Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
2. 8. 2012 9:00 - 2. 8. 2012 10:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 34/10
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: Nejvyšší správní soud
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Přezkoumávané akty: Návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení dílu 7. hlavy II. části III. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 303/2011 Sb.
(opatření obecné povahy)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení části soudního řádu správního (konkrétně ustanovení dílu 7. hlavy II. části III. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 303/2011 Sb.). Nejvyšší správní soud – navrhovatel – při aplikaci této části zákona dovodil, že se napadená právní úprava neslučuje s ústavou a její protiústavnost nelze překlenout ani výkladem. Podstatou napadených ustanovení je právní úprava řízení o zrušení opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy je v tuzemském právu správním aktem toliko s individuálně vymezeným předmětem a obecně určenými adresáty, a nikoliv již s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem. Nejtypičtějším příkladem opatření obecné povahy jsou územní plány. Navrhovatel uvádí, že právní úprava  - jíž navrhuje zrušit - trpí těmito nedostatky: protiústavní absencí lhůty pro podání návrhu na přezkum opatření obecné povahy, resp. v diskriminačním stanovení lhůty jen pro určitou skupinu subjektů; nepřiměřeně krátkou lhůtou 30 dnů k rozhodnutí o návrhu; nepřiměřenou  koncentrací řízení u Nejvyššího správního soudu, který by mohl být zahlcen množstvím agendy; a také náklady, které vzniknou účastníkům  při projednávání jejich věci v Brně. Je to právě porušení principu právní jistoty, v čem Nejvyšší správní soud shledává protiústavnost těchto právních norem.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
2. 8. 2012 10:00 - 2. 8. 2012 10:30
Sp. zn.: III. ÚS 1148/09
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: Ing. Z. Z.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008 č. j. 2 T 117/2003-1402, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 4 To 256/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1572/2008
(Právo na soudní ochranu, subsidiarita trestní represe)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené ustanovením článku 8 odst. 2 Listiny.

Obecnými soudy byl přečin stěžovatele kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, kdy si podle názoru stěžovatele prý obecné soudy chybně dovodily, že již samotným podpisem smlouvy o výpůjčce technologického zařízení, kterou stěžovatel uzavřel, nastaly právní účinky výpůjčky. Ve skutečnosti prý lze správnou interpretací ustanovení § 659 a násl. občanského zákoníku, týkající se smlouvy o výpůjčce, dojít k závěru, že právní účinky výpůjčky nastávají teprve v okamžiku odevzdání zařízení vypůjčiteli. Podle stěžovatelova názoru samotné uzavření smlouvy nevylučovalo dosavadního vlastníka z dispozice se zapůjčovaným zařízením. Vlastník zapůjčované věci prý byl na svých právech dotčen teprve převozem vypůjčeného zařízení, kdy se věc dostala do dispozice vypůjčitele. Protože stěžovatel v době, kdy bylo technologické zařízení převezeno, již nebyl statutárním orgánem společnosti, která převoz mimo republiku realizovala, nelze mu prý klást za vinu spáchání zpronevěry. K zásahu do uvedených ústavních práv mělo dojít v trestním řízení, vedeném proti němu jako obviněnému. Stěžovatel namítá nesprávný postup obecných soudů při aplikaci občanskoprávních norem, které se vztahují na daný skutkový stav. Obecné soudy se prý vůbec nezabývaly podstatnou otázkou, zda vůbec a případně s jakými důsledky podle občanskoprávní úpravy stěžovatel porušil konkrétní občanskoprávní povinnost, z čehož by mohla být teprve následně dovozována též jeho trestněprávní odpovědnost. Napadeným rozhodnutím vytýká stěžovatel navíc také nedostatečné zjištění skutkového stavu, které vedlo k nesprávným závěrům o jeho trestní odpovědnosti.