Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2010 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele KONFIN, s. r. o., se sídlem Davídkova 2375, 180 000 Praha 8, zastoupeného JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem Komenského 160, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka VIVA leasing, a. s., se sídlem Táborská 29/65, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem Táborská 29/65, 140 00 Praha 4, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,
t a k t o :
I. Porušením fair procesu v aspektu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47 p o r u š e n o stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Proto se toto rozhodnutí r u š í .
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 12. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)), byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že odvolací soud rozhodoval o odvolání vedlejšího účastníka společnosti VIVA leasing, a. s. proti výroku o náhradě nákladů soudního řízení, aniž by toto odvolání bylo dáno na vědomí stěžovateli. Teprve z odvolání žalovaného vedlejšího účastníka přitom vyplývalo tvrzení o hodnotě sporu (ceně předmětu řízení autobusu tov. zn. BOVA), kterou jinak vedlejší účastník do té doby netvrdil, a toto ocenění předmětu řízení do té doby ani nevyplývalo z žádného důkazu obsaženého ve spise. K otázce ceny předmětného autobusu soud I. stupně neprováděl žádné dokazování. Odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k odvolání vedlejšího účastníka, ale rozhodl o něm bez nařízení jednání. Postup odvolacího soudu byl podle názoru stěžovatele nepřípustný, neboť odvolací soud prováděl dokazování, a to právě znaleckým posudkem ohledně ceny předmětného automobilu. Pokud chtěl odvolací soud použít pro své rozhodnutí listinný důkaz, bylo jeho povinností jej provést u jednání, aby k němu mohl stěžovatel vyjádřit. Odvolací soud tudíž nepostupoval v souladu s ustáleným ústavně konformním výkladem ust. § 210 odst. 1 o. s. ř. a dopustil se též porušení ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 123 o. s. ř. ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. Podle stěžovatele nelze přehlížet dopad tohoto procesního postupu do jeho majetkové sféry.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně 12. senátu Vrchního soudu v Praze Mgr. Marcela Tuscanyová, podle které neodpovídá skutečnosti tvrzení stěžovatele, že teprve z odvolání vedlejšího účastníka vyplynula cena autobusu, od níž se následně odvíjela výše předmětu sporu a výše odměny za právní zastoupení. Protože byl stěžovatel žalobcem v tomto řízení o vydání věci, musel znát cenu předmětného autobusu. Musel si být též vědom toho, že bude nucen snášet náklady řízení ve značné výši, když se rozhodl pro zpětvzetí žaloby. Předsedkyně senátu též poukázala na to, že podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. soud vycházel z toho, co vyšlo ze spisu najevo, tedy ze založeného znaleckého posudku. Rozhodnutí bylo podle jejího názoru v souladu s právem, a proto jeho postupem a rozhodnutím nemohla být porušena citovaná ústavní práva.
5. Vedlejší účastník společnost VIVA leasing a. s. ve svém vyjádření uvedl, že to byl stěžovatel, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, protože vzal svůj návrh na jeho zahájení zpět. Podle názoru vedlejšího účastníka je podaná ústavní stížnost účelová, neboť stěžovatel musel vědět, že rozhodnutí městského soudu je ve výroku o nákladech řízení vadné a nemůže obstát v porovnání s platnými procesními předpisy a ustálenou judikaturou. Rozhodnutí vrchního soudu bylo předvídatelné, neboť stěžovateli musela být známa výše ceny předmětného autobusu. Vedlejší účastník sice znalecký posudek předložil soudu společně s podaným odvoláním, ale nesouhlasí s tím, že by ocenění předmětu řízení nevyplývalo z žádného důkazu obsaženého ve spise. Vedlejší účastník např. dne 3. 12. 2007 podal městskému soudu vyjádření, ke kterému mimo jiné připojil „Vyrozumění o provedení soupisu a zajištění movitých věcí“ č. j. 023 EX 1803/2007-32 z 6. 10. 2007 soudního exekutora Mgr. Jaromíra France, ve kterém soudní exekutor sděluje, že odhadní cena autobusu byla určena na 1 800 000 Kč (srov. č.l. 27). Tudíž nejpozději ode dne 3. 12. 2007 byl v soudním spise založen listinný důkaz, ze kterého vyplývá ocenění autobusu soudním exekutorem. Vedlejším účastníkem předložený znalecký posudek ocenil cenu autobusu na 1 812 360 Kč. Dále vedlejší účastník upozornil na to, že ze zákona nevyplývá povinnost soudu doručovat účastníkům odvolání, které bylo podáno proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Proto podle jeho názoru soud nepochybil, pokud odvolání stěžovateli nedoručil, a nepochybil ani v bodě, kdy nenařídil jednání k projednání odvolání vedlejšího účastníka.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 30/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:
7. Stěžovatel se žalobou podanou k poštovní přepravě dne 22. 3. 2007 domáhal u Městského soudu v Praze vydání dálkového autobusu tov. zn. BOVA na vedlejším účastníkovi (č.l. 1). Navrhl též, aby městský soud nařídil předběžné opatření, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby s dálkovým autobusem nenakládal. Městský soud svým usnesením ze dne 26. 3. 2007 návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 28. 11. 2007 vedlejší účastník uvedl, že předmětnou věc ve své faktické moci nemá, neboť autobus zabavil v rámci exekučního řízení soudní exekutor (č.l. 21).
8. Dne 21. 1. 2009 a 24. 2. 2009 soud uložil stěžovateli, aby se vyjádřil k přiloženému podání vedlejšího účastníka (č.l. 33 a 34). Svým vyjádřením ze dne 19. 3. 2009 vzal stěžovatel svou žalobu v plném rozsahu zpět, neboť vlastníkem předmětného autobusu se nevratně stala třetí osoba (č.l. 36). V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 023EX 450/08 byl totiž předmětný autobus dne 13. 3. 2008 vydražen a vylučovací žaloba stěžovatele byla následně rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č. j. 16 C 27/2007-81 zamítnuta, což bylo potvrzeno i rozsudkem odvolacího soudu. Důvod řízení a sporu mezi účastníky tudíž odpadl. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že výlučně procesní posouzení zavinění na zastavení řízení by pro něj znamenalo nepřiměřenou tvrdost. Uvedené skutečnosti podle jeho názoru představují důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. Městský soud by podle jeho názoru neměl přiznat žalovanému právo na náhradu nákladů soudního řízení.
9. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009 č. j. 21 Cm 30/2007-38 bylo řízení podle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Výrokem III. rozhodnutí městského soudu bylo stanoveno, že žádný z účastníků řízení nemá podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
10. Proti výroku III. usnesení městského soudu podal vedlejší účastník odvolání (č.l. 40), protože podle jeho názoru je třeba zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, posuzovat výlučně z procesního hlediska. V daném případě to byl stěžovatel, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto měl soud o nákladech řízení rozhodnout dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Důvodem pro zpětvzetí návrhu nebylo chování žalovaného, a proto je stěžovatel povinen uhradit žalovanému náklady, které účelně vynaložil k bránění svého práva. Podle vedlejšího účastníka není též možno použít ust. § 150 o. s. ř., neboť se v daném případě jedná o spor dvou obchodních společností a navíc neexistují žádné důvody, aby vedlejšímu účastníkovi nebyly náklady řízení vůči stěžovatelovi přiznány. Protože cena dálkového autobusu byla určena znaleckým posudkem na částku 1 812 360 Kč bez DPH, vedlejší účastník navrhl, aby náklady byly vyčísleny částkou 74 150 Kč (č.l. 42).
11. Byť nebylo odvolání ostatním účastníkům doručováno (č.l. 44), a tak stěžovatel nemohl k němu podat své vyjádření, usnesením Vrchního soudu v Praze byl změněn bod III. výroku usnesení městského soudu tak, že stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 74 150 Kč na náhradu nákladů řízení. Podle názoru vrchního soudu rozhodoval v daném případě soud I. stupně na základě nesprávného ustanovení zákona (ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Protože vzal stěžovatel svou žalobu zpět, mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Městský soud neměl zkoumat důvodnost uplatněného nároku, ale měl výhradně z procesního hlediska posoudit zavinění účastníků na zastavení řízení. V daném případě nedošlo k zpětvzetí žaloby v důsledku chování vedlejšího účastníka, ale proto, že stěžovatel upustil od vymáhání uplatněného nároku v důsledku zabavení předmětného vozidla exekutorem. Ze znaleckého posudku k ceně autobusu, jehož vydání bylo předmětem řízení, vyplynulo, že cena tohoto autobusu ke dni 3. 1. 2007 činila 1 812 360 Kč, které odpovídá výše odměny za právní zastoupení 73 550 Kč. Návrh stěžovatele, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 150 o. s. ř., neshledal odvolací soud důvodným.
12. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
15. Ústavní
soud již v minulosti judikoval, že součástí práva na spravedlivý proces
je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně
uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit
rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě
vypořádat: „...vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v
kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních
práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami
účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla
soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction
to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str.
1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str.
162)“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, in
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 37, č. 129, str. 629).
V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz 
)
Ústavní soud uvedl, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair
procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena
subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Tento požadavek je
proto třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení,
které je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1374/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz ).
16. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193) odkázal Ústavní soud na
ústavní princip rovnosti účastníků (garantovaný v čl. 37 odst. 3
Listiny), resp. rovnosti zbraní, jak jej vykládá Evropský soud pro
lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle konstantní judikatury ESLP „princip
rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého
procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost
přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně
nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana“ (viz např.
Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996,
Komanický proti Slovensku, 2002). V případě Beer proti Rakousku (2004,
stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č.
76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int )
ESLP konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na
rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto
řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku
došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech
řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a
uplatnila svá tvrzení a důkazy.
17. Rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným „přívažkem“ k meritornímu rozhodování také z důvodu možnosti zásahu do vlastnického práva, kterého se může výrazným způsobem dotknout. Proto je třeba toto rozhodování chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189).
IV.
18. V daném případě jde o posouzení, zda proces rozhodování o náhradě nákladů řízení byl v souladu s ústavně zaručeným základním právem na fair proces, když obecný soud nezaslal účastníkovi řízení k vyjádření odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení a nevytvořil tak stěžovateli procesní prostor k uplatnění námitek. V obdobných případech Ústavní soud mnohokrát konstatoval porušení jednoho z důležitých aspektů fair procesu, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny. Právní závěry vyslovené ve výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu (viz bod 15-17) dopadají i na projednávanou věc, a proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč se od nich odchýlit, a proto na ně v podrobnostech plně odkazuje. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že pokud nebylo odvolání protistrany zasláno stěžovateli jakožto druhému účastníku řízení (bod 11), byla mu odňata možnost seznámit se s obsahem odvolání a realizovat svá procesní práva.
19. Ust.
§ 210 o. s. ř. je nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v
případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost
doručovat odvolání přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1374/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz ).
Rozhodování o náhradě nákladů řízení se totiž bezprostředně dotýká
vlastnického práva účastníka řízení a je tedy způsobilé vlastnické právo
omezit, případně dokonce neústavně porušit (viz bod 17). V daném
případě k porušení základního práva na majetek došlo tím, že odvolací
soud v rozporu s principem spravedlivého procesu změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně v neprospěch stěžovatele, kterému uložil povinnost
zaplatit vedlejšímu účastníkovi poměrně značnou částku přesahující
70 000 Kč (viz bod 11). Proto šlo s ohledem na to, že soud I. stupně
nepřiznal žádnému účastníkovi náklady soudního řízení (bod 9), o
rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, které se citelně dotklo
majetkových poměrů stěžovatele. Z tohoto důvodu bylo podle Ústavního
soudu zcela nezbytné, aby mohl stěžovatel vznést proti navrhovanému
ocenění autobusu, jehož hodnota byla vyčíslena ve znaleckém posudku
přiloženém k odvolání vedlejšího účastníka (bod 10) a od něhož se
odvíjelo vyčíslení výše náhrady nákladů řízení (bod 11), své vlastní
námitky, případně aby mohl navrhnout v rámci odvolacího řízení další
důkazy. Zajištění tohoto práva bylo o to zásadnější, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení je konečné.
20. Pokud nebyly promítnuty shora uvedené aspekty fair procesu, resp. jeho základního prvku, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny, do postupu soudu a stěžovateli nebylo doručeno podané odvolání k vyjádření, bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47 porušeno stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
21. Ačkoliv se Ústavní soud nikterak nezabýval vlastním rozhodováním o náhradě nákladů řízení, které bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy, a při vědomí toho, že použití § 150 o. s. ř. je především doménou obecných soudů, považuje za vhodné uvést, že obecné soudy by měly velmi pečlivě vážit, zda okolnosti daného případu skutečně neodůvodňují použití moderace, když je nepochybné, že exekuce, kterou se předmět sporu dostal mimo dispoziční sféru vedlejšího účastníka, byla vyvolána jeho omisivním jednáním. Bylo by rovněž krajně nespravedlivé, a tudíž mimo sféru ústavně konformního výkladu práva (o. s. ř.), aby skrze rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo soudem aprobováno zmenšení či vyrovnání dluhu vedlejšího účastníka z majetku potenciálně vlastnicky náležejícího stěžovateli.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu