Výše náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období do 31. 12. 2006

30.01.2018

watch Ústavní soud, Brno, TZ 11/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se jako vlastník domu v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal přiznání náhrady za nucené omezení vlastnického práva v období od 1. 6. 2005 do 31. 3. 2006, způsobené regulací nájemného jednoho z bytů. Jeho žaloba o zaplacení částky 116 270 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným v předmětném bytě, byla nakonec v plném rozsahu zamítnuta. Soudy rozhodovaly v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012 ze dne 23. 4. 2013, kterým byla v mezidobí sjednocena výše náhrady za omezení vlastnického práva za období do konce roku 2006. Jako referenční kritérium byla stanovena výše nájemného, kterou za byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného. S tímto postupem se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3219/15, jakož i v řadě odmítavých usnesení. Výše zmíněným postupem vypočtený rozdíl činil v projednávaném případě pouze 779 Kč měsíčně, resp. za žalovaných deset měsíců 7 790 Kč, a soudy proto shledaly, že tato částka nepředstavuje citelný a intenzivní zásah do majetkové sféry stěžovatele a nejde tedy o takové omezení vlastnického práva, za které by měla být přiznána náhrada. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť se domnívá, že soudy zatížily svá rozhodnutí protiústavní vadou a porušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná; v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva týkající se shodné otázky, a to rozhodnutí ve věcech Čapský a Jaschkeová proti České republice a Heldenburgovi proti České republice (rozhodnutí se stala konečnými 3. 7. 2017, přičemž o meritu bylo již rozhodnuto v rozhodnutí R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice) byl učiněn závěr, že výše náhrady by se měla mimo jiné zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli stěžovatelé právo podle vnitrostátní právní úpravy. Situace stěžovatele je obdobná situacím, na které tato rozhodnutí dopadla, a je tedy postaveno najisto, že zásah do majetkových práv stěžovatele představuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu.

Ústavní soud předně konstatuje, že způsob určení výše náhrady, resp. samotná výše náhrady, nemůže vyloučit nárok jako takový a již tato skutečnost by postačovala k derogačnímu zásahu Ústavního soudu. Je však třeba zodpovědět i otázku, zda je možno i nadále, po rozhodnutí ESLP, určovat výši náhrady za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 dle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného.

Z rozhodnutí ve věcech Čapský a Jaschkeová proti České republice a Heldenburgovi proti České republice jasně plyne, že tento způsob ESLP odmítl. Naopak je zřejmé, že základní metodou, kterou by měly obecné soudy při určení výše náhrady za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 použít, je rozdíl mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli vlastníci právo podle vnitrostátní úpravy, popř. nájemným skutečně vybraným, bylo-li vyšší. Rozhodující senát Ústavního soudu tento právní závěr s ohledem na ústavně zakotvenou povinnost České republiky dodržovat závazky plynoucí z mezinárodního práva respektuje;  dodává, že soudní moc respektováním způsobu stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva plynoucím z rozhodnutí ESLP předejde dalším možným stížnostem a případnému neúspěchu České republiky před ESLP pro tvrzenou nedostatečnou kompenzaci za porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že Nejvyšší soud svým velkým senátem dne 13.12.2017 rozhodl pod sp.zn. 31 Cdo 1042/2017 obdobně a sjednotil tak významným způsobem postup obecných soudů.

click here go to site Obecné soudy jsou tak povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a daném čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval. ESLP však připouští („mimo jiné“), že nemusí jít o kritérium jediné. Obecné soudy tedy mohou vzít v úvahu další okolnosti případu, přičemž odchýlení se od shora uvedené základní metody stanovení náhrady musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci a opřené o přesvědčivou a racionální argumentaci.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2326/16 je dostupný PDF zde (360 KB, PDF).

click here Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu