II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.03.2018 09:00 do: 27.03.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2460/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2017, č. j. 25 C 407/2015-80.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  Mgr. F. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel podal dne 7. 10. 2015 obvodnímu soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhal po žalované UPC Česká republika, s. r.o. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8.064 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel smlouvu o poskytování elektronických komunikací, kterou dne 11. 1. 2012 vypověděl (ve formě e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem) s odkládací podmínkou spočívající ve skutečnosti, že ze strany žalované dojde k jednostrannému zvýšení cen za služby, které jsou předmětem smlouvy. K jednostrannému zvýšení cen žalovaná přistoupila ke dni 20. 11. 2012, a proto v souladu s uvedenou výpovědí daná smlouva o poskytování elektronických komunikací zanikla ke dni 28. 2. 2013, nicméně stěžovatel i v následujícím období od 1. 3. 2013 do 31. 12. 2013 zasílal žalované úhradu za služby dle smlouvy ve výši 672 Kč, tj. v celkové výši 8.064 Kč, přestože služby již neužíval. Proti uvedenému návrhu stěžovatele podala žalovaná odpor, v němž rozporovala oprávněnost stěžovatelem vzneseného nároku. Obvodní soud pro Prahu 4 nejdříve usnesením ze dne 5. 1. 2016 řízení o stěžovatelově návrhu přerušil, a to do doby, než bude pravomocně skončeno řízení, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 51 C 188/2015, neboť je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Předmětem tohoto řízení byl návrh žalované na nahrazení rozhodnutí správního orgánu – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 9. 2014 ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ ze dne 19. 6. 2015, kterými bylo vyhověno reklamaci stěžovatele vůči vyúčtování ceny veřejně dostupné služby elektronických komunikací ze dne 1. 3. 2014, zaslané mu žalovanou. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 51 C 188/2015-102, uvedený návrh zamítl jako nedůvodný, přičemž dospěl k závěru, že výpověď stěžovatele ze dne 11. 1. 2012 s odkládací podmínkou je „perfektním písemným právním úkonem – výpovědí smluvního vztahu“ ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 občanského zákoníku z roku 1964, a za situace, kdy ze strany žalované došlo dne 20. 11. 2012 k jednostrannému zvýšení ceny poskytovaných služeb, byla tímto splněna ona odkládací podmínka účinnosti výpovědi, která nastala ke dni 1. 1. 2013. Poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o pokračování nyní pojednávaného řízení, rozhodl o stěžovatelem uplatněném nároku ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jeho návrh zamítl. Obvodní soud totiž shledal důvodnou námitku promlčení nároku stěžovatele uplatněnou žalovanou, když konstatoval, že stěžovatel se „o tom, že plnění vůči žalované bylo bezdůvodným obohacením, dozvěděl od 1. 3. 2013 do 30. 9. 2013. Pokud (stěžovatel) smlouvu vypověděl a následně se aktivně domáhal potvrzení platnosti výpovědi, což se také stalo (s účinností výpovědi od 28. 2. 2013), musel vědět, že dochází k bezdůvodnému obohacení žalované.“ Proto dospěl k závěru, že promlčecí lhůta dvou let dle ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 „tedy počala běžet od 1. 3. 2013 do 30. 9. 2013. Nárok (stěžovatele) tak byl nejpozději ke dni 30. 9. 2015 promlčen. Žaloba ze dne 7. 10. 2015 tedy byla podána po promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.“

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v „přepjatě formalistickém“ postupu obvodního soudu, který své rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatele odůvodnil „zcela nedostatečným“ způsobem, když svůj právní závěr ohledně promlčení stěžovatelem vzneseného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 ve spojení s § 451 občanského zákoníku z roku 1964) založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť nikterak nezohlednil výsledek řízení, probíhající v obdobné věci stěžovatele u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 188/2015. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že právní závěr obvodního soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu  a jeho samotný procesní postup pak v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.03.2018 09:15 do: 27.03.2018 09:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3964/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 4139/2017-214, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. února 2017 č. j. 15 Co 12/2017-132 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. září 2016 č. j. 8 C 80/2016-46
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý a zákonný proces
Označení navrhovatelů:  D. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud usnesením vyzval stěžovatele podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil k žalobnímu návrhu, a současně jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Uvedená výzva byla stěžovateli doručena dne 2. 8. 2016, ten se však ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřil. Vzhledem k tomu okresní soud konstatoval, že stěžovatel nárok vedlejší účastnice uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) žalobě vyhověl a stěžovateli jako žalovanému uložil zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 600 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 49 930 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 39 930 Kč. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné.

Stěžovatel namítá, že okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i když pro to nebyly splněny zákonné podmínky, konkrétně bez platné a účinné výzvy podle § 114b o. s. ř. a jejího řádného doručení. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýká, že se nevypořádal ani s obsahem spisu, ani s jeho námitkami, neboť jeho právní zástupce při nahlížení do spisu dne 7. 11. 2016 výzvu podle § 114b o. s. ř. nenašel a tuto skutečnost uvedl v odvolání. Skutková zjištění krajského soudu nemají dle stěžovatele podklad v provedeném dokazování, navíc jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu měl být zrušen pro nepřezkoumatelnost. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnického práva.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.03.2018 14:00 do: 27.03.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 63/15
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti části výroku I. a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 428/2012-435 ze dne 4. prosince 2013 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2829/2014-477 ze dne 26. listopadu 2014
Stručná charakteristika:  Výklad práva na úroky z prodlení a práva na náhradu nákladů řízení ve světle práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Označení navrhovatelů:  PharmDr. J. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se se svým (nyní již zemřelým) manželem téměř dvacet let soudila se státem o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 419 700 Kč s příslušenstvím. To mělo vzniknout tak, že koupili od Výzkumného ústavu geologického inženýrství, státní podnik v likvidaci nemovitosti, které, jak se později ukázalo, měly být vráceny v restituci původnímu majiteli. Stěžovatelé dobrovolně nemovitost původnímu majiteli vydali. Po mnohaletých sporech, kdy již ve věci v roce 2009 rozhodoval i Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 2443/08), Krajský soud v Brně nakonec jejich žalobě vyhověl a přiznal jim na náhradě nákladů řízení částku 154 106,50 Kč.

Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud opřel o ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), ve spojení s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř., s dovětkem, že stěžovatelům přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů potřebných k uplatnění práva. Za takové považoval náklady, které byly vynaloženy v době, kdy se do řízení dostal nárok stěžovatelů na náhradu škody v důsledku pochybení v procesu privatizace. K tomu podle krajského soudu došlo až podáním ústavní stížnosti, kde se úvaha o této možnosti poprvé objevuje v konkrétnější podobě. Odvolací soud proto přiznal stěžovatelům náhradu nákladů právního zastoupení celkem za 7 úkonů právní služby, počínaje podáním ze dne 9. září 2011. Rozhodnutí krajského soudu co do úroků z prodlení a nákladů řízení napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl. 

Stěžovatelé namítají, že pokud obecné soudy při rozhodování o úrocích z prodlení nezohlednily dané předžalobní výzvy, jednaly excesivně, v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou, současně také popřely „předvídatelnost práva v samých základech“. Stěžovatelé dále rozporují závěry obecných soudů vážící se k účelnosti nákladů vynaložených na právní pomoc. Upozorňují na složitost sporu, který lze hodnotit jako případ atypický, v jehož průběhu docházelo k názorovému posunu v právní kvalifikaci nároku i ze strany soudů. Dle přesvědčení stěžovatelů jejich právní zástupce přispěl svými právními stanovisky ke spravedlivému řešení věci, a proto není rozumného důvodu, aby jim nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení za úkony, které byly pro rozhodnutí věci nezbytné, jakými jsou převzetí a příprava žaloby, sepis žaloby, účast u jednání či podání řádných a mimořádných opravných prostředků.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.03.2018 14:30 do: 27.03.2018 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 345/16
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 EXE 698/2015-30
Stručná charakteristika: výpočet nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  J. B., zast. advokátem Mgr. Davidem Babincem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresního soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí pověřil soudního exekutora vedením exekuce proti stěžovateli podle vykonatelného exekučního titulu – platebního rozkazu k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 7 891,48 polských zlotých s příslušenstvím. Soudní exekutor stěžovatele vyzval k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti výzvou, ve které byla celková vymáhaná částka stanovena na 86 087,22 Kč, přičemž z této výzvy se nepodával přepočítací kurz, který soudní exekutor použil pro přepočet PLZ na českou korunu. Stěžovatel požadovanou částku sdělenou exekutorem uhradil, avšak přípisem mu sdělil, že má za to, že pro přepočet PLZ na Kč byl použit nesprávný směnný kurz, který je současně v jeho neprospěch. Soudní exekutor reagoval na námitku stěžovatele stran nesprávného přepočtu PLZ na Kč sdělením, že přepočet je nutné provést nikoli k době splatnosti pohledávky, ale k době, kdy je skutečně uhrazena. Poté soudní exekutor vydal Příkaz k úhradě nákladů exekuce a přepočítal původně stanovenou částku ve výzvě k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a z 86 088 Kč ji navýšil na 93 817,46 Kč. Rozdíl ve výši 7 729,46 Kč byl stěžovatelem doplacen. Do příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky. O podaných námitkách rozhodl okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatele stran nesprávného kurzového přepočtu uvedl, že „je v souladu s ustáleným rozhodováním obecných soudů“, vymožené plnění soudním exekutorem se přepočítává kurzem ke dni vymožení plnění, stěžovatelem uváděné judikáty se na exekuční řízení nevztahují, nýbrž se vztahují k řízení nalézacímu a rovněž není možné aplikovat uvedené ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tedy § 175. Co se týká námitek ohledně výpočtu nákladů exekuce a odměny advokáta oprávněných, i v tomto případě okresní soud odkázal na podle jeho závěru správný výpočet i odůvodnění soudního exekutora. Přestože se jedná o dělitelné plnění, má podle názoru okresního soudu advokát právo na odměnu za zastupování dvou oprávněných osob tak, jako to vypočetl soudní exekutor.

Stěžovatel má za to, že soudní exekutor provedl nesprávný přepočet dlužné pohledávky v cizí měně ke dni vymožení dlužné částky, a nikoliv ke dni její splatnosti, a na to navazující nesprávný výpočet nákladů exekuce ve výši 12 275,45 Kč a i nesprávný výpočet nákladů řízení oprávněných zastoupených advokátem ve výši 6 959,92 Kč. Podle tvrzení stěžovatele soudní exekutor pominul, že dluh nemá plnit oprávněným společně a nerozdílně, ale každý z oprávněných má nárok toliko na polovinu, tedy při stanovení náhrady nákladů řízení byl povinen aplikovat ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť vymáhaná pohledávka pro každého z oprávněných nepřesáhla 50 000 Kč. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení okresního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.03.2018 15:00 do: 27.03.2018 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 4185/16
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 5 Tdo 1051/2016-51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 sp. zn. 9 To 58/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 sp. zn. 5 Tdo 68/2014
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces; právo obviněného v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  B. D., zast. advokátem JUDr. Janem Brožem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel iránského původu byl rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. 1 a § 265 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a pokusem přečinu porušení mezinárodních sankcí podle § 21 odst. 1 a § 410 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Poté, co Vrchní soud v Praze tento rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání, městský soud opět stěžovatele odsoudil. Vrchní soud následně stěžovatele zprostil obžaloby, neboť skutek není trestním činem. Důvody pro takové rozhodnutí shledal odvolací soud v podstatě v tom, že podle jeho názoru byl čin stěžovatele spáchán na podkladě nepřípustné provokace ze strany Policie České republiky, která údajně vyvolala u stěžovatele úmysl dopustit se protiprávního jednání na území České republiky. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti senátu, kterému byla věc přidělena, té však nebylo vyhověno. Následně Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolání stěžovatele poté bylo vrchním soudem zamítnuto jako nedůvodné. Rovněž i následné dovolání stěžovatele bylo zamítnuto.

Stěžovatel především namítá, že k trestnému činu došlo v důsledku tzv. policejní provokace a trestní stíhání je proto neústavní a nezákonné. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.