II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2019 10:00 do: 08.04.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2020/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018 č. j. 28 Co 75/2018-45, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 C 501//2014-36 a platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 12. 2014 č. j. 5 C 501/2014-9
Stručná charakteristika: Platební rozkaz a právo osoby s duševním postižením na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: J.R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel je osobou s duševním (psychosociálním) postižením; má chronicky probíhající schizoafektivní poruchu, pro kterou není schopen spravovat své záležitosti, zejména finanční, nad rámec běžných záležitostí každodenního života. V souvislosti s tím byl stěžovatel hospitalizován od 21. 2. 2014 do září 2016 v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Z jejího podnětu ze dne 7. 3. 2014 bylo zahájeno řízení o úpravě svéprávnosti stěžovatele. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 6. 1. 2015 byl stěžovatel omezen ve správnosti, a to tak, že není způsobilý nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 2 000 Kč měsíčně, a dále činit právní jednání související s ochranou svého zdravotního stavu, kromě udělení souhlasu s hospitalizací. V tomto výroku o omezení svéprávnosti nabyl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 právní moci dne 2. 3. 2015. Současně Obvodní soud pro Prahu 8 stěžovateli jmenoval opatrovníka; ve vztahu k výroku o jmenování opatrovníka však bylo podáno odvolání a poté dovolání; nakonec Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 7. 2017 stěžovateli jmenoval opatrovnici – právní zástupkyni stěžovatele v řízení před Ústavním soudem a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 8. 2017. Dne 5. 11. 2014 Městská část Praha 1 (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) podala návrh na vydání platebního rozkazu proti stěžovateli jako žalovanému, s tím, že stěžovatelově zemřelé matce pronajímala garáž a po smrti nájemkyně se obrátila na stěžovatele jako dědice s výzvou k vyklizení a předání garáže. Stěžovatel na to reagoval vyjádřením, že pohledávky akceptuje, ale není schopen je v současné době řešit, neboť je dlouhodobě hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Kopii tohoto vyjádření ze dne 22. 9. 2014 přiložila vedlejší účastnice k podávanému návrhu na Okresní soud Praha-východ. Stěžovatel v tomto vyjádření dále sdělil, že v současné době není ze zdravotních důvodů schopen řešit svou finanční a sociální situaci a že je u Obvodního soudu pro Prahu 8 řešena úprava jeho svéprávnosti, včetně přidělení opatrovníka, v jehož kompetenci má být také řešit jeho finanční situaci a vyřizování s úřady; proto stěžovatel požádal o vyčkání do doby, než Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodne. Dne 29. 12. 2014 Okresní soud Praha-východ vydal platební rozkaz, jímž uložil stěžovateli zaplatit žalovanou částku 75 812 Kč s příslušenstvím a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 033 Kč, nebo podat odpor. Platební rozkaz byl stěžovateli doručen do vlastních rukou do psychiatrické nemocnice dne 19. 1. 2015. Dne 4. 2. 2015 platební rozkaz nabyl právní moci. Poté, co se právní zástupkyně stěžovatele dne 30. 11. 2017 seznámila se spisem Okresního soudu Praha-východ v dané věci, podal stěžovatel jejím prostřednictvím dne 13. 12. 2017 odpor proti platebnímu rozkazu spojený s vyjádřením k žalobě. V něm byla namítána neúčinnost doručení platebního rozkazu s odkazem na duševní poruchu stěžovatele, pro kterou nebyl způsobilý před soudem vystupovat samostatně a měl být zastoupen opatrovníkem. Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 20. 12. 2017 odmítl odpor stěžovatele pro opožděnost. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2018 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že stěžovatel měl při doručení platebního rozkazu plnou procesní způsobilost dle § 20 občanského soudního řádu, neboť omezen ve svéprávnosti byl až ke dni 2. 3. 2015.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že není a nebyl procesně způsobilý a byla mu odňata možnost řádně hájit svá práva před soudem. Má za to, že okresní soud měl v řízení o žalobě vedlejší účastnice postupovat podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu a buď mu jmenovat opatrovníka pro řízení, nebo vyčkat, až bude opatrovník jmenován v řízení o omezení svéprávnosti. Okresní soud však, ačkoli věděl, že stěžovatel je hospitalizován v psychiatrické nemocnici a je vedeno řízení o omezení jeho svéprávnosti, způsobilost stěžovatele nezkoumal, neustanovil mu opatrovníka a platební rozkaz doručoval pouze přímo jemu.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2019 10:30 do: 08.04.2019 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3302/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2018 sp zn. 0 Nt 7074/2018
Stručná charakteristika: Rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu
Označení navrhovatelů: Y. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody a v předmětném řízení se domáhal vydání usnesení o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody a vyhoštění z České republiky na Ukrajinu podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Této žádosti obvodní soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání nevyhověl, s argumenty stěžovatele se nikterak nevypořádal a uvedl, že napadené usnesení „podle § 136 odst. 3 trestního řádu neobsahuje písemné vyhotovení usnesení odůvodnění, neboť se jedná o usnesení vydané ve vykonávacím řízení, proti němuž není stížnost přípustná“.
Stěžovatel se domnívá, že obvodní soud měl své rozhodnutí odůvodnit, jelikož se jednalo o rozhodnutí o změně dosavadního výkonu trestu podle § 324 odst. 1 trestního řádu, proti kterému je přípustná stížnost podle § 324 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel dále namítá, že nebyl vyrozuměn o termínu rozhodování soudu v jeho věci a nebylo mu tedy umožněno se řízení osobně zúčastnit, čímž bylo porušeno jeho základní právo na osobní účast a na vyjádření se podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a právo na osobní účast a na vyjádření se ke všem prováděným důkazům garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2019 09:00 do: 09.04.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 618/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 8 A 215/2016-48, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 As 311/2017-39.
Stručná charakteristika: svobodný přístup k informacím
Označení navrhovatelů: Oživení, o. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel zaslal žalovanému (OTE, a. s.) dne 22. 9. 2016 žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Požádal v ní o veškeré smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Českomoravskou komoditní burzou Kladno. Žalovaný odpověděl přípisem ze dne 22. 9. 2016, kterým žádost odmítl. Uvedl, že se nepokládá za povinný subjekt ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Požadované informace byly navíc předmětem obchodního tajemství, a to jak samotného žalovaného, tak Českomoravské komoditní burzy Kladno, takže by jejich poskytnutí bylo nepřípustné. Stěžovatel podal proti tomuto přípisu odvolání, které představenstvo žalovaného zamítlo rozhodnutím ze dne 11. 10. 2016. Stěžovatel se poté neúspěšně domáhal poskytnutí informací prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví. Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl, vyšel přitom z právního názoru vyjádřeného mezitím v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (dále jen „nález ČEZ“), podle nějž povinnost poskytovat informace nelze vztahovat na subjekty soukromého práva, které nemohou být veřejnými institucemi. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Konstatoval sice, že žalovaný naplňuje všech pět kritérií veřejné instituce, jak je vymezoval nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 („nález Letiště Praha“) a v těchto intencích by proto byl „veřejnou institucí“, povinnou podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud je však povaha žalovaného posuzována podle nálezu ČEZ, nelze jej za „veřejnou instituci“ označit, protože má formu obchodní společnosti a je sice momentálně stoprocentně vlastněn státem, nicméně nebyl zákonem přímo zřízen. Za této situace proto Nejvyšší správní soud konstatoval, že pouze Ústavnímu soudu přísluší, aby v budoucnu vyslovil, zda obchodní společnosti, pokud v převážné míře splňují kritéria vymezená v nálezu ve věci Letiště Praha, je možno nadále pokládat za „veřejné instituce“ ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo zda je za ně pokládat nelze, jak plyne z nálezu ve věci ČEZ.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 17 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje přitom na rozpor mezi právními názory obsaženými ve dvou nálezech Ústavního soudu - konkrétně v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 („nález Letiště Praha“), a v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 („nález ČEZ“), a to z hlediska výkladu pojmu „povinný subjekt“ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Další námitka stěžovatele se týká toho, že nebyl v řízení před Nejvyšším správním soudem slyšen a nemohl reagovat na vyjádření žalovaného.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2019 09:00 do: 09.04.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3439/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 24. srpna 2017 č. j. 26 T 116/2017-94
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: R. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Kladně rozhodoval o postavení stěžovatele jako poškozeného v trestní věci proti obžalovanému D. Š. V tomto trestním řízení byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Skutek stručně řečeno spočíval v umístění veřejně přístupného nenávistného příspěvku na facebookový profil stěžovatele, reagujícího na odchod stěžovatele z předávání cen Český slavík za rok 2015 poté, co byla oceněna hudební skupina Ortel a její zpěvák Tomáš Hnídek. Stěžovatel se podáním připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy vyčíslené na 5 000 Kč z důvodu zásahu do jeho osobnostních práv. Jednání obžalovaného chápal jako útok na něj a lze jej hodnotit jako výhružku. Okresní soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovateli v dané trestní věci práva poškozeného „zřejmě nepřísluší“, pročež jej napadeným usnesením podle § 206 odst. 3 trestního řádu jako poškozeného nepřipustil k hlavnímu líčení. Dle podané obžaloby a dostupného důkazního materiálu se okresnímu soudu nejevilo v žádném ohledu prokazatelné, že by obžalovaný postupoval v cílené snaze napadnout přímo stěžovatele a jemu vyhrožovat. Na domněnkách či určité míře pravděpodobnosti pak rozhodování v trestních věcech rozhodně vystaveno není. Okresní soud konstatoval, že i když šlo o prohlášení situované ve virtuálním prostoru zřízeném stěžovatelem (na stěžovatelově facebookovém profilu), text prohlášení je zcela obecný a nepřípustným a demagogickým způsobem cílí na široce vymezené segmenty obyvatelstva. Pro obžalovaného nebylo žádnou překážkou, pokud by své jednání pojímal jako útok na stěžovatele, jiným způsobem svůj cíl vyjádřit. Za tohoto stavu věci, kdy nelze podle okresního soudu ponechat bez povšimnutí ani fakt, že obžalovaný svým jednáním porušil zájem na ochraně obecné rovnosti lidí, a nikoliv s individuálním prvkem, jako v případě nepodložené právní kvalifikace podle § 352 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Proto rozhodl tak, že stěžovatel nepožívá v daném případě postavení poškozeného (podle § 43 odst. 2 trestního řádu).
Stěžovatel je přesvědčen, že soud jej nemohl jako poškozeného vyloučit. Ustanovení § 206 odst. 3 trestního řádu se dle stěžovatele uplatní pouze v případech, kdy je zřejmé, že konkrétní osobě práva poškozeného nepřísluší. V případě pochybností musí naopak soud osobu jako poškozeného připustit. Takový postup je podtržen tím, že proti rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného neexistuje žádný opravný prostředek. Nepřipuštěním stěžovatele mu soud odejmul možnost se k věci detailněji vyjádřit, objasnit kontext stíhaného jednání, který nebyl zřejmý ze spisu. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Kladně, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na ochranu osobnosti, lidské důstojnosti a cti, jakož i soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2019 14:00 do: 09.04.2019 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1924/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 29. března 2018 č. j. MSP-734/2016-MOT-T/80
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu - rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení k vydání k trestnímu stíhání do jiného státu
Označení navrhovatelů: A. J. N.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel přicestoval do České republiky na turistické vízum dne 4. 10. 2016. Následující den byl zadržen Policií České republiky na základě mezinárodního zatykače vydaného Spojenými státy americkými. Následně o stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání požádala i Ruská federace. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017 bylo dle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodnuto, že vydání stěžovatele k oběma předmětným trestním stíháním je přípustné a stěžovatel může být vydán buď do USA, kde se měl, stručně řečeno, dopustit neoprávněného vniknutí do zabezpečené počítačové sítě několika obchodních společností a neoprávněně tak získat přístup k osobním údajům z účtů jejich klientů (v počtu desítek milionů), nebo i do Ruské federace, kde se měl, stručně řečeno, dopustit odcizení majetku přes internet v rámci organizované skupiny. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2017 zamítl. Proti uvedeným usnesením městského soudu a vrchního soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 530/18 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Již před jejím odmítnutím dne 6. 12. 2017 podal stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil obavou z vydání k trestnímu stíhání do USA. Tu Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 1. 2018 dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva vnitra stěžovatel brojil žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2018 č. j. 2 Az 6/2018-44 zamítl. Neudělení mezinárodní ochrany stěžovatel dále napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl rozsudkem ze dne 3. 5. 2018. Ještě před zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti bylo vydáno nynější ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 29. 3. 2018. Tím bylo ve věci souběhu žádostí Ruské federace a USA o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání rozhodnuto tak, že dle § 97 odst. 1 a § 102 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., na základě I. výroku usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2017 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 24. 11. 2017 se povoluje vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA. Následně ještě téhož dne došlo k fyzickému uskutečnění vydání stěžovatele do USA.
Stěžovatel je přesvědčen, že vydání osoby do cizího státu k trestnímu stíhání v extradičním řízení není možné před skončením azylového řízení, a to včetně soudního přezkumu. V rozporu s tím však v jeho věci bylo o jeho vydání do USA rozhodnuto v průběhu azylového řízení, a nebylo vyčkáno posledního rozhodnutí, totiž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým by azylové řízení bylo případně ukončeno. Jeho kasační stížnost měla přitom ze zákona i odkladný účinek. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod, a že je v rozporu i s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2019 08:00 do: 10.04.2019 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3236/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 33 Cdo 5152/2016-170.
Stručná charakteristika: právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů: Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele, kterým byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zamítající žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po žalované (společnost Tokad, s. r. o.) zaplacení částky 380.083,30 Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení z titulu nesprávného vyúčtování dodávky tepla za rok 2011. Sporná částka měla podle názoru stěžovatele představovat bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala na jeho úkor. Zatímco obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele z důvodu, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl již promlčen, přičemž však tento soud dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna k jednostrannému zvýšení ceny tepelné energie; městský soud rozsudek prvního stupně sice potvrdil, ale současně dovodil, že se smluvní strany platně dohodly [v čl. III. (Cenová doložka) přílohy č. 1 (Cenové ujednání) ke smlouvě o dodávce tepelné energie č. 1/2009], že sjednaná cena tepelné energie je pouze cenou předběžnou a může být následně jednostranně měněna, a to mj. v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což dle názoru odvolacího soudu odpovídá i postupům Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích. Městský soud pro úplnost zdůraznil, že závěr o neplatnosti smluvního ujednání umožňujícího dodavateli jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny, dovozený Nejvyšším soudem s odkazem na ustanovení § 56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve vztahu ke spotřebitelům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5205/2007 ze dne 8. 12. 2009), je v nyní projednávané věci nepoužitelný, neboť stěžovateli, jakožto právnické osobě, nemůže být přiznáno postavení spotřebitele. Městský soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel splnil svou smluvní povinnost a zaplatil předmětnou fakturu, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení a stěžovateli tak nevzniklo právo na jeho vydání. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž v otázce vymezení předpokladů přípustnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně výše uvedenému rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť vztah ze smlouvy o dodávce tepelné energie mezi stěžovatelem, který je co do právní formy společenstvím vlastníků jednotek, a žalovanou, je vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Stěžovatel je sice právnickou osobou, avšak při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když obsáhle odůvodnil, mj. s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s nosným důvodem shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5205/2007. Stěžovatel coby právnická osoba totiž nemohl ve smlouvě o dodávce tepelné energie vystupovat v postavení spotřebitele. Z uvedeného závěru ovšem vyplynulo, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, což současně vyloučilo stěžovatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2019 08:30 do: 10.04.2019 09:00Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3206/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 1172/2017-288
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, přípustnost dovolání
Označení navrhovatelů: JUDr. V. R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížnost má svůj základ ve sporu, v němž se stěžovatel jako právní nástupce zhotovitele neúspěšně v řízení před obecnými soudy domáhal po objednateli - společnosti Treinvest, s. r. o. (vedlejší účastník) - zaplacení částky 11 082 169 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představuje cenu za vícepráce ze smlouvy o dílo, písemně sjednané dne 17. 10. 2005 ještě podle ustanovení § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013. Poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl a toto rozhodnutí potvrdil také Vrchní soud v Praze, obrátil se stěžovatel s dovoláním na Nejvyšší soud. V něm namítal pochybení vrchního soudu stran závěru o neplatnosti ústní dohody o změně smlouvy o dílo. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 32 Cdo 4167/2008) a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1264/11 ze dne 12. 7. 2011), z níž podle něj plyne, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, podle něhož může být měněna nebo zrušena pouze písemnou formou, pak nedostatek této formy působí pouze relativní neplatnost právního úkonu. Stěžovatel dále zdůraznil, že se v řízení snažil prokázat existenci ústní dohody o vícepracích a vedlejší účastník námitku neplatnosti dohody nevznesl. Připustil-li navíc vrchní soud existenci ústní dohody o změně smlouvy o dílo, měl podle stěžovatele doplnit dokazování jím navrhovanými svědeckými výpověďmi. Přípustnost dovolání stěžovatel spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla odvolacím soudem posouzena odlišně od ustálené judikatury, a na vyřešení procesní otázky, neboť nebyly provedeny důkazy jím navržené k prokázání obsahu ústní dohody o změně smlouvy. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil jeho právo na spravedlivý proces. Jeho dovolání mělo být posouzeno meritorně, neboť napadl oba důvody, na nichž bylo založeno rozhodnutí vrchního soudu. Nejvyšší soud se tak vůči němu dopustil ústavně nepřípustného odepření spravedlnosti. Stěžovatel též tvrdil, že Nejvyšší soud své odmítavé usnesení dostatečně neodůvodnil. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2019 09:00 do: 10.04.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 216/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 10 Afs 113/2016-37 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016 č. j. 29 Af 87/2013-69
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek, princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci
Označení navrhovatelů: DAREAL, a. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov rozhodl dne 1. 9. 2000 o vkladu vlastnického práva ke komplexu budov, včetně rozestavěného hotelu EXTRA, a přilehlým pozemkům v obci Popůvky v blízkosti dálnice D1 do katastru nemovitostí. Učinil tak na základě kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené mezi stěžovatelkou, resp. společností EURESTA, s. r. o., jako prodávající a Ing. B. H. jako kupujícím. Předmětná kupní smlouva týkající se převodu nemovitostí v řádu několika desítek milionů korun byla uzavřena bez vědomí stěžovatelky a byla následně shledána civilním soudem absolutně neplatnou z důvodu padělání podpisu jejího jednatele. Daňová povinnost tedy stěžovatelce nikdy nevznikla, přesto jí byla vyměřena daň ve výši 1 797 510 Kč. Stěžovatelka se vyměřené dani bránila žádostí o posečkání daně, ve které namítala, že v souvislosti s uzavřením smlouvy došlo k trestnému jednání nabyvatele nemovitosti. Tato, jakož i následující žádosti byly správcem daně zamítnuty a daň byla na stěžovatelce postupně exekučně vymožena. V roce 2004 podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení podloženou podanou civilní žalobou na určení vlastnického práva a znaleckým posudkem prokazujícím padělání podpisu na vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a pravděpodobně též i na kupní smlouvě (byť s ohledem na okolnosti uzavření kupní smlouvy neměla stěžovatelka k dispozici její originál). Správce daně však její návrh zamítl s tím, že ke splnění podmínek pro obnovu řízení je třeba pravomocného rozsudku civilního soudu. Finanční ředitelství v Brně tento závěr aprobovalo a stěžovatelku poučilo, že v jejím případě objektivní lhůta neběží a návrh na obnovu řízení je třeba podat v subjektivní lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí civilního soudu. Poté, co stěžovatelka v roce 2012 civilní rozsudek obdržela a návrh na obnovu řízení podala podruhé, bylo jí ze strany orgánů finanční správy navzdory předchozímu výslovnému poučení sděleno, že návrh na obnovu řízení podala opožděně, a řízení bylo zastaveno. Neuspěla následně ani se svou žalobou ve správním soudnictví.
Stěžovatelka spatřuje zásadní zásah do své majetkové sféry v tom, že byla nucena uhradit daň z převodu nemovitostí v situaci, kdy k převodu nedošlo, a zápis do katastru nemovitostí byl proveden na základě kupní smlouvy opatřené padělaným podpisem. Stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení již v roce 2004, a to jakmile měla k dispozici znalecký posudek o padělání podpisu. Byla však daňovými orgány informována, že obnovy řízení se může domoci teprve poté, co bude mít pravomocné rozhodnutí o určení vlastnického práva. Současně byla daňovými orgány informována, že za daných okolností jí neběží objektivní lhůta, nýbrž pouze šestiměsíční subjektivní lhůta od obdržení pravomocného rozhodnutí. Závěr Nejvyššího správního soudu, že na její straně nemohlo být dáno legitimní očekávání, považuje stěžovatelka za nesprávný. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a dále princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2019 09:30 do: 10.04.2019 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3194/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 214/2018-68 ze dne 12. 7. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 72 EXE 519/2013-44 ze dne 2. 5. 2018
Stručná charakteristika: Zastavení exekuce z důvodu nepřiměřené výše úroku z prodlení
Označení navrhovatelů: J. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V roce 2012 podal vedlejší účastník proti stěžovateli žalobu na zaplacení 25 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 % denně od 2. 5. 2009 do zaplacení. Podle žaloby stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 22. 4. 2009 smlouvu o půjčce, v níž byl uvedený úrok z prodlení sjednán, a stěžovatel nesplnil svou povinnost půjčku vrátit do 1. 5. 2009. Obvodní soud pro Prahu 4 této žalobě dne 16. 10. 2012 zcela vyhověl rozsudkem pro zmeškání, podle něhož má stěžovatel povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 25 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 1 % z této částky denně od 2. 5. 2009 do zaplacení. K výkonu tohoto rozsudku byla nařízena exekuce. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce jako nepřípustné pro tzv. jiný důvod podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve svém návrhu namítal, že úrok z prodlení ve výši 1 % denně, tedy 365 % ročně, je lichvářský, v rozporu s dobrými mravy a protiústavní, jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. I. ÚS 728/10 ze dne 1. 7. 2010. Dále uváděl, že není možné vymáhat pohledávku z lichevní smlouvy, neboť taková smlouva je absolutně neplatná, jak uvádí nález sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017. Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. K námitce, že „exekuční titul […] je v rozporu s dobrými mravy“, obvodní soud uvedl, že není možné v exekučním řízení přezkoumávat správnost exekučního titulu. Z hlediska souladu s dobrými mravy lze posuzovat jen „výkon práv a povinností […] účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu“. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že námitky, že exekuční titul byl vydán v rozporu se zákonem, dobrými mravy i ústavními principy přiměřenosti a spravedlnosti, měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení. Exekuční řízení je totiž podle městského soudu ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí. Stěžovatelovy odkazy na judikaturu podle městského soudu nejsou případné, neboť se dotčená rozhodnutí týkají posuzování věci v nalézacím, nikoliv exekučním řízení.
Stěžovatel poukazuje na to, že podle pravomocného rozsudku je po něm v důsledku nepřiměřené a neústavní výše úroku z prodlení v současnosti požadováno „více než 900 000 Kč“. Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu a uvedly, že nemohou přezkoumávat správnost exekučního titulu. Podle stěžovatele tím porušily jeho právo na právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2019 10:00 do: 10.04.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2000/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. 27 Cdo 4883/2017-607, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 14 Cmo 404/2015-527, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2015, č. j. 38 Cm 57/2008-474
Stručná charakteristika: Vydržení práva k členskému podílu v bytovém družstvu; právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: V. G.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V řízení před obecnými soudy se žalobou ze dne 15. 5. 2008 domáhala nejprve matka stěžovatelky, zastoupená stěžovatelkou jako opatrovnicí, a následně jako právní nástupci své (v průběhu řízení zemřelé) matky stěžovatelka společně se svým bratrem, po úpravě petitu určení, že jejich matka byla ke dni úmrtí (v červenci 2007) členkou Stavebního bytového družstva Náchod s právem užívat bytovou jednotku ve vlastnictví družstva. Matka stěžovatelky svůj členský podíl převedla smlouvou ze dne 18. 7. 2005 na vedlejšího účastníka, ten jej následně smlouvou ze dne 15. 5. 2007 převedl na třetí osoby (manžele H.), které jej smlouvou ze dne 27. 6. 2007 převedly na J. Š., užívajícího byt v současné době. Krajský soud v Hradci Králové žalobě nejprve vyhověl, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zrušil uvedený rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud následně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení členského podílu byly splněny. Nalézací soud dospěl napodruhé k závěru, že vedlejší účastník se o duševní poruše matky stěžovatelky dozvěděl až dne 22. 5. 2008 z doručené žaloby, kterou byly převody členského podílu napadeny, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by před převodem podílu na manžele H. měl o duševní poruše konkrétní povědomost. Stěžovatelka podala znovu odvolání, které vrchní soud zamítl. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily počátek běhu vydržecí doby vztahující se k dobré víře vedlejšího účastníka, který ji ztratil nejpozději v okamžiku podání trestního oznámení dne 19. 1. 2006 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, namířeného proti vedlejšímu účastníku a ošetřovatelce matky stěžovatelky, jež převod zprostředkovala; tehdy měla přestat běžet vydržecí doba. Předtím (již v prosinci 2005) stěžovatelka informovala vedlejšího účastníka o skutečnostech nasvědčujících podvodnému převodu členského podílu. Trestný čin se sice prokázat nepodařilo, ale k závěru o neplatnosti smlouvy soudy dospěly; vedlejší účastník proto nemohl být považován za oprávněného držitele. Následné převody členských práv na další osoby považuje stěžovatelka za účelové, se snahou legalizovat protiprávně nabytý majetek a ztížit důkazní pozici „poškozených“, čemuž soudy svým formalistickým postupem přispěly. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že osoba, která nabyla věc neplatně pro duševní poruchu prodávajícího, nemá být považována za oprávněného držitele; konečně zpochybňuje závěr obecných soudů, že se běh vydržecí doby vůči J. Š. staví až okamžikem, kdy se prokazatelně dozvěděl o předchozím zahájeném soudním řízení (nikoli jeho samotným zahájením). Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků vrchního soudu a krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2019 14:00 do: 10.04.2019 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 4178/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2018, č. j. 52 A 16/2018-195, a proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 12. 2018, č. 302/2018 Sb., o vyhlášení opakovaných voleb do Zastupitelstva města Strakonice
Stručná charakteristika: Volby do zastupitelstva města Strakonice
Označení navrhovatelů: Strakonická Veřejnost, Mgr. Břetislav Hrdlička, město Strakonice, rada města Strakonice, zast. advokátem JUDr. Zdeňkem Koudelkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vydaného v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti voleb do Zastupitelstva města Strakonice konaných ve dnech 5. a 6. října 2018. Stěžovatelé rovněž navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení krajského soudu, čemuž Ústavní soud vyhověl. Doplněním ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2018 stěžovatelé dále navrhují, aby Ústavní soud také zrušil rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 12. 2018, č. 302/2018 Sb., o vyhlášení opakovaných voleb do Zastupitelstva města Strakonice. Stěžovatelé společně rozporují důvody neplatnosti voleb a současně konstatují, že i kdyby byly pravdivé, samy o sobě nemohou vést k tak zásadnímu ovlivnění volebního procesu, který by měl mít za následek neplatnost voleb.
Důvodnost návrhu na neplatnost voleb krajský soud posuzoval ve třech krocích podle algoritmu posuzování volebních stížností, zformulovaného Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 2. 7. 2004 sp. zn. Vol 6/2004 (354/2004 Sb. NSS), dle něhož podmínkami vyhovění volební stížnosti jsou 1. protizákonnost, 2. existence přímého vztahu mezi touto protizákonností a výsledkem voleb a 3. „zatemnění“ volebních výsledků. Krajský soud dospěl k závěru, že Rada města Strakonice, oplývající pravomocemi, které jí dávaly možnost ovlivnit klíčové prostředky volební propagace, těchto oprávnění dlouhodobě využívala, čímž dosáhla toho, že politické subjekty kandidující v posuzovaných komunálních volbách neměly možnost v souladu se zásadou volné, rovné a svobodné soutěže politických stran využít klíčové prostředky předvolební kampaně. Tím byla podle krajského soudu naplněna první i druhá podmínka algoritmu přezkumu volebních stížností, kdy došlo k porušení základních principů demokratického právního státu, a toto porušení mělo přímý vliv na předvolební kampaň ve Strakonicích, která byla tímto způsobem nezákonně omezena. Naplněna byla dle krajského soudu i poslední podmínka algoritmu, neboť popsané jednání rady města a jeho vedení, porušující principy demokratického právního státu, významně zpochybnilo volební výsledek, který byl velmi těsný, přičemž soud poukázal na výsledky propočtů, jimiž zjišťoval, kolik hlasů chybělo vybraným politickým subjektům k dosažení zákonné 5 % hranice stanovené pro účast v zastupitelstvu města. Pokud by podle krajského soudu nedošlo k popsaným zákazům a dlouhodobému systematickému potlačování opozice a tím k omezení volné politické soutěže, lze s vysokou mírou pravděpodobnosti či spíše jistoty předpokládat, že by dopadly volební výsledky ve Strakonicích odlišně.