Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti společnosti Seznam.cz

08.03.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 24/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti společnosti Seznam.cz, a.s., proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí její žaloby a o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž bylo uloženo společnosti  CHAPS spol. s r. o. (v tomto řízení vedlejší účastnice) vyřídit žádost o poskytnutí zdrojových dat celostátního informačního systému o jízdních řádech. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zrušen, neboť jím došlo k porušení základního práva stěžovatelky na informace a právo na soudní ochranu.

Vedlejší účastnice na žádost stěžovatelky odmítla požadované informace poskytnout i přesto, že její rozhodnutí o odmítnutí žádosti bylo dvakrát zrušeno nadřízeným správním orgánem, Ministerstvem dopravy. Vedlejší účastnice nadřízenému správnímu orgánu sdělila, že nebude nadále ve věci žádosti činit žádné další kroky, neboť Nejvyšší správní soud v jiné, obdobné věci přiznal kasační stížnosti vedlejší účastnice odkladný účinek, a je rovněž vedeno řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka následně podala stížnost proti nečinnosti vedlejší účastnice podle § 16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Ministerstvo dopravy ji však posoudilo jako opožděně podanou. Následně podala stěžovatelka ve správním soudnictví žalobu proti nečinnosti vedlejší účastnice, které bylo Krajským soudem v Brně vyhověno. Toto rozhodnutí krajského soudu však napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil a rozhodl, že se žaloba odmítá, neboť stěžovatelka řádně a včas nevyčerpala procesní prostředky nápravy, které měla k dispozici ve správním řízení, neboť stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím podala opožděně.

Ústavní soud předně konstatuje, že již v nálezu sp. zn. I. ÚS 3930/14 ze dne 16. 6. 2015 řešil obdobnou právní i skutkovou problematiku v rámci sporu mezi týmiž účastníky řízení a závěry učiněné v tomto nálezu se uplatní i v nyní projednávané věci (viz http://www.usoud.cz/aktualne/umoznuje-li-zakon-o-svobodnem-pristupu-k-informacim-dva-vyklady-je-treba-uprednostnit-ten/ ).

Ústavní soud vyšel z toho, že právo na informace vyplývá přímo z čl. 17 Listiny základních práv a svobod a podústavní předpisy jej pouze provádí. Právu na informace pak automaticky odpovídá povinnost veřejné moci umožnit realizaci tohoto práva. Z judikatury Ústavního soudu pak plyne, že pokud se žadatel o informace spoléhá na to, že mu informace budou poskytnuty a povinný subjekt bude včas reagovat na soudní rozhodnutí, pak by soudy měly chránit důvěru občanů v právo a ve vázanost veřejné moci vydanými soudními rozhodnutími. V případě, že je příslušný subjekt, na nějž se vztahuje informační povinnost, vyplývající ze zákona o svobodném přístupu k informacím, potažmo z čl. 17 Listiny, nečinný, má žadatel možnost domáhat se soudní ochrany před správními soudy žalobou na nečinnost. Správní žaloba na nečinnost obecně splňuje požadavek na existenci nezbytných procedurálních záruk práva na informace podle čl. 17 Listiny a zajišťuje právo na přístup k soudu k ochraně práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Aby však tato žaloba plnila tuto ústavněprávní roli, tak její použití musí být účinné v praxi.

Procesní předpisy určené k ochraně práv žadatele o informace je nutno vykládat právě takovým způsobem, aby byly účinné v praxi. Aplikace třicetidenní lhůty podle § 16a odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud ve věci poskytnutí daných informací konkrétním povinným subjektem již jednou správní soud rozhodoval a pravomocně shledal, že dožadovaná osoba je povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, je nepřiměřeným omezením základních práv žadatele o informace, neboť je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a v rozporu s procesními závazky vyplývajícími z práva na informace podle čl. 17 Listiny. Při interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba zvolit ústavně konformní výklad. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který je příznivější pro realizaci práva na informace. Rovněž není možno judikatorně dotvářet další procedurální překážky přístupu k informacím.

Jediným věcným rozdílem je skutečnost, že zatímco ve výše zmíněném dřívějším řízení došlo k uplatnění stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím po rozhodnutí správního soudu (o tom, že vedlejší účastnice je povinný subjekt k poskytování informací), v nyní posuzovaném případě podala stěžovatelka tuto stížnost před rozhodnutím správního soudu o žalobě proti nečinnosti, poněvadž vedlejší účastnice se tentokráte „odmlčela“ po dvojí kasaci jejích odmítavých rozhodnutí o poskytnutí informací. Ústavní soud přisvědčil názoru stěžovatelky, že tento rozdíl není relevantní. Je lhostejné, zda do „dalšího kola“ řízení již byl nebo naopak ještě nebyl vtažen správní soud.

I v nynější věci lze uzavřít, že CHAPS spol. s r. o. byla povinna reagovat na rušící rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, podle kterého opakovaně dezinterpretovala jeho rozhodnutí. Nejde tedy o situaci, kdy společnost omylem opomenula vyřídit žádost o informace, ale naopak se rozhodla zcela vědomě ignorovat rozhodnutí nadřízeného orgánu opakovaně. Při opětovném projednání a rozhodnutí ve věci bude Nejvyšší správní soud vázán právním názorem, obsaženým v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 746/15 je dostupný PDF zde (224 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu