I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.10.2013 13:00 do: 14.10.2013 13:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 2474/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, PhD.
navrhovatel: Daniel Valenta
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 26 Cdo 2734/2012 - 450, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012, č. j. 51 Co 277/2011 - 372
stručná charakteristika: lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu
Stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, která byla vydána v řízení o jeho žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, jež mu byla dána vedlejší účastnicí řízení. Rozsudkem městského soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, protože byla podána o jeden den opožděně. Tento závěr byl následně potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž zamítl stěžovatelovo dovolání.
Podle stěžovatele bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Oba obecné soudy totiž uzavřely, že lhůta k podání žaloby se v daném případě odvíjela od okamžiku, kdy stěžovateli bylo do poštovní schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující výpověď na poště, neboť tímto okamžikem výpověď se jako jednostranný hmotněprávní úkon stala účinnou. Městský soud přitom ani nezjišťoval, zda nebyly na straně stěžovatele nějaké objektivní překážky bránící mu se seznámit se zaslanou výpovědí, takže je jeho rozhodnutí podle stěžovatele v této části nepřezkoumatelné. Právě takové překážky u stěžovatele navíc přítomny byly, neboť v den oznámení zásilky byl celý den v práci a jeho pracovní doba skončila až po zavírací hodině pobočky pošty, kde byla zásilka uložena. Toho dne tedy stěžovatel neměl objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky; avšak učinil tak již následujícího dne, kdy si písemnost na poště vyzvedl. Uvedené skutečnosti ovšem nebyly zohledněny ani Nejvyšším soudem. Oba obecné soudy tak podle stěžovatele nezohlednily okolnosti projednávaného případu a řádně se nevypořádaly se zásadními tvrzeními stěžovatele.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.10.2013 08:30 do: 16.10.2013 09:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 3458/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
navrhovatel: MVDr. Jiří Kaprálek, zast. advokátem Mgr. Richardem Němcem, Ke Klimentce 2186/15, Praha 5
návrh na přezkoumávané akty: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.5.2012, sp.zn. 8 Cmo 162/2012, výrok III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.3.2012, sp.zn. 42 Cm 145/2008, výrok III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.3.2012, sp.zn. 42 Cm 146/2008
stručná charakteristika: náklady řízení
Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením odvolací soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli jako žalobci se vrací uhrazený soudní poplatek snížený o 20 %. Stěžovatel podal žalobu a následně vzal svůj návrh v celém rozsahu zpět, neboť mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda. Stěžovateli byl vrácen snížený soudní poplatek podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, podle nějž se vrací soudní poplatek snížený o 20 %. Proti tomuto výroku usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že dle jeho názoru mu měl být soudní poplatek vrácen v plné výši, neboť na řízení zahájená před účinností zákona č. 218/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se aplikuje přechodné ustanovení tohoto zákona, dle nějž platí, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Odvolací soud v rámci odůvodnění uvedl, že přechodné ustanovení zákona č. 218/2001 Sb. se týká pouze vybírání poplatků, nikoliv však již jejich vracení.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2013 08:30 do: 17.10.2013 09:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 407/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
navrhovatel: Roman Hačko, zast. advokátkou Mgr. Martinou Pešákovou, Kozinova 2, Šumperk
návrh na přezkoumávané akty: Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13.2,2012, sp.zn. 34 T 235/2011 a proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 12.4.2012, sp.zn. 6 To 165/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2012, sp.zn. 6 Tdo 730/2012
stručná charakteristika: týrání a ohrožování mravní výchovy mládeže
Stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů, protože je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, stejně jako čl. 37, čl. 39 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Napadá rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, kterým byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen „trestní zákon“) a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona (ad 1), zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku (ad 2) a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního zákoníku (ad 3), kterých se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustil a byl mu uložen trest odnětí svobody. Stěžovatel napadl také usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jímž bylo podle § 257 odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutek, v němž podaná obžaloba spatřovala přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku (ad 3 ve výroku rozsudku), přičemž ve zbývající části zůstal napadený rozsudek rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje na skutečnost, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s tím, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, ačkoli na straně 8 až 12 svého usnesení konstatoval, že jak okresní, tak krajský soud pochybily, když jednání stěžovatele pod bodem 1 kvalifikovaly jako trestný čin ohrožování mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona a pod bodem 2 jako přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Nejvyšší soud shledal námitky stěžovatele důvodnými, kdy výslovně konstatoval, že užití uvedené právní kvalifikace je nepřesvědčivé, tedy v podstatě že stěžovatel tyto trestné činy nespáchal, avšak rozhodnutí nezrušil s tím, že zrušení by se podstatným způsobem neprojevilo v jeho postavení. To stěžovatel považuje za protiústavní.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2013 09:00 do: 17.10.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 736/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Jiří Nykodým
navrhovatel: Michal Bystroň, zastoupený JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011, č. j. 8 Co 410/2011-302
stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu a právo na ochranu majetku
Stěžovatel navrhuje zrušení specifikovaného rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jehož porušení spatřuje v nedodržení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení a absenci řádného odůvodnění. Napadené rozhodnutí vzešlo ze sporu, v němž stěžovatel žaloval vedlejší účastnici o zaplacení částky 30 888 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel a vedlejší účastnice mezi sebou sjednali provedení blíže vymezených stavebních úprav v bytě vedlejší účastnice a dohodli cenu díla. Po celkovém provedení díla a započtení víceprací vyúčtoval stěžovatel částku, kterou vedlejší účastnice odmítla zaplatit. Namítala nekvalitní provedení prací a neprovedení některých účtovaných víceprací. Od smlouvy odstoupila a předložila vlastní propočet částky, která podle ní zbývala doplatit nad rámec již uhrazené zálohy. Stěžovatel uznal pouze část odpočtu za nedostatky díla a se zbytkem nároku se obrátil na soud.
Soud uložil znalkyni stanovit rozdíl mezi hodnotou bytu před adaptací a po ní, což je právě ono bezdůvodné obohacení, kterého se vedlejší účastnici dostalo. Znalkyní stanovený rozdíl věcných hodnot bytu před a po rekonstrukci byl vyšší než součet částek, které vedlejší účastnice stěžovateli poskytla, a částky žalované. Žalobě proto vyhověl. O odvolání vedlejší účastnice rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že prvoinstanční rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Pro svou potřebu přejal skutková zjištění učiněná v prvém stupni, neboť je považoval za správná a odpovídající provedenému dokazování. Pokud jde o právní hodnocení, okresní soud podle něj správně dovodil uzavření ústní smlouvy o opravě a úpravě věci, kterou stěžovatel neplnil řádně, a vedlejší účastnice od ní proto po právu odstoupila. Taktéž správně dovodil povinnost stran vrátit si vzájemná plnění, respektive v daném případě poskytnout si peněžitou náhradu. Pochybil podle soudu ale při stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného na úkor stěžovatele provedením stavebních prací.