I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
30. 11. 2010 14:00 - 30. 11. 2010 15:00
Sp. zn.: I. ÚS 517/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: T. P.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010 č. j. 3 As 10/2009-77
(poskytnutí informace)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení svého základního práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kterým odmítl žádost stěžovatele o poskytnutí informace – seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že i když samotné členství v politické straně bylo původně citlivým údajem, novelou zákona o ochraně osobních údajů bylo z výčtu citlivých údajů vyřazeno. Navíc podle něj členství v tak specifické organizaci, jakou byla KSČ, k datu 17. 11. 1989, spíše než o politických postojích člena strany vypovídá o jeho mravních kvalitách a o osobním oportunismu. Stěžovatel je přesvědčen, že se legitimita soudní moci odvíjí především od kvality soudců, tedy od „personálního substrátu“ justice, a veřejná dostupnost všech relevantních informací o minulosti soudců, jak profesní, tak občanské, je ve vztahu k této legitimitě „condicio sine qua non“. Politický režim, který by odmítl zveřejňovat informace o totalitní minulosti svých soudců, by byl podle stěžovatele zcela nedůvěryhodný, a „takový stát by nebyl demokratickým právním státem v materiálním smyslu“. Osobám ve veřejné funkci přísluší podle názoru stěžovatele snížená míra ochrany osobnostních práv.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
30. 11. 2010 15:00 - 30. 11. 2010 15:30
Sp. zn.: IV.ÚS 1594/10
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková
Navrhovatelé: D. P., zastoupený JUDr. Radimem Engelmaierem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Moskevská 27/14
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. dubna 2010 a proti usnesení Policie České republiky, KŘP Libereckého kraje č. j. KRPL-3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. března 2010
(právo na spravedlivý proces - čl. 36 Listiny základních práv a svobod)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Usnesením Policie České republiky Libereckého kraje byla stěžovateli podle ust. § 66 odst. 1 trestního řádu udělena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč, neboť se bez dostatečné omluvy nedostavil k výslechu v procesním postavení obviněného na Policii ČR, ačkoli byl k tomuto úkonu řádně předvolán předvolánkou doručenou. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Liberci usnesením zamítl.  Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pořádková pokuta mu byla uložena policejními orgány za nedostatečnou omluvu nedostavení se k výslechu, a to i přes to, že omluva byla provedena právním zástupcem 11 dnů před konáním výslechu a byla doložena kopie dokladu o pracovní neschopnosti. Okresní soud v Liberci, který rozhodoval o stížnosti proti usnesení Policie ČR podle stěžovatele zcela převzal argumentaci policejního orgánu. Vycházky v rámci nemocenské nejsou podle stěžovatele rozhodně určeny k tomu, aby v jejich čase nemocný absolvoval jednání, která by se mohla negativně promítat do jeho zdravotního stavu. Výslech na policii je podle stěžovatele prožitkem vyvolávajícím stres a stěžovatel byl v době konání výslechu ve stavu nemocných a bylo na jeho rozhodnutí, zda se cítí být schopen výslechu na policii či nikoli. Argumentace, že si několik dní před tím na policii vyzvedl osobní automobil, je podle názoru stěžovatele nepatřičná, neboť vyzvednutí automobilu není zážitkem, který by výrazně ovlivňoval psychickou stabilitu a organismus člověka, zatímco výslech je stresujícím a zatěžujícím prvkem, který zdravotní stav člověka může ovlivnit.  

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 8:30 - 1. 12. 2010 9:00
Sp. zn.: I. ÚS 1783/10
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: T. H., zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, Štěpánská 57, Praha 1
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2010, sp.zn.1 As 93/2009
(Právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud vydal nepředvídatelné rozhodnutí, založené na důvodech, na nichž Městský soud v Praze usnesení o odmítnutí žaloby nezaložil. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že po novelizaci ustanovení § 21 zákona č. 101/2000 Sb.,  o ochraně osobních údajů  a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy zákon již nepoužívá slovo „žádost", nýbrž „podnět", právní úprava nepočítá se zahájením správního řízení podáním žádosti jednotlivce. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. bylo Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem doposud vykládáno přesně opačně, nežli jak bylo nyní vyloženo v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. V rozsudcích Nejvyššího správního soudu totiž Nejvyšší správní soud (a následně pak Městský soud v Praze) interpretovaly ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů po novele provedené zákonem č. 439/2004 Sb. s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu tak, že pokud subjekt údajů vyzve nejprve zpracovatele či správce neúspěšně k nápravě, hovoří již zákon pouze o žádosti a v principu se neliší od znění před uvedenou novelou. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel o nápravu u zpracovatele či správce pokusil, je možno citovat závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž se uvádí, že § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů zakládá veřejné subjektivní právo obrátit se na Úřad se žádostí o zajištění opatření k nápravě, čemuž zcela logicky odpovídá povinnost tohoto Úřadu o takové žádosti rozhodnout. Stěžovatel současně namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť o jeho věci měl s ohledem na změnu rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu rozhodovat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, kterému však ve věci rozhodující senát věc nepostoupil.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 9:00 - 1. 12. 2010 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 405/09
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Z. S.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 1493/2008-69, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007 sp. zn. 13 Co 375/2006 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 2006 č. j. 21 C 36/2006-14
(Ochrana soukromého a rodinného života; Právo na soudní a jinou právní ochranu; Právo vlastnit majetek, nabývání majetku)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s tím se stěžovatel domáhal zrušení části § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „do šesti měsíců“.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl na základě zákonné domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do matriky jako otec narozeného L. S. Později stěžovatel zjistil, že jeho manželka udržuje zhruba dva roky mimomanželský styk s jiným mužem. Vzhledem k tomu, že v době početí L. S. se stěžovatel zdržoval na služební cestě, pojal podezření, zda je skutečně otcem L. S. Rozhodl se tedy provést anonymní test DNA u akreditované společnosti. Z testu vyplynulo, že stěžovatel není biologickým otcem L. S. Stěžovatel zároveň uvedl, že mu manželka v rámci rozvodového řízení navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich společného jmění. Stěžovatel podal státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině. Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro popření otcovství.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 9:30 - 1. 12. 2010 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 2984/09
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské nám. 1, Brno
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 1102/2008-102 ze dne 1. 9. 2009
(Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na soudní a jinou právní ochranu)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené rozhodnutí s námitkami, že se Krajský soud v Brně dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, protože se při rozhodování o náhradě nákladů řízení neřídil zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž naopak využil § 150 o. s. ř., aniž by k tomu byly dle stěžovatele dány mimořádné důvody. Soud nedal stěžovateli procesní prostor k tomu, aby se k použití § 150 o. s. ř. mohl vůbec vyjádřit; užití citovaného ustanovení bylo sděleno až při vyhlášení rozsudku. Uvedeným postupem mělo dojít i k zásahu do vlastnictví chráněného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastníci domáhali žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. určení vlastnického práva k nemovitostem, jež mohly být předmětem práva na vydání nemovitostí dle restitučních předpisů. Obecné soudy zprvu žalobě vyhověly, Nejvyšší soud však rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a tomu při respektování závazného právního názoru nezbylo, než rozhodnutí soudu nalézacího změnit, žalobu zamítnout a rozhodnout o náhradě nákladů řízení. V řízení úspěšnému účastníkovi řízení (stěžovateli) náhradu nákladů nepřiznal, protože využil ustanovení § 150 o. s. ř.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 12. 2010 10:00 - 1. 12. 2010 10:30
Sp. zn.: IV. ÚS 2738/10
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Z. B.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2010 č. j. 24Co 311/2010-122 ve výroku II. a III.
(Právo na soudní a jinou právní ochranu)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výrocích II. a III. Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud prvním z napadených výroků změnil rozsudek nalézacího soudu ve věci stěžovatele tím způsobem, že ve smyslu § 150 občanského soudního řádu nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, ačkoliv ten měl ve věci plný úspěch. Druhým napadeným výrokem mu nepřiznal náhradu odvolacího řízení. Stěžovatel spatřuje v obou výrocích porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti plyne, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se stěžovatel zavázal provést pro vedlejší účastníky na svůj náklad a na své nebezpečí dílo spočívající ve zhotovení elektroinstalačních rozvodů pro rodinný dům, instalaci vnitřních rozvaděčů, vystrojení a kompletaci bez svítidel a zprovoznění dodaných instalací včetně provedení revize před předáním. Dílo mělo být zhotoveno ve dvou etapách, přičemž k dokončení druhé etapy mělo dojít do 14 dnů od data k nástupu na její realizaci uvedeném ve smlouvě. Stěžovatel měl v případě prodlení s dokončením druhé etapy zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Vedlejší účastníci se žalobou domáhali zaplacení smluvní pokuty ve výši 41 000 Kč, protože výše vymezená druhá etapa zhotovení díla byla dokončena více než o měsíc později než stanovila smlouva o dílo.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
2. 12. 2010 9:30 - 2. 12. 2010 10:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1463/09
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: Ing. A. L.a Mgr. I. L.,zastoupených JUDr. Josefem Lanzendorferem
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2008 č.j. Ca 310/2007-52 a rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 2 As 91/2008-85)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení jejich práva na respektování soukromého života, zakotveného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i práva na zákonnost, zakotveného v čl. 2 odst. 4 Ústavy, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů o udělení státního občanství České republiky. Následný rozklad zamítl ministr vnitra.

Správní žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali prohlášení napadeného rozhodnutí ministra vnitra za nicotné, byla shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelů a žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že správní žalobou brojili proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, resp. ministra vnitra, které sice nabylo právní moci, podle stěžovatelů však nikoliv k jejich osobám. Podle stěžovatelů se rozhodnutí týkalo osob s jiným příjmením. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postup Ministerstva vnitra byl v rozporu se zásadami dobré správy. Napadeným rozhodnutím správních soudů stěžovatelé vytýkají, že nedostály požadavku na řádné a vyčerpávající zdůvodnění napadených rozhodnutí, v čemž stěžovatelé spatřují porušení jejich práva na spravedlivý proces.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 12. 2010 9:30 - 3. 12. 2010 10:30
Sp. zn.: I. ÚS 643/09
Soudce zpravodaj: František Duchoň
Navrhovatelé: 1) ELMAD, spol. s r. o., 2) Joštova realitní kancelář - JORK, spol. s r. o., 3) Ing. Jan Jošt, všichni sídlo Pardubice, Sladkovského 433
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a změnu zákona č. 10/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(jednostranné zvyšování nájemného z bytů)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelé navrhli zrušení výše označených rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, vydaných v řízení o určení (zvýšeného) nájemného z označených bytů, obývaných fyzickými osobami. Stěžovatelé, jako pronajímatelé bytů ve svém vlastnictví, žalobami požadovali  určení, že žalovaní nájemci bytu jsou povinni platit zvýšené nájemné od 1. 1. 2002 do budoucna. Důvodem byla skutečnost, že žalovaní nájemci platí nájemné pouze v regulované výši, která neodpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Soudy však jejich návrhům nevyhověly.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které stanoví, že nelze rozhodnout za období před podáním žaloby, stěžovatelé považují za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a projevili současně nesouhlas s úpravou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. a navrhují  jeho zrušení pro nesoulad s čl. 11 odst. 1 Listiny.