Ústavní soud, Brno, TZ 32/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a rozhodl, že postupem Okresního soudu v Liberci spočívajícím v nakládání s trestním příkazem jako s pravomocným a vykonatelným, ačkoliv stěžovatelce nebyl doručen řádně jeho úřední překlad, byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň Ústavní soud zakázal okresnímu soudu v tomto zásahu pokračovat.

Proti stěžovatelce (státní příslušnici Ukrajiny) bylo vedeno zkrácené přípravné řízení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Dne 12. 10. 2017 bylo před nalézacím soudem provedeno vazební zasedání, na němž byl stěžovatelce předán trestní příkaz. Tím byla stěžovatelka uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let, trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu dvou let. Stěžovatelka nebyla při vazebním zasedání zastoupena obhájcem, byla mu však přítomna tlumočnice z jazyka ukrajinského. Stěžovatelka i státní zástupkyně se na tomto vazebním zasedání vzdaly práva odporu. Následně si stěžovatelka zvolila obhájce a jeho prostřednictvím podala dne 19. 10. 2017 proti trestnímu příkazu odpor, na nějž reagoval nalézací soud sdělením ze dne 24. 10. 2017, v němž obhájce stěžovatelky informoval o tom, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 12. 10. 2017, neboť se stěžovatelka vzdala práva podat odpor. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že její vzdání se práva podat odpor při vazebním zasedání nebylo učiněno vědomě a při znalosti všech následků. Tvrdí, že ačkoliv se zasedání zúčastnila tlumočnice, nebyl jí řádně přetlumočen celý obsah trestního příkazu, zejména že jí nebylo řádně přetlumočeno poučení o opravném prostředku a že toto poučení nebylo dostatečné. Kdyby stěžovatelka byla o následcích řádně poučena, práva na podání odporu by se nevzdala.

Ústavní soud dospěl při posuzování ústavní stížnosti k závěru, že v jeho relevantní dřívější judikatuře se vyskytují vzájemně neslučitelné právní názory ohledně povahy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce v obdobných případech. Proto řízení přerušil a předložil otázku svého odchýleného právního názoru plénu Ústavního soudu k posouzení. Plénum přijalo dne 29. 1. 2019 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18, které tuto otázku zodpovědělo a jímž se senát Ústavního soudu musí řídit i v této věci (text stanoviska je dostupný zde: https://bit.ly/2Gvvife ).

Ústřední otázkou nyní posuzované věci je, zda byl stěžovatelce předmětný trestní příkaz řádně doručen, případně zda se stěžovatelka vzdala práva odporu v důsledku porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv nalézacím soudem.

Stěžovatelka namítá, že nebyla dostatečně seznámena s obsahem trestního příkazu a možností podat opravný prostředek, okresní soud a státní zástupkyně naopak shodně tvrdí, že trestní příkaz jí byl přetlumočen dostatečně a stěžovatelka jeho obsah i důsledky pochopila.

Povinnost v řízení o ústavní stížnosti prokázat, že právo na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod došlo v konkrétním případě svého naplnění, je povinností soudu, před kterým bylo vedeno řízení, nikoliv jednotlivce, jemuž toto právo náleží. Ústavní soud konstatuje, že této povinnosti okresní soud v právě projednávané věci nedostál.

Za rozhodující je třeba v této situaci považovat, že jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (blíže viz bod 28 nálezu), směrnice Evropského parlamentu a Rady (blíže viz bod 30 nálezu) a ostatně i ze samotného znění relevantních ustanovení trestního řádu (blíže viz bod 32 nálezu), povinnost zajistit, aby právo obviněného na tlumočníka bylo v plné míře naplněno, tíží soud. Trestní příkaz je uveden v § 28 odst. 2 trestního řádu mezi písemnostmi, které musí být obviněnému písemně předloženy, pokud tento po poučení neprohlásí, že pořízení takového překladu nepožaduje. V protokolu o průběhu vazebního zasedání není uvedeno nic o tom, zda byl stěžovatelce písemný překlad trestního příkazu doručen, zda byla poučena o možnosti tento překlad nepožadovat, ani zda této možnosti využila.

Soud má v podmínkách českého trestního řízení rovněž odpovědnost za volbu způsobu, jakým bude průběh zasedání zaznamenán. Zvukový záznam z veřejného zasedání, který je ze zákona pravidlem toliko připouštějícím výjimky, nebyl v tomto případě pořizován z rozhodnutí předsedy senátu nalézacího soudu (resp. samosoudce) a tuto skutečnost nemohla stěžovatelka nijak ovlivnit. V protokolu pak chybí jakékoliv zmínky o rozsahu tlumočení i poučení, jež se stěžovatelce dostalo.

Za dané situace je třeba dát přednost verzi prosazované stěžovatelkou, neboť ta, na rozdíl od nalézacího soudu, neměla ani odpovědnost za řádné naplnění svého práva na tlumočníka a na přiměřené poučení, ani procesní prostředky jak objektivně prokázat, že tato práva naplněna nebyla. Došlo tak k porušení nejen základního lidského práva stěžovatelky na tlumočníka a soudní ochranu, ale i jejího práva na obhajobu, neboť jí bylo znemožněno uplatnění opravného prostředku. Ústavní soud pak rovněž nepřehlédl, že od prvního omezení stěžovatelky na svobodě do vydání trestního příkazu uběhla doba pouze krátce přesahující jeden den, přičemž po celou tuto dobu byla omezena na svobodě a všechna zásadní procesní rozhodnutí s podstatným dopadem na její život byla stěžovatelka nucena učinit v rámci jen o pět minut delšího než půlhodinového vazebního zasedání, fakticky však v ještě kratší době. To vše za situace, kdy stěžovatelka nebyla zastoupena obhájcem a byla cizinkou, u níž je důvodné předpokládat, že se nevyzná ve všech procesních souvislostech českého trestního řízení alespoň tak, jak je možno požadovat po státních občanech České republiky.

Ústavní soud shrnuje, že postupem nalézacího soudu spočívajícím v nedoručení úředního překladu trestního příkazu stěžovatelce, jakož i nenaplněním jejího práva na tlumočníka v dostatečném rozsahu a neposkytnutím stěžovatelce poučení přiměřeně k jejímu specifickému postavení cizinky, která byla ve velmi omezeném časovém úseku bez asistence obhájce nucena učinit poměrně závažné rozhodnutí se zásadním dopadem pro svůj další život, byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Tato porušení se projevila v tom, že trestní příkaz nabyl právní moci, k čemuž by bez těchto porušení nedošlo.
  
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3464/17 je dostupný  zde (285 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu