Historie ústavního soudnictví
Zrod ústavního soudnictví
Do konce první světové války v Evropě neexistovalo ústavní soudnictví v dnešním slova smyslu. Ochrana ústavnosti – coby teoretický koncept – je sice spojena s Vídeňskou školou ryzí nauky právní a osobností Hanse Kelsena, avšak do roku 1920 nenašla praktické uplatnění. Na rozdíl od rozptýlené kontroly ústavnosti v USA, kde si ústavnost aplikovaného předpisu hodnotí každý soud sám, šla Evropa cestou budování specializovaných a mimo soustavu obecných soudů stojících ústavních soudů. Evropské ústavní soudnictví se rozvinulo zejména po skončení druhé světové války jako přirozená reakce na brutální pošlapání hodnotového řádu a demokratických principů nacistickými a fašistickými diktaturami, kdy přijalo též poslání ochrany individuálních základních práv a svobod jednotlivců.
První československá republika
Historie ústavního soudnictví na našem území začíná již krátce po vzniku Československé republiky, kdy byl v roce 1921, na základě ústavní listiny z roku 1920, zřízen zvláštní Ústavní soud Československé republiky. Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, že tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, a to dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté. Poprvé byl Ústavní soud Československé republiky ustaven 17. listopadu 1921 v čele s předsedou Karlem Baxou. Poté, co v roce 1931 uplynulo funkční období prvního soudu, byl však další soud ustanoven teprve v roce 1938 (pod předsednictvím Jaroslava Krejčího, dosavadního tajemníka Ústavního soudu, který se později zkompromitoval jako předseda protektorátní vlády), v období války pochopitelně nepůsobil a po jejím skončení již svoji činnost neobnovil. Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako málo frekventovaná a nepříliš významná. Podrobnosti o osudech československého ústavního soudu mezi dvěma světovými válkami lze nalézt na tomto místě. Podrobné životopisy soudců prvorepublikového ústavního soudu jsou k dispozici zde.
Ústavní soudnictví v období let 1948–1989
Ústavy z roku 1948 a 1960 již s ústavním soudem, z důvodů celkem pochopitelných, nepočítaly. K poněkud zvláštní situaci došlo po federalizaci státu v roce 1968, neboť ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, předpokládal nejen zřízení ústavního soudu federace, ale i ústavních soudů obou národních republik. Žádný z těchto soudů nikdy zřízen nebyl, zajímavé však je, že fakticky nenaplněná ústavní úprava zůstala v platnosti dalších více než dvacet let.
Ústavní soud České a Slovenské Federativní republiky (1991–1992)
Reálně fungující Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky byl zřízen až po pádu komunistického režimu na základě federálního ústavního zákona č. 91/1991 Sb. z února 1991. Tento federální soud byl dvanáctičlenný a každá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci, jejichž funkční období mělo být sedmileté. Sídlem soudu bylo rovněž město Brno. Předsedou Ústavního soudu ČSFR byl jmenován Ernest Valko, jeho místopředsedou se stal Vlastimil Ševčík, členy I. senátu byli soudci Marián Posluch, Jiří Malenovský, Ivan Trimaj, Antonín Procházka, a Ján Vošček jako zastupující člen, II. senát tvořili soudci Pavel Mates, Peter Kresák, Viera Strážnická, Vojen Güttler a Zdeněk Kessler jako zastupující člen. Přes svoji krátkou existenci posoudil federální ústavní soud více než tisíc věcí a na řadu jeho rozhodnutí ideově navázal ve své činnosti i Ústavní soud České republiky.
Ústavní soud samostatné České republiky
Ústavní soud pod předsednictvím Zdeňka Kesslera (1993–2003)
Po rozpadu československé federace i Ústava samostatné České republiky z 16. prosince 1992 počítala s existencí Ústavního soudu. První Ústavní soud České republiky zahájil svou činnost 15. července 1993. Toho dne Václav Havel, tehdejší prezident republiky, jmenoval do funkce na dobu deseti let dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu, a to, s ohledem na tehdejší neexistenci Senátu, se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu. Stalo se tak pouhý měsíc poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy upravil zejména organizaci tohoto soudu a řízení před ním a za jeho sídlo určil město Brno.
Jmenováním prvních dvanácti soudců Ústavního soudu tedy započala nová etapa ústavního soudnictví, navíc v nově se formujícím státě. V čele soudu stál Zdeněk Kessler, který byl významným představitelem československého disentu před rokem 1989 a nezpochybnitelnou morální autoritou. Místopředsedou byl Miloš Holeček (po rezignaci Zdeňka Kesslera byl do skončení svého funkčního období prezidentem republiky Václavem Klausem jmenován předsedou Ústavního soudu). Soudci Ústavního soudu od 15. července 1993 byli Iva Brožová, Vojtěch Cepl, Vladimír Čermák, Pavel Holländer, Vojen Güttler, Vladimír Jurka, Vladimír Klokočka, Vladimír Paul, Antonín Procházka a Vlastimil Ševčík. V listopadu 1993 byl soudcovský sbor doplněn o Ivanu Janů, která se stala další místopředsedkyní soudu, a o Evu Zarembovou. V závěru března 1994 pak prezident republiky jmenoval posledního, patnáctého soudce, Pavla Varvařovského. Plénum Ústavního soudu ustavilo z těchto svých členů čtyři tříčlenné senáty: I. senát tvořili soudci Vojen Güttler, Vladimír Klokočka a Vladimír Paul, členy II. senátu byli soudci Iva Brožová, Vojtěch Cepl a Antonín Procházka, ve III. senátu zasedali soudci Pavel Holländer, Vladimír Jurka a Vlastimil Ševčík a konečně IV. senát tvořili soudci Vladimír Čermák, Pavel Varvařovský a Eva Zarembová.
V tomto složení zasedal Ústavní soud až do 8. prosince 1999, kdy se funkce soudkyně vzdala Iva Brožová. Tu od 4. dubna 2000 nahradil Jiří Malenovský (první soudce schvalovaný již Senátem Parlamentu). V souvislosti se svým zvolením soudkyní ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii rezignovala 9. února 2002 Ivana Janů na funkci soudkyně a tedy i místopředsedkyně Ústavního soudu a na její místo byla 20. března téhož roku jmenována Eliška Wagnerová. Vladimíra Paula, který zemřel 3. dubna 2002, nahradil František Duchoň (jmenován byl 6. července 2002) a místo Vlastimila Ševčíka, zemřelého 15. prosince 2002, zaujal Jiří Mucha (jmenován byl 28. ledna 2003). Poté, co 12. února 2003 na svou funkci ze zdravotních důvodů rezignoval předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler, byl 3. června 2003 soudcovský sbor doplněn na plný počet patnácti soudců Miloslavem Výborným.
Stav plné obsazenosti však netrval dlouho. 15. července 2003 skončilo funkční období soudcům Vojtěchu Ceplovi, Vladimíru Čermákovi, Vladimíru Jurkovi, Vladimíru Klokočkovi, Antonínu Procházkovi a také Miloši Holečkovi. Vojen Güttler a Pavel Holländer byli o měsíc později (6. srpna 2003) jmenováni na další funkční období, Pavel Holländer nově do funkce místopředsedy Ústavního soudu.
Ústavní soud pod předsednictvím Pavla Rychetského (2003–2013)
Dne 6. srpna 2003 byl prezidentem republiky jmenován do funkce předsedy Ústavního soudu Pavel Rychetský, jeho místopředsedy se stali Pavel Holländer a Eliška Wagnerová. V důsledku masivní obměny soudců, kterým končilo funkční období v téměř stejném okamžiku, čelil Ústavní soud problému spojenému s personální nedostatečností. I v důsledku vyčkávavého postoje tehdejšího prezidenta Václava Klause se nedařilo doplnit počet soudců na ústavně předvídaný počet patnáct. To se podařilo až téměř po dvou letech, kdy byl dne 15. prosince 2005 jmenován soudce Vladimír Kůrka. O sedm let později – s odchodem soudkyně Elišky Wagnerové – začala další cyklická obměna Ústavního soudu.
Spolu s předsedou a místopředsedou byl dne 6. srpna 2003 znovu jmenován také soudce Vojen Güttler. Další odcházející soudci byli postupně v druhém pololetí roku 2003 nahrazeni Dagmar Lastoveckou (29. srpna 2003), Janem Musilem (27. listopadu 2003) a Jiřím Nykodýmem (17. prosince 2003), následující rok pak byli jmenováni Stanislav Balík (26. května 2004), Michaela Židlická (16. června 2004) a opětovně i Ivana Janů (16. září 2004). Soudcovský sbor však stále nebyl naplněn, nadto ho postihly další odchody, neboť 9. listopadu 2003 vypršelo funkční období Evě Zarembové, 29. března následujícího roku Pavlu Varvařovskému a o dva měsíce později (8. května 2004) se funkce soudce vzdal Jiří Malenovský, který se stal soudcem Soudního dvora Evropských společenství v Lucemburku. V plném počtu tak Ústavní soud zasedl až v prosinci roku 2005, kdy po soudkyni Vlastě Formánkové, jmenované 5. srpna 2005, byl jmenován i patnáctý ústavní soudce Vladimír Kůrka (15. prosince 2005).
Jmenováním Vladimíra Kůrky byla ukončena turbulentní doba spojená s cyklickou obměnou Ústavního soudu. Ústavní soud v plném obsazení pod předsednictvím Pavla Rychetského pracoval až do 20. března 2012, kdy vypršel mandát místopředsedkyni Ústavního soudu Elišce Wagnerové. Jejím odchodem započala nová cyklická obměna Ústavního soudu, která vyvrcholila zejména v druhé polovině roku 2013, kdy uplynulo funkční období dalším devíti soudcům Ústavního soudu, a to Františku Duchoňovi (6. června 2012), Jiřímu Muchovi (28. ledna 2013), Miloslavu Výbornému (3. června 2013), Pavlu Holländerovi (6. srpna 2013), Vojenu Güttlerovi (6. srpna 2013), Pavlu Rychetskému (6. srpna 2013), Dagmar Lastovecké (29. srpna 2013), Janu Musilovi (27. listopadu 2013) a Jiřímu Nykodýmovi (17. prosince 2013). Odcházející soudci byli postupně nahrazeni Miladou Tomkovou (3. května 2013 jmenována do funkce místopředsedkyně Ústavního soudu), Jaroslavem Fenykem (3. května 2013, 7. srpna 2013 jmenován do funkce místopředsedy Ústavního soudu), Janem Filipem (3. května 2013) a Vladimírem Sládečkem (4. června 2013).
Ústavní soud pod předsednictvím Pavla Rychetského (2013–2023)
Dne 7. srpna 2013 byl Pavel Rychetský podruhé jmenován prezidentem republiky do funkce předsedy Ústavního soudu. Společně s ním byli do funkce soudců Ústavního soudu jmenováni také Ludvík David a Kateřina Šimáčková. Obměna pokračovala jmenováním dalších soudců Ústavního soudu, a to Radovana Suchánka (od 26. listopadu 2013), Jiřího Zemánka (20. ledna 2014) a na druhé funkční období Jana Musila (20. ledna 2014). V roce 2014 vypršelo funkční období třem soudcům Ústavního soudu, a to Stanislavu Balíkovi (26. května 2014), Michaele Židlické (16. června 2014) a Ivaně Janů (16. září 2014). Na uvolněná místa byli postupně jmenováni Vojtěch Šimíček (12. června 2014), Tomáš Lichovník (19. června 2014) a David Uhlíř (10. prosince 2014). Dne 5. srpna vypršel desetiletý mandát soudkyni Vlastě Formánkové a na její místo byl jmenován dne 7. října 2015 Jaromír Jirsa. Poslednímu soudci Ústavního soudu, který byl jmenován ještě prezidentem Václavem Klausem, Vladimíru Kůrkovi, skončilo desetileté funkční období 15. prosince 2015. Za něj byl hned 17. prosince 2015 jmenován soudcem Ústavního soudu Josef Fiala. Tím byla další cyklická obměna Ústavního soudu dokončena.
31. ledna 2019 se prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky ze zdravotních důvodů vzdal své funkce Jan Musil, který působil v roli soudce Ústavního soudu ve dvou funkčních obdobích. Dne 20. února 2020 se stal soudcem Ústavního soudu Pavel Šámal. 10. prosince 2021 na svoji funkci soudkyně Ústavního soudu rezignovala Kateřina Šimáčková, aby se o tři dny později stala soudkyní Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. 15. února 2023 ji ve funkci vystřídal Jan Svatoň, jehož jmenováním byla zahájena pomyslná čtvrtá dekáda Ústavního soudu. 3. května 2023 vypršel desetiletý mandát dosavadním místopředsedům Miladě Tomkové a Jaroslavu Fenykovi a rovněž soudci Janu Filipovi. Následujícího dne byl soudce Vojtěch Šimíček jmenován prezidentem republiky Petrem Pavlem do funkce místopředsedy Ústavního soudu. 4. června 2023 uplynulo funkční období soudci Vladimíru Sládečkovi. 5. června 2023 jmenoval Petr Pavel soudci Ústavního soudu Josefa Baxu, Jana Wintra a Danielu Zemanovou. 4. srpna 2023 byla prezidentem jmenována soudkyní a současně místopředsedkyní Ústavního soudu Kateřina Ronovská. Téhož dne, avšak s účinností od 8. srpna 2023, byl předsedou Ústavního soudu jmenován Josef Baxa. 7. srpna 2023 skončilo funkční období soudce a předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a zároveň soudce Ludvíka Davida.
Ústavní soud pod předsednictvím Josefa Baxy (od roku 2023)
Dne 8. srpna 2023 se funkce soudkyně Ústavního soudu ujala Veronika Křesťanová. 26. listopadu 2023 vypršel mandát soudce Radovana Suchánka. Plného počtu patnácti soudců bylo potom opět dosaženo 19. prosince 2023 jmenováním Lucie Dolanské Bányaiové a Zdeňka Kühna. Dne 20. ledna 2024 skončilo funkční období soudci Jiřímu Zemánkovi, jehož místo následně dne 1. února 2024 obsadil Milan Hulmák. Dne 12. června 2024 vypršelo funkční období místopředsedy a soudce Vojtěcha Šimíčka, přesně o týden později pak soudce Tomáše Lichovníka. 25. června 2024 prezident jmenoval místopředsedkyní Ústavního soudu Veroniku Křesťanovou. Téhož dne rovněž jmenoval soudci Ústavního soudu Tomáše Langáška a Jiřího Přibáně.