ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, AK se sídlem Jungmannova 31, 110 01 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008 č. j. 29 Ca 267/2008-45 za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Úřadu městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se souhlasem účastníků s upuštěním od ústního jednání, takto:

I.                   Ústavní stížnost se zamítá.

II.                Návrh na zrušení ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

III.             Při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by pak nutně muselo vést k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí.

Odůvodnění:

I.

1.                  Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením o porušení základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 21 odst. 1 a 3 samostatně i ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 22 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“), čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to samostatně i ve spojení s čl. 14 Úmluvy a konečně v čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) samostatně i ve spojení s čl. 2 odst. 1 Paktu. Dále se domáhal přijetí výroku, jímž by bylo konstatováno, že tato práva byla porušena i tím, že se nemohl účastnit voleb do Senátu Parlamentu České republiky a že Úřad městské části Brno – Řečkovice a Mokrá Hora dne 9. 12. 2008 zamítl jeho žádost o provedení opravy v seznamu voličů.

2.                  Napadeným rozhodnutím krajského soudu byl zamítnut návrh na provedení oprav ve stálém seznamu voličů (vymazání poznámky o překážce výkonu volebního práva). Důvodem byl fakt, že stěžovatel byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, což podle stávající právní úpravy překážku výkonu volebního práva představuje.

3.                  Podle stěžovatele bylo však toto rozhodnutí, jakož i právní úprava, o niž bylo opřeno, protiústavní; poukázal přitom na to, že právo volit jedním z nejzákladnějších práv v demokratické společnosti. Stěžovatel upozorňoval, že obecné odepření výkonu volebního práva všem osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům je v rozporu s principem proporcionality, který musí být brán v potaz při zásazích do základních práv a zvláště pak do práva tak důležitého, jako je právo volit. Podle stěžovatele především není dáno racionální spojení mezí cílem a zbavením volebního práva. Pokud je cílem stanovení překážky výkonu volebního práva vytvoření elektorátu, který bude schopen porozumět smyslu, významu a důsledkům voleb, není dle stěžovatele vhodné činit tak paušálně ve vztahu ke všem osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům; naopak – je nutné hodnotit zvláštní okolnosti každého případu (tj. dát přednost přístupu zkoumajícímu individuálně způsobilost volit před přístupem statusovým či paušálním). Např. sám stěžovatel se podle svých slov o politickou situaci vždy přiměřeně zajímal, četl různé časopisy, noviny apod., a proto nelze a priori dospět k závěru, že není způsobilý volební právo vykonat.

4.                   Stěžovatel proto navrhl zavedení méně restriktivních alternativ k popsanému systému; ty by podle něj učinily zásah do práv méně intenzivním, popř. jej zcela vyloučily (např. zvláštní řízení o překážce výkonu volebního práva, stanovením technických náležitostí na platné provedení hlasování).

5.                  Na podporu svých tvrzení citoval stěžovatel zejména rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ či „ESLP“) ze dne 6. 10. 2005, Hirst proti Spojenému království, č. 74025/01 (dále i jen „Hirst proti Spojenému království“), podle něhož je možnost aktivně se účastnit volebního procesu je právo, nikoli privilegium (§ 75). Skutečnost, že se voleb nemůže účastnit, i proto považoval stěžovatel za nespravedlivou.

6.                  Pozornost je podle stěžovatele nutné věnovat rovněž tomu, že současný právní stav je v rozporu s čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Velká část vyspělých demokratických zemí se navíc k osobám s mentálním postižením a jejich právu volit staví příznivěji.

7.                  Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil; s ústavní stížností spojil i návrh na zrušení ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o volbách“).

II.

8.                  Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 31. 11. 2009 uvedl, že stěžovatel prakticky pouze opakuje své žalobní námitky, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

9.                  Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

10.              Dne 19. 4. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen Amicus curiae brief nevládních organizací, akademických institucí a odborníků zabývajících se právy lidí s postižením. Toto podání (jež je v tomto nálezu pro svou obsáhlost pouze stručně shrnuto a jehož plné znění je zpřístupněno na www.usoud.cz/clanek/3608 podpořilo stanovisko stěžovatele.

11.              Amicus curiae brief obsahoval z velké části obdobné argumenty jako ústavní stížnost. Poukázal zejména na možný nesoulad zákonné úpravy s mezinárodními smlouvami – zejména pak s ustanovením čl. 29 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, jež byla Českou republikou ratifikována 28. 9. 2009; citované ustanovení zaručuje mentálně postiženým osobám účast na veřejném a politickém životě, jež je jim v České republice v současné době upřena. Dále podání obsahovalo rozbor judikatury Evropského soudu, podle níž by bylo možno nahlížet paušální omezení práva volit ve vztahu ke všem osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům jako neproporcionální. Zvláštní pozornost byla v podání věnována otázce, zda jsou osoby s mentálním postižením schopny samostatně a informovaně se rozhodovat. Amicus curiae brief konečně poukázal na úpravu v některých zemích (Švédsko, Slovinsko, Nizozemí, Velká Británie, JAR), v nichž fungují systémy příznivější k volebnímu právu osob se zdravotním postižením.

III.

12.              Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání či se k této otázce ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něj dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

IV.

13.              Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 267/2008, z něhož zjistil následující.

14.              Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2006 č. j. 23 Nc 902/2002 – 109 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008 č. j. 37 Co 267/2006-146 pravomocně dnem 18. 4. 2006 zbaven způsobilosti k právním úkonům. Městský soud v Brně svým rozhodnutím ze dne 15. 9. 2008 sp. zn. 23 P 90/2008 ustanovil jeho opatrovníkem Statutární město Brno.

15.              Nově ustanovený opatrovník poté požádal Úřad městské části Brno – Řečkovice a Mokrá Hora o sdělení, zda je stěžovatel zapsán v stálém seznamu voličů tímto úřadem vedeném a zda je u něj uvedena poznámka ovlivňující jeho možnost volební právo vykonat. Opatrovníkovi stěžovatele byla doručena odpověď, z níž vyplývalo, že stěžovatel je uveden v stálém seznamu voličů s poznámkou a volební právo vykonat nemůže. Dne 5. 12. 2008 podal stěžovatel (opakovanou) žádost o provedení opravy v seznamu voličů, kterou by byla poznámka odstraněna. Dne 9. 12. 2008 mu byla doručena zamítavá odpověď, pročež se obrátil na Krajský soud v Brně podle ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů; krajský soud však jeho návrh napadeným rozhodnutím zamítl, neboť dle jeho názoru zákonná úprava, o jejíž ústavnosti neměl pochyb, nedovolovala, aby byla ze stálého seznamu voličů poznámka o překážce výkonu volebního práva vymazána.

V.

16.              Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, z čehož vyplynulo, že návrh na zrušení ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR musil pak Ústavní soud vyhodnotit jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Současně však shledal opodstatněnou část argumentace stěžovatele; tento závěr Ústavního soudu našel výraz ve výroku III. tohoto nálezu. 

17.              V projednávané věci bylo napadeno rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na provedení oprav v seznamu voličů. Prvním problémem, který bylo třeba vyřešit, tedy je, zda právo být zapsán v seznamu voličů jest ústavně chráněno. Ústavní soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že nezapsání do seznamu voličů (či neodstranění již zapsané poznámky opravy) představuje zjevnou (a zákonem předpokládanou, tudíž účinnou) překážku výkonu volebního práva zaručeného ustanovením čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny. Dle názoru Ústavního soudu tak právo být řádně zapsán v seznamu voličů musí požívat ústavní ochrany, neboť bez něj nemůže být volební právo reálně využito.

18.              S ohledem na uvedené se Ústavní soud mohl zaměřit na otázku, zda rozhodnutí krajského soudu nepředstavovalo protiústavní zásah do základního práva garantovaného ustanovením čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny.

19.              Jak již bylo uvedeno výše, navrhovatel soudil, že neprovedení opravy do stálého seznamu voličů bylo důsledkem aplikace protiústavního ustanovení § 2 písm. b) zákona o volbách, pročež navrhl, aby Ústavní soud toto ustanovení zrušil. K podání tohoto návrhu však stěžovatel nebyl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu oprávněn, neboť citované ustanovení nebylo v předchozím řízení „uplatněno“ ve smyslu § ustanovení 74 zákona o Ústavním soudu. Napadená norma „pouze“ katalogizuje překážky výkonu volebního práva pro volby do Parlamentu ČR a krajský soud v napadeném rozhodnutí aplikoval obsahově obdobné, avšak přesto odlišné, ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o volbách do zastupitelstev obcí“), ve spojení s ustanovením § 28 odst. 3 téhož zákona (str. 4 napadeného rozhodnutí). Pokud by Ústavní soud (resp. jeho IV. senát) dospěl k závěru o protiústavnosti aplikovaného ustanovení, byl by ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) sám oprávněn podat plénu návrh na jeho zrušení; z důvodů níže vyložených však o protiústavnosti ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona o volbách do zastupitelstev obcí přesvědčen nebyl.

20.              Dle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona o volbách do zastupitelstev obcí omezuje základní právo podle ustanovení čl. 21 Listiny a čl. 3 dodatkového Protokolu č. 1 k Úmluvě. Prima facie jde tedy o zásah do základního práva. Obě citovaná ustanovení ústavního pořádku však připouštějí omezení výkonu volebního práva, a to za současného splnění dvou podmínek – za prvé podmínky formální, podle níž musí být omezení stanoveno zákonem (čl. 21 odst. 3 Listiny, věta druhá), a za druhé podmínky materiální, podle níž musí každé takové omezení být proporcionální (srov. např. Hirst proti Spojenému království, § 62). Podpůrně (tedy nikoliv jako na pramen práva) Ústavní soud poukazuje i na dokument Benátské komise „Code of Good Practice in Electoral Matters“ (stanovisko ze dne 30. 10. 2002, č. 190/2002, dostupné na www.venice.coe.int ) z října 2002[1] , který se věnuje specificky odejmutí volebního práva z důvodu mentální nezpůsobilosti. Tato možnost je sice obecně připuštěna, avšak musejí však být splněny následující podmínky: 1) musí jít o omezení stanovené zákonem, 2) musí být respektován princip proporcionality a 3) omezení musí být založeno na výslovném rozhodnutí soudu.

21.              Je zřejmé, že posuzované omezení (tj. překážka výkonu volebního práva spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům) je stanoveno zákonem [ustanovení § 28 odst. 3 ve spojení s § 4 odst. 2 písm. b) zákona o volbách do zastupitelstev obcí]. Ústavní soud se proto v další části nálezu zaměřil na otázku proporcionality tohoto omezení.

22.              Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit význam volebního práva v demokratické společnosti. Jak již dříve konstatoval (srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 13/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 593), jsou svobodné volby podmínkou sine qua non demokratického státu. Vedle neopominutelného obecného legitimačního významu voleb je třeba klást důraz i na individuální rozměr práva volit jako jednoho ze základních politických práv (srov. např. Hirst proti Spojenému království, § 58 – 59). Pro nyní projednávanou věc pak má zvláštní význam zásada všeobecnosti volebního práva, která tvoří jeden z pilířů každé moderní úpravy volebního práva a k níž se ústavní pořádek explicitně hlásí (srov. čl. 18 odst. 1 Ústavy či čl. 21 odst. 3 Listiny). Každé stanovení překážek výkonu volebního práva je tudíž nutno posuzovat přísně jakožto možný zásah do všeobecnosti výkonu volebního práva. Princip všeobecného volebního práva ve smyslu „každý má právo volit“, je však chápán jako ideál, k němuž se volební systémy více či méně přibližují, avšak absolutně uplatňován nebývá (Antoš, M. Principy voleb v České republice. Praha: Linde, 2008, str. 24).

23.              Ústavní soud, vědom si významu a postavení volebního práva, pak na posuzované omezení aplikoval test proporcionality, který se podle stávající judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/94) sestává ze tří kroků. Prvním krokem je hodnocení zásahu hlediskem vhodnosti, jehož obsahem je zvažování zásahu z pohledu možného naplnění sledovaného účelu, který musí být legitimní. Není-li daný zásah způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. Druhým krokem testu je posouzení zásahu kriteriem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritu z hlediska omezení ústavou chráněné hodnoty – základního práva nebo veřejného statku. Lze-li sledovaného účelu dosáhnout alternativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Sleduje-li prověřovaný zásah ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, současně však jinou omezuje, pak třetí hledisko principu proporcionality, jímž je poměřování, představuje metodologii vážení těchto v kolizi stojících ústavních hodnot.

24.              Podle názoru Ústavního soudu posuzované omezení sleduje legitimní cíl, jímž je (obdobně jako u ústavně zakotvené podmínky věku) zajistit, aby se elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb. Jde nepochybně o účel legitimní; společnost má neopominutelný zájem na tom, aby o nejpodstatnějších otázkách jejího směřování rozhodovaly osoby, které jsou toho objektivně schopny. Tento cíl byl uznán jako legitimní i Evropským soudem [rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 2010, Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, § 38 (dále i jen „Kiss proti Maďarsku“), dostupný na www.echr.coe.int].

25.              Ústavní soud poté přistoupil k posouzení potřebnosti omezení volebního práva. V této části bylo nutno rozhodnout, zda je zakotvení zbavení způsobilosti k právním úkonům jako překážky výkonu volebního práva omezením co možná nejvíce přizpůsobena, resp. „šita na míru“ (narrowly tailored) legitimnímu cíli, jímž je zajištění racionálního elektorátu, a zda tohoto cíle nelze dosáhnout jinými, k základním právům šetrnějšími prostředky.

26.              Posuzované omezení volebního práva se vztahuje na všechny osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům. Aby jej bylo možno posoudit jako potřebné ve smyslu druhého kroku testu proporcionality, muselo by platit, že žádná osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům není schopna významu, účelu a účinkům voleb porozumět. Navíc by pochopitelně tato skutečnost musela být obecným soudem zkoumána a odůvodněna v každém individuálním případě, v němž by mělo ke zbavení způsobilosti dojít (to ostatně odpovídá i již citovanému požadavku obsaženému v „Code of Good Practice in Electoral Matters“, aby omezení volebního práva u mentálně postižených bylo založeno na „výslovném rozhodnutí soudu“).

27.              Judiciální praxe České republiky však těmto maximám neodpovídá. Institut omezení způsobilosti k právním úkonům je institutem práva občanského (ustanovení § 10 a § 855 občanského zákoníku), které připouští zbavení fyzické osoby způsobilosti k právním úkonům soudem (ustanovení § 186 až 191 o. s. ř.), pokud tato osoba „pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony.“ Obecné soudy, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, zřejmě i z důvodu primárně civilistické povahy zbavení způsobilosti k právním úkonům, k veřejnoprávním dopadům svého rozhodnutí nepřihlížejí. Tak tomu ostatně bylo i případě stěžovatele – pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008 č. j. 37 Co 267/2006-146, jímž byl potvrzen prvostupňový rozsudek zbavující stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, se zabývá pouze způsobilostí stěžovatele nakládat s finančními prostředky a jeho (ne)způsobilost volit přezkumu vůbec nepodrobil.

28.              Za současného stavu tak může nastat (a v projednávané věci též reálně nastala) situace, v níž je fyzická osoba zbavena ústavně garantované možnosti volit, a to v podstatě na základě fikce, podle níž „kontraktační“ nezpůsobilost implikuje i nezpůsobilost porozumět významu, účelu a účinkům voleb. Takovýto paušalizující a jedinečné okolnosti každého případu opomíjející přístup je v právním státě nepřípustný. Je třeba trvat na tom, aby soudy při vydávání rozhodnutí schopného zasáhnout do základních práv braly v potaz veškeré relevantní skutečnosti a měly na paměti všechny právní důsledky svého rozhodnutí (zejména pak ve vztahu ke smyslu a účelu omezení základního práva). Rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, které omezuje celou řadu práv jednotlivce (a to i veřejných subjektivních práv), avšak zkoumá a odůvodňuje pouze zásah do některých z těchto práv, z tohoto pohledu nemůže obstát.

29.              Ústavní soud má tedy za to, že ve spojení se současnou praxí obecných soudů rozhodujících o zbavení způsobilosti k právním úkonům nastoluje posuzovaná překážka výkonu volebního práva protiústavní stav (rozporný s ustanoveními čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), neboť řada osob je zbavena možnosti volit, aniž by jejich způsobilost volit byla individuálně zkoumána.

30.              V zájmu odstranění tohoto stavu jsou tudíž obecné soudy při rozhodování o zbavení (resp. omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i dopady tohoto rozhodnutí do veřejných subjektivních práv jednotlivce a zejména pak skutečnost, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Pakliže by toho schopna byla, nemůže být zbavena způsobilosti k právním úkonům, nýbrž jí tato způsobilost může být nanejvýš proporcionálně omezena. Pokud soud dojde k závěru opačnému, je jeho povinností tento závěr samostatně a řádně odůvodnit, a to způsobem, který odpovídá závažnosti takového zásahu a maximám plynoucím z ústavně zaručených práv.

31.              K obdobným závěrům dospěl i Evropský soud v rozsudku Kiss proti Maďarsku. V tomto případě Evropský soud konstatoval, že maďarská úprava, která zakotvovala překážku výkonu volebního práva pro osoby, jimž byl ustanoven opatrovník (a to i pokud šlo o opatrovnictví částečné, jako v případě pana Kisse), byla v rozporu s čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Argumentoval přitom – jako Ústavní soud v nyní projednávané věci – tím, že není možné přistupovat ke všem osobám, které podléhaly režimu částečného opatrovnictví, jako k homogenní skupině, nýbrž je nutné, aby byly brány v potaz individuální charakteristiky každé osoby, jejíž právo volit má být omezeno (citované rozhodnutí, § 42); způsob, jakým mají členské státy těmto podmínkám vyhovět, však Evropský soud ponechal na jejich uvážení (§ 41). Ačkoliv se toto rozhodnutí zabývalo stricto sensu pouze částečným opatrovnictvím (tedy jakýmsi ekvivalentem omezení způsobilosti k právním úkonům), je dle názoru Ústavního soudu citovaná argumentace kritizující paušalizující přístup k dotčeným osobám aplikovatelná i v kontextu projednávané věci.

32.              Pouze pro srovnání uvádí Ústavní soud, že srovnatelnou argumentaci použil v takřka totožné věci i Ústavní soud  Slovinské republiky (rozhodnutí ze dne 10. 7. 2003, č. U-I-346/02 – 13, dostupno na www.us-rs.si), podle něhož mohou být předepsána pouze taková omezení volebního práva, která jsou v přímé souvislosti s legitimním cílem a jako taková jsou přiměřená a nutně potřebná pro jeho plnění. Volební právo by podle názoru slovinského ústavního soudu „mělo být omezeno pouze tomu, u něhož se zjistí, že skutečně není schopen porozumět významu, účelu a účinkům voleb. To znamená, že procedura musí být upravena tak, aby se v každém konkrétním případě zjišťovalo, zda je u osoby, které je jinak odňata způsobilost k právním úkonům nebo prodlouženo rodičovské právo dohledu, dána také nezpůsobilost plnit volební právo.“ Obdobná argumentace je obsažena i v rozhodnutí U. S. District Court for the District of Maine [Doe v. Rowe, (D. Me. 2001), dostupno v 156 F. Supp. 2d 35 (pod touto citací dostupno též v databázi Westlaw)], kterým bylo označeno za protiústavní ustanovení, jež zakazovalo volit osobám, které se nacházely v opatrovnictví (guardianship) z důvodu duševní choroby. Toto ustanovení bylo shledáno protiústavním (rozporným se 14. Dodatkem k ústavě USA) mj. proto, že „opatrovnictví z důvodu duševní poruchy“ není důvodem, který by byl konstruován dostatečně precizně pro účely omezení volebního práva (doktrína „narrow tailoring“).

33.              V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené v jednom ze svých dřívějších rozhodnutích (nález sp. zn. I. ÚS 557/09, nalus.usoud.cz) : „… nelze neuvést alarmující statistiku o počtu osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům, podle které k 30. červenci 2007 bylo evidováno 3 893 osob s omezením způsobilosti k právním úkonům, a 23 283[2]  osob se zbavením způsobilosti k právním úkonům. Z těchto čísel lze učinit jasný závěr o rozhodovací praxi obecných soudů. Je zjevné, že obecné soudy příliš často přistupují k ústavně problematickému zbavení způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud proto nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí vyzývá obecné soudy, a zejména pak Nejvyšší soud, jehož jednou z hlavních funkcí je sjednocování judikatury ústavně konformním způsobem, aby v rámci řízení před ním probíhajících zvrátil neblahý, z předlistopadových dob pocházející a dále přetrvávající, trend, a tak zajistil soudní respekt k základním právům a svobodám jednotlivých osob tak, aby byly dodržovány maximy vyjádřené v tomto, jakož i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 a další).“ Z tohoto rozhodnutí i statistiky v něm citované (resp. zejména z nepoměru mezi počtem osob zbavených způsobilosti a osob, jímž byla způsobilost omezena) jasně vyplývá, že obecné soudy po dlouhou dobu tuto svou povinnost neplnily (a neplní) a ke zbavování způsobilosti k právním úkonům nepřistupovaly (a nepřistupují) jako k možnosti krajní, před níž má přiměřené omezení způsobilosti k právním úkonům přednost, nýbrž jako k „první možnosti“.

34.              V konkrétní stěžovatelově věci dlužno v uvedených spojitostech připomenout, že je právem stěžovatele obrátit se na obecný soud s návrhem na vrácení způsobilosti k právním úkonům (§ 186 odst. 3 o. s. ř.), a to i např. jen v rozsahu přiznávajícím mu způsobilost vykonávat volební právo. Z tohoto pohledu jeví se být stěžovatelův návrh rozporným se zásadou subsidiarity přezkumné činnosti Ústavního soudu; není na Ústavním soudu, aby zákonem předpokládanou aktivitu stěžovatele (a na jejím základě možné rozhodnutí obecného soudu) nahrazoval svým nálezem.

35.              Ústavní soud tedy shrnuje, že samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům není protiústavní; obecné soudy totiž mohou (a musí) v rámci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat mimořádnou pozornost i otázkám dopadů jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních práv dotčených osob.

36.              Na druhou stranu však – budiž znovu zdůrazněno – v důsledku stávající praxe obecných soudů reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav spočívající v tom, že způsobilosti k právním jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva; to je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do základních práv musejí odrážet specifika každého jednotlivého případu.

37.              V zájmu odstranění tohoto protiústavního stavu byl proto přijat precedenční výrok III. tohoto nálezu. 

38.              Z uvedených důvodů Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 2 písm. b) zákona o volbách do Parlamentu ČR pak odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Pro futuro pak výrokem III. tohoto nálezu zavázal dle čl. 89 odst. 2 Ústavy obecné soudy, aby v řízeních o zbavení způsobilosti k právním úkonům v každém individuálním případě důkladně posuzovaly, zda je opodstatněný závěr o vyloučení konkrétní fyzické osoby z výkonu volebního práva.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. července 2010 

                                                                                     Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení: Ivana Šmerdová