský soud uvedl, že řízení trvalo čtyři roky a jeden měsíc, což není doba příliš dlouhá. Předmětem řízení bylo peněžité plnění, význam řízení pro stěžovatele byl tedy standardní. Šlo o věc s cizím prvkem a doručovalo se do Slovenské republiky, což však bylo vyřízeno v průběhu týdnů. Řízení proběhlo na jednom stupni, konalo se zde jedno ústní jednání a nešlo o věc složitou právně ani procesně. Délku řízení zásadním způsobem ovlivnily dva průtahy krajského soudu (první  v délce  deseti  měsíců a druhý  v délce  devíti  měsíců), což vedlo k závěru o nepřiměřené délce řízení. Městský soud tak žalobu vyhodnotil jako důvodnou, shledal však, že s ohledem na charakter posuzovaného řízení postačí stěžovateli satisfakce v podobě konstatování porušení práva.

Stěžovatel ve své  ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění, neboť městský soud neuvedl žádný důvod, proč by mělo postačit pouze konstatování porušení práva. Dále stěžovatel poukázal na požadavek formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17, dle něhož zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel. 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.11.2020 09:00 do: 18.11.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1255/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika:  Náklady zmocněnce více poškozených
Označení navrhovatelů:  D. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci byla podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu, ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli jako odsouzenému uložena povinnost zaplatit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce poškozených. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následné stížnosti stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek, práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces. Má za to, že pro náhradu nákladů poškozených ve výši přiznané napadenými usneseními zjevně nebyly splněny zákonné podmínky, neboť vznik těchto nákladů nebyl soudem zkoumán a spolehlivě v konkrétní výši zjištěn.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.11.2020 09:00 do: 18.11.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2713/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2018 č. j. 5 T 2/2013-13154 a jinému zásahu téhož soudu ve věci projednávané pod sp. zn. 5 T 2/2013
Stručná charakteristika:  zajištění věcí, kritéria délky zajištění, rozhodování o něm z hledisek spravedlivého procesu a práva na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů:  JUDr. P. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Plzni bylo vydáno v rámci trestního řízení, jež se týkalo mimo jiné stěžovatelových obrazů signovaných jako Vasilij Kandinskij „Zelená, žlutá, červená“, Marc Chagall „Vojevůdce“, „Houslista“, „Kostelík“, Kasimir S. Malevich „Venkovan“, Alexandr M. Rodchenko „Bez titulu “, „Kompozice“, August Macke „Tři ženy“, „Promenáda v Zoo“, Franz Marc „ U řeky“, „Koně“, „Les“, Amedeo Modigliani „Maria“, Max Herman Pechstein „Rybářský člun“, Emil Nolde „Květiny“, Ludwig Ernst Kirchner „Ženský akt v přírodě“. Trestní řízení bylo vedeno proti osobám odlišným od stěžovatele, jenž v něm jako vlastník padělaných obrazů vystupoval toliko v roli poškozeného.

V září roku 2010 stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dobrovolně bez předchozí výzvy předal Policii České republiky obrazy s veškerými relevantními listinami a s explicitní žádostí o jejich vrácení bez zbytečného odkladu poté, co již nebudou potřeba pro účely trestního řízení. O necelý rok později zaslal policejnímu orgánu první žádost o vrácení obrazů, neboť nebyl informován o tom, kde se nacházejí, k čemu jsou užívány a kdy mu budou vráceny. Žádosti nebylo vyhověno. Stěžovatel poté opakovaně žádal krajské státní zastupitelství i obvodní soud o vrácení obrazů, avšak opět bezúspěšně. Jelikož o stěžovatelových žádostech o vrácení obrazů nebylo formálně rozhodnuto a obrazy byly i nadále drženy orgány činnými v trestním řízení, podal v dubnu 2018 stížnost na průtahy v řízení, která nebyla shledána důvodnou. Jediným rozhodnutím, které bylo ve věci zajištění stěžovatelových obrazů krajským soudem vydáno, bylo ústavní stížností napadené zamítavé usnesení z června roku 2018. V extrémně stručném odůvodnění napadeného usnesení je pak pouze konstatováno, že žádosti stěžovatele nelze vyhovět, neboť obrazy jsou i nadále věcmi důležitými pro trestní řízení a potřeba jejich odborného posuzování může nastat až do právní moci meritorního rozhodnutí. K určitému vývoji ve věci došlo až po podání ústavní stížnosti, když bylo usnesením krajského soudu rozhodnuto, že obrazy mají být stěžovateli vráceny.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni a rovněž brojí také proti jinému zásahu krajského soudu. Protiústavnost jiného zásahu (postupu) jmenovaného soudu shledává v tom, že navzdory jeho opakovaným žádostem o vydání zajištěných věcí o nich jmenovaný soud po dobu mnoha let nerozhodl. Uvádí, že o zamítnutí jeho žádosti o vrácení obrazů bylo formálně rozhodnuto až po více než pěti letech od jejího podání.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.11.2020 09:30 do: 18.11.2020 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1559/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. října 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, ze dne 30. září 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060
Stručná charakteristika:  právo na účinné vyšetřování
Označení navrhovatelů:  A. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové (dále jen „GIBS“), ze dne 30. 9. 2019 byla odložena věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se mělo dopustit celkem šest neustanovených příslušníků Vězeňské služby České republiky služebně zařazených do Věznice Valdice zkráceně tím, že dne 12. 10. 2018 vyzvali stěžovatele nacházejícího se v cele, aby je následoval na oddělení prevence a stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zesláblý a bylo mu zle, snažil se zvednout, aby je následoval, ale spadl na zem, přičemž ho čtyři dozorci fyzicky napadli, kdy jeden ho mlátil do oblasti stehna a lýtka pravé nohy, ostatní tři ho kopali do celého těla. Dále toto jednání dvou dozorců pokračovalo, když byl odváděn s nasazenými pouty k lékaři na ošetření, tak ho shodili ze schodů při vstupu do prostor ošetřovny. Těmito výše popsanými útoky mu měli způsobit hematomy na hrudníku, na obou ramenech, pod klíční kostí a do současnosti ho mají bolet ledviny a pravý bok, tedy jako úřední osoby zneužívaje závislosti stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, v úmyslu způsobit stěžovateli jinou závažnou újmu, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tedy v rozporu s § 5 a § 6 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

Stížnost stěžovatele proti usnesení GIBS byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním, že příslušný policejní orgán řádně provedl prověřování věci, správně vyhodnotil opatřené důkazy a z nich vyvodil správné právní závěry v tom smyslu, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Krajské státní zastupitelství uzavřelo, že výpověď stěžovatele je na základě provedeného dokazování třeba hodnotit jako lživou, pravděpodobně vymyšlenou s úmyslem dosáhnout přemístění do jiné věznice, a že byly-li proti němu užity donucovací prostředky, bylo to z důvodu jeho chování a jednání, přičemž o užití donucovacích prostředků byly sepsány úřední záznamy a ředitelem Věznice Valdice bylo jejich užití vyhodnoceno jako oprávněné. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství se věcí zabývalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, které po přezkoumání věci v postupu krajského státního zastupitelství neshledalo pochybení, jež by bylo namístě napravovat opatřením vrchního státního zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo s názorem GIBS a krajského státního zastupitelství, že i přes provedené rozsáhlé prověřování nebyly skutečnosti kladené stěžovatelem za vinu příslušníkům vězeňské služby potvrzeny a prokázány. Dodalo, že na této skutečnosti nic nemění ani stanovisko veřejné ochránkyně práv Mgr. Anny Šabatové, Ph.D., vyjádřené v její zprávě o šetření v dané věci ze dne 17. 10. 2019, kde veřejná ochránkyně práv vyslovila pochybnost, zda byl zdravotní stav stěžovatele ve Věznici Valdice dobře objektivizován s tím, že diametrální rozdíly v jednotlivých lékařských zprávách poukazují na pochybení ohledně vyhotovování lékařských záznamů. K tomu Vrchní státní zastupitelství podotklo, že veškeré lékařské zprávy měl znalec k dispozici a ke všem v nich uvedeným zraněním se vyjádřil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně odkazuje na závěry veřejné ochránkyně práv vyjádřené v její shora zmíněné zprávě o šetření v dané věci a dále namítá, že po několikadenním držení hladovky byl zesláblý a nemohl klást žádný odpor, proto jakékoliv donucovací prostředky použité dozorci byly bezdůvodné, resp. nemohly být přiměřené. Poukazuje na to, že záznam ze vstupní prohlídky brněnské věznice ze dne 15. 10. 2018 popisuje mnohočetné podlitiny na více částech jeho těla, přičemž během cesty ani v příjmové věznici v Brně se nestalo nic mimořádného, co by odůvodňovalo vznik podlitin na jeho těle. Z toho vyvozuje, že zjištění zdravotníků ve Věznici Valdice ze dne 12. 10. 2018 a rovněž před eskortou do Brna dne 15. 10. 2018, které neobsahuje prakticky žádné informace o známkách fyzického násilí, je zjevně nesprávné. Je přesvědčen, že zmíněné rozdíly svědčí o pochybení při vyhotovování lékařských záznamů a že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování v souvislosti s porušením práva nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.11.2020 10:00 do: 18.11.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 474/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 20 Co 325/2019-889 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 sp. zn. 20 Co 325/2019, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného výroku
Stručná charakteristika:  Splatnost dluhu na výživném
Označení navrhovatelů:  A. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného na syny stěžovatelky (v tomto řízení stěžovatelů), resp. návrhu otce (v tomto řízení vedlejšího účastníka) na snížení výživného tak, že je otec povinen počínaje od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 přispívat na výživu staršího syna částkou 13 000 Kč měsíčně a na výživu mladšího syna 10 000 Kč měsíčně.

Dále, že nedoplatek na výživném za období od září 2017 do 30. 4. 2018 v celkové výši 24 000 Kč na obě nezletilé děti je otec povinen uhradit k rukám matky do 30. 9. 2019. Stanovil rovněž povinnost otce přispívat na výživu staršího syna částkou 3 500 Kč a na mladšího syna měsíčně částkou 2 500 Kč, a to počínaje od 1. 5. 2018 vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl k odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 potvrdil.  Ve výroku o snížení výživného rozsudek změnil tak, že počínaje od 1. 5. 2018 se výživné otce pro staršího syna snižuje na částku 7 000 Kč měsíčně a pro mladšího syna se snižuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky. Ve výroku III stanovil, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 5. 2018 do 30. 11.2019 pro staršího syna ve výši 82 300 Kč a pro mladšího syna ve výši 49 500 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 30. 6. 2020. Ve výroku o nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu se mu věc vrátil k dalšímu řízení. Posléze byly opravným usnesením částky dlužného výživného změněny na 60 300 Kč, resp. 38 500 Kč.

Stěžovatelé tvrdí, že napadeným výrokem III rozsudku městského soudu došlo k porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.  Městský soud dle stěžovatelů napadeným výrokem porušil zásadu rei iudicatae tím, že „prohlásil“ dosud neuhrazené splatné částky výživného za nesplatné jen proto, že zčásti snížil vyživovací povinnost vedlejšího účastníka. Podle stěžovatelů šlo o zjevný omyl, neboť městský soud v napadeném výroku vyčísluje „nedoplatek na zvýšeném výživném“ za dobu od 1. 5. 2017 do 30. 11. 2019, ačkoliv je zřejmé, že fakticky došlo ke snížení výživného a žádný nedoplatek vzniknout nemohl. Stěžovatelé uvádějí, že ačkoli takový výsledek odvolací soud napadeným výrokem nejspíš ani nezamýšlel vyvolat, je skutečností, že k němu došlo a vedlejší účastník z tohoto pochybení soudu neváhá těžit, když v probíhajících exekucích požaduje nejenom jejich zastavení, ale i přiznání práva na náhradu nákladů řízení jeho osobě na úkor stěžovatelů.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.11.2020 14:00 do: 18.11.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 33/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení § 70 až 78 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, a § 41a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika:  národní zdravotnický informační systém
Označení navrhovatelů:  senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina dvaceti senátorů (navrhovatelka) navrhla v říjnu 2016 zrušení § 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 77a a 78 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, a § 41a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2020 navrhovatelka navrhla zrušení též § 71a, 71b a 71c zákona o zdravotních službách. Všechna napadená ustanovení zákona o zdravotních službách náležejí do jeho šesté části hlavy třetí, nazvané Národní zdravotnický informační systém (dále jen „NZIS“), přičemž navrhovatelka navrhuje zrušit celou právní úpravu obsaženou v této hlavě.

Napadené ustanovení § 41a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. pro účely racionalizace fungování systému veřejného zdravotního pojištění v oblasti akutní lůžkové péče zmocňuje Ústav vytvářet a každoročně aktualizovat seznam skupin hospitalizací v akutní lůžkové péči vztažených k diagnóze, jejich relativní nákladovost, pravidla zařazování hospitalizací do těchto skupin a metodiky související s vykazováním poskytnutých hrazených služeb v akutní lůžkové péči. Takto získané aktuální údaje a vytvořené metodiky je pak Ústav povinen předávat Ministerstvu zdravotnictví vždy do 90 dnů před skončením kalendářního roku. Toto ustanovení též stanoví, že pravidla pro zařazování hospitalizací do uvedených skupin vede Ústav v počítačovém programu, který poskytuje ministerstvu zároveň s uvedenými údaji.

Podle navrhovatelky napadená úprava odporuje ústavně zaručenému právu každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhovatelka připomíná, že úprava registrů obsažená v zákoně o zdravotních službách byla ještě v době legisvakance zákona předložena Ústavnímu soudu, který nálezem ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12 zrušil Národní registr zdravotnických pracovníků (dále jen „NRZP“). Dospěl totiž k závěru, že příslušná právní úprava stanoví veřejný přístup k zpracovávaným osobním údajům v takovém rozsahu a po takovou dobu, které nelze odůvodnit žádným ústavně aprobovaným účelem, a stejně tak nelze takový účel dovodit ani u oprávnění některých subjektů, jejichž pracovníkům má ministerstvo vymezit rozsah přístupových práv. 7. Právní důvody, které vedly ke zrušení NRZP, podle navrhovatelky dopadají i na pacientské registry a vůbec na některé aspekty vedení NZIS

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.11.2020 09:00 do: 19.11.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1889/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 255/2019 - 32.
Stručná charakteristika:  správní trestání
Označení navrhovatelů:  A. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Správním rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 3. 10. 2017, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 téhož zákona vykonával dne 24. 10. 2015 v době kolem 12.02 hod. na Smetanově nábřeží v Praze 1 práci řidiče taxislužby bez příslušného živnostenského oprávnění. Podkladem pro zahájení řízení o přestupku byl úřední záznam Městské policie hl. m. Prahy, jehož obsahem bylo, že strážníci kontrolovali stěžovatele z důvodu stání jím řízeného vozidla na místě zákazu zastavení. Stěžovatel měl strážníkům sdělit, že pouze čeká na svého zákazníka. Do vozidla posléze nastoupila D. S. M., občanka USA. Z úředního záznamu Městské policie hl. m. Prahy a správního rozhodnutí vyplývá, že ta strážníkům sdělila, že si vozidlo objednala prostřednictvím aplikace Uber. Strážníci si poté pořídili fotografie obrazovky jejího mobilního telefonu s touto aplikací a vzápětí i fotografie displeje mobilního telefonu stěžovatele. Podle úředního záznamu stěžovatel strážníkům sdělil, že si prostřednictvím aplikace Uber přivydělává k důchodu jako řidič a nevěděl o tom, že jde o taxislužbu. Ze správního rozhodnutí vyplývá, že při dokazování vycházel správní orgán zejména z úředního záznamu, oznámení o přestupku, pořízené fotodokumentace a svědeckých výpovědí zasahujících strážníků. Správní orgán prvního stupně udělil stěžovateli za výše uvedený přestupek pokutu ve výši 15 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu přepravy osob vozidly podle § 2 odst. 9 a 10 písm. a) zákona o silniční dopravě, a to na dobu šesti měsíců. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy zamítl. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu se stěžovatel neúspěšně pokusil zvrátit žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobní bod stěžovatele mířil na nesprávné právní posouzení předmětného skutku, který podle něj nešlo posoudit jako dokonaný přestupek. Stěžovatel zdůraznil, že k přepravě žádné osoby nedošlo, a že „přistavení vozidla kamkoliv je jen přípravným jednáním pro poskytnutí servisu taxislužby a nikoliv samotným výkonem taxislužby“. Městský soud odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž přeprava poskytovaná na podkladě platformy Uber představuje službu v oblasti dopravy, resp. výkon taxislužby. Stěžovatel podle názoru městského soudu nesprávně vykládá pojmy „výkon práce řidiče taxislužby“ a „poskytnutí přepravy“. Městský soud s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, č. j. 7 A 43/94, uvedl, že pod pojmem „vykonávat přepravu“ (nedokonavý slovesný vid) uvedeným ve skutkové podstatě přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě je třeba rozumět již zahájení přepravy, k čemuž fakticky došlo nastoupením zákazníka do vozidla. Na námitku stěžovatele, že nedošlo ani k soustavnému jednání, pak městský soud mimo jiné uvedl, že „bylo-li by třeba k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku soustavné jednání, jak naznačuje žalobce, tedy soustavné vykonávání přepravy osob, nebylo by takřka možné takovou činnost postihnout, protože by správní orgán měl jen mizivou šanci takové jednání prokázat“. Stěžovatel se kasační stížností obrátil na Nejvyšší správní soud, v níž namítal nesprávnost posouzení právní otázky městským soudem, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a (poprvé) rovněž procesní vady v řízení před správním orgánem. Zejména zdůraznil, že nedokonavý slovesný vid „vykonává“ obsažený ve skutkové podstatě přestupku podle § 24e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, nutně předpokládá opakované nebo trvající jednání, což stěžovateli nebylo prokázáno. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, když zejména uvedl, že „stěžovatelem konstruované kasační námitky […] nejsou věcnou polemikou s právními závěry městského soudu, ale spíše snahou o opakovaný přezkum rozhodnutí stěžovatele […] Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „meritem projednávané věci je posouzení, zda lze činnost stěžovatele po právní stránce kvalifikovat jako výkon práce řidiče taxislužby“. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem kladně, a to i ve vazbě na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 12. 2017 ve věci Uber Spain sp. zn. C-434/15 a nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny. Důkazy provedené správním orgánem prvního stupně považuje stěžovatel v konečném důsledku za nezákonné. Nejvyšší správní soud se podle něj vůbec nezabýval námitkou, že použití úředního záznamu, resp. záznamu o podání vysvětlení jako důkazu, je nepřípustné a v rozporu s § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se údajně nevyjádřil ani k námitce, že strážníci neměli žádné oprávnění k tomu dožadovat se poskytnutí telekomunikačních zařízení. Podle stěžovatele žádná přeprava z jeho strany neproběhla, tím spíše nebyl naplněn znak soustavnosti a opakovanosti.