Ústavní soud aproboval ústavnost právní úpravy povinného očkování

23.02.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 17/2015

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítlo návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

V řízení o ústavní stížnosti, směřující proti uložení pokut rodičům ve správním řízení za odmítnutí pravidelného očkování nezletilé, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118. Měli za to, že obecné soudy rozhodováním porušily ústavní principy a základní práva podávající se z Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, a to zejména: principy ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, a ústavně zaručená práva na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti, ochranu soukromí, vlastnictví, svobodu myšlení a svědomí, ochranu zdraví a rodičovskou výchovu a péči. Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé z důvodu zásahu do vypočtených základních práv a svobod návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů. Ústavní soud řízení ve věci ústavní stížnosti přerušil a návrh stěžovatelů na zrušení jimi označených právních norem postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

Stěžovatelé navrhovali zrušení právní úpravy institutu povinného očkování. Argumentace návrhu směřovala proti nedostatečnému zákonnému vymezení (§ 46 zákona o ochraně veřejného zdraví) rozsahu očkování a způsobu jeho provedení. Stěžovatelé namítali, že z textu zákona není rozsah očkování potřebnou měrou poznatelný. Jeho úpravu podle nich obsahuje až prováděcí vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů. Řečený právní stav stěžovatelé vyhodnotili rozporným s výhradou zákona ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení výhrady zákona v rámci právní úpravy povinného očkování nedošlo. Výkladem dovodil, že z ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví vyplývají spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s povinnou vakcinací, realizuje podzákonná norma v přípustných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně.

Ústavní soud při přezkumu provedl test omezení základního práva, jenž aplikoval na nezbytnost limitace práva na nedotknutelnost osoby zákonnou úpravou institutu povinného očkování. Uzavřel, že oproti argumentům stěžovatelů je v českých i mezinárodních pramenech a doporučeních k této problematice kladen důraz na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví. Úprava institutu povinného očkování, jež je plně v kompetenci vnitrostátního zákonodárství, slouží realizaci tohoto požadavku. Test tedy vyzněl ve prospěch stávající právní úpravy.

Součástí návrhu stěžovatelů na zrušení zákonných norem byl i návrh na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, konkrétněji návrh na vypuštění textu o porušení zákazu či povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Ani tomuto návrhu nebylo možné vyhovět. Důvodem byl nejen výsledek přezkumu ústavní konformity ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale rovněž věcný záběr skutkové podstaty přestupku, kterou stěžovatelé žádali zrušit. Jak je patrné ze znění zákona o ochraně veřejného zdraví, nesplnění povinnosti či zákazu v souvislosti s povinnou vakcinací tvoří jen část této skutkové podstaty. Sankce zde mohou být ukládány též za přestupky spočívající v jiném jednání než nepodrobení se očkovací povinnosti.

Ze všech uvedených důvodů neshledal Ústavní soud důvod ke zrušení předmětných zákonných úprav.
 
Ústavní soud vyslovil k předmětu svého přezkumu též obiter dictum, v rámci kterého vyzval zákonodárce k úvaze nad přijetím právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci povinným očkováním. Stanoví-li totiž stát sankci pro případ odepření povinnosti strpět vakcinaci, musí se zamýšlet i nad situací, při níž eventuálně způsobí výkonem práva očkované osobě újmu na zdraví. Součástí úvah o předmětném odškodnění může být rovněž právní úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy v občanském zákoníku. Nelze však přehlédnout, že při realizaci povinného očkování jde o lékařský výkon preventivní povahy, činěný v zájmu ochrany veřejného zdraví, aprobovaný zákonem a mající mimořádně široký osobní rozsah a dopad. Tyto okolnosti ztěžují právní postavení osoby, jež může být v důsledku očkování poškozena na zdraví, a je tedy namístě, aby legislativa odpovědně zvážila doplnění právní regulace institutu povinného očkování proti infekčním nemocem o úpravu odpovědnosti státu za naznačené následky.

K výroku i odůvodnění nálezu uplatnila odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 včetně disentu je dostupný zde.

Texty rešerší zahraničních právních úprav analytického odboru jsou dostupné zde a PDF zde (217 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu