Další nález Ústavního soudu k právu na účinné vyšetřování

03.02.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 11/2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti devatenácti stěžovatelů a zrušil usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv na osobní svobodu a na osobní bezpečnost, zákazu nucených nebo povinných prací a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím policejního orgánu byla dle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou spolupachatelství, jehož se měli podezřelí dopustit tím, že jménem společnosti Affumicata, a.s. uzavřeli v období od března 2009 do května 2010 s občany Vietnamské socialistické republiky v areálu tržnice SAPA „smlouvy o vzdělání“, jež však byly stěžovateli chápány jako smlouvy pracovní, přičemž podezřelí měli takto dát poškozeným příslib výdělku za to, že budou provádět pomocné práce v lese v různých lokalitách na území Česká republiky, ovšem následně jim za odvedenou práci nezaplatili, čímž jim způsobili blíže neurčenou škodu. Policejní orgán dospěl k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata podvodu především proto, že není k dispozici žádný zdroj s kompletní listinnou či digitální evidencí pracovních výkonů jednotlivých dělníků, a tudíž není ani v silách policie posoudit, zda je jejich nárok na úhradu dluhu oprávněný či nikoliv, odložení věci však nebrání vymáhat případnou pohledávku v občanskoprávním řízení. Stěžovatelé jako oznamovatelé trestného činu proti tomuto rozhodnutí podali stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatelé mj. namítají, že původně podali trestní oznámení pro podezření, že se stali oběťmi trestného činu obchodování s lidmi dle ust. § 232a odst. 2 trestního zákona a pouze alternativně namítali, že se podezřelí podnikatelé dopustili trestného činu podvodu. Dále poukazují na to, že ač trestní oznámení s ohledem na závažnost podezření podali přímo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, orgány činné v trestním řízení nesmyslně a v rozporu se zásadami trestního procesu věc rozdělily podle jednotlivých právních kvalifikací.

Ústavní stížnost je důvodná. Obsahově velmi podobnou ústavní stížností se Ústavní soud zabýval již v nedávném nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 (viz tisková zpráva http://www.usoud.cz/aktualne/k-otazce-efektivniho-trestniho-rizeni-a-prava-oznamovatele-na-ucinne-vysetrovani/ ), který se týkal jiné „z větví“ prověřované trestní věci. Na závěrech vyřčených v tomto nálezu nemá nyní rozhodující senát důvod ničeho měnit a v plné míře na něj proto odkazuje.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi stavěl vždy zdrženlivě k návrhům oznamovatelů trestných činů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. V právě projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že zdrženlivost by zde nebyla proporcionální vzhledem k mimořádnému významu chráněných zájmů, i vzhledem k vysokému počtu osob, jimž měla být ze strany orgánů státu poskytnuta ochrana. Ústavní soud nabyl přesvědčení, že nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení zde ve svých důsledcích mohl kolidovat s mezinárodními závazky České republiky (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí), jež se týkají účinné ochrany před hrubým pošlapáváním lidské svobody a důstojnosti, k němuž mohlo docházet dlouhodobě a ve větším měřítku u celých skupin osob. Ústavní soud má za neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněným odložením věci, aniž by se příslušné orgány byť i jen letmo zabývaly podstatou podezření.

Ústavní soud vychází ze své předchozí judikatury, v níž převzal doktrínu Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o pozitivní povinnosti státu ve vztahu k právu na život. I v případech závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, a zejména, jde-li o nejrůznější typy závažného jednání, blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování, je třeba přezkoumat, zda orgány činné v trestním řízení provedly účinné vyšetřování, Ústavní soud přitom v projednávané věci postrádá zejména rys důkladnosti a dostatečnosti prověřování.

Povinnosti zabývat se prověřovaným skutkem ve všech jeho aspektech a vtělit svá zjištění do odůvodnění svých rozhodnutí nemohla účastníky (tj. zmíněné orgány činné v trestním řízení) zbavit ani skutečnost, že jim věc byla předána specializovaným orgánem Policie České republiky – Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, jenž sám podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi neshledal. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu působí povrchně a nekonzistentně. Obdobně Ústavní soud považuje za nedostatečný a ryze formální způsob, jímž se s argumentací stěžovatelů vypořádala státní zástupkyně v napadeném usnesení o stížnosti oznamovatelů. Ústavní soud přitom sdílí výhrady stěžovatelů, kteří odmítají neadekvátní výklad státní zástupkyně, že vlastně sami poškození nesli vinu na vzniklé situaci, neboť kvalita jejich práce byla nízká a podobně bylo tempo jejich práce pomalé. Takovýto přístup orgánu veřejné žaloby je v případě podezření ze systematického vykořisťování zahraničních dělníků skutečně velmi nezvyklý.

Orgány činné v trestním řízení nesmí přehlížet jakoukoliv trestnou činnost, jež má i svůj soukromoprávní rozměr a připadá v úvahu, že se oběti trestné činnosti budou domáhat náhrady škody cestou civilního procesu. V případech obchodování s lidmi a jiných velmi závažných trestných činů může být pro oběti příliš obtížné ba fakticky nemožné domoci se svých práv v občanském soudním řízení bez předchozího trestního řízení.

Ústavní soud uzavírá, že procesní postup při prověřování trestních oznámení byl nekoncepční, neodpovídal rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, věc byla zcela roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky. V důsledku toho došlo ke značným průtahům, jimž posléze neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci.

Věc se tedy vrací policejnímu orgánu k dalšímu prověření trestních oznámení, které musí být v souladu se závaznými právními názory, obsaženými v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3436/14 je dostupný PDF zde (326 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu