Ústavní soud, Brno, TZ 11//2022
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) odmítlo jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele Mgr. Lubomíra Volného proti usnesení Poslanecké sněmovny č. 1618 ze dne 20. dubna 2021 a usnesením Mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny č. 162 ze dne 26. ledna 2021 a č. 170 ze dne 16. února 2021.
Napadená usnesení byla vydána v disciplinárním řízení vedeném proti stěžovateli jako poslanci za projev při jednání Sněmovny ze dne 21. 1. 2021. Mandátový a imunitní výbor konstatoval, že se stěžovatel svým jednáním na 80. schůzi Sněmovny dne 21. 1. 2021 „pokusil o násilné převzetí řízení schůze, přičemž napadl místopředsedu Tomáše Hanzela, dále hrubě odstrčil poslance Jana Chvojku a posléze udeřil poslance Michala Ratiborského, čímž se dopustil nedůstojného a agresivního jednání, které je v přímém rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny“, za což mu byla uložena pokuta ve výši jednoho měsíčního platu (90 785 Kč), splatná do třiceti dnů od doručení usnesení. Popsané jednání stěžovatele bylo ukončeno až přivolaným příslušníkem Ochranné služby Policie ČR, který vůči němu použil donucovací prostředky podle § 52 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že rozhodnutí je podle jeho názoru nulitní, neboť Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny nebyl věcně příslušný k vedení disciplinárního řízení. Porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že nebyl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění a v této souvislosti namítal absenci vymezení skutku, pro nějž bylo řízení vedeno.
Ústavní soud konstatuje, že jednání stěžovatele, tak jak je popsáno v usnesení mandátového a imunitního výboru a v návrhu poslance Mgr. Radka Vondráčka, může naplňovat znaky deliktu, za který by jinak mohl být stěžovatel přestupkově odpovědný. Tuto skutečnost ani stěžovatel v ústavní stížnosti kvalifikovaně nezpochybnil. Z toho důvodu byla na základě čl. 27 odst. 2 Ústavy a zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny založena působnost Poslanecké sněmovny a jejího mandátového a imunitního výboru k vedení disciplinárního řízení.
Ústavnímu soud přitom s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat zákonnost postupu mandátového a imunitního výboru komory Parlamentu v disciplinárním řízení. Namítá-li v této souvislosti stěžovatel porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba podotknout, že veřejné disciplinární delikty nelze podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zpravidla podřadit pod pojem trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2013 ve věci Oleksandr Volkov proti Ukrajině), nejsou-li spojeny s hrozbou sankce v podobě omezení na svobodě (blíže rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2007 ve věci Štitić proti Chorvatsku). Na tom podle aktuální judikatury ESLP nic nemění ani sama skutečnost, že uložená pokuta byla vysoká [srov. zejména rozsudky ESLP ze dne 22. 12. 2020 ve věci Gestur Jónsson a Ragnar Halldór Hall proti Islandu (pořádková pokuta ve výši 6 200 euro) a ze dne 19. 2. 2013 ve věci Müller-Hartburg proti Rakousku, § 47 (pokuta za disciplinární delikt až ve výši 36 000 euro)], což v zásadě platí i v případě stěžovatele, kterému byla uložena pokuta ve výši celého měsíčního platu. Lze-li přitom podle § 15 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny poslanci uložit za disciplinární delikt pokutu až do výše jeho jednoho měsíčního platu, nepostupoval Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny při výměře pokuty (disciplinárního opatření) ultra vires. I proto nebylo na místě, aby Ústavní soud do rozhodnutí mandátového a imunitního výboru, resp. Poslanecké sněmovny, kasačně zasahoval.
Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/21 je dostupný 
zde (152 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu