Přehled jednání Ústavního soudu pro 23. kalendářní týden roku 2018

01.06.2018

source site  IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.06.2018 09:00 do: 05.06.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1374/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017 č. j. 33 Cdo 2228/2016-692 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 č. j. 62 Co 417/2015-643
Stručná charakteristika:  Dokazování v řízení o vrácení daru, náklady řízení
Označení navrhovatelů:  I. B., zastoupena Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně) o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 151 560 Kč. Městský soud v Praze usnesením k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté Obvodní soud pro Prahu 8 opět zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 984 901,62 Kč. Městský soud v Praze následně usnesením znovu k odvolání žalující stěžovatelky zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konečně Obvodní soud pro Prahu 8 napotřetí zamítl stejnou žalobu a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 108 884,20 Kč. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 62 436 Kč. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky a uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 32 218 Kč. Ve výsledku je tedy stěžovatelka, která spor prohrála po dvou kasačních rozhodnutích odvolacího soudu, povinna zaplatit podle pravidla úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) na náhradě nákladů řízení úspěšné protistraně celkem 1 203 538,20 Kč.

Napadeným rozhodnutím stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká porušení tzv. práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Stěžovatelka popisuje především okolnosti, za nichž měla vzniknout jí tvrzená pohledávka – půjčka peněz tehdejšímu partnerovi (žalovanému a vedlejšímu účastníkovi) na zajištění společného bydlení. Stěžovatelka namítá i nepřiměřenost nákladů řízení, navýšených i v souvislosti s vadným postupem obecných soudů, odporujícím zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.06.2018 09:30 do: 05.06.2018 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2881/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2017 č. j. 12 Co 630/2016-181.
Stručná charakteristika:  Náklady exekuce.
Označení navrhovatelů:  JUDr. I. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

watch Usnesením soudního exekutora (stěžovatele) bylo rozhodnuto o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu a o nákladech řízení tak, že oprávněná ani povinní nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. O svých nákladech stěžovatel rozhodl tak, že se mu vůči povinným přiznává právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 21 420,42 Kč a, vzhledem k tomu, že již byly vymoženy, nestanovuje se lhůta k jejich zaplacení. Krajský soud v Brně k odvolání povinných změnil nákladový výrok tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů řízení nepřiznává, ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. Důvodem byla skutečnost, že k zastavení exekuce došlo z důvodů zániku pohledávky v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Brně o splnění oddlužení povinných v insolvenčním řízení a osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona. Odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle něhož se § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona vztahuje na všechny věřitele úpadce. Podle Nejvyššího soudu je tímto věřitelem nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu, a je tak povinen po zahájení insolvenčního řízení jako věřitel úpadce přihlásit náklady exekuce - tedy svoji pohledávku (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne) do insolvenčního řízení.

http://www.gazzettaweb.net/it/utilities/send_to_friend/?url=https://www.bookmark-fuel.win/News/porn-video/ Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí, zejména odmítá názor, podle kterého se měl domáhat uspokojení své pohledávky na nákladech exekuce cestou přihlášky v insolvenčním řízení, a to (i) za situace, kdy již byla před podáním insolvenčního návrhu v právními předpisy stanovené minimální výši (resp. nad tuto výši) uspokojena. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.06.2018 09:00 do: 06.06.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 658/18
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016, č.j. 242 C 74/2014-172, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017 č.j. 18 Co 1/2017-204 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 č.j. 26 Cdo 4855/2017-217.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, neplatnost nájemní smlouvy
Označení navrhovatelů:  O. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Městský soud v Brně rozhodl, že se řízení podle § 96 odst. 1 odst. 2 občanského soudního řádu částečně zastavuje v rozsahu jistiny ve výši 45.626,25 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky (výrok I.) a výrokem II. stěžovatelce jako žalované uložil povinnost zaplatit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) částku 98.081,75 Kč s úrokem z prodlení. Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vyšel z toho, že žalobce je spoluvlastníkem v rozsudku specifikované nemovitosti – rodinného domu a pozemku, když dne 9. 5. 1996 byla uzavřena nájemní smlouva podle § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 mezi právní předchůdkyní žalobce Ing. J. K. jako pronajímatelkou (pronajímatelka byla zároveň matkou stěžovatelky i vedlejšího účastníka – žalobce) a stěžovatelkou jako nájemcem. Předmětem nájmu byl byt v prvním podlaží zmíněného rodinného domu s tím, že úhrada za nájem bytu byla sjednána částkou 800 Kč měsíčně a tato částka měla zahrnovat úhradu za daň z nemovitosti, úhradu za spotřebu vody, náklady za odvoz domovního odpadu, náklady na kominické práce a zálohy spojené s údržbou rodinného domu, přičemž předmětná smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s účinností od 1. 1. 1995. Vlastnické právo k této nemovitosti ve výši ideálního podílu tří čtvrtin pak žalobce nabyl na základě darovací smlouvy od Ing. J. K., přičemž zbývající část spoluvlastnického podílu ve výši jedné čtvrtiny nabyla jako druhý obdarovaný Mgr. I. F. (dcera stěžovatelky). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení se městský soud na základě těchto zjištění nejprve zabýval otázkou platnosti uvedené nájemní smlouvy ze dne 9. 5. 1996. Vyšel z toho, že ujednání o výši nájemného (či způsob jeho výpočtu) a úhrad spojených s užíváním bytu představuje podstatnou náležitost nájemní smlouvy a dospěl k závěru, že ujednání o výši nájemného je třeba v rámci předmětné smlouvy považovat za neplatné pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., neboť souhrnná částka ve výši 800 Kč měsíčně má zahrnovat jak vlastní nájem, tak i částku odpovídající úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, aniž by ovšem bylo možné rozlišit, jaká částka připadá na úhradu těchto dvou samostatných náležitostí smlouvy jednotlivě, takže tato neurčitost vede k absolutní neplatnosti celé nájemní smlouvy. Jestliže je ovšem předmětná nájemní smlouva absolutně neplatná, pak stěžovatelka jako žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť podle městského soudu nevyšla najevo žádná jiná právní skutečnost, na jejímž základě by jej stěžovatelka mohla obývat. K odvolání stěžovatelky, brojícímu proti výrokovým částem II. - V. napadeného rozsudku městského soudu, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že se obecné soudy dopustily při posuzování její věci ústavněprávního deficitu, když nezohlednily prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Soudy se tak dle názoru stěžovatelky dopustily přepjatého formalismu, když dovodily, že tato smlouva je absolutně neplatná a že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení.