IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2016 13:30 do: 29.11.2016 14:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1155/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Cdo 5108/2015-306, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 15 Co 133/2015-249
Stručná charakteristika:  Náhrada škody za úraz na namrzlé komunikaci
Označení navrhovatelů:  P. P., zast. advokátkou JUDr. Klárou Kořínkovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo žalovanému hlavnímu městu Praze (vedlejší účastník) uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 126.878,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka. K odvolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze změněn tak, že se žaloba stěžovatele o zaplacení částky 126.878,- Kč zamítá. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stav celého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 citovaného zákona. Podle městského soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníků, obsažených v nařízení č. 39/1997 Sb. hlavního města Prahy, o schůdnosti místních komunikací. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení otázky zproštění prevenční povinnosti vedlejším účastníkem. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě kalamitního stavu se vedlejší účastník nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav. Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud se právním hodnocením věci nezabýval, když ve svém stručném odůvodnění dle mínění stěžovatele nesprávně uvedl, že námitky stěžovatele postrádají charakter právní otázky a k judikatuře Ústavního soudu, na níž stěžovatel ve svém dovolání odkazoval, se Nejvyšší soud nevyjádřil. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2016 09:00 do: 30.11.2016 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2950/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 20 Co 271/2016-84, výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016 č. j. 20 Co 303/2016-127 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-67.
Eventuální akcesorické návrhy: žádost o projednání mimo pořadí
Stručná charakteristika: Odmítnutí odvolání proti nařízení nebo prodloužení předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé
Označení navrhovatelů: R. D., R. B., zastoupeni JUDr. Ing. Miroslavem Madejem, advokátem se sídlem Praha 2, Polská 1090/4
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, bylo podle § 452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nařízeno předběžné opatření, kterým byla nezletilá dcera stěžovatelů umístěna do dětského centra. Ústavní stížnost stěžovatelů proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2074/16. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo následně zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy nad nezletilou (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že se výše uvedené předběžné opatření prodlužuje (výrok II) a o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé, jímž se stala Městská část Praha 11, Úřad městské části Praha 11 (výrok III). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo předběžné opatření opětovně prodlouženo o další měsíc. Městský soud v Praze poté potvrdil posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně.

Stěžovatelé namítají, že podle nichž nejsou a ani v minulosti nebyly dány žádné relevantní důvody pro nařízení předběžného opatření a jeho následné prodlužování. Jeho nařízení bylo od počátku odůvodněno poukazem na jednorázové případy, kdy stěžovatelka po krátkou dobu nespolupracovala s pracovnicemi orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2016 09:30 do: 30.11.2016 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1764/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124
Stručná charakteristika: Výživné
Označení navrhovatelů: V. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

V listopadu 2008 se stěžovateli narodila dcera. V březnu 2012 soud schválil dohodu stěžovatele a matky nezletilé o svěření nezletilé do péče její matky. O tři roky později, v březnu 2015, matka nezletilé zemřela a soud předběžným opatřením a následně i rozsudkem svěřil nezletilou do pěstounské péče jejího zletilého polorodého bratra. K tomuto opatření soud přistoupil zejména vzhledem k tomu, že se nezletilá se stěžovatelem před smrtí matky vídala jen v malém rozsahu a jeho rodinu neznala. Postupně však došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a v místě jeho trvalého bydliště docházela do školy. K návrhu stěžovatele ze dne 31. 8. 2015 proto soud rozsudkem, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2015, nezletilou svěřil do jeho péče.

Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb ve výši 5 550 Kč měsíčně, který byl vedlejším účastníkem – Úřadem práce - vyplácen k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se proto vedlejší účastník u soudu domáhal stanovení výživného stěžovateli. Stěžovatel měl za to, že výživné na něm nelze vzhledem k rozsahu jeho osobní péče o nezletilou, míře, v jaké se finančně podílel na zajišťování jejích potřeb, a k jeho majetkovým poměrům spravedlivě požadovat. Okresní soud v Berouně následně určil, že stěžovatel byl ode dne, kdy byla nezletilá svěřena do pěstounské péče svého bratra, povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám úřadu práce příslušného k výplatě příspěvku na úhradu potřeb nezletilé. K odvolání stěžovatele krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí okresního i krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena celá řada jeho ústavně zaručených práv. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1) byl rozhodnutím soudů zavázán ke dvojímu plnění, neboť o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilé k rukám vedlejšího účastníka soudy rozhodly navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí přinejmenším od června 2015, kdy o nezletilou začal fakticky pečovat, a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb; 2) rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečně odůvodněná.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2016 10:00 do: 30.11.2016 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1860/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 13/2009-1124 ze dne 2. 6. 2015, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 68/2015 ze dne 17. 9. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 356/2016-25 ze dne 30. 3. 2016
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces, právo vyslýchat svědky proti sobě
Označení navrhovatelů: S. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka byla jako uprchlá v nepřítomnosti pravomocně odsouzena za trestný čin obchodování s lidmi k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Poté, co byla zatčena ve Španělsku a předána do České republiky, požádala, aby byl odsuzující rozsudek zrušen a hlavní líčení opakováno v souladu s § 306a odst. 2 trestního řádu. V opakovaném řízení byla stěžovatelka opět odsouzena za trestný čin obchodování s lidmi a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let.

Stěžovatelka namítá, že neměla být souzena jako uprchlá; že nemohla vyslechnout svědkyně; že obecné soudy se opomněly vypořádat s jejím důkazním návrhem; že skutek, kterého se měla dopustit, byl nesprávně kvalifikován a že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které nebyly zohledněny při ukládání trestu. Podle stěžovatelky tím obecné soudy porušily její právo na spravedlivý a její právo vyslýchat svědky proti sobě a postupovaly v rozporu se zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2016 14:00 do: 30.11.2016 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2989/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 8. 6. 2016, č. j. 17 C 88/2015-50
Stručná charakteristika:  Elektronické komunikace, ochrana spotřebitele, úhrada za předčasné ukončení smlouvy, právo na spravedlivý proces, právní jistota a ochrana nabytých práv
Označení navrhovatelů:  T-Mobile Czech Republic a. s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí zamítl žalobu stěžovatelky T-Mobile Czech Republic a. s. o nahrazení rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Okresní soud vyšel z toho, že dne 2. 1. 2014 byla mezi stěžovatelkou a účastníkem uzavřena dohoda o předčasném ukončení smlouvy podepsané 1. 10. 2012 na dobu 24 měsíců; neztotožnil se s právním názorem stěžovatelky, že účastník byl povinen uhradit 50 % z částky zbývajících měsíčních paušálů do konce sjednané doby trvání smlouvy. Soud dospěl k závěru, že § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb. (zákon o elektronických komunikacích), ve znění novely zákonem č. 214/2013 Sb., s účinností od 8. 8. 2013 omezoval výši úhrad tohoto druhu na 20 %. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani článek II zákona – přechodná ustanovení, která stanovila pořádkovou lhůtu 6 měsíců k úpravě smluv s účastníky, což stěžovatelka učinila (teprve) ke dni 26. 1. 2014. V této souvislosti označil soud za ústavně konformní nepravou retroaktivitu novely.

Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil; namítá zásah do ústavně zaručených principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za jádro věci stěžovatelka označuje intertemporální účinky změny zákona a předvídatelnost jejích dopadů na adresáty práva. Je přesvědčena, že nelze připustit takový výklad a použití právní úpravy,  jaký provedl obecný soud.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.12.2016 08:30 do: 01.12.2016 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1686/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 2650/2015-160, za účasti Nejvyššího soudu
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, odepření spravedlnosti v dovolacím řízení
Označení navrhovatelů:  Ing. R. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel považoval délku svého trestního řízení za nepřiměřenou, proto se rozhodl obrátit na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ministerstvo spravedlnosti však došlo k závěru, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatel proto podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a požadoval částku 200 000 Kč. Obvodní soud mu vyhověl, nicméně Městský soud v Praze na základě odvolání žalované výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil. Konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Návrh na zaplacení částky přiměřeného zadostiučinění však zamítl s tím, že konstatování porušení daného práva v této věci postačuje. Odkázal na výše zmíněné usnesení vrchního soudu, který délku řízení zohlednil při posuzování výše trestu. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Napadl v něm závěr o zohlednění délky řízení ve výši trestu. Úvahy městského soudu totiž podle stěžovatele popřely zásadu zákazu reformatio in peius, protože trestní odvolací řízení mohlo být vedeno výhradně ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v rozporu s právem na spravedlivý proces odmítl ve věci rozhodnout a nezhostil se své sjednocovací funkce. Dále uvádí, že trestní soud formálně uvedl v rámci rozsudku, že uložený trest je mírnější, protože přihlédl k nepřiměřené délce řízení, avšak tento závěr nemá materiální odraz ve skutkovém a právním stavu věci. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.12.2016 09:00 do: 01.12.2016 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2200/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 As 164/2014 - 28.
Stručná charakteristika: právo na samosprávu
Označení navrhovatelů: Město Pelhřimov
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Na základě rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina bylo stěžovateli podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nařízeno odstranění zdroje ohrožení silnice I/19 v intravilánu místní části Starý Pelhřimov a provozu na ní, spočívající ve skácení dvou kusů stromů v těsné blízkosti silnice. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí, v němž namítal, že není účastníkem řízení, neboť není vlastníkem, nájemcem ani oprávněným uživatelem stromů, Ministerstvo dopravy, odbor pozemních komunikací, jako nedůvodné zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodnou. Kasační stížnost stěžovatele následně zamítl Nejvyšší správní soud rovněž jako nedůvodnou, neboť se ztotožnil s  právním názorem krajského soudu, že stěžovatel jako obec „měl povinnost pečovat o veřejnou zeleň v průjezdním úseku silnice a že tudíž silniční správní úřad postupoval správně, jestliže mu uložil opatření spočívající v pokácení stromů ohrožujících pozemní komunikaci.“

Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zejména v tom, že stát (správní orgán) nebyl oprávněn nařídit stěžovateli (obci) splnění povinnosti [odstranění zdroje ohrožení provozu na silnici ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“)], která mu nevyplývá přímo ze zákona. Tím údajně došlo ke zneužití vrchnostenské pravomoci ze strany státu, který namísto toho, aby uložil danou povinnost k tomu zřízené příspěvkové organizaci (Ředitelství silnic a dálnic ČR), uložil tuto povinnost jednotce územní samosprávy, a to ještě na její náklady. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na samosprávu a na ochranu vlastnictví.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.12.2016 09:30 do: 01.12.2016 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2588/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016 č. j. 26 Co 80/2016-93
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, předvídatelnost judikatury
Označení navrhovatelů: město Neratovice
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu města Neratovice (stěžovatel) o zaplacení částky 14 082 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat bezdůvodné obohacení, které na úkor města Neratovice vzniklo žalované v důsledku neoprávněného užívání bytové jednotky. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal, Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Stěžovatel namítá, že ačkoliv krajský soud výslovně upozornil na dřívější rozsudek jiného jeho senátu, který se skutkově týkal obdobné věci a krajský soud v něm dospěl k opačnému právnímu názoru než okresní soud, ten se touto námitkou nijak nezabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku ji zcela přešel. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud je k dispozici soudní rozhodnutí, z nějž vyplývá určitá právní argumentace, pak později rozhodující soud musí brát ohled na to, jak dřívější soudní rozhodnutí stejnou právní problematiku posuzuje. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručen právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.12.2016 10:00 do: 01.12.2016 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 866/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 13/2016-188, vedené pod sp. zn. II. ÚS 866/16, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 12/2016-289, vedené pod sp. zn. II. ÚS 867/16, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 14/2016-237, vedené pod sp. zn. III. ÚS 868/16, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 15/2016-187, vedené pod sp. zn. III. ÚS 869/16 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-218, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 870/16
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, opatrovnictví osob v pečovatelském zařízení
Označení navrhovatelů: město Smečno
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Kladně rozhodoval ve všech případech v řízení o svéprávnosti, jehož předmětem bylo přezkoumání rozhodnutí o svéprávnosti posuzovaných osob dle § 3033 občanského zákoníku. Ve všech případech se jednalo o osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním jednáním. Hmotněprávním opatrovníkem těchto osob bylo město Smečno. Rozsudky Okresního soudu v Kladně bylo rozhodnuto tak, že posuzované osoby se neomezují ve svéprávnosti s tím, že se jim jako opatrovník ponechává město Smečno, které je oprávněno a povinno posuzované zastupovat ve všech právních jednáních s tím, že k právním jednáním v běžných záležitostech každodenního života je oprávněn i opatrovanec. Město Smečno proti těmto rozhodnutím podalo odvolání ke Krajskému soudu v Praze, krajský soud nato zaslal městu Smečnu přípisy, v nichž jej informoval o aktuální judikatuře krajského soudu k problematice řešené v podaných odvoláních. V těchto přípisech bylo krajským soudem výslovně konstatováno, že se zásadně neshoduje s názory města Smečna ohledně institutu opatrovnictví, jde-li o jmenování opatrovníkem osobě, která nebyla omezena ve svéprávnosti. Soud prvního stupně dle krajského soudu postupoval zcela v souladu s judikaturou Krajského soudu v Praze, a proto krajský soud město Smečno upozornil, že dle tohoto konstatování lze předpokládat také budoucí rozhodnutí krajského soudu ve věci.  Krajský soud v Praze následně rozhodl ústavními stížnostmi napadenými usneseními, jimiž posuzovaným osobám jmenoval kolizního opatrovníka, a tato svá rozhodnutí odůvodnil tím, že se město Smečno dostává do konfliktu zájmů mezi ním samotným a posuzovanými osobami tím, že podalo odvolání, v němž nesouhlasí, že jsou dány předpoklady pro subsidiární opatření v podobě opatrovnictví bez omezení svéprávnosti a nesouhlasí se svým opatrovnictvím bez omezení svéprávnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená usnesení o jmenování kolizního opatrovníka posuzovaným osobám porušují zcela zásadním způsobem ústavně zaručená základní práva a svobody posuzovaného a zároveň jeho vydáním dochází k podstatnému znevýhodnění stěžovatele jako účastníka řízení. Dále pak se měl Krajský soud v Praze dopustit svévole, neboť poté, co stěžovatel nedal na jeho doporučení a nevzal zpět své odvolání, jej v podstatě vyřadil ze zastupování posuzovaného v tomto řízení, když ustanovil kolizního opatrovníka, který po vůli krajského soudu vzal odvolání stěžovatele zpět. Stěžovatel se prostřednictvím ústavních stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.