Přehled jednání Ústavního soudu pro 3. kalendářní týden roku 2019

11.01.2019

see url III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.01.2019 10:30 do: 15.01.2019 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1336/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 5905/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 12 Co 24/2017-28 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 3. ledna 2017 č. j. 150 EX 2212/16-9.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Obchodní společnost Scania Finance Czech Republic, s. r. o., sídlem Sobínská 186, Chrášťany, zastoupená Mgr. Janem Radoněm, advokátem.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Soudní exekutor usnesením zamítl podle pokynu Okresního soudu v Prostějově návrh stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi řízení (povinnému) podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Doubravy ze dne 11. 3. 2015 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu byla skutečnost, že rozhodčí doložka, o kterou se opíral rozhodčí nález, který byl exekučním titulem, nebyla platně sjednána, neboť neobsahovala transparentní pravidla pro určení rozhodce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Krajský soud ve shodě se soudním exekutorem dospěl k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky jako celku. V posuzované rozhodčí doložce si strany stanovily, že spor bude rozhodovat jediný jmenovitě určený rozhodce (JUDr. Martin Doubrava) a pro případ, že by tento rozhodce nemohl spor rozhodnout, bylo určeno, že rozhodce vybere stěžovatelka ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci. Byť nakonec spor rozhodoval v souladu s rozhodčí doložkou rozhodce JUDr. Martin Doubrava, přesto považoval krajský soud rozhodčí doložku za neplatnou jako celek. Zdůraznil, že platnost rozhodčí doložky nelze posuzovat z pohledu stavu fakticky nastalého po jejím uzavření, ale z hlediska komplexního hodnocení kvality nastavených pravidel, podle nichž se má případné rozhodčí řízení uskutečňovat. Jestliže rozhodčí doložka obsahuje ujednání o způsobu určení rozhodce, která jsou neakceptovatelná, znamená to podle krajského soudu, že pravidla pro výběr rozhodce byla nastavena takovým způsobem, že ve svém komplexu od samého počátku nezajišťují rovné postavení účastníků. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel namítá, že rozhodoval-li spor rozhodce určený v souladu se zákonem i judikaturou (tedy transparentním způsobem), nemůže být v této části rozhodčí doložka neplatná (byť by alternativní určení rozhodce s právními předpisy v souladu nebylo). Nenastoupilo-li alternativní určení rozhodce, není důvod sankcionovat neplatností rozhodčí doložku jako celek. Zdůrazňuje, že v době uzavírání rozhodčí doložky (v roce 2010) se na otázku platnosti rozhodčích doložek nahlíželo odlišně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008) a tato rozhodovací praxe byla změněna až v souvislosti s usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Argumentaci krajského soudu, že částečná neplatnost rozhodčí doložky od samotného počátku nezajišťuje rovné postavení účastníků řízení, považuje za nelogickou. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, krajského soudu a soudního exekutora, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

go site

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.01.2019 11:00 do: 15.01.2019 11:30

go site Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1447/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017 č. j. 12 Co 553/2016-643
Stručná charakteristika: právo na ochranu vlastnického práva ve vztahu k nákladům řízení
Označení navrhovatelů:  Ing. P. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se žalobou domáhal po statutárním městě Ústí nad Labem (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkovi řízení) vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, a to formou vybudování nebytového prostoru v průchodu blíže specifikovaného domu v Ústí nad Labem v roce 1994. Vedlejší účastník se žalobě bránil mj. námitkou promlčení uplatněného práva. Okresní soud v Ústí nad Labem uložil vedlejšímu účastníkovi do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč a na nákladech řízení částku 254 650,55 Kč. Okresní soud sice dospěl k závěru, že stěžovatel zmeškal subjektivní promlčecí dobu k uplatnění jeho peněžitého nároku, nicméně námitka promlčení byla vedlejším účastníkem uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Výrokem II napadeného rozsudku pak krajský soud rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 226 125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně vedlejšího účastníka. Krajský soud uvedl, že souhlasí s názorem okresního soudu, že došlo k promlčení práva stěžovatele, ale s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že nesdílí názor okresního soudu, že k námitce promlčení nelze přihlédnout proto, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, pročež bylo nutné žalobu zamítnout. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením výrokem I odmítl dovolání stěžovatele a výrokem II rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení.

Stěžovatel zejména tvrdí, že v předmětné věci nedošlo k promlčení jeho práva, jelikož objektivní promlčecí doba (lhůta) dle něj uběhla nejdříve v roce 2016, a co se týče subjektivní dvouleté promlčecí doby, tak k ní stěžovatel uvádí, že v roce 2000 nevěděl o neplatnosti smlouvy ze dne 11. 11. 1991 o podmínkách k vestavbě obchodní jednotky, resp. stále ještě v této době předpokládal, že smlouva platná je. K otázce nákladů řízení stěžovatel uvádí, že Ústavním soudem bylo několikrát judikováno, že obce mají disponovat dostatečným odborným právním aparátem, aby se účelně před soudem zastupovaly samy. Stěžovatel má za to, že toto obec měla zvládnout bez pomoci advokáta, a právní zastoupení tak nebylo účelné a nutné, a obci jako vedlejšímu účastníku by neměla příslušet náhrada nákladů řízení. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na ochranu vlastnického práva a právo na spravedlivý proces.

click here Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.01.2019 10:30 do: 17.01.2019 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 30/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky města Postoloprty č. 1/2011, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a estetického vzhledu města, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 4/2013, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 1/2011, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a estetického vzhledu města
Stručná charakteristika: zrušení obecně závazné vyhlášky města
Označení navrhovatelů: Ministerstvo vnitra ČR
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Ministerstva vnitra podalo k Ústavnímu soudu návrh na zrušení čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky města Postoloprty č. 1/2011, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a estetického vzhledu města, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 4/2013. Podle navrhovatele město Postoloprty vydáním napadené vyhlášky postupovalo mimo věcnou působnost vymezenou zákonem.

Navrhovatel přitom vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. 34/15, kterým Ústavní soud zrušil téměř totožná ustanovení obecně závazných vyhlášek měst Litvínov a Varnsdorf. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval otázkou, zda lze zákaz sezení podřadit pod povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku podle § 10 písm. a) zákona o obcích nebo k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti podle § 10 písm. c) zákona o obcích, což jsou ustanovení zákona, o které opírá svou úpravu rovněž obec Postoloprty. V příloze vyhlášky jsou pak vymezena místa veřejného prostranství, na kterých je zakázaná činnost podle čl. 2 písm. b) této vyhlášky.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.01.2019 14:00 do: 17.01.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2845/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Stručná charakteristika:  určení otcovství
Označení navrhovatelů:  N. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 27. prosince 2016, jímž bylo zastaveno řízení o určení otcovství, v němž vystupovala jako žalobkyně proti žalovanému vedlejšímu účastníkovi řízení, a zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2017, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Okresní soud v Písku své usnesení odůvodnil tak, že odkázal na zásadu věci rozsouzené (res iudicata) a uvedl, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znova. Bylo totiž zjištěno, že stěžovatelka se jako nezletilá prostřednictvím své matky, zastoupená kolizním opatrovníkem, domáhala určení, že je vedlejší účastník řízení jejím otcem. Tento návrh byl zamítnut rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. června 1963, což bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 1963, který nabyl právní moci dne 7. ledna 1964. Krajský soud v Českých Budějovicích rovněž vyloučil, že by v dnešním řízení mohla být jakkoli přezkoumávána správnost těchto rozhodnutí z roku 1963, a to i z hlediska namítané neobjektivnosti či podjatosti tehdejších soudců. Meze nastolené právní moci nelze podle tohoto soudu narušovat odchylným rozhodováním nebo posuzováním věci.

Stěžovatelka namítá, že soudy v jejím případě rozhodly zcela formalistickým způsobem, bez zhodnocení všech souvislostí celého případu, a tím byla vytvořena zcela absurdní situace, kdy se biologická a sociální realita dostala do nesouladu s právním stavem rodinných vztahů v oblasti určení rodičovství. Soudy se v tomto případě rozhodly nezabývat se relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a pouze odkázaly na rozhodnutí předchozího soudního řízení, které však dle názoru stěžovatelky bylo zcela tendenční a nepřesvědčivé. Stěžovatelka považuje za zásadní důkaz k určení otcovství v tehdejší době důkaz krevním testem, a v době rozhodnutí o napadených usneseních metodou testu DNA. Z předcházejících soudních spisů přitom podle ní není vůbec zřejmé, proč tento důkaz nebyl soudy proveden, když by s vysokou mírou pravděpodobnosti otcovství vedlejšího účastníka určil či popřel.