II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 8. 2010 9:00 - 17. 8. 2010 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 3168/09
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: a) Ing. Marie Kellnerová, b) Mgr. Martina Kellnerová a c) Pavel Kellner, právně zast. JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem Kamenická 1, Plzeň
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 19 C 12/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 1 Co 265/2006 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4318/2007
(náhrada nemajetkové újmy)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelé uvedli, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je patrné, že jednáním vedlejšího účastníka došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, zejména do práva na soukromí chráněného ust. § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále OZ), ve znění pozdějších předpisů, přičemž součástí práva na soukromí je podle stěžovatelů rovněž právo na rozvíjení rodinného života zahrnující sociální, kulturní a morální vztahy mezi příbuznými, resp. právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi tak, aby bylo možno mimo jiné rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Neoprávněným zásahem do jejich práv bylo jednání vedlejšího účastníka, který jako řidič osobního automobilu a jako viník dopravní nehody v opilosti usmrtil manžela stěžovatelky a  otce stěžovatelů, což bylo prokázáno i trestním řízením. Žalobu na ochranu osobnosti podali stěžovatelé poté, kdy po skončení trestního řízení odmítl vedlejší účastník nároky stěžovatelů uspokojit dobrovolně. Stěžovatelé souhlasí se závěry obecných soudů o tom, že jednáním vedlejšího účastníka došlo k újmě na osobnostních právech stěžovatelů, a to k újmě, která co do své intenzity zakládá nárok dle ust. § 13 odst. 2 OZ, ale nesouhlasí závěry odvolacího soudu stran možnosti promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (běh obecné tříleté promlčecí doby dle ust. § 101 OZ je vázán na okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby). Podle stěžovatelů je právo na ochranu osobnosti fyzické osoby právo nemajetkové a tudíž nepodléhá promlčení, přičemž se nepromlčuje ani náhrada nemajetkové újmy vyjádřená v penězích. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že kdyby celé řízení nebylo stiženo průtahy, byla by jim nemajetková újma v penězích přiznána.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 8. 2010 9:30 - 17. 8. 2010 10:00
Sp. zn.: I. ÚS 2054/10
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: CitComp Brno s. r. o., se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, zast. JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Panská 12/14, Brno
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 9 Cmo 18/2010
(náhrada nákladů řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelka namítá ve své ústavní stížnosti základních práv, které spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně změnil rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení a nesprávně též rozhodl o nákladech řízení odvolacího, když z jeho odůvodnění nelze jasně a srozumitelně zjistit jakou úvahou se řídil. Odvolací soud vytkl soudu nalézacímu, že nesprávně vypočetl náklady řízení dle § 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 8. 2006 (dále jen „Vyhláška“), když se v daném případě  jednalo o spor vyvolaný konkursem a mělo být podle stěžovatelky aplikováno ust. § 8 písm. b) vyhlášky. Uvedený postup nemá dle stěžovatelky nemá žádnou oporu v příslušném právním předpisu. Dle stěžovatelky bylo namístě postupovat při stanovení výše nákladů řízení právě dle ust. § 3 Vyhlášky, neboť správce konkursní podstaty úpadce se vůči ní domáhal žalobou jasně definovaného plnění, a to zaplacení částky ve výši 2 000 000 Kč. O výše uvedeném svědčí dle stěžovatelky i skutečnost, že soudní poplatek za odvolání byl stěžovatelce vyměřen právě s ohledem na žalobou požadovanou částku ve výši jejích 4 %, výše náhrady nákladů řízení byla žalobcem požadována rovněž dle ust. § 3 Vyhlášky a jako taková byla stanovena ve vydaném platebním rozkazu a rozsudku pro zmeškání, přičemž tato skutečnost byla odvolacímu soudu z jeho přezkumné činnosti známa a z jeho strany nebyla do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí zpochybněna. Stěžovatelka se domnívá, že argumentace odvolacího soudu nemá oporu v zákonné úpravě, provedeném dokazování a není ani logická a věrohodná. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené výroky usnesení Vrchního soudu v Olomouci svým nálezem zrušil.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
18. 8. 2010 9:00 - 18. 8. 2010 9:10
Sp. zn.: II. ÚS 1098/10
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: Petr Něnička, zastoupený JUDr. Radkem Adámkem, advokátem
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1442/2009, ze dne 12. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 234/2009 ze dne 3. června 2009, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 213/2008 ze dne 12. března 2009.
(neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se svojí ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že opakovaně vyměňoval zámek vstupních dveří domu, jehož je spolumajitelem. Přes opakované výzvy nevydal druhé spolumajitelce klíče od domu, ani jí jinak neumožnil vstup, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaadvaceti měsíců. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále jen Úmluva.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
18. 8. 2010 9:15 - 18. 8. 2010 9:25
Sp. zn.: II. ÚS 913/09
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: Ing. Vladimír Chudárek, zastoupený JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16. prosince 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 251/2005 ze dne 5. října 2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 ze dne 1. března 2005
(náhrada škody způsobená při výkonu daňového poradenství)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž mu bylo rozsudkem soudu prvého stupně uloženo zaplatit 61.922 Kč vedlejšímu účastníkovi řízení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu daňového poradenství, rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že dovolací soud porušil zásadu rovného postavení účastníků podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, protože odmítl zkoumat správnost procesní obrany stěžovatele, a tím i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že jako daňový poradce zaslal vedlejšímu účastníkovi řízení tři dopisy, v nichž mu na jeho žádost vyložil zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Konkrétně se jednalo o to, že vedlejší účastník řízení uzavřel nájemní smlouvu a stěžovatel mu poradil, že při účtování v soustavě jednoduchého účetnictví je nutné respektovat časové rozlišení, tedy že je nutné jednorázový příjem z pronájmu rozúčtovat do období, s nímž časově souvisí. Vedlejší účastník řízení se tím řídil, avšak správce daně tento výklad zákona nesdílel a platebními výměry doměřil daň a posléze penále. Požadovaná náhrada škody tedy spočívala ve vyměřeném a posléze zaplaceném penále.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
19. 8. 2010 9:00 - 19. 8. 2010 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 123/08
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: Ing. Jiří Stefan a 2. Alena Stefanová
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 18 Co 433/2007-484 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2007 č. j. 34 C 68/2004-13
(rovnost účastníků řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelé napadají rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, kterými byla podle stěžovatelů porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně pak čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také že jimi došlo k porušení principu dělby moci, čímž nastal rozpor s čl. 2 Ústavy. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření, jež bylo na návrh vedlejšího účastníka nařízeno usnesením téhož soudu, kterým bylo Pražskému bytovému družstvu zakázáno zcizit či zatížit v tomto usnesení specifikované nemovitosti. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí obvodní soud zdůvodnil tím, že stěžovatelé nejsou ve smyslu § 74 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k podání předmětného návrhu aktivně legitimováni, neboť nejsou účastníky řízení, a že ve smyslu § 77 odst. 2 o. s. ř. tento návrh není z hlediska použitých důvodů důvodný. Proti citovanému rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, avšak městský soud je ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, přičemž se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o absenci aktivní legitimace stěžovatelů. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že na základě § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), mají jako nájemníci – členové družstva nárok na bezúplatný převod bytové jednotky a garáže v k. ú. Chodov, obec Praha, jež jsou ve vlastnictví Pražského stavebního bytového družstva, a že soud, který uložil předmětným předběžným opatřením zákaz převodu mj. uvedených nemovitostí, nebyl oprávněn takto postupovat, a to vzhledem ke shora uvedené právní úpravě. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nelze předmětný zákaz uložit, neboť Pražskému stavebnímu bytovému družstvu je povinnost převodu stanovena kogentní právní normou.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
19. 8. 2010 9:30 - 19. 8. 2010 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 1012/10
Soudce zpravodaj: Jiří Mucha
Navrhovatelé: MUDr. Emílie Elanová
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102
(porušení práva na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí slovenská Sociálna poisťovňa rozhodnutím ze dne 9. 12. 2004 přiznala za dobu odpracovanou u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části ČSSR, resp. ČSFR, starobní důchod 10.574 Sk a Česká správa sociálního zabezpečení jí rozhodnutím ze dne 13. 5. 2004 přiznala za dny odpracované v českém důchodovém pojištění starobní důchod 3.089 Kč. Stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení pro nesprávnost výpočtu výše přiznaného starobního důchodu, neboť za odpracované dny v systému českého důchodového zabezpečení jí byl přiznán starobní důchod pouze částečně. Celková výše starobního důchodu, jež by jí náležela, byla krácena koeficientem (0,23) stanoveným jako poměr počtu dnů v českém systému pojištění a celkového počtu dnů pojištění. Krajský soud v Brně rozsudkem žalobu zamítl. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka podala ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1375/07 rozsudek Nejvyššího správního soudu i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. S ohledem na nález Ústavního soudu následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2009 č. j. 41 Cad 124/2005-73 zrušil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení podala kasační stížnost a žádala přiznání odkladného účinku rozsudku Krajského soudu v Brně. Nejvyšší správní soud návrhu na odkladný účinek vyhověl a dále usnesením ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102 přerušil řízení o kasační stížnosti do doby zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem ve věci (kasační stížnosti jiné osoby) sp. zn. 3 Ads 130/2008.

Stěžovatelka namítá, že přerušením řízení dochází k nepřiměřeným průtahům s cílem odepřít stěžovatelce právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Je přesvědčena, že snahou Nejvyššího správního soudu je oddálit konečné rozhodnutí bez racionálního právního důvodu; právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je přitom integrální součástí práva na spravedlivý proces. Uvedla, že žalobu podala v roce 2005, tedy řízení trvá již 5 let; vzhledem ke svému věku zvažuje podání žaloby na průtahy v řízení. Dovolává se proto respektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1375/07 ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Má za to, že není třeba posouzení Soudním dvorem, když Ústavní soud jasně konstatoval, že Smlouvu o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR je nutno aplikovat v souladu se závaznou judikaturou Ústavního soudu.