II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2018 09:00 do: 07.05.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3976/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 19 Co 258/2017-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2017 č. j. 8 C 370/2016-51
Stručná charakteristika:  přeměna formy osvojení, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  JUDr. J. Š., Ing. J. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh stěžovatelů na zrušení osvojení vedlejšího účastníka podle § 840 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozpor se zákonem podle uvedeného ustanovení občanského zákoníku spatřují v tom, že osvojení již neplní svou funkci a osvojenec se vrátil do své původní rodiny. Obvodní soud předeslal, že (nový) občanský zákoník upustil od dělení osvojení na zrušitelné a nezrušitelné, jak tomu bylo za předchozí právní úpravy. Z toho důvodu došlo od 1. 1. 2014 k automatické přeměně zrušitelného osvojení na nezrušitelné. Soud odkázal na revidovanou Evropskou úmluvu o osvojení dětí, dle níž osvojení po uplynutí zákonem stanovené doby nebude možno zrušit. Ustanovení § 840 občanského zákoníku sice připouští možnost zrušení osvojení z důležitých důvodů, avšak tuto možnost omezuje na období do tří let od rozhodnutí o osvojení. Jelikož rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci v dubnu 1987, není již možné osvojení zrušit. Jedinou výjimkou je případ, kdy došlo k osvojení v rozporu se zákonem, což však není případ stěžovatelů, neboť takovým rozporem se zákonem – z pohledu nyní platné úpravy - nemohlo být nevhodné či nemorální chování osvojence vůči osvojitelům v období před účinností nynějšího občanského zákoníku. Soud podle ustanovení § 3028 občanského zákoníku dovodil, že právní skutečnosti, které nastaly počínajíc účinností nového občanského zákoníku a které působí změny, zánik či jiné právní následky v rodinných vztazích, se posuzují od data jeho účinnosti podle nového kodexu, na základě principu nepravé retroaktivity. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že rozhodnutí o zrušení osvojení je rozhodnutím konstitutivním; proto je nutno vycházet z právního stavu v době, kdy by mělo být, v intencích návrhu stěžovatelů, rozhodnutí vydáno. Závěrem městský soud poučil stěžovatele tak, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné.

Stěžovatelé předně namítají, že z příslušných ustanovení občanského zákoníku není zřejmé časové určení automatické konverze zrušitelného osvojení na nezrušitelné, čímž je založena nepravá mezera v zákoně. Ani výkladem nelze zodpovědět, zda nová úprava dopadá jen na osvojení vzniklá od účinnosti nového občanského zákoníku, nebo i na osvojení dřívější, a ve druhém případě, zda počíná tříletá lhůta běžet dnem 1. 1. 2014, nebo se počítá jinak. Stěžovatelé dále obecným soudům vytýkají, že neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozsudků městského soudu a obvodního soudu, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2018 09:30 do: 07.05.2018 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3139/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 3100/2016-289 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015 č. j. 44 Co 481/2012-241
Stručná charakteristika: ochrana vlastnického práva v daňovém řízení, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  J. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Podle pravomocných rozhodnutí trestních soudů stěžovatel společně s vedlejšími účastníky spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Stěžovatel spáchal tento trestný čin jako hlavní pachatel. Vedlejší účastník 1) jako organizátor, protože trestnou činnost zosnoval, a současně jako pomocník. Vedlejší účastníci 2) a 3) měli jen postavení pomocníků. Ještě před vydáním prvostupňového trestního rozsudku vydal celní úřad platební výměr na spotřební daň z lihu, který byl v roce 2005 nalezen ve stěžovatelově garáži během domovní prohlídky. Podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění ke dni 12. 4. 2007, se obecně za plátce této daně považoval ten, kdo skladoval nebo dopravoval vybrané výrobky ve větším množství, nebo je uváděl do volného daňového oběhu, aniž by prokázal, že jsou zdaněné, nebo že je nabyl oprávněně bez daně. Daňová povinnost ve vztahu k nalezenému alkoholu ve výši 540 865 Kč dopadala na stěžovatele. Kvůli prodlení při úhradě daně mu celní úřad doměřil ještě daňové penále ve výši 547 027 Kč. Stěžovatel celkovou dlužnou daň i penále uhradil. Trestní soud vzal uhrazení způsobené škody v potaz jako významnou polehčující okolnost při úvaze o trestu.  Stěžovatel se po vydání trestního rozsudku obrátil na Městský soud v Brně s civilní žalobou proti vedlejším účastníkům. Požadoval, aby jim městský soud uložil povinnost zaplatit mu příslušný podíl z částky, kterou státu na daních uhradil. Městský soud jeho žalobě vyhověl. Krajský soud v Brně však v odvolacím řízení rozsudek městského soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel se následně obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Namítal, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by majetkové důsledky trestného činu nesl jen on. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele zamítl.

Stěžovatel namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud neinterpretovaly pojem „škoda“ ústavně konformně. Stěžovatel sice uhradil daň, ale to podle jeho názoru nevylučuje, aby se následně domáhal z titulu regresu poměrné úhrady od vedlejších účastníků. Trestní soud rozsudkem jasně zjistil a rozhodl, že trestnou činnost páchali společně. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího soudu a krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

II. senát - veřejné ústní jednání
od: 09.05.2018 09:00 do: 09.05.2018 09:30

Typ jednání: veřejné ústní jednání
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2941/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 5850/2016-546 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016 č. j. 64 Co 16/2016-487
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces v restitučním řízení
Označení navrhovatelů:  J. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel v roce 1992 koupil od státního podniku v pražských Modřanech pozemek, na kterém provozoval zahradnictví. Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze však s právní mocí v roce 2002 shledaly kupní smlouvu částečně neplatnou. Určily, že příslušné pozemky vlastní Česká republika - Pozemkový fond České republiky (později Státní pozemkový úřad). Podle jejich názoru nemohl státní podnik v době uzavření smlouvy s danými pozemky disponovat. V roce 2005 stěžovatel podal u obvodního soudu žalobu, ve které navrhoval přikázání pozemků žalovaného do svého vlastnictví za náhradu formou započtení vzájemných pohledávek. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že dané pozemky jsou historickým církevním majetkem. Proto je nelze až do přijetí zákonů o tomto majetku podle blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění tehdejších předpisů, převádět do vlastnictví jiných osob.  Městský soud poté rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud odmítl následné dovolání stěžovatele. Stěžovatel však podal ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011. Zrušil rozhodnutí obecných soudů, které se nevypořádaly s účelem a smyslem blokačního ustanovení. Ústavní soud ve své judikatuře dříve dovodil možnost „prolomení“ blokačního ustanovení v případě specifických okolností. Ve věci stěžovatele přitom specifické okolnosti nastaly a obecné soudy je zcela pominuly. Ignorovaly také povahu, účel a funkční propojení předmětných nemovitostí. Mezeru v právu, která v daném případě vznikla, bylo podle Ústavního soudu třeba zaplnit pomocí analogie. Obvodní soud v novém rozhodnutí žalobě stěžovatele vyhověl a přikázal pozemky do jeho vlastnictví. Městský soud však na základě odvolání žalovaného žalobu zamítl. Uvedl, že Ústavní soud rozhodoval v době, kdy ještě nebyl součástí právního řádu zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (zákon o církevních restitucích). Městský soud proto vzal v úvahu nárok na vydání daných pozemků, který uplatnila Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Modřany. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním. Nejvyšší soud ho však odmítl. Z nálezu Ústavního soudu podle něj nevyplývá, že obecné soudy mají stěžovateli vyhovět. Ústavní soud se sice vyslovil pro zaplnění mezery v právu na základě analogie. Nepředjímal ovšem konkrétní způsob vypořádání. Přijetí zákona o církevních restitucích vyžaduje jiné posouzení věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud zcela popřel předchozí nález Ústavního soudu v této věci, který mimo jakoukoli pochybnost prolomil blokační ustanovení zákona o půdě. V důsledku toho nastolil zcela jinou situaci, na kterou nelze nahlížet pouze prismatem zákona o půdě.